Osobnosti české opery: Drahomíra Tikalová

Drahomíra Tikalová (9. 5. 1915 – 14. 3. 1997), dlouholetá přední sopranistka opery Národního divadla v Praze
Její ušlechtilá, noblesní osobnost i krásný oduševnělý a vroucí hlas, zrcadlící zvláště přesvědčivě tragické ženské osudy, patřily k nejryzejším uměleckým hodnotám operního souboru naší první scény. Inteligentní a jemnocitná pěvkyně, která již od prvních poválečných let patřila k předním osobnostem reprezentujícím české operně-interpretační umění, dokázala si po celých 40 let své umělecké činnosti zachovat významné, ve svém oboru autoritativní postavení, a to ještě i v době, kdy jiné její vrstevnice stály dávno za zenitem svých pěveckých možností. Hlas absolutně nezaměnitelného témbru, dokonale technicky ovládaný a zcela osobitě zabarvený, stejně jako její jevištní noblesa a osobnost, zrcadlící při veškeré přístupné účinnosti na široké kruhy publika kulturu vkusu a ducha, patří neoddělitelně ke slavným dnům i představením operního souboru Národního divadla v jeho šťastných letech. Jméno umělkyně patří proto neodlučitelně ke galerii jmen našich nejvýznamnějších operních umělců poválečného období, s nimiž na operním jevišti spoluvytvářela mnohé své nezapomenutelné jevištní kreace. Nejen ovšem v operním souboru Národního divadla, kde tvořila například z pěvkyň Marie Krásová, Marie Podvalová, Maria Tauberová a Milada Šubrtová, či z pěvců Vilém Zítek, Stanislav Muž, Beno Blachut, Václav Bednář a Zdeněk Otava, v celém českém hudebním životě patřilo Drahomíře Tikalové jedno z předních míst po celou dobu její umělecké aktivity.Smetanova Mařenka, Vendulka, Barče, Anežka, Blaženka, Katuška a v rozhlasové nahrávce z roku 1962 i titulní role Libuše, Dvořákova Rusalka, Xenie, Lidka, Bětuška i Julie, Blodkova Lidunka, Novákova Anča, Kovařovicova Hančí, Křičkova Annina v Hypolitě, slavná Janáčkova Jenůfa i nedostižná Káťa Kabanová, Nele z Jeremiášova Enšpígla, první česká Katrena ze Suchoňovy Krútňavy, první Milena za Svätopluka i Kateřina z Cikkerova Bega Bajazida, Maria i sestra Paskalina z Her o Marii Bohuslava Martinů, Kateřina z Doubravovy Balady o lásce, Kubelíkova Veronika z českého, stejně jako ze světového repertoáru jedinečná Verdiho Aida, Amélie i Frasquita, Ema z Musorgského Chovanštiny, Čajkovského Líza z Pikové dámy, Kupava ze Sněhurky Rimského-Korzakova, nedostižná Moniuszkova Halka, Wagnerova Alžběta, Senta i Elsa, Mozartova Dona Elvíra, Straussova Chrysosthemis v Elektře i Maršálka z Růžového kavalíra, Galathea z Händelova Acise, Mascagniho Santuzza i řada dalších rolí – to byly nejen vývojové stupně, ale u mnoha velkých postav přímo mezníky její jevištní tvorby.O tom, že mladodramatický soprán Drahomíry Tikalové nepostrádal nejvyšších kvalit, které umělkyně ještě zvýrazňovala dokonalým způsobem, jímž se svým hlasem pracovala, není pochyb. Bylo však skutečně obdivuhodné, jak pěvkyně hlas technicky ovládala a jak jej vývojem i systematickou prací dokázala zkultivovat k oslňujícímu lesku i vypracování všech dynamických i přednesových nuancí, k čemuž ji po léta vedla nikdy neochabující píle ve studiu, vyspělý osobní intelekt i zavazující pocit zodpovědnosti vůči své umělecké práci i publiku. Introvertní, vysoce inteligentní pěvkyně, nadaná velkou tvůrčí schopností, vždy přesně věděla, jaký efekt má která pěvecká nuance, proto při výkonu v podstatě nikdy neexperimentovala a její interpretační záměry byly vždy přesné a cílevědomé. A snad proto nepostrádal její zpěv nikdy onoho intenzívního, niterně-dramatického napětí, které u řady jejích slavných rolí dostupovalo vpravdě světového formátu. Drahomíra Tikalová byla pěvkyní vzácné muzikálnosti, u níž veškeré ztvárňování vokálního partu jakoby vždy vycházelo z vnitřní mluvy hudby samé – ta svou niternou pulzací umělkyni nejlépe poučovala, jak k intepretaci přistupovat. Umělkyně patřila navíc k rodu pěvců-intelektuálů, nechyběla jí ona vyšší inteligence, bez níž je široký rozhled i tvořivý poměr k úloze nemyslitelný. Při práci na svých jevištních výkonech mohla se proto dopracovat nadosobního hlediska, neboť vedena svým vyspělým intelektem, naučila se vidět ztvárňované postavy z odstupu i výšky svého světového názoru, z jehož pozic je vnitřně analyzovala a posuzovala. Proto nebyla jen „v roli“, ale stála především vždy „nad rolí“, což je ostatně bezpodmínečný předpoklad operně-interpretační výjimečnosti. To vše, sloučeno zákonitě s pěveckou technikou, kterou umělkyně ovládala s takřka každodenní pečlivostí (což ani u mnohých profesionálních pěvců nebývá vždy samozřejmé), přivedlo Drahomíru Tikalovou k imponujícímu pěveckému formátu, jehož typ bývá ve světovém kontextu označován jako soprano-spinto, kterému není problémem obsáhnout bez hlasové úhony obor lyrický, mladodramatický a nejednou i vysokodramatický. Po této stránce byla umělkyně pěveckou osobností výjimečné vokální erudice. Narozena v Berlíně, vyrůstala v Novém Městě na Moravě, odkud v roce 1920 přesídlila s matkou (otec padl v 1. světové válce), do Hodonína, kde v roce 1932 maturovala na reálce. Již tehdy často a s nadšením zpívala, vedena hudebně Stanislavem Svobodou, Janáčkovým žákem. Po vykonání doplňkových zkoušek z latiny na gymnáziu v Kyjově, dala se zapsat ma lékařskou fakultu univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde studovala v létech 1932-1938 a začala se soustavným pěveckým školením u prof. Theodora Czernika, žáka vídeňského komorního pěvce Leopolda Demutha a milánského maestra Betinelliho. Ve studiu pokračovala i později řadu let v Praze u Ludmily Neumannové-Procházkové a posléze u ostravského prof. Rudolfa Vaška.Úspěch v mezinárodní pěvecké soutěži ve Vídni v roce 1938, kde zvítězila vedle Španělky Victorie de Los Angeles, ji definitivně obrátil k pěvecké dráze, začala vystupovat v Zemském divadle v Brně, kde debutovala titulní rolí Frimlovy Kátinky, ale byla svými hlasovými schopnostmi předurčena ke ztvárnění hlavních postav české národní klasiky, Kromě řady standartních rolí, které pak k dokonalosti dotvořila v Praze (byly mezi nimi Blaženka, Jenůfa, Lidunka, Barče i Vendulka), zpívala tu i Jitku v Daliborovi, Terinku z Jakobína, Barunku z Kovařovicovy opery Na starém bělidle, Madlenku z Vomáčkova Vodníka a Karolku v Její pastorkyni. Těsně před uzavřením divadla Němci nastudovala v Brně i Mozartovu Donu Elvíru. Byly to však dívčí postavy českého repertoáru, které jí otevřely cestu do Národního divadla v Praze, kam byla angažována 1. října 1942 prof. Václavem Talichem po pohostinském vystoupení v úloze Smetanovy Vendulky. Množství lyrických dívčích rolí, které tu tehdy i v dalších letech zpívala, ustálilo i ztypizovalo její projev, ale poté, co Tikalová vystoupila v titulních postavách Dvořákovy Rusalky (4. 2.1946) a Verdiho Aidy (10. 2.1948), začalo být záhy patrno, že osobní komponenty umělkyně slibují ještě další výrazný vývoj. Dokázala si sice zachovat štíhlý, mladistvě pružný tón, jaký žádají partie lyrické, ale od prvních poválečných let nalezla v mladodramatickém oboru mnoho nových nuancí, vnitřních odstínů a hlasových možností, které rozvíjela uvážlivě a systematicky a které ovšem nesly její výkony od této doby směrem neobyčejné a vývojové gradace. V českém repertoáru zejména dvě její janáčkovské kreace, Jenůfa (poprvé 17. 3.1946) a Káťa Kabanová (poprvé 23. 5.1957) představovaly v její dosavadní jevištní tvorbě samostatný, hluboce niterně prožitý svět, v jehož podání byla a zůstala nedostižná nejen vzhledem ke svým brněnským studiím, poznamenaným tamější živou tradicí Leoše Janáčka, ale především stylově ideální interpretací, formovanou hlasem, neobyčejnou muzikalitou a usměrňovanou tvořivě inspirujícím podílem intelektu pěvkyně. Repertoární všestrannost, s níž uměla Tikalová podávat na jedné straně svět lyrických dívek českých oper, na straně druhé ovládala specifickou bolest janáčkovskou, jejíž niterný dramatismus jí ukazoval další cestu k oboru mladodramatickému, nejednou však i vysokodramatickému, a to zejména v oblasti velkých partů románského a německého repertoáru, a přitom dávala své umění ráda i do služeb české soudobé operní produkce, je tím obdivuhodnější, že při svém pěvecko-uměleckém růstu se promyšleným disponováním hlasovými prostředky uměla uchránit nežádoucí stagnace, či zastavení ve vývoji. Řada jejích postav z oblasti světového repertoáru byla vzorovou ukázkou toho, jak lze interpretovat německý sprech-gesang, či italské bel canto, má-li pěvec tvárný a technicky schopný hlas a umí-li to. Jen proto mohla také tyto náročné party zpívat takřka do posledních dnů své jevištní činnosti.Zcela výjimečný vklad znamenala účast pěvkyně v koncertním životě, kde byla v oratorní a kantátové tvorbě přímo spolutvůrkyní řady skvělých koncertních kreací řízených Václavem Talichem, Zdeňkem Chalabalou, Karlem Ančerlem, dr. Václavem Smetáčkem, Františkem Stupkou, Karlem Šejnou, Václavem Neumannem, dr. Ľudovítem Rajterem, Václavem Jiráčkem, dr. Otakarem Trhlíkem a Bohumírem Liškou, ale v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro i řadou slavných světových dirigentů, jako byli Franz Konwitschny (1952, 1961), Antonio Pedrotti (1951), Rafael Kubelík (1946), George Széli (1959), Igor Markewitch (1962), dr. Karl Böhm (1960), Zubin Mehta (1963), Gennadij Rožděstvenskij (1964), Natan G. Rachlin (1956), Wolfgang Sawallisch a v zahraničí ještě Charles Bruck (Praha 1956, Paříž 1957), Sir Eugen Goossens (Linec 1960) Joseph Kailberth (1956) ad. Velké vokální party koncertních děl Händelových, Mozartových, Beethovenových, Mendelssohna-Bartholdyho, Verdiho, Dvořáka, Janáčka a Vycpálka poznamenala oduševnělými rysy svého podání, premiérovala Janáčkovu Glagolskou mši ve Vídni (1955) i v Paříži (1957), stala se velkolepou interpretkou písní a patří jí nesporná zásluha, že některá díla v pravém slova smyslu probojovala (Slavického cyklus Ej, srdénko moje); v nahrávacích studiích doma i v zahraničí uskutečnila řadu vynikajících nahrávek, z nichž mnohé nesou světová měřítka a staly se skutečnými gramofonovými bestsellery. Nebylo také náhodou, že zahraniční kritické hlasy srovnávaly Drahomíru Tikalovou při jejích vystoupeních v cizině (Vídeň, Berlín, Varšava, Brusel, Amsterodam, Itálie a hlavní města všech socialistických zemí) s takovými pěveckými veličinami jako byly Zinka Milanov-Kuncová i Leonia Rysanek.Národní umělkyně Drahomíra Tikalová patřila po celou dobu své umělecké aktivity k reprezentativním zjevům českého reprodukčního umění, českého pěveckého umění. Příroda ji obdařila mnohými cennými dary a nadala ji navíc bytostnou laskavostí i dobrotou srdce. Ale umělkyně byla vzdor tomu vždy neúnavným, poctivým a k sobě kritickým člověkem, věřila v sílu a moc práce. Neustrnula proto na přírodou daných předpokladech a stálou, sebeodříkavou a systematickou prací se rozvinula a vycizelovala k uměleckému formátu vpravdě světové úrovně.