Ohlédnutí Radima Dolanského

Takřka na den přesně je to teď čtvrtrok, co byl 3.března z vedení pražské Státní opery ministrem kultury Jiřím Besserem odvolán Radim Dolanský, a co bylo stejným rozhodnutím stejného politika předáno řízení tohoto operního domu do rukou řediteli Národního divadla Ondřeji Černému. Co se tehdy odehrávalo za zavřenými dveřmi ministerstva? A co ve Státní opeře? Zdaleka nejen to je téma následujícího rozhovoru s Radimem Dolanským.

Přesné okolnosti, za kterých jste byl před čtvrt rokem odvolán z čela pražské Státní opery, zůstaly dodnes ne zcela vyjasněny. Buďte alespoň teď, s odstupem času, konkrétnější. Například ministr Besser tehdy řekl, že jste mu „něco slíbil“. I dnes jen málokdo tuší, co přesně to bylo. Co tedy?

Je to trochu složitější. Jak všichni víme, můj předchůdce, dirigent Oliver Dohnanyi, vedl operu několik měsíců, ovšem nedařilo se mu umělecky, už vůbec ne manažersky. Jeho rozhodnutí o odstoupení jsem považoval za správné, i když bylo ministrem, zřejmě, vynucené. Olivera si jako dirigenta velmi vážím, jsem dokonce přesvědčený o tom, že to s operou myslel dobře, ale obklopil se špatnými lidmi, kterým slepě důvěřoval, a to ho nakonec stálo místo.

Špatní lidé – koho přesně tím myslíte?

Svým poradcům říkal tým strategického plánování. V týmu působil například Luděk Golat, doktor Josef Herman a další. Golat je sice starý praktik, ale myslel víc na sebe a zajištění své rodiny, než na divadlo samotné. Herman je zase pouze teoretik, který se plete do toho, čemu nerozumí a působí tím spíš škodu, než užitek. Pánové byli za své „služby“ královsky odměňováni, scházeli se téměř denně, za první tři měsíce sice stačili naplánovat sezony do roku 2022, ale nikdo nevěděl, co se v opeře bude dít na konci roku 2010! Navíc teprve po asi třech měsících tohoto „vedení“ si všimli toho faktu, že Státní opera Praha je ve ztrátě -tenkrát 15 milionů korun . Další měsíc trvalo, než s tím něco začali dělat. A co vymysleli? Vyškrtali většinu hostů, tím nadmíru přetížili sólisty Státní opery, vážně se zabývali takovými nesmysly, jako že v rámci šetření například zakážou zaměstnancům jezdit výtahy směrem dolů, přestane se do provozní budovy kupovat toaletní papír a podobně. To by snad ještě nebylo ani tak hrozné, ale oni zároveň uvažovali o asi šesti, sedmi nových premiérách v roce 2011, čemuž jsem za dané situace už vůbec nerozuměl. Přiznávám, že třeba se zajímavými inscenátory, ale fakt byl ten, že pražská Státní opera si z finančních důvodů nemohla dovolit ani jednu takovou premiéru! Pokud by Dohnanyi začal s uzavíráním smluv na tyto nové produkce, Státní operu by to finančně úplně položilo.

No a jak to tedy bylo s oním slibem, který jste měl dát ministrovi?

Bohužel jsem se neshodl s panem ministrem už při předávání mého jmenování. Tenkrát mi oznámil, že Státní opera Praha končí 30. června 2011. Byl prostě přesvědčený, že v Praze pro Státní operu není místo. Podařilo se mi ho přemluvit, aby lhůtu prodloužil do konce tohoto roku. Následně jsem s náměstkem Zdráhalem domluvil ještě další půlrok. Můj plán byl ten, že jsem chtěl pana ministra v tom krátkém čase, který nám zbýval, přesvědčit, že soubor Státní opera Praha má své kvality a rozhodně tady má své místo.

Teď, s odstupem několika měsíců, jistě dokážete s větším nadhledem popsat, jaké jste tedy podnikl hlavní kroky ve funkci pověřeného ředitele?

V první řadě bylo třeba zrušit všechny ty předdomluvené zahraniční inscenátory, na které jsme skutečně neměli finance. Následně bylo třeba ze dne na den vymyslet nový dramaturgický plán. Cokoli jsem tenkrát rozhodoval, vždycky jsem při tom musel myslet na fakt, že jsme ve ztrátě již 18 milionů korun! Musel jsem přijít s návrhem krizového scénáře, ovšem s jednou prioritou – umělecky jsme neměli jít dolů, ale právě naopak. Narychlo jsme vrátili na repertoár Lucii di Lammermoor, což bylo nutné spíše z provozních důvodů. Pozval jsem domácí inscenátory k realizaci baletu Giselle – mimochodem jsem vděčný šéfce baletu a zároveň choreografce Haně Vláčilové, dirigentovi Tomáši Braunerovi a celému souboru za jejich mimořádně povedenou práci! Vznikla nádherná inscenace, která prokázala kvality našeho baletního souboru, klasický balet k nám prostě patří. Dále jsem zařadil na repertoár nového Trubadúra. Tady jsem domácí tým posílil dirigentem Janem Lathamem-Koenigem. Titul je obsazený – až na dvě výjimky – výhradně našimi sólisty. Chtěl jsem tady předvést hudební kvality našeho ansámblu. Dirigent Koenig byl správná volba, užíval jsem si každou minutu strávenou na zkouškách. Po hudební stránce jsme na premiéře zažili malý zázrak. Co se týká inscenátorů, můj vděk nezná mezí – pánové Jelínek, Cukr a Dautovský vytvořili inscenaci s téměř nulovým rozpočtem, na víc prostě nebylo. Smekám před nimi! Uvědomoval jsem si, že soubor musí především pracovat a to s co nejlepšími umělci. Podařilo se mi získat Gerda Albrechta, se kterým teď Státní opera Praha nastuduje projekt pro operní festival v Litomyšli. Přizval jsem ke spolupráci mladého italského dirigenta Gianlucu Marcianiho, jehož hudební pojetí Traviaty byl neskutečný zážitek pro soubor i pro diváky. S režisérem Thaddeusem Strassbergerem měl Marciani nastudovat v roce 2012 Sedláka kavalíra a Komedianty. Nevím ale, jestli tento projekt teď bude zrealizován. Skvělá dirigentka Elisabeth Fuchs převzala taktovku v Mozartově Kouzelné flétně a s naším ansámblem doslova kouzlila. Postupně jsme začali s přeobsazováním sólistů tak, aby každý časem zpíval výhradně svůj obor. Po japonském turné jsme připravovali bonbónek – tým Koenig, Bogza, Vasileva měl připravit koncertní provedení Wagnerova Lohengrina. K tomu ale už nedojde, protože můj nástupce místo toho vrací původně pro rok 2010 naplánovanou Weberovu a Mahlerovu operu Tři Pintové. Změny u divadla nelze očekávat ze dne na den, ale myslím, že jsme vykročili správným směrem. Po celou dobu jsem komunikoval se sólisty, dirigenty, uměleckou radou sboru i orchestru. Mé záměry všichni pochopili a podpořili mě.

Giselle i Trubadúr se skutečně setkaly s velkým ohlasem jak u odborné kritiky, tak u diváků. Další vaše plány rozhodně alespoň na první pohled vypadaly zajímavě, jenže jak to bylo s finanční stránkou věci?

Sestavením reálného rozpočtu jsem svoji práci začal. Jen mé první zásahy po nástupu do funkce okamžitě ušetřily divadlu náklady něco přes třicet miliónů korun. Státní opera Praha je téměř denně vyprodaná, což nám zvedlo tržby. Pokud by můj nástupce dodržel, co jsem započal, Státní opera nejen že skončí na konci roku s vyrovnaným rozpočtem, ale ještě pokryje i ztrátu z loňského roku, nakonec ve výši 13 milionů korun.

To, co říkáte, zní velmi přesvědčivě a slibně. Jak přesně na to reagovalo ministerstvo? Co se dělo dál?

Někdy v půlce ledna jsem byl pozvaný na ministerstvo, tam mi byla představená Daniela Gadasová, koordinátorka fúze Státní opera Praha s Národním divadlem. Ta mně oznámila, že prý skončíme na konci června 2011, začne velká rekonstrukce Státní opery Praha, přes prázdniny proběhnou rekonkurzy v obou souborech a na základě těchto rekonkurzů vznikne jeden soubor, který od září bude po dobu rekonstrukce Státní opery Praha působit v historické budově Národního divadla. Následně jsem byl pověřený připravením plánu spojení majetku obou institucí, plán měl být hotov do 15. února, ke spojení majetků mělo dojít k 1. 1. 2012. Takže jsem to tedy nebyl já, kdo dohodu porušil…

Co jste na tento scénář ministerstva říkal?

Myslel jsem, že špatně slyším. Na takovém jednání mně především chyběla diskuse, zdálo se, že je vše rozhodnuté. Navíc jsem postrádal druhou stranu – tedy ředitele Národního divadla, doktora Ondřeje Černého, proto jsem požádal o další schůzku, kde bychom se sešli všichni. Byl jsem naivní, očekával jsem, že ředitel Černý se ke mně přidá a vysvětlí paní Gadasové a náměstkovi ministra panu Zdráhalovi, že tento plán je nerealizovatelný a především nesmyslný. On místo toho ale začal přitakávat a slepě plnit úkoly.

Vy jste plán spojení obou divadel nepřipravil a zadání ministerstva tak nesplnil…

Stále jsem doufal v možnost diskuse. Proto jsem v rekordně krátkém čase přišel s vlastním návrhem samostatné existence Státní opera Praha. Víte, souhlasím s tím, že Státní opera v posledních několika letech procházela uměleckou krizí. Traviata u nás střídá Aidu, Nabucca, Rigoletta atd… Jedno představení se nám podaří, úroveň následujících tří ale není zrovna nejlepší. Tuto realitu si uvědomujeme ve Státní opeře všichni, všichni víme, že dál to takto už nejde a něco se stát musí. Ale má to být zánik souboru? Nesmysl. Vždyť i v poslední době jsme dokázali nastudovat spoustu skvělých inscenací – Candide, Smrt v Benátkách, Prsy Tirésiovy a Lidský hlas, Peer Gynt, Hélène, Tristana a Isoldu… A právě díky těmto úspěšným premiérám jsem nikdy nepochyboval o kvalitách našeho souboru. Jde jen o to tu „premiérovou“ kvalitu přenést na reprízy. Na vyřešení tohoto problému jsem se chtěl soustředit se dvěma osobnostmi světového operního nebe – dirigentem Janem Lathamem-Koenigem a ředitelkou Královské opery v Londýně paní Elaine Padmore. Máme společně připravený plán, který by „pouhou“ změnou systému organizování zkoušek a uvádění repríz velmi rychle pozvedl kvalitu představení. Bohužel, není zájem…

Pan ministr vám mimo jiné vyčítá, že prý jste jeho stranického kolegu ministra financí Kalouska žádal o jeho odvolání. Je to pravda?

(smích) Je pravda, že mně to pan ministr vyčítá, je pravda, že jsem měl schůzku s ministrem Kalouskem, není ale pravda, že bych kohokoli žádal o odvolání pana Bessera. Pan Besser mi to vyčetl, když mě odvolával, nenechal si to ale vysvětlit, jen mi ukázal kravatu, kterou prý dostal od pana Kalouska, a řekl k tomu, že jsou přátelé…

Jak to tedy bylo?

Moje setkání s panem ministrem Kalouskem dohodly odbory, proto, abych zjistil názor pana ministra na naši věc. Po celou dobu naší schůzky byl přítomen odborový šéf pan Jaroslav Zavadil. Jistě by dosvědčil, že o žádném odvolání nepadlo ani slovo. Pana ministra Kalouska jsem potkal už jednou, v Královské opeře v Londýně. Oba jsme byli turisté, on s manželkou seděl o pár řad v hledišti za mnou. To ale bylo 5. prosince, v té době jsem vůbec netušil, že bych se mohl stát pověřeným ředitelem Státní opery Praha, proč bych tedy měl žádat pana Kalouska o odvolání pana Bessera? Proč bych vůbec měl žádat ministra financí, aby odvolal ministra kultury? Celé to nedává smysl! Někdo mě zkrátka chtěl u ministra Bessera znemožnit a mého setkání s ministrem Kalouskem takto zneužil.

A jaký měl tedy pan ministr Kalousek názor na „vaši věc“? Co jste tehdy zjistil?

Prý mu bylo řečeno, že Státní opera Praha stojí stát ročně 120 milionů korun. Když ji na dva roky zavře, za ušetřené peníze ještě budovu zrekonstruuje. Nakonec jsme se tomu oba zasmáli. Přiznávám, že jsem se trochu přemáhal, protože představa, že takto mu tu „naši věc“ někdo prezentoval, mě spíš vyděsila.

Jaká je z vašeho pohledu současná realita? Co podle vás bude dál se Státní operou?

Zřizovatel mlčí. Podle neoficiálních zpráv pokračují na přípravě spojení souborů. Doufejme tedy, že už je přešel ten nápad s likvidací souboru Státní opery. Stejně ale považuji spojení za nesmyslný, chybný a těžko navratitelný krok.

Jakými konkrétními argumenty máte svůj názor podložený?

Velmi stoupnou náklady na provoz a ke zvýšení úrovně představení v obou operních domech pouhým spojením ansámblů nedojde. Státní opera Praha má své problémy, o kterých jsem se již zmínil, problémy provozně umělecké. Ale i Národní divadlo má své velké problémy – je to bezedná díra na peníze. Než nějaké nesmyslné spojování, raději bych se soustředil na jmenování takových ředitelů do obou institucí, kteří ty problémy začnou řešit – každý po svém, každý ve svém. Až se problémy na obou místech vyřeší, až zřizovatel spravedlivě srovná finanční dotace obou domů. Může dojít k zajímavému, zdravému uměleckému soupeření obou operních a baletních domů. Něco, na co vlastně divák čeká. Víte, za velkou slabinu spojování považuji také to, že kromě doktora Srstky, který se ale z agentury Dilia do divadla určitě nevrátí, v Česku není osobnost, která by si vůbec s vedením dvou operních a dvou baletních ansámblů a tří velkých divadelních budov poradila. Nezlobte se, ale je směšné očekávat, že těmi osobnostmi má být tým Černý – Rocc a naopak tým Koenig – Padmore posíláme domů. Při troše nadsázky to je podobné, jako kdyby pan ministr měl na výběr mezi trabantem a mercedesem, ale vybral si trabanta.

Tým Koenig – Padmore je tedy podle vás již ze hry? A jak to je teď vůbec s vámi, je přece jen stále ještě zaměstnaný ve Státní opeře nebo už nejste?

Dirigenta Koeniga zve ředitel Černý v nejbližší době na večeři, třeba se pánové na nějaké spolupráci dohodnou. Co se týká paní Padmore, několikrát ji žádalo o schůzku Ministerstvo kultury, vždycky ale bez mého vědomí, což paní Padmore nechápe. Naposledy jsem se s ní sešel před pár dny v Londýně. Pokud vím, na výzvy ministerstva nereagovala. A co se týká mě? Jsem ochotný pokračovat v práci, kterou jsem započal, s týmem, který jsem oslovil, a s plnou podporou celého našeho souboru. Řekněme si to ale na rovinu, zřizovateli se nehodím do krámu, jsem pro ně personou non grata… Když mě pan ministr odvolal, ředitel Černý mně mezi čtyřma očima sdělil, že jeho prioritou je „dostat mě co nejdřív z divadla“. Následně mě sesadil z funkce manažera opery a nabídl mi pozici produkčního, což podle zákoníku práce musel udělat. Chtěl jsem provoz řádně předat, navíc jsem vyhověl žádosti zaměstnanců a pozici jsem tedy přijal. Ředitel Černý mi následně vzal celé osobní ohodnocení, aby uspíšil můj „dobrovolný“ odchod z divadla. Tuším 13. dubna zrušil moje místo produkčního s účinností od 1. května, 20. dubna to oznámil mému právnímu zástupci. 28. dubna vydal prohlášení do ČTK, že opouštím divadlo z vlastního rozhodnutí, ne proto, že musím. Pan ředitel si tímto nesmyslem, který prohlásil, tak trochu naběhl. Vyhověl jsem znovu žádosti zaměstnanců a neodešel jsem. Dokonce jsem několik dnů pracoval na produkci Trubadúra na místě produkčního, které bylo rozhodnutím pana Černého zrušeno, navíc s překážkou v práci na straně zaměstnavatele s odůvodněním, že pro mě Státní opera Praha již nadále nemá práci. Pan ředitel Černý až zpětně antidatoval zrušení svého původního rozhodnutí o zrušení mého místa. Je to celé tak směšné! Premiéra Trubadúra je nicméně za námi. Já teď pracuji na produkci galakoncertu 6. 6., který zaměstnanci a hosté Státní opery Praha organizují pro své diváky. Chtěli bychom tak poděkovat za podporu, kterou nám lidé stále vyjadřují. Mimochodem, naši petici za zachování samostatné Státní opery Praha již podepsalo přes 15 tisíc diváků. Co ale bude se mnou dál? To bude muset vyřešit pan doktor Černý.

Jak vzpomínáte na své ředitelské období?

Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Vzhledem k tomu, že jsem měl zároveň s ředitelskými povinnostmi na starost i celý denní provoz opery, pracoval jsem až 16 hodin denně. Pokud to šlo, každý večer jsem seděl v divadle, aspoň na chvíli. Až teprve po představení, kdy už v divadle nikdo nebyl, byl klid na úřednickou práci, maily, návrhy obsazení a podobně. Proto jsem se vracel domů často hodně po půlnoci. Když jsem jel o víkendu domů na Moravu, většinou to bylo jen na sobotu a tu jsem skoro vždy celou prospal. Ale jinak to nešlo. Na různých jednáních na ministerstvu, s tiskem a podobně jsem si často doslova prošel peklem. Nelituji ale ani minuty a vždy na tu dobu budu vzpomínat v dobrém. A víte proč? Kvůli tomu souboru, který je ve Státní opeře. Jsou tam skvělí profesionálové, kteří nechtějí nic jiného, než aby se jim vytvořily nejlepší možné podmínky, aby mohli odvádět dobře svoji práci. Jsem hrdý na svůj soubor a za jejich podporu všem děkuji, vážím si jí a nikdy nezapomenu.

Děkujeme za rozhovor.