Ochutnejte tanec: Bon Appétit!

Na začátku byla fascinace jídlem a fenoménem vaření, ale to byl jen výchozí bod k odrazu do tvůrčí realizace sehraného autorského týmu. Pod vedením režijního tandemu SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovnský), s hudbou Ivana Achera, výtvarným řešením Jakuba Kopeckého a designem kostýmů Simony Rybákové se na prostorném jevišti Nové scény objevilo toto dílo bez konkrétní dějové linie, trochu působící jako snový obraz vykládaný drobnými radostmi lidského života, které se zrcadlí v oživlých předmětech, klouzajících po hladké ploše kuchyňského stolu.

Koncept představení si neláme hlavu s logikou dějové posloupnosti, spíše se snaží probouzet pocity a vyvolávat individuální dojmy ve vnitřním světě diváka. Stejně jako stříbrné konfety nelze tyto vjemy nijak uspořádat a není ani nutné se nad tím trápit. Stačí se nechat unášet na vlně výjimečnosti okamžiku. A jestli máte na něco chuť, je nejlepší připravit si palačinku s čokoládou, ta vždycky zažene chmury. Stejně jako láska, ta přece také prochází žaludkem.

Bon Apettit! je v pravdě moderním baletním dílem. Surrealistické koláže jednotlivých obrazů jsou kombinací geometrické lineárnosti v uspořádaní scény, podpořené decentně atmosférickým videomapingem a rafinovaným light designem. Oproti tomu kostýmní zpracování nešetří na opulentnosti, ovšem jeho nápaditá výraznost skvěle zapadá do výtvarného pojetí scény. Navíc funkce kostýmů je v rámci choreografického zpracování víc než zásadní.

Využitý taneční slovník neomylně identifikuje svého autora, který reprezentuje vrcholnou éru české taneční moderny přelomu dvou tisíciletí. Nelze to nazvat přímo současným tancem, neboť Jan Kodet si při práci s tanečním pohybem stále udržuje sekvenční formálnost tolik typickou pro taneční modernu 90. let. Nicméně do tohoto představení to dokonale sedí. Tu a tam lze u tanečníků zahlédnout kromě vysokých švihů á la second i živelnou detailnost pohybové fragmentace, inspiraci jógou či snahy o efekty breakové akrobacie. Ovšem nosným aspektem jejich jevištního projevu je dynamika tanečního pohybu, skvěle korespondující s hudbou Ivana Achera. Autor hudby tentokrát zabrousil až do temných vod klubového dubstepu, který ovšem vyšperkoval skleněnými zvuky zlámaných hudebních motivů dálného východu. Elektronické uchopení hudebního surrealismu se zde více než podařilo, což samotnou inscenaci povystrčilo ven z průměrnosti obdobné baletní moderny.

Choreografie Jana Kodeta i výkony tanečníků působily na premiéře maličko staženě, což k prvnímu uvedení tak trochu patří. Čerstvost díla jim ještě nedovolila uvolněnou bezprostřednost, která jistě bude brzy všem protagonistům slušet. Slečna i pan Palačinka (Loouise Corpechot, Mathias Deneux) se však se svými mluvenými rolemi vypořádali nadmíru úspěšně. Jejich verbální projev byl hravě bezprostřední, přecházení mezi francouzštinou, angličtinou a češtinou působilo chvílemi i roztomile a uvolnilo napětí z očekávaného. Oproti tomu byl například zpěv Kristiny Kornové (Dívka s pomerančem) velmi zvláštním, až téměř svíravým okamžikem. Barva jejího hlasu a nemelodičnost textu působily v rámci inscenace zcela adekvátní niternou drásavost.

Patrik Čermák (Zvíře) a Jonáš Dolník (Muž se svícnem) na sebe upoutali pozornost svým fyzickým zjevem i silově koncipovaným tancem. Bohužel v jejich případě, stejně jako u Dívky s pomerančem a Garbage man + woman (Marek Svobodník, Mária Dorková) byla taneční sóla (resp. duety) zcela bezdůvodně prodlužována, což ve výsledném dojmu přineslo ztrátu pozornosti i zájmu. Naopak taneční part Miss Origami patří k tomu nezdařilejšímu, na co se lze v rámci inscenace těšit. Úžasná plasticita pohybu Ayi Watanabe, stejně jako opravdovost jejího jevištního výrazu, plus nápaditost při choreografickém zpracování této role se staly úžasným osvěžením při chvílemi až zdlouhavých sólových pasážích či divadelních akcích, jako je manipulace s paletovým vozíkem, kontejnerem nebo čokoládovou fontánou.

Jako celek působil taneční soubor velmi sehraně, z přesnosti synchronizovaných sekvencí přecházel do volných pohybových projevů a zase zpět přeléváním měkkosti do ostrého fyzického i výrazového napětí. Obrazy se střídaly, aby se nakonec vše obrátilo tam, kde to začínalo. K oranžové vůni kůry pomeranče, výborné přísadě na palačinky. A jako palačinky potřebují pánvičku na smažení, tak i kuchařka našla svého kuchaře a labuť svého labuťáka. Konec dobrý jako čokoláda, který ale koncem nebyl. Nastavování do epilogu rozpustilo všechno viděné do nenávratna.

Laterna magika cílí tento titul na mladé diváky se záměrem zaujmout jejich pozornost čistou estetikou výtvarného pojetí a dynamikou tanečního zpracování. Je chvályhodné, že v představení nejsou patrné tendence sklouzávat k lacinosti v pohybu či hudbě, spíš naopak. Dílo je poměrně vkusně balancováno do odpovídající míry divácké náročnosti. Snad by v případě úpravy timování některých obrazů a přehodnocení konce nebyla nutná ani přestávka, a představení by se tak mohlo stát ještě kompaktnějším a pro divácké soustředění i „après“ doznívající zážitek lépe únosnější. Premiéra 10. září 2020 určitě ještě tvůrčí proces neukončila. Naopak, stala se další výzvou pro režii, choreografa i tanečníky.

Bon Appétit!
Choreografie: Jan Kodet
Režie: SKUTR
Hudba: Ivan Acher
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Projekce: Jakub Kopecký, Erik Bartoš

Premiéra: 10. a 11. září 2020 od 20:00 hodin
Nová scéna Národního divadla