Od miniatury k velkému plátnu. Jan Bartoš zvolil na Firkušného festivalu náročnou konstelaci skladeb

Festival Rudolfa Firkušného uvádí české pianisty vedle světových jmen. Při výběru ještě nesáhl vedle. Letos se cti vystoupit na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina vedle trojice zahraničních interpretů dostalo Janu Bartošovi. Čerstvý osmatřicátník má za sebou už – na české poměry – úctyhodnou kariéru a do povědomí se zapsal také jako vůdčí duch institutu Prague Music Performance.

Osobnost Jana Bartoše navenek vyzařuje kázeň, koncentraci, klid a jemnost až zenovou. Proto jsem byla zvědavá, jak pojme program, v němž si naložil takové emocionální „klády“, jako Beethovenovu Appassionatu, Schumannovu Fantazii C dur a celý cyklus Osmi preludií Miloslava Kabeláče. A mezi to – program to byl takřka konceptuální – ještě Šest malých klavírních kusů op. 19 Arnolda Schönberga a Chopinovu Barkarolu Fis dur op. 60.

Jan Bartoš překvapil. Už úvodní přetěžkou a přenádhernou hudbou Kabeláčových preludií, kterým dal zaslouženou váhu, dramatičnost i meditativní hloubku. Jsou to vrcholně virtuózní kusy a v takovémto pojetí by byly ozdobou koncertního programu kdekoli na světě. Bartoš věnoval Kabeláčovi své doktorské studium, v disertaci se věnoval nejen klavírním skladbám, ale i komorní tvorbě. Kéž by se o tohoto autora začala zajímat mezinárodní interpretační obec!

Dvořákova síň Rudolfina byla toho dne poněkud… neklidná. Jako by se pořádala soutěž, kdo nejhlasitěji zakašle v nejtišším pianissimu. A sem tam i mobil přišel ke slovu… To musí chtě nechtě narušit koncentraci nejen posluchačů, ale také sólisty. Bartoš však na sobě nedal nic znát. Dál kouzlil s nejjemnější možnou dynamikou, skládal vrstvy dokonalých kantilén. Absolutní kontrola nad zvukem se v něm snoubí s jistým maskulinním fundamentem. Čtu si recenze svých kolegů a kolegyň a zjišťuji, že pojem „mužnost“ nás při Bartošově hraní nezávisle na sobě napadl všechny.

Beethovenova Appassionata je věrná svému titulu. Bartoš ji pojal jako záznam rozbouřených emocí skladatelova „heroického“ období. Žádná spekulace, žádná metafyzika: tady se jde přímo k jádru věci. Tempa byla hodně rychlá, místy bylo zvuku a rychlosti příliš, alespoň v parteru. Některá místa, jako přechod mezi druhou a třetí větou nebo zastavení před strettou ve větě první, působila magicky. Pianista vládne uměním dokonale zpěvného tónu (dělá čest svým učitelům a mentorům Ivanu Moravcovi a Alfredu Brendelovi), dokáže odstínit vrstvy a zpřehlednit tak strukturu a jeho dynamická škála je obdivuhodná. V Schönbergových miniaturách byl nepřekonatelný: každému jednotlivému tónu dal charakter, bylo vidět, že ví, o čem tato hudba je.

Schumannova Fantazie je velkolepé, velmi náročné dílo, jak po technické stránce, tak po stránce emocionální. Vystavět z vln nejednoznačné, permanentně „nabuzené“ hudby smysluplnou strukturu je výkon hodný mistra. Jan Bartoš v předivu Schumannovy fantazie (s malým f) nezabloudil, vynášel na světlo pro něj podstatné prvky melodie a kontrapunktu a celek proto vyzněl koherentně (i když se publikum dalo „nachytat“ a aplaudovalo po efektní a virtuózní druhé větě).

Bez oddechu pokračoval program ještě Barkarolou Fis dur Fryderyka Chopina, v níž Bartoš elegantně a s jistotou plul nad technickými záludnostmi partitury. Večer skončil zaslouženým aplausem a zvolené přídavky ještě dokreslily mnohostrannost tohoto pianisty: zazněl Janáčkův Lístek odvanutý a jeden ze Smetanových Snů.