Ensemble Opera Diversa: Nad propastí

  1. 1
  2. 2

Při pročítání nejrůznějších materiálů, článků a studií jsem narazil na citát anglického spisovatele profesora Jeremy Tamblinga pocházející z jeho kontroverzně přijaté publikace Opera and the Culture of Fascism. Zamýšlí se v něm nad uplynutím šedesáti dvou let od konce druhé světové války a apeluje na otevřenou mysl a ponouká ji nahlížet na hudbu (fašistického režimu) s tímto odstupem. Dnes, tento rok jsme o osm dalších let dál a je otázkou, zdali naše mysl zraje a otevírá se tak, jak by si autor citátu přál. Čím dál tím častěji jsme v současné době svědky jakéhosi obnovení diskuse nad provázaností hudby či umění a politiky. Není mým úmyslem se nad tímto jevem dále pozastavovat, obhajovat či vyhraňovat se k té či oné skupině. Ne dnes, ne tento rok, kdy v Brně s otevřenou hlavou nastal Rok smíření.

„Program Roku smíření je koncipován jako soubor akcí, jejichž cílem je připomenutí historických událostí včetně těch doposud opomíjených a důstojné uctění památky všech obětí. Záměrem je takto ukázat Brno jako město schopné přihlásit se ke své historii v evropském kontextu a zároveň jako město, kterému záleží na tom, kam dále směřuje.“ (oficiální text z webu Roku smíření). Ensemble Opera Diversa se do programu řadí dokonce třikrát. Druhý z večerů provázaným s tímto tématem nesl název Nad propastí.Mozartův sál v Redutě, ve kterém to Diverse díky spolupráci s Národním divadlem velmi sluší, je zalitý veselým podvečerním sluncem a tak trochu rozverně působí i návštěvnost tohoto pondělního večera. I dramaturg a umělecký vedoucí souboru Vladimír Maňas ve svém proslovu přenáší náladu do chmurnější a pietnější polohy, kam svým záměrem i dramaturgií přirozeně patří. Ve jménu celého souboru je tento smiřující koncert věnován památce nedávno zesnulého, významného a neprávem nedoceněného brněnského skladatele profesora Františka Emmerta. Spojení tohoto velkého jména a Diversy se zde neobjevilo poprvé. Ansámbl ve svých záměrech věnovat se hudbě nedoceněných autorů již několikrát představil současnému publiku významná a zapomenutá díla, která jsou provázána s historií města Brna. Díla, která ovšem srozumitelně promlouvají i do dnešní doby. Se stejným poselstvím po úvodním potlesku přichází i Otakar Blaha s úryvky z připravované knihy Místa Paměti národa, příběhy lidí a míst kolem nás. Otáčí tak strojem času, který nás přibližuje letům přelomu mezi roky třicátými a těmi čtyřicátými. Tímto bolestným couváním se dostáváme až do roku 1943, kdy Alfredo Casella uvádí své Concerto pro klavír, tympány, perkuse a smyčce, op. 69. Právě tohoto skladatele zmiňoval citát v úvodu. Skladatel zapomenutý všemi. Jak nástupci poválečné avantgardy, tak i dirigenty velkých jmen neustoupivších ze svých piedestalů napříč režimy.Přes všechnu tíhu doby, tíhu plynoucí z recitovaných textů se orchestr Diversy odráží hned od prvního tónu ve výborné a přátelsky naladěné souhře. Jak mezi jednotlivými hráči, tak i dirigentem Tomášem Hanákem, který již od samého počátku působí s ansámblem srdečně a provázaně srostlý. Snad i proto zněl orchestr ve všech polohách v perfektní jednotě a díky precizní práci Tomáše Hanáka vždy reagoval přesně. Tak, že vždy dobře znělo, co znít mělo. I přes toto vysoké počáteční nasazení se soubor jevil čím dál koncentrovanější, což výborně korespondovalo s energickým klenutím Casellovy skladby. Celkové vyznění tedy nebylo jen výsledkem prudkého promýšlení do detailu, ale také silného citu. Přes všechny tři části skladby se dalo jen těžko bránit malování představ zašedlými vojenskými barvami. Neutuchající pohyb tak přímo vybízel k zhmotňování takového příběhu před očima. Ve všech jeho částech s jasným hudebním „doprovodem“. V každé části konkrétním a hmatatelným. A konec, u kterého se nestačilo ani nadechnout.Dramaturgické pojetí vlastního smíření s osudy představených skladatelů nabízelo, jak je u Ensemble Opera Diversa zvykem, prostor pro hluboké a citlivé zamýšlení se nad jejich díly. Oproštěně od jejich následného hnaní do škatulek s příkazy a zákazy. Jako by umožňovala podívat se těm starým lidem do očí. Smíření se jim tento večer uděluje pro jejich protrpěnou bolest. Casellův bolestný strach o život jeho dcery a ženy židovského vyznání zde ve své skladbě stojí proti zhmotnění bezbrannosti člověka před silou válečné smrti Karla Amadea Hartmanna.

Drsně dopadající tahy smyčce rozeznívají první noty husitského chorálu, kterým skladba začíná jako odkaz na skladatelův protest proti okupaci Československa, Prahy, ve které se odehrála premiéra Hartmannovy Miserae, po níž se zařekl dále skládat pod nacistickým režimem. Na druhé straně poté chorálem i skončí. Ozve se známá melodie německé písně Unsterbliche Opfer upomínající na oběti revoluce roku 1905.

Chorál zní bolestně, jako vzdechy. Již od první doby jako by zmizel vzácný nástroj Milana Paly a mluvila už jen duše člověka. Pod vlivem tohoto hlasu poté orchestr prudce začal rýsovat soustavu klidných vzdechů, falešných uklidnění a následných mrštění jimi prudkými vzedmutími. Strhující a celým tělem i duší prostoupený výkon Milana Paly byl orchestrem důsledně a citlivě podepřen. Sólista tak mohl velmi nekompromisně prozkoumat polohy od jemného kladení až po ostré bodání a expresivní výkřiky.Jen stěží si dokážu představit, že by tato skladba mohla být vůbec někdy zahrána dvakrát stejně. I ve tvářích hráčů se odrážejí naše tváře. Plné dokonalého soustředění, plně ponořené. Jen ty naše jsou naprosto bez dechu. Ještě teď nemůžu uvěřit úvodním omluvným (!) slovům Vladimíra Maňase, ve kterých oznamoval tuto obměnu sólistů. Ivana Kovalčíková se roznemohla náhle a velmi náročný part byl dle těchto slov nastudován přes víkend. Samozřejmě neobyčejně svérázně a jedním slovem fantasticky.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Nad propastí - Ensemble Opera Diversa -T.Hanák (Brno 27.4.2015)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na