Ohlédnutí za Festivalem tanečních filmů 2015
Naučená bezmocnost
Slavnostní zahájení festivalu proběhlo za účasti členů souboru VerTeDance, kteří si na úvod projekce ve Velkém sále Kina Lucerna připravili ukázku – svým způsobem živý trailer – k inscenaci Korekce.
Taneční inscenace roku 2014 je volným ideovým pokračováním site specific projektu Naučená bezmocnost, humorným následovníkem surového díla inspirovaného osudy lidí vězněných v padesátých letech. V Korekci už není inspirace tak konkrétní a inscenace je hravější, ačkoli stále operuje s tématem nesvobody. Naučená bezmocnost je z jiného soudku, drsná performance inspirovaná knihou Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, osobním svědectvím o ženských věznicích z pera ženy, která strávila ve vězení nejlepší léta svého mládí. Projekt souboru VerTeDance měl premiéru v říjnu 2013 v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu, odehrával se v prostoru bývalých lázní dopravního podniku v komplexu dnes pojmenovaném ORCO. Podzemí toho prostoru, obývaného dnes především umělci či architekty, je nehostinné a pro téma bylo naprosto ideální. Film, který vytvořili režiséři Michal Caban a Vojtěch Kopecký, nese stejný název a kombinuje v sobě dvě složky – jednou je záznam původní inscenace a druhou je nový autorský pohled jejich kamer na celou performanci v prázdném izolovaném prostoru.
Z obou filmových materiálů vzniká citlivě zkombinované vizuální dílo, které je novou interpretací projektu. První záběry jsou použity v barvě, zachycují různorodou společnost mladých lidí, kteří se v ponurých prostorách vykachlíčkovaných lázní baví a tančí, dívky v barevných šatech se spodničkami evokujícími poválečnou módu a jejich mužské protějšky svým projevem tuto ponurou lokaci oživují.
Postupně je však začíná pohlcovat a spolu s tím se mění i barevné ladění filmu. Po rozverném úvodu se prostor změní ve skutečné vězení a lidé, ještě před chvíli si tak blízcí, se pro sebe najednou stávají ohrožením.
Režiséři do prostoru nainstalovali dvacet čtyři bezpečnostních kamer, takže pohybové výstupy sledujeme jakoby nezaujatým pohledem zvenčí, občasné prostřihy na záznam z představení nijak neruší, přivádějí jen další škálu pocitů. Kamery s širokoúhlými objektivy propůjčují dění novou perspektivu. Sledujeme uzavřenou skupinu lidí, kteří buď přecházejí bezcílně prostorem, lhostejně se vyhýbají, nebo propadají agresi a vybíjejí si ji na svých bezmocných souputnících. Záběry z kamer zdůrazňují odosobnělost a chlad prostoru, bezútěšnost a samotu, prostřihy na záznam pak přidávají k dění další postavy. Diváci, v jejichž středu se některé nejdramatičtější výjevy odehrávají, se stávají nezúčastněnými přihlížejícími, metaforou lhostejnosti, kterou je naše společnost nasáklá. Monochrom filmu variuje od černobílé přes sépiový filtr až po jasně červenou barvu a její odstíny, které ještě zdůrazňují emoční vyznění té které scény a výjevu. Zvuková složka je umírněná a spíše působení dotváří, od ticha přes drobné motivy klavíru po čistě rytmický doprovod, nezůstává v paměti jako konkrétní. Zfilmovaná Naučená bezmocnost není pouhým záznamem performance, ale novým samostatným uměleckým dílem, velmi působivým.
***
Nová krev
Prezentace výsledků workshopu s Clarou van Gool se konala v pátek odpoledne v Malém sále Kina Lucerna, který je útulným prostorem s kapacitou snad jen pro čtyřicet návštěvníků. Workshop proběhl mezi 19. a 24. dubnem, což je pro vytvoření uceleného filmového kusu nadmíru odvážný časový úsek, dílna se tak stává zkouškou nejen kreativity, ale i nervů. Všechny čtyři týmy, které prezentovaly výsledek své práce, se ale úkolu chopily se ctí a vznikla naprosto odlišná díla.
První tým se představil s filmem Heavy † Light a vybral si skutečně těžké téma – smrt. Krátký film pojednává o vyrovnávání se se ztrátou, jeho pohybová složka se soustředí na interakci několika tanečníků v prostoru kolem stolu se čtyřmi židlemi, z nichž jedna přebývá. Je zachycena jejich izolace, osamocenost nejistých pohledů, ochablost duševního pohnutí. Záběry na celky a detaily komponované méně i více dynamicky se střídají s další rovinou, kterou tvoří rozhovory s několika lidmi, kteří mají odpovědět na otázky typu: „Myslíte si, že je smrt lehká, nebo těžká?“, „Setkal jste se se smrtí někoho blízkého a jak jste se s ní vyrovnával?“ Možná na tak krátkou plochu je téma odvážně košaté a vážné, ale i za tu odvahu se patří studenty ocenit.
Nejucelenějším krátkým filmem byl Proces, ve kterém Dora Hoštová s druhým týmem vytvořila pseudodokument o tvorbě stejnojmenné inscenace, která měla premiéru v prosinci.
Proces jako inscenace je humorný, sebeironizující kus, který si neklade větší cíl než ten, který plní – diváci se na něm skvěle baví a ti zainteresovaní v něm čtou stereotypy tvorby současného tance i stereotypy, jak se o současném tanci někdy planě hovoří. A v krátkém filmu je všechno tohle také přítomno. Dora Hoštová a Jan Čtvrtník „tvoří“, k týmu přichází Johana Švarcová jako oko zvenčí, nechybí dialogy na téma „o čem to vlastně celé je“ ani narážka na grantový systém. Asi nejvíc práce muselo dát vytvořit anglické titulky, aby si film mohla užít i samotná mentorka workshopu. Mohl by klidně posloužit jako reklama na představení, divák by nebyl zklamán.
Třetím dílem je pohybová miniatura s Šárkou Bočkovou jako tanečnicí a akrobatkou na šálách. Zachycení krouživého pohybu je lákavé, ačkoli nejde o nijak přelomový motiv. Výjev je orámován tak, aby udržel určitou minidramaturgii, seznámí diváka s prostředím, naladí a potom teprve zachytí akrobatický výkon, především s důrazem na detailní záběry. Zde bylo největší výzvou právě vyvážení míry detailu, aby pro diváka stále zůstal určitý odstup od uměleckého výkonu.
Posledním kusem, který během pěti dnů vznikl, byla Nespavost, o které se tvůrčí tým vyjadřuje jako o zatím nehotovém díle. Filmový materiál už v této fázi ale navozuje snivou a lehce absurdní atmosféru. Jeho hlavní aktérkou je tanečnice Jana Vrána, již kamera zachycuje v běžných situacích a prostorech, ale v neobvyklých polohách a pózách, či jen stojící nebo sedící s nepřítomným pohledem, zatímco život kolem dál plyne. I zvuky jako kdyby pronikaly skrz snovou clonu, což je aspekt, na kterém chtějí tvůrci ještě dál zapracovat.
***
Retrospektiva Clary van Gool
Z díla nizozemské režisérky Clary van Gool byly divákům představeny čtyři snímky. Ještě před čtvrtečním oficiálním zahájením festivalu se konala projekce filmu Enter Achilles, který je adaptací inscenace proslulého britského souboru DV8 na filmové plátno.
V pátek byla na programu mimo jiné právě retrospektiva tří filmů, které ukazují práci této režisérky z několika zcela odlišných úhlů. Druhý a třetí uvedený titul jsou vytvořeny jako adaptace již existujících jevištních děl.
Snímek Between Two Houses (2006) není filmem z žánru dance for camera, ačkoli pohyb je v některých aspektech jeho důležitou složkou. Je téměř neverbální – kromě několika oslovení v něm postavy nekomunikují slovy, přesto je jeho příběh jasně čitelný. Mikrodrama manželského páru ve středních letech, jejichž klidný život naruší neobvyklá událost: do bytu, který s jejich bytem sousedí prostřednictvím mostu mezi dvěma domy a o nějž se mají starat v době nepřítomnosti postaršího majitele, se na několik dní nastěhuje neznámý cizinec. Vše je zobrazeno jen v náznaku: starý byt láká k odhalování svých zákoutí a tajemství spojených s majitelem, který je bezpečně z dohledu. Fyzicky zdatný cizinec imponuje ženě a probouzí žárlivost v manželovi. Nedojde však ani k nevěře, ani k příliš drsné konfrontaci, vše připomíná spíš dlouhý sen. Díváme se na každodenní běh života běžné dvojice manželů, a přitom je celý film plný absurdních výjevů a nese se v lehce surreálném duchu. Interiér vypadá opravdově a nekašírovaně, jako skutečný starý byt s patinou, kde si světlo jen těžko probojovává přístup skrz množství záclon a závěsů, jako kdyby se mu prostor bránil. Tajuplný byt plný knih, map a kuriozit z cest je tak trochu světem za zrcadlem, které pomyslně tvoří prosklené dveře, jež se otevírají pomocí velmi starého masivního klíče. Stačí přijmout pozvání a realitou se může stát cokoli…
Up et Down (2013) je naopak ryze tanečním filmem. Zastihuje čtveřici mladých lidí ve velkém opuštěném přístavním hangáru v Rotterdamu, kde se skrývají před větrnou smrští a bouří, které zuří kolem. Má jasnou dramaturgickou linku, od setkání dvou chlapců, kteří v náznaku zápasu předvádějí své taneční umění ve stylu capoeiry, přes objevení se dívky v červených šatech, která vášnivě tančí střídavě s oběma partnery, po příchod čtvrté dívky, která chce nejprve tanci zabránit, ale potom se do něj sama noří. Nechybí náznak násilí, téměř milostný duet a nakonec ticho po bouři, které všechny zastihuje v adagiově laděném dovětku. Tanec je nápaditý, pohrává si s prvky moderny, akrobacie i ozvuky společenského tance, ale to spíš symbolicky v šatech a střevících tančící ženy. Je tu mnoho floor worku i dynamických skoků, partneřina založená na síle, mrštnosti a vyvážení těžiště, roztančené vztahy jsou přitom čitelné. Potěšení z tance, potěšení z vlastní síly a ohebnosti, z neomezených možností pohybu. Koncept je lehce prvoplánový (industriální prostředí opuštěné haly, bouře), ale taneční výkony berou dech a kamera interprety sleduje celým prostorem a občas jej trikově roztáčí kolem nich tak, že tančí spolu s nimi. V tom je film krásnou výpovědí o fenoménu tance a jeho sbližující moci.
Třetí snímek stojí na pomezí obou přístupů: Coup de Grâce je setkání dvou rivalů a jejich tanečně pohybový souboj, v němž hraje stejně důležitou roli pohyb jako prostředí a jeho vizuální působivost. Poměrně tradiční námět oživuje řada prvků. Předně je působivá lokace – duel se odehrává v opuštěném domě stojícím daleko od ruchu světa uprostřed písečných dun a zbytků lesního porostu, účelné prostorné stavbě, opuštěné, ale nikoli zchátralé. Připomíná sjezdové centrum velké společnosti, prosklené stěny, rozlehlé haly, interiér je oživen několika kusy nového kancelářského nábytku, ačkoli zem pokrývá uschlé listí loňských let. Pán domu vyhlíží svého soka. Kamera pracuje s okouzlujícím prostorem, roztáčí schodiště i dlažbu, vytváří netušenou perspektivu prostoru i ke vztahu k předmětům a mužům.
Jejich duel se blíží chvíli skutečnému souboji, pak opět tanci, nejvíce asi ve scéně, kdy je jeden z nich upoután na laně a víří vzduchem hlavou dolů, zatímco druhý se s ním otáčí v rytmu valčíku. V remízách se potichu pije víno a pod povrchem stoupají emoce. Vyzyvatel v sobě dusí vztek, vyzývaný skrývá opovržení, vše je podáno neverbálně, jen výřečnými pohledy, detaily. Divák čeká na výbuch nahromaděných emocí, který překvapivě nepřichází tak často. Kamera po výjevech klouže měkce. Souboj se přesouvá na schody před dům a na písečné duny, mine celá noc a vítězem není nikdo, muži popíjejí víno uprostřed střepů z rozbitých sklenic, které temperamentnější soupeř rozmetal po dlažbě. Film končí pozoruhodným záběrem, který jakoby zvětšuje a prodlužuje prostor haly kolem obou mužů, aniž by jejich vlastní rozměry zkreslil. A diváka zanechá bez vysvětlení: soupeři i jejich spor, stejně tak jako dům uprostřed pustiny, zůstávají záhadou.
***
Osobnosti v hledáčku kamery
Jádrem sobotního programu byly dokumenty o dvou choreografických osobnostech z velmi odlišného uměleckého prostředí: aktuální snímek The Lady in Black (režie Lisa Boerstra) je portrétem nizozemské choreografky Ann Van den Broek, dva roky starý dokument The Man Behind the Throne (režie Kersti Grunditz) přibližuje osobnost Vincenta Patersona, choreografa hvězd pop music, který zůstal ve stínu jejich slávy, ale úmyslně a s láskou k vlastní práci.
Oba filmy stavějí na podobném principu, snaží se dostat co nejblíže k životu těch, které se snaží zachytit. A osobnosti dávají těmto filmům ráz. Snímek The Lady in Black je z nich syrovější. Sleduje choreografku a její soubor při tvorbě inscenace The Black Piece, ve kterém autorka zkoumá různé možnosti vnímání černé barvy jako symbolu a pokouší se odhalit její skrytou podstatu. Tanečníky nechává prožívat mezní pocity a situace, aby využila maximum z bezprostředního projevu, přitom ale trvá na přesné formě jejich projevu.
Ve filmu se tvorba nové inscenace střídá s dalším úsekem, kdy kamera soubor doprovází po ruském turné s choreografií The Red Piece, a poslední rovinou je osobní život choreografky, výpověď o sobě samotné. Ann Van den Broek odhaluje své kořeny, vypráví o zvláštní rodině, ze které pochází, kde vládla na jedné straně absolutní svoboda projevu, ale na druhé straně věčný boj a referenčním rámcem života jejích členů byla ironie a sarkasmus. Choreografka se od dětství naučila být tvrdá a nezlomná, a proto požaduje totéž i od ostatních lidí. Když vypráví o sobě, dává tak divákům šanci, aby pochopili její trochu extrémní způsob práce s tanečníky. Nevíme, kolik ze vzniklého materiálu je nebo není ve filmu nakonec použito, ale je zjevné, že Ann Van den Broek netají ani svůj drsný přístup k týmu, nebrání se zobrazení reálného konfliktu, necenzuruje ani to, že prakticky na všech záběrech ji vidíme s cigaretou. Ukazuje však i svou vlídnou tvář, ve vztahu k manželovi a malému synkovi. Vzpomíná na svého bratra, který jí imponoval, ale zemřel mladý a mentálně odtržený od rodiny stižen silnou psychózou. To je jedno z témat, která se pak propisují do všech jejích choreografií, motiv osamění, neschopnosti komunikovat, šílenství v různých podobách, extrémní situace i pocity. Druhým aspektem tvorby Ann Van den Broek je silné provázání pohybu s rytmem, pro který má nadmíru vyvinutý smysl, až tak, že je někdy těžké, aby své představy s tanečníky realizovala. To vše se z filmu dozvíme, především díky autentickým pasážím čistého záznamu. Prostor k vyjádření mají i tanečníci, ale hlavní důraz je kladen na materiál vznikající přímo při práci, v reálných situacích. Kouzlo spočívá v obsahu, nikoli ve formě, která zůstává střízlivá, kamera si nehraje s dynamikou střihu a líbivými záběry, je svědkem a zprostředkovatelem. Pro českého diváka je dokument o to zajímavější, že aktuální tvorbu nizozemské choreografky může vidět na vlastní oči v podání 420PEOPLE. Phrasing the Pain je stále na repertoáru souboru a dokument může pomoci k jejímu hlubšímu pochopení.
Portrét Vincenta Patersona The Man Behind the Throne také zachycuje umělce při tvorbě. Je ale příběhem choreografa ze světa showbyznysu, který má zjevně lví podíl na slávě nejedné hvězdy popkultury, a přesto je široké veřejnosti prakticky neznámý. Opět se tu kombinuje několik rovin – s Vincentem Petersonem se pomyslný divák vydává do míst jeho dětství a dospívání, a současně sleduje vznik inscenace pro soubor Cirque du Soliel Viva ELVIS. A protože Paterson byl choreografem Michaela Jacksona nebo Madonny, je dokument plný také ukázek z jejich slavných klipů a záběrů ze soukromých zkoušek.
Všechny roviny se prolínají v příjemném kaleidoskopu, z nějž choreograf a tanečník stojící „za trůny“ krále a královny popu osmdesátých a devadesátých let vystupuje jako citlivý umělec žijící jen pro svou práci. Slovo dostanou i jeho nejbližší, ale diváky zaujme především on sám, jeho hravost, jeho až dětinské nadšení při práci na nové inscenaci. Tenhle nenápadný a hravý člověk je tedy mužem, který vytvořil ta tolik charakteristická a provokativní gesta a kroky, které má publikum spojené s vystoupeními Michaela Jacksona i pobuřující taneční kreace Madonny. Procházíme celou jeho kariéru, včetně období útlumu po 11. září 2001, kdy se mašinérie showbyznysu na okamžik zadřela a i ti nejlepší tvůrci z oblasti kulturního průmyslu čelili nejistotě. V dokumentu se na rozdíl od portrétu temperamentní nizozemské choreografky nesetkáváme s konfliktními situacemi, kromě jisté fáze zklamání a rozčarování nad přístupem producentů show o Elvisovi, jimž musí Paterson přizpůsobit svou původní uměleckou vizi. V kontrastu ke světu velkých hvězd a velkých produkcí pak choreograf vzpomíná na „punkové“ podmínky spolupráce s Larsem von Triedrem na filmu Tanec v temnotách, hudebně-tanečním snímku se zpěvačkou Björk v hlavní roli.
Sobotní večer skončil výběrem „toho nejlepšího“ z festivalu Cinedans… Cinedans je prestižní nizozemská filmová přehlídka a spojení filmu a tance či pohybu má prakticky neomezené spektrum možností, přesto bych byla s označením jakéhokoli výběru za best of trochu opatrnější. Hodinová projekce krátkých filmů o aktuálním vztahu oblasti filmu a pohybu jistě leccos vypovídá, je-li ovšem vůbec možné z těchto kratičkých ukázek vyvodit obecnější závěry. Jednak se zdá, že někteří tvůrci se jaksi obávají tance jako takového a raději sahají po nestylizovaném pohybu, pohybu jako obecném motivu. Ale přeci jen žánr dance for camera má slovo tanec v názvu, nejmenuje se movement for camera, proto by jeden čekal tance víc. Mladí tvůrci se zjevně nacházejí ve fázi opojení technikou, technologií a trikem – hrají si a snaží se zjistit, co všechno lze s obrazem dělat: spojit digitální projekci se slow motion technikou, využívají digitální překrývání a prolínání různých vrstev obrazového záznamu (postavy se vzájemně spojují, obraz figur je semitransparentní a podobně), někdo se dokonce vrací ke klasické animaci (žertík s názvem Tribal Punk). Jen aby se při veškeré té hře s technologií nezapomnělo na estetiku pohybu!
Některé krátké filmy měly nápad, ale ono někdy nestačí pouze mít nápad a rychle stříhat nebo si jen tak hrát se zpomaleným pohybem, když dílo nepodpoří další myšlenka, která by objasnila, proč vzniklo (třeba film z prostředí opuštěného aquaparku, kde trénuje skateboardista, by určitě mohl obsahovat nějaké sdělení, kdyby pro ně byl prostor), jindy není jasné, zda je film nadsázka nebo je míněn vážně (krátký film, kde hlavní aktér popisuje, jak objevil kouzlo tance při manipulaci s lupínkem chipsu). Bezradně působil „tanec“ odvíjejících se lepicích pásek připomínající školní cvičení na téma průkopníci sci-fi v předpočítačové éře. Skutečně prapodivný výběr. Kdybychom měli uvažovat nad tanečními styly, vychází jako jednoznačný vítěz rodina tanců street dance: od break dance po volný styl, to zřejmě láká mladé choreografy ze všeho nejvíc. Taneční battly a vůbec dynamika těchto populárních stylů představují vděčné téma a dá se s nimi dobře pracovat, protože podporují možnost rychlého střihu, který je dnes oblíbený – ostatně žijeme v klipovitém informačním světě nových médií.
Jako celek ale nabídl Festival tanečních filmů kvalitní program a milovníci tance si mohli přijít na své, jen je škoda, že návštěvnost byla o tolik menší než před dvěma lety. Snad současnému tanečnímu a filmovému umění sluší spíš artový prostor a diváci by se dali snáze nalákat. Zatím nevíme, kde se za další dva roky sejdeme, ale doufejme, že to bude opět v hojnějším počtu a za větší pozornosti médií.
Festival Tanečních filmů 23.–25. 4. 2015
Naučená bezmocnost
Režie: Michal Caban, Vojtěch Kopecký
Kamera: Přemek Kypta, Vojtěch Kopecký
Střih: Vojtěch Kopecký
© CABANI PRODUCTION, 2015
Premiéra 23. dubna 2015, Velký sál Kina Lucerna Praha
Účinkují – Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Lotte Nouwkens, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský
***
Tanec a kamera
Prezentace výsledků workshopu s Clarou van Gool
24. dubna 2015, 18.00 hod., Malý sál Kina Lucerna Praha
Tým 1 – Light + Heavy
Režie: Marietta Pavlaki , Lkhagvadulam Purev-Ochir
Choreografie: Kateřina Malá
Kamera: Richard Chomo
Střih: Lucie Navráilová
Tým 2 – Zone
Režie: Norika Sefa
Choreografie: Šárka Bočková
Kamera: Siddhant Sarin
Střih: Filip Rojík
Special effects: Vojtěch Žák
Produkce: Ivelina Ivanova
Tým 3 – Proces
Režie: Johana Švarcová
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Kamera: Šimon Dvořáček
Střih: Zuzana Walterová
Zvuk: Sandra Klouzová
Asistent režie: Fiona Ziegler
Asistent kameramana: Matěj Piňos
Produkce: Eva Pavlíčková
Tým 4 – Insomnia
Režie: Kristýna Bartošová
Choreografie: Jana Vrána
Kamera: Jan Chajewski
Střih: Mária Júdová
Retrospektiva Clary von Gool
24. dubna 2015, 20.00 hod., Velký sál Kina Lucerna Praha
– Between Two Houses (2006)
Scénář a režie: Clara van Gool
Choreografie: Jordi Cortés Molina
Kamera: Nils Post
Production Design: Marco Roth
Kostýmy: Bernadette Corstens
Zvuk: Alex Booy
Hudba: Vincent van Warmerdam
Střih: Stefan Kamp
Produkce: Valerie Schuit
délka: 42 minut
Účinkují – Anneke Blok, Bert Geurkink, Jordi Cortés Molina
– Up at Down (2003)
Scénář: Clara van Gool, Suzy Blok
Choreografie: Suzy Blok
Kamera: Richard van Oosterhout n.s.c.
Umělecký vedoucí: Marco Roth
Zvuk: Alex Booy
Střih: Marco van Welzen
Hudba: Alexander Balanescu
Hudební nahrávka: Alexander Balanescu, Eduard van Regteren Altena, Miny Dekkers
Produkce: George van Breemen, Dorine Dieleman, Jedidjah Julia Noomen
délka: 30 minut
Účinkují – Kenneth Flak, Kelly Hirina, Eldridge Kabinko, Yukio Tomino
– Coup de Grâce (2011)
Scénář: Clara van Gool, Damián Muñoz a Jordi Cortés Molina
Režie: Clara van Gool
Kamera: Nils Post
Production design: Marco Roth
Kostýmy: Antonia Belart, Bernadette Corstens
Zvuk: Alex Booy
Střih: John Hipkiss, Stefan Kamp
Produkce: KeyFilm and NTR
délka: 26 minut
Účinkují – Damián Muñoz, Jordi Cortés Molina
***
The Lady in Black (2015)
Režie: Lisa Boerstra
délka: 55 minut
25. dubna 2015, 18.00 hod., Malý sál Kina Lucerna Praha
The Man Behind the Throne (2013)
Režie: Kersti Grunditz
délka: 58 minut
25. dubna 2015, 20.00 hod., Velký sál Kina Lucerna Praha
Cinedans on tour
– krátké taneční filmy z výběru největšího evropského festivalu tanečních filmů
25. dubna 2015, 21.30 hod., Malý sál Kina Lucerna Praha
Foto Vojtěch Brtnický, filmfestival.nl, Festival Tanečních filmů, modul-dance.eu, mjworld.net
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
