Ohebné hlasivky a železná vůle Soni Červené (3)
Před plakátem opery A.Březiny Zítra se bude…
V září jste si své pětaosmdesáté narozeniny připomněla – jak jinak než na jevišti Národního divadla v Kolowratu, v titulní roli opery Jiřího Nekvasila a Aleše Březiny Zítra se bude… kde excelujete v titulní roli Milady Horákové, napsané na Váš podnět a přímo pro Vás.
Tak za prvé: nepřipomínejte mi letopočty, prosím! A za druhé: Zítra se bude…vzniklo na objednávku Národního divadla, které mi nabídlo, abych si vybrala jakékoliv téma, že je dají pro mě zhudebnit. Zeptala jsem se skladatele Aleše Březiny – znali jsme se z Hřebejkova filmu Pupendo – zda by do toho šel se mnou. Společně s režisérem Jiřím Nekvasilem jsme se shodli na tom, že nejdůležitějšího připomenutí si právě teď zaslouží Dr. Milada Horáková. Znovu odhalit její proces a justiční vraždu, hlavně mladším generacím – to byl náš záměr, který vyšel! Během uplynulých dvou let jsme sehráli asi šedesát vyprodaných představení, včetně pohostinských vystoupení na renomovaných festivalech u nás i v zahraničí.
Zítra se bude… je opera na autentické texty z procesu s Miladou Horákovou. Nic tam není přibásněno, přidáno, dramatizováno, nic zesměšněno. K tématu Milady Horákové se dá přistoupit z mnoha stran – podobně jako třeba k ukřižování Ježíše Krista nebo k upálení Jean d’Arc. Podstatné je, to zdůrazňuji, abychom na Miladu Horákovou n e p o z a p o m n ě l i, protože k této historii je nutné vždy znovu a znovu se vracet. Zabývat se tím tématem je zdrcující, ale je to důležité a je to fascinující. Pamatuji si tu dobu – Pankrác, bachařky, všechno, co postihlo tehdy i moji matku… ji nepověsili veřejně, zabili ji nějak jinak… Já si to teď takto vymlouvám a vyzpívávám z duše.
A.Březina: Zítra se bude… – s Janem Mikuškem – ND Praha 2008 (foto H.Smejkalová)Zítra se bude… je skutečně opera nebývale úspěšná, vznikl i její filmový záznam. Po narozeninovém představení v Kolowratu Vám osobně přišel pogratulovat Václav Havel, bylo Vám uděleno čestné členství Státní operou Praha a Vaše narozeniny měly velkou publicitu – potřebu popřát a poděkovat Vám cítila spousta Vašich vděčných obdivovatelů doma i v zahraničí. Přineslo Vám to aspoň trochu pocit satisfakce za příkoří, kterému jste byla minulým režimem vystavena na vlastní kůži?
Satisfakce je příliš oficiální slovo. Život jde dál a já jsem ráda, že jde tak, jak jde a že se za něj nemusím stydět. Ba snad, že něco po sobě zanechám.
Po návratu z emigrace jste vytvořila role Fata v Janáčkově Osudu nebo Historica v Alexandrovi Velikém (obě Národní divadlo v Praze), titulní roli v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy ve městě svého slavného žesťového pradědečka v Hradci Králové, intenzivně se věnujete melodramům, zpíváte s Bona Fide Tango, nyní zkoušíte titulní roli v Čapkově Věci Makropulos v Národním divadle opět s režisérem Robertem Wilsonem – premiéra 18. listopadu ve Stavovském divadle. Co je to, co vás žene stále kupředu?
Toho času myslím jen na Elinu Makropulos. 337 let! Chudák malá! – Říkala jsem už, že nemiluji letopočty?
L.Janáček: Osud – Fatum – s Evou Urbanovou (Matka Míly) – ND Praha 2002Já bych byla ochotna, kdybych ten recept měla. Ale – asi je to věc disciplíny, kterou opravdu mám – jsem narozená v panně, takže možná s tím souvisí ta panna, která je přesná a až protivně pořádná a pořádkumilovná. Ano, je to věc disciplíny, vést život v pokoře. Občas cvičím, mlsám zázvor v každé podobě – je to pochoutka! Ale největší dosah má pozitivní přístup, dobrá nálada. Špatnou náladu považuji za nevychovanost.. A pořád se na něco nebo z něčeho těším. A vždycky dopředu, nikdy dozadu. Stále vyhlížím, co bude, co ještě stihnu. A těším se na to.
Může si vůbec operní diva uhájit nějaké právo na soukromí a osobní nebo rodinný život? A má, hlavně žena, vůbec šanci uspokojivě skloubit osobní život s vrcholovou kariérou a jejími nároky?
Ne, nemá, to je řehole, s tím se nedá nic dělat. Takový houslista může po koncertu dát housle do futrálu a jít do restaurace nebo do hospody, kde se pije, kouří a povídá – může tam být klidně do rána a těm houslím se nic nestane. Kdežto já jsem flámy a vysedávání považovala za absolutní zpronevěru vůči svým hlasivkám. Po představení jsem odkráčela způsobně do svého neosobního hotelového pokoje. Tak jsem žila. Ano, byla to řehole ale nádherná řehole! Vždyť zpívat – to je privilegium!. I když ona ta sláva, jeviště, reflektory, ctitelé, to není všecko – také to znamená tahat těžké kufry, když není nosič po ruce, bydlet stále po hotelích a neunavovat hlasivky zbytečným mluvením… Ale já jsem tu profesi milovala, se vším všudy.
Koncert v Hradci KrálovéPřece jen mi to nedá, vrátím se ještě k Vašim narozeninám. Pětaosmdesát dnes není až tak ohromující věk – ohromující je ale rozsah Vašich uměleckých a tvůrčích aktivit, včetně Vaší činnosti překladatelské, poradní a zasedání v nejrůznějších odborných porotách. Dříve byla úcta ke „starším“ samozřejmostí – dnes je tento prastarý model značně erodován, do jisté míry i pasivitou „starších“. Vy jste dokázala tu pozici „stáří“ rehabilitovat a díky za to – ať již vstoupíte do místnosti nebo na jeviště, všichni si uvědomí, že vešla osobnost. V čem je to dráždivé tajemství životní moudrosti? A máte Vy někoho „staršího“ koho si vážíte?
Životní moudrost? Moudrost je cosi abstraktního, relativního. Řekněme: morálku, bez té se neobejdeme. Bulvár je plný škandálů, úplatků, podrazů. O těch slušných lidech, ať celebritách či necelebritách, se nepíše. A je jich mezi námi dost. Jsem šťastná, že jich několik takových znám.
Pohybujete se v nejvyšších kruzích české kultury, nazírané pobytem ve světě – po Vašich zkušenostech, jak vidíte naši kulturní současnost a budoucnost? Má naše kultura, operní a činoherní divadlo šanci obstát v dnešní globální konkurenci?
Tohle je pošetilá otázka! Divadlo, ať už opera nebo činohra, prostě divadlo je jedna z nejdůležitějších kultur každého národa. A naše současné divadlo? Podívejte se jen, co se tady, ať už v Praze, či jinde, denně nabízí – a ve většině ve vysoké kvalitě. Chodím a jezdím do divadel a na koncerty denně a opravdu si někdy připadám jako v říši divů.
Čím byste chtěla náš rozhovor uzavřít?
Děkuji, že jste se mne nezeptala, kolik jsem měla pejsků nebo kolik jsem měla milenců. Snad mohu na závěr zmínit něco, co mě občas zamrzí: Že si lidé neříkají pravdu. Tady se pořád nějak kulišákuje. Je to určitě dědictví těch čtyřiceti let, kdy lidé se báli říkat pravdu a museli se přetvařovat. Přechází to z generace na generaci. Dokonce je tady takový trend, že si lidé říkají jenom to, co ten druhý chce slyšet. Ale to je přece bezcenné. Mějme víc odvahy si říci, co si opravdu myslíme. Uvidíte, jak se žije blaze – bez přetvářky.
A ještě něco: když tak chodím po ulici nebo jedu tramvají, pozoruji, že lidé mají tak ustarané tváře! Je mně to líto, přála bych si, aby tu bylo víc sluníčka.
Moje 20.století – dokument ČT – 2005
Části rozhovoru použity s laskavým svolením Czech Music Quarterly
Aleš Březina, Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině, Soňa Červená, Vladimír Strnad – klavír, z CD Kawasakiho růže
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
