Od medicíny zběhla k opeře a v Národním se stala hvězdou. Před 100 lety se narodila Drahomíra Tikalová

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Procházíme-li programy Opery Národního divadla od čtyřicátých do sedmdesátých let, s málokterým jménem se tam setkáme tak často jako se jménem sopranistky Drahomíry Tikalové, která ve své době byla jednou z nejvytíženějších a také nejúspěšnějších představitelek lyrických a mladodramatických rolí především v českém repertoáru. Operní fanoušci ji obdivovali a milovali a dodnes si rádi poslechnou, když v rozhlase na některé ze starších nahrávek zazní její měkký, krásně modulovaný hlas. I když se netěšila tak velké mediální oblibě jako některé její kolegyně, byla jednou z největších a nejvýznamnějších osobností operního souboru Národního divadla ve dvacátém století.

Reklama

Drahomíra Tikalová se narodila před sto lety, 9. května 1915 v Berlíně. Svého otce nepoznala, padl na bojišti první světové války. Střední školu vystudovala v Hodoníně. V tomto tradičně uměnímilovném jihomoravském městě získala velmi solidní hudební vzdělání především díky učiteli a regenschorimu Stanislavovi Svobodovi, žákovi Leoše Janáčka. Zpívala na kůru, hrála na housle a na klavír, vystupovala při nejrůznějších příležitostech a společensko-kulturních akcích.Po maturitě se rozhodla studovat v Brně medicínu, ale vedle toho pokračovala ve svých uměleckých aktivitách, které si prohlubovala dalšími kondicemi. Jejím pěveckým pedagogem byl, jako u většiny tehdejších mladých brněnských adeptů pěveckého umění, emeritní barytonista brněnského divadla Bohdan Černík (někdy používající německé verze svého jména Theodor Czernik). Později Drahomíra Tikalová pokračovala ve svém pěveckém školení u profesorky Ludmily Neumannové a nějaký čas i v Ostravě u Rudolfa Vaška. Její veřejná vystoupení nemohla uniknout profesionálním hudebníkům v Janáčkově městě, zejména poté, co získala významné ocenění na pěvecké soutěži ve Vídni. Nakonec padlo rozhodnutí. V roce 1938 přerušila Drahomíra Tikalová studium medicíny a rozhodla se věnovat se zpěvu profesionálně.

Své divadelní vzdělání si rozšířila nejen hodinami zpěvu. U primabaleríny brněnského baletu Zory Šemberové, první představitelky Julie ve světové premiéře Prokofjevova baletu, navštěvovala lekce pohybové výchovy. Zora Šemberová byla výtečná pedagožka. Mezi jmény jejich žáků se setkáme s takovými osobnostmi jako Vlastimil Harapes nebo Jiří Kylián. Paní Drahomíra Tikalová vždy s láskou a úctou na její lekce vzpomínala. Naučila ji správnému držení těla, mimice, tomu, aby pohyb a veškeré fyzické jednání plně souzněly s pěveckým projevem. Dnes se tento požadavek jeví jako zcela běžný, tehdy tomu ale ještě zdaleka tak nebylo.

V sezoně 1938/39 hostovala v operním souboru v roli Madlenky v inscenaci původní novinky Vodník od Boleslava Vomáčky a v roli Barunky v Kovařovicově opeře Na starém bělidle. Zajímavé je, že tehdy vystoupila pohostinsky rovněž v inscenaci málo známé Frimlovy operety Katuška. Brněnská opera byla tehdy bez šéfa. Jihočeský rodák a současně jugoslávský občan Milan Sachs se stal pro svůj rasový původ předmětem nenávistné kritiky. Bohužel, jak tomu leckdy bývá, k podpásovým útokům se připojili i někteří „zneuznaní“ pracovníci divadla. Milan Sachs na svou funkci v listopadu 1938 rezignoval.

Ředitel Václav Jiřikovský stál před velmi obtížným úkolem, najít šéfa, jenž by tvořivým způsobem navázal na dílo předchůdců, kteří za dvacet let dokázali povznést brněnskou operu z provinční venkovské scény do podoby rovnocenného konkurenta Opery Národního divadla. Do Brna se sjížděli operní odborníci z celé Evropy a v divadle Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) zpívaly mnohé evropské hvězdy.

O šéfovský post se ucházeli dva na slovo vzatí odborníci. Jedním byl tvůrce úspěchů mladého ostravského operního souboru, zakladatel mimořádně bohatého hudebního života ve městě uhlí a ocele, vysoce erudovaný zapálený znalec Janáčkova díla, Jaroslav Vogel. Druhým kandidátem byl výtečný interpret klasické a propagátor moderní operní tvorby Karel Nedbal, jenž z národnostních důvodů musel opustit bratislavský soubor, který povznesl na vysokou úroveň.

Oba kandidáti se v Brně úspěšně představili, ale vítězem se stal třetí. Volba ředitele Jiřikovského padla na Rafaela Kubelíka, a jak se ukázalo, byla to výborná volba. Pětadvacetiletý syn slavného otce už ve své první inscenaci, kterou byla v květnu 1939 Prodaná nevěsta, ve vrcholné míře ukázal své kvality. Přivedl s sebou mladé spolupracovníky, svého spolužáka, stejně starého korepetitora a posléze dirigenta Bohumíra Lišku a dva o něco starší režiséry. Byli jimi moderně uvažující, vzdělaní a náležitou mírou nadaní a fantazií obdaření Karel Jernek a Miloš Wasserbauer. Vše nasvědčovalo tomu, že brněnský soubor, na jehož formování se plnou měrou podíleli i starší zkušení spolupracovníci, čekají dobré časy.Mladá sopranistka Drahomíra Tikalová se logicky stala členkou souboru. Nastudovala v něm řadu rolí, připomeňme si alespoň První dámu v Mozartově Kouzelné flétně, Lidunku v Blodkově operní jednoaktovce V studni, roli Biancoforte v opeře italského skladatele Riccarda Zandonaie Francesca di Rimini, dívku v Romeovi a Julii Jiřího Bendy, Xenii v Dvořákově Dimitriji a především roli, která se v budoucnu měla stát jednou z jejích stěžejních, Vendulku ve Smetanově Hubičce. Vedle toho se představila při reprízách v dalších postavách. Byly mezi nimi zejména tři, které jí přinesly slávu a popularitu – Mařenka v Prodané nevěstě, Rusalka ve stejnojmenné opeře a Jenůfa v Její pastorkyni, z těch dalších například Terinka v Jakobínovi, Jitka v Daliborovi, kterou převzala jako rychlý záskok, a v Hubičce si zazpívala i Barče.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na