Hans Neuenfels se narodil 31. května 1941 v Krefeldu, činohru studoval ve Vídni a později v Essenu, pracoval jako sekretář surrealistického malíře Maxe Ernsta. Režírovat začal v roce 1964 ve Vídni v Theater am Naschmarkt, o rok později byl šéfdramaturgem a šéfem opery v Trieru, režíroval i v rodném Krefeldu, Heidelbergu a Stuttgartu. Od začátku svými inscenacemi provokoval a byl označován za avantgardistu.
V 70. letech se podílel spolu s dirigentem Michaelem Gielenem a dramaturgem Klausem Zeheleinem na profilování Frankfurtské opery. Jeho inscenace Verdiho Aidy z roku 1981 s Aidou jako uklízečkou způsobila skandál, podobně jako jeho pozdější inscenace Schrekerových Poznamenaných, odehrávající se na nádražní toaletě. I ostatní Neuenfelsovy inscenace působily na divadelní veřejnost podobně. Byl tvůrcem například skandální inscenace Mozartova Idomenea v Německé opeře v Berlíně v roce 2003, která vyvolala protesty islamistů a musela být stažena z repertoáru. Skandál vyvolala i jeho inscenace Straussova Netopýra v Salcburku v roce 2001, zaznamenaná též na DVD. V letech 1986/90 byl Neuenfels intendantem berlínské Volksbühne, v roce 2010 poprvé inscenoval v Bayreuthu (Lohengrina jako pohádku o krysách s Elsou jako labutí královnou). V roce 2005, 2008 a 2015 byl označen za „operního režiséra roku“. Skandál vyvolaly i inscenace Únosu ze serailu ve Vídni a Pikové dámy v Salcburku. V roce 2016 obdržel Německou divadelní cenu „Faust“ za celoživotní dílo. Neuenfels řadu svých článků publikoval v časopisech Theater heute nebo Die Zeit. V roce 1991 vyšel jeho první román Isaakaros a v roce 2000 debutoval i jako dramatik svou hrou Frau Schlemihl und ihre Schatten, kterou v Mnichově sám režíroval.
Na dobu, kdy začal režírovat operu, později vzpomínal takto: „Operní inscenace byly všechny z jednoho těsta. Divadla se pokoušela najít dobré zpěváky, které vkusně a luxusně oblékli. K tomu se udělala vkusná scéna, která podala informace o místě děje, aby publikum vědělo: aha, jsme na španělském dvoře a v následující scéně ve vězení ve Španělsku. To byly orientační pomůcky. K tomu se zpívalo a tak to bylo v pořádku. Proto se rádo chodilo do opery, protože se tam člověk mohl skrz pestrý a ne nijak dotýkající se děj uvolnit. Michael Gielen a především Klaus Zehelein a já jsme chtěli vystopovat strukturu hudby a tak jsme se ptali: proč jsou tady ty pochody, proč je tu kantiléna a proč najednou fuga? Na druhé straně také: kde se to odehrává? Tyto diskuse byly ostatně velmi vtipné.“
Protože o svých náročných režijních koncepcích musel se zpěváky víc diskutovat, aby pochopili jeho záměr, Neuenfels se vždy snažil mít sedm až osm týdnů zkoušek, přestože trend byl opačný a všichni chtěli zkouškový čas co nejkratší. Zkoušení pro Neuenfelse nebylo snadné, při zkouškách potřeboval cigarety a víno nebo alespoň pivo (často ovšem schované pod režijním pultem). Nikdy nepopíral svůj vztah k alkoholu, který, jak říkal, mu pomáhal při vytváření vztahu mezi lidmi a dával zapomenout na čas. Velice čtivé a poučné jsou také jeho memoáry, které vydal pod názvem Das Bastardbuch ve svých sedmdesáti letech.
Hans Neuenfels byl ženatý s vídeňskou herečkou Elisabeth Trissenaar, s níž žil v Berlíně a s níž měl syna Benedicta, úspěšného kameramana. Řada jeho inscenací je dostupná na DVD, jejichž zhlédnutím si každý udělá představu o tom, jak jeho inscenaci vypadaly.
Přestože Hans Neuenfels vzbuzoval svými inscenacemi často ostré polemiky a byly mnohokrát vypískány, patřil k režisérům, kteří se snažili přinést do opery nový vzduch a tolik potřebné inovace. Nakolik se mu to podařilo, posoudí teprve budoucnost. Jsem přesvědčen, že Neuenfels nechtěl za každou scénu vyvolávat skandál, ale z hlubokého přesvědčení se snažil oživit operní inscenování. Někdy se mu to podařilo, jindy vyvolal skandál už tím, jak koncepci inscenované opery uchopil. Měl svůj osobitý inscenační styl. Opera potřebuje režiséry, kteří přijdou s novými inscenačními nápady i za cenu častého nepochopení publikem. A k nim Hans Neuenfels bezesporu patřil.
