Operní panorama Heleny Havlíkové (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 25. do 31. října 2010

° Sexuální turista Pinkerton ze San Franciska
° Za Smetanovou Hubičkou jedině do Wexfordu
° Gastronomický Gesamtkunstwerk Opery Diversa

***

Sexuální turista Pinkerton ze San Franciska

Třebaže se projekt Opera in Cinema, který u nás přebírá síť kin Palace Cinemas, soustřeďuje na operní přenosy z evropských operních domů, tentokrát měli diváci mimořádnou příležitost nahlédnout – alespoň ze záznamu – do jiné americké opery než Metropolitní, která s přenosy do kin začala. Opera v San Francisku byla založena v roce 1923 a má být po newyorské Metropolitní opeře druhou největší americkou operní scénou; prošla jí dlouhá řada operních hvězd – připomeňme, že byla také po řadu sezón domovskou scénou české mezzosopranistky Soni Červené, zpívala tu například i Gabriela Beňačková.

Dva roky starý záznam Madame Butterfly pod taktovkou dirigenta Donalda Runniclese, který v San Francisku působil sedmnáct sezón v letech 1992 – 2009 jako šéfdirigent a nadále se zdejším operním souborem spolupracuje, zněl velmi svižně s velkou energií a nábojem, orchestr hrál výborně s plnou pucciniovskou výrazovou hutností. Ve vysokých profesionálních standardech bylo San Francisko s Metropolitní srovnatelné.

Inscenační pojetí Rona Danielse bylo z roku 1997; natolik se tu osvědčilo, že se vracelo do repertoáru znovu a znovu až do předloňského roku, ze kterého byl záznam (od letošního října mají v San Francisku novou inscenaci, z dílny dalšího osvědčeného režiséra tohoto operní domu Joe Marii Condemiho). Danielsova inscenace je tradiční a důsledná: na jednoduché scéně s pojízdnými stěnami a barevně proměnlivým zadním horizontem se soustřeďovala na odlišnosti životního stylu Západu a Východu, fatální pro japonskou dívku. Výmluvné bylo použití mosazné postele, kterou Pinkerton spolu se svými věcmi ze své kajuty nadporučíka válečné lodi Abraham Lincoln nechá na své pouti po námořních přístavech nastěhovat do japonského příbytku, kde si hodlá užít další z pro své nové exotické sexuální dobrodružství. Kovová postel v japonském interiéru působí křiklavě nepatřičně – agresivně ho ovládla a kolonizovala stejně jako u nás prakticky neznámý Brandon Jovanovich, který v pěvecky suverénním výkonu přesně odpovídal typu sebejistého Američana, sobce, jehož závěrečná lítost – opět u oné mosazné postele tentokrát pokrytou záplavou růžových lístků – zůstává jen sebelítostí. Pociťujeme souvislost s dnešními zájezdy/nájezdy západních „sexuálních turistů“ za zaplacenou exotikou Východu „bez závazků“.

Patricia Racette, další z umělců, kteří s operou v San Francisku pravidelně spolupracují (od 1989), byla coby Čo-čo-san v době záznamu věkově už daleko za hranicí patnáctileté dívky a na její vibrato bylo zpočátku obtížné si zvyknout. Také japonská ostýchavost Čo-čo-san v jejím podání působila při závěrech kamer, které obnažovaly i nepříjemné detaily, na hranici směšnosti, ale s postupujícím dramatem přesvědčila, že Pucciniho Butterfly plně rozumí – ostatně bude ji zpívat v této sezóně i v londýnské Královské opeře. Pro nás připomeňme, že tato americká sopranistka byla i oceňovanou Jenůfou a Káťou.

Za Smetanovou Hubičkou jedině do Wexfordu

Operní festival ve Wexfordu zařadil do programu své předjubilejní – už 59. sezóny –Smetanovu Hubičku a Český rozhlas 3 – Vltava, podobně jako 15 dalších rozhlasových stanic – ji v sobotu přenášel (a překonal problémy, když předehra náhle ustala, irský moderátor ohlásil blíže nespecifikované technické problémy v divadle a po 10 minutách se začalo znovu, už bez závad). Wexfordský festival je ojedinělý svou dramaturgií – nepachtí se za dalším obehráváním světového operního repertoáru a prvotřídními hvězdami (i když ve Wexfordu zpíval například i Juan Diego Flórez nebo Joseph Calleja a opakovaně režíroval třebas David Pountney), ale především velice vynalézavě vyhledává v mezinárodním kontextu málo známá či zcela neznámá díla. A česká opera tu zazněla jedenáctkrát – internetový archiv je velice přehledný. Hrály se tu nejen Smetanovy Dvě vdovy, Hubička v anglickém překladu už dříve v roce 1984, Dvořákova Rusalka také dvakrát, jeho Jakobín, Janáčkova Káťa, ale i Fibichova Šárka, Weinbergerův Švanda dudák, Foersterova Eva či Haasův Šarlatán. Obávám se, že takovým zájmem o českou operu v posledních letech vzdálený irský Wexford předčí nejeden náš tuzemský operní soubor. A jak zdůraznil kolega Ivan Ruml při sobotním přenosu – chcete-li dnes vidět na scéně Smetanovu Hubičku, musíte do Wexfordu – žádný soubor u nás ji totiž na repertoáru nemá. Trestuhodný nezájem našich divadel o Smetanovy opery – s pražským Národním divadle v čele tohoto nechvalného pelotonu – se ovšem netýká jen Hubičky – v letošní sezóně si u nás na Smetanu vzpomněly jen nadšené znovuobnovitelky přírodního divadla v Šárce s Libuší a olomoucká opera s Prodanou nevěsto0u.

Pokud jde o vlastní provedení Hubičky ve Wexfordu podle rozhlasového přenosu, dirigent Jaroslav Kyzlink, který se Wexfordu uvedl už v roce 2004 při Foersterově Evě, pojal Hubičku s mladistvou svěžestí, v rychlých tempech možná až příliš – což vedlo například v ansámblech k nesouhře. Výborně vyzněl Lukáš slovenského tenoristy Petera Bergera, který ho vyjádřil spíše dramatičtěji, velice se mi líbil mladý basista Jiří Přibyl, který nyní působí v Olomouci, jako otec Paloucký. O svých kvalitách velkého barevného znělého mezzosopránu znovu přesvědčila Eliška Weissová jako teta Martinka. Jihoafrická sopranistka Pumeza Matshikiza ukázala, jak silnou mezinárodní konkurenci mají české sopranistky pro roli Vendulky a rozjásaným sopránem zazářila i ruská sopranistka Jekatěrina Baranova. Jaký byl skutečný zvuk orchestru se z přenosu dalo usuzovat jen velmi obtížně, protože zněl kupodivu nepříliš plasticky, ploše, utlumeně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments