Obrovský talent. Ale bez talentu ke kariéře

Režisér Alfréd Radok patřil k nejvýraznějším osobnostem českého poválečného divadla, do jeho kariéry ale opakovaně zasáhla politická situace, která jeho talentu neumožnila prosadit se naplno. Alfréd Radok, od jehož narození uplyne 17. listopadu sto let, musel několikrát odejít z Národního divadla, s nepřízní se potýkaly i jeho filmy. Po srpnu 1968 zamířil do emigrace, zemřel v roce 1976 ve Vídni při přípravách na inscenaci Havlových aktovek v Burgtheateru.„Byl velmi talentovaný v mnoha oblastech, ale scházel mu talent jediný: talent ke kariéře,“ napsal o Radokovi, který s profesionálním divadlem začal u Emila Františka Buriana v roce 1940, teatrolog Vladmír Just. „Radok se nedokázal přizpůsobovat, byl svůj a neuměl být jiným. Jeho pokusy sebe sama a svou práci obhájit různými zákulisními taktickými manévry byly spíš dojemné než úspěšné,“ charakterizoval Radoka Václav Havel, který mu asistoval v Městských divadlech pražských.Důkazů o tom, že se Alfréd Radok (17. prosince 1914 Koloděje nad Lužnicí – 22. dubna 1976 Vídeň) nedokázal přizpůsobit dobovému vkusu nebo politicky podmíněným požadavkům, lze nalézt nespočet. Například během poválečného působení ve Velké opeře 5. května neváhal sáhnout k radikálním úpravám klasických děl, což vyvolalo řadu nesouhlasných reakcí.V této souvislosti stojí za zmínku Offenbachovy Hoffmannovy povídky v Radokově režii ze srpna 1946, jejichž premiéra pod taktovkou Karla Ančerla, na scéně Josefa Svobody a s Rudolfem Vonáskem v titulní roli se stala velkou událostí.V groteskní nadsázce zpracoval Radok Lehárovu Veselou vdovu, rozporuplné reakce vyvolala Radokova inscenace Verdiho Rigoletta z roku 1947, také ve Velké opeře 5. května.Ani v Národním divadle, kam ze zrušené scény odešel, to Radok neměl snadné. Kvůli roztržce s šéfem činohry Jindřichem Honzlem, jenž Radoka dokonce označil za nepřítele socialismu, zamířil koncem čtyřicátých let na Barrandov.

Pozornost vzbudil talentovaný režisér už filmovou prvotinou Daleká cesta o pronásledování Židů z roku 1948, ve které se vypořádal i s vlastními zážitky. Radok měl po otci židovský původ, jeho příbuzní zahynuli v Terezíně a on sám byl koncem války deportován do pracovního tábora. Film, kombinující hrané a dokumentární záběry a pracující s alegoriemi a symboly, získal řadu ocenění v zahraničí, v poúnorovém Československu byl ale promítán jen krátce na venkově, než byl úplně zakázán.

Podle dobových svědectví stáli za zákazem i někteří Radokovi kolegové z filmových studií (mimo jiné Otakar Vávra). Druhý Radokův film, satirický Divotvorný klobouk podle Klicperovy hry (1952), vůbec nebyl schválen k promítání a Radok musel ateliéry opustit. Nakrátko se uchytil u zájezdového Vesnického divadla, „poslední štace, kde už mu nikdo nebude závidět“, než se mohl v půli padesátých let vrátit do Národního divadla. V roce 1956 ještě natočil třetí celovečerní film, Dědeček automobil.Během druhého angažmá v Národním divadle režíroval například Nezvalův titul Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (který nepovažoval za dobrou hru; 1956), ale i dodnes připomínanou inscenaci Osbornova Komika s Ladislavem Peškem v hlavní roli (1957). Koncem padesátých let pak spolu s dlouholetým spolupracovníkem, scénografem Josefem Svobodou, a svým bratrem, scenáristou a dramaturgem Emilem, připravil Alfréd Radok projekt Laterny magiky, který měl obrovský úspěch na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Po skončení Expa byla Laterna magika přenesena do Prahy, Radok u ní ale dlouho nezůstal.

Život Alfréda Radoka byl totiž plný zásadních zvratů. Po období naplněných usilovnou prací a zaslouženým úspěchem přicházelo velmi často zklamání ve formě vynucených odchodů z „etnických“, tedy „rasových“, a později „politických“ důvodů. Radokův osud spojený s Laternou magikou je toho typickým příkladem. Po obrovském celosvětovém úspěchu Laterny magiky v roce 1958 na Expo v Bruselu a následném založení samostatného divadla v Praze přišla nečekaná změna, jejímž podnětem byla část Otvírání studánek Bohuslava Martinů, zařazená do druhého programu divadla. Začátkem května 1960 byl Alfréd Radok zbaven funkce uměleckého vedoucího, v červenci byl nejdříve zbaven funkce šéfrežiséra a poté mu bylo oznámeno, že v září končí v Laterně magice jeho pracovní poměr.

Následně tak Alfréd Radok zakotvil v Městských divadlech pražských vedených Otou Ornestem, kde vytvořil řadu ceněných inscenací, včetně jeho vlastní úpravy Hry o lásce a smrti Romaina Rollanda (1964). V roce 1966 se pak Radok, který se začal prosazovat i v cizině, znovu vrátil do Národního divadla.

Na první české scéně stihl do srpna 1968 vytvořit tři inscenace, po invazi vojsk Varšavské smlouvy ale raději zvolil emigraci. „Prostě jsme se sbalili a odjeli. Hned týden po okupaci. Táta věděl, že by už nesnesl další vyhazovy,“ vzpomínal Radokův syn David, dnes také uznávaný divadelní a operní režisér. Přes Německo zamířil Radok s manželkou (a spolupracovnicí) Marií a dvěma dětmi do Švédska. První čtyři roky měl oficiálně v Národním divadle neplacené volno, pak jej ale komunistický režim prohlásil za emigranta a odsoudil.

V exilu Alfréd Radok působil v göteborském divadle Folkteater, kromě toho nastudoval i několik her v Německu, Belgii a Norsku. Na jaře 1976 pak připravoval ve Vídni inscenaci aktovek svého bývalého asistenta Havla, tehdy ale dostal pátý infarkt a 22. dubna 1976 zemřel.Na památku režiséra, který v roce 1991 dostal in memoriam Řád T. G. Masaryka, byly od roku 1993 udělovány nejlepším českým inscenacím a tvůrcům Ceny Alfréda Radoka. Letos byly ale pod tímto jménem předány asi naposled, v létě totiž nadační fond cen oznámil, že s oceněním končí.

Foto archiv, Divadelní ústav

Související články


Komentáře “Obrovský talent. Ale bez talentu ke kariéře

Napsat komentář