Texty Ivana Medka (157)
V listopadu 2003 odpovídal Ivan Medek na otázky týkající se čtrnáctého výročí sametové revoluce. Se vzpomínkou na listopadové dny roku 1989 i s úvahami o současné době…
***
IVAN MEDEK:
Já jsem byl v osmdesátém devátém ve Vídni a byl jsem tam dopisovatelem Hlasu Ameriky. Když jsem přišel druhý den po 17. listopadu domů, moje žena mě uvítala slovy, která bohužel musím citovat doslova. Už ve dveřích volala: „Už to prdlo!“ A já jsem si sedl k psacímu stolu a napsal, že komunisté začali svoji vládu 25. února 1948 bitím, násilím, procesy a tak dále. A pak jsem spočítal, kolik to přesně bylo roků, měsíců, týdnů a dnů. A vrátil jsem se do Hlasu Ameriky a druhý den jsem řekl: „Komunisté tuto vládu po tolika a tolika letech skončili 17. listopadu zase bitím a zase nevinných lidí. A to je její konec!“ Potom, když jsem přijel sem do Prahy, mně lidé říkali: „Prosím tě, jak jsi to mohl vědět? Vždyť ještě týden nato byla vojska v pohotovosti a na hranicích Prahy stály Lidové milice.“ Já jsem říkal: „Já jsem to nevěděl. Já jsem to risknul.“ A jsem šťasten, že jsem měl pravdu.
REDAKTOR:
Myslíte, že má vůbec smysl se k 17. listopadu 1989 vracet, když teď máme rok 2003? Když už je čtrnáct let po tom?
IVAN MEDEK:
Myslím, že to má smysl. Protože kontinuita v dějinách se vytváří nejenom vzpomínáním na určité dny, ale vazbou k nim, vytvářením společenství, která si stále znovu uvědomují, co to v té době bylo, co to v té době znamenalo, jak se lidé chovali. A pokoušejí se z toho vyvodit nějaké závěry. To je vůbec ve vztahu k historii obecný požadavek. Tak by to mělo být.
REDAKTOR:
Co byste ze 17. listopadu vyzdvihl především, co stojí za to si pro tuhle dobu připomínat?
IVAN MEDEK:
Myslím, že nejdůležitější v té době bylo, že lidé, kteří se vzájemně třeba ani neznali, pochodovali Prahou a tušili nebo věděli, že budou biti a pak byli biti, neztratili naději, drželi pohromadě a byli stateční. Víte, statečnost je jedna z vlastností, kterou je třeba pěstovat, protože může být často spojena s nesením určitých rizik. A pokud se naučíme ta rizika nést a nebát se, je to přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom žili ve slušné společnosti.
REDAKTOR:
Jsme teď ve stavu, kdy jsme takhle stateční? Vyvinula se společnost od roku osmdesát devět, že si tuhle tu statečnost udržela?
IVAN MEDEK:
Myslím, že to ani dost dobře není možné. V tom smyslu, jak to bylo 17. listopadu. Ale mrzí mě spíš to, že se zapomíná na ty mladé lidi a že často i oni zapomínají sami na sebe. A že mnohdy říkají: A vždyť je to všecko jedno! To není pravda a měli by si sami připomenout, že tehdy to jedno nebylo. A pokud tam nebyli, ti, kteří tam nebyli, tak by měli v duchu poděkovat za to, co tehdy ti kluci a holky udělali.
REDAKTOR:
Roku osmdesát devět začínali revoluci právě studenti. Myslíte si, že v téhle době, pokud to můžete nějak posoudit, by byli studenti ještě schopni nějakou takovou revoluci uskutečnit?
IVAN MEDEK:
V případě, že by šlo o něco tak vážného jako tehdy, o tom nepochybuji.
REDAKTOR:
Máte pocit celkově, že se tahle doba od roku osmdesát devět posunula spíš k horšímu, anebo k lepšímu, pokud vůbec se někam posunula?
IVAN MEDEK:
Já si myslím, že se posunula k lepšímu potud, že je tady skutečná svoboda, že je tady fungující demokracie. Aspoň její mechanismy. A teď jenom je úkol pro nás pro všecky docílit, aby tady nebyla jenom demokracie, ale také demokraté. A to bychom měli být my všichni ve vzájemném vztahu, ve vztahu vůči společnosti a v odpovědnosti vůči státu. To znamená i v odvaze kritizovat i ty, kteří stojí nejvýš.
(pokračování)
