Ohlédnutí za Festivalem tanečních filmů 2015

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Po dvou letech se v Praze opět uskutečnil Festival tanečních filmů, oslava dvou médií, fúze uměleckých světů, které spolu mají mnoho společného. Předloni se fanouškové tance a filmu sešli v Biu Oko, letos v krásném prostředí Kina Lucerna přímo v centru města. Od dokumentárně laděných snímků po filmy z žánru dance for camera, program čtvrtého ročníku lákal především na retrospektivu nizozemské režisérky Clary van Gool a premiéru českého snímku Naučená bezmocnost, který zachycuje a v novou podobu i přetváří site specific projekt souboru VerTeDance. Clara van Gool jako hlavní hvězda festivalu strávila v Praze týden v roli mentorky studentů FAMU, kteří opět spolupracovali s tanečníky a choreografy na přípravě krátkometrážních snímků – i jejich práci měli diváci možnost v rámci programu zhlédnout.

Naučená bezmocnost
Slavnostní zahájení festivalu proběhlo za účasti členů souboru VerTeDance, kteří si na úvod projekce ve Velkém sále Kina Lucerna připravili ukázku – svým způsobem živý trailer – k inscenaci Korekce.Taneční inscenace roku 2014 je volným ideovým pokračováním site specific projektu Naučená bezmocnost, humorným následovníkem surového díla inspirovaného osudy lidí vězněných v padesátých letech. V Korekci už není inspirace tak konkrétní a inscenace je hravější, ačkoli stále operuje s tématem nesvobody. Naučená bezmocnost je z jiného soudku, drsná performance inspirovaná knihou Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, osobním svědectvím o ženských věznicích z pera ženy, která strávila ve vězení nejlepší léta svého mládí. Projekt souboru VerTeDance měl premiéru v říjnu 2013 v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu, odehrával se v prostoru bývalých lázní dopravního podniku v komplexu dnes pojmenovaném ORCO. Podzemí toho prostoru, obývaného dnes především umělci či architekty, je nehostinné a pro téma bylo naprosto ideální. Film, který vytvořili režiséři Michal Caban a Vojtěch Kopecký, nese stejný název a kombinuje v sobě dvě složky – jednou je záznam původní inscenace a druhou je nový autorský pohled jejich kamer na celou performanci v prázdném izolovaném prostoru.

Z obou filmových materiálů vzniká citlivě zkombinované vizuální dílo, které je novou interpretací projektu. První záběry jsou použity v barvě, zachycují různorodou společnost mladých lidí, kteří se v ponurých prostorách vykachlíčkovaných lázní baví a tančí, dívky v barevných šatech se spodničkami evokujícími poválečnou módu a jejich mužské protějšky svým projevem tuto ponurou lokaci oživují.Postupně je však začíná pohlcovat a spolu s tím se mění i barevné ladění filmu. Po rozverném úvodu se prostor změní ve skutečné vězení a lidé, ještě před chvíli si tak blízcí, se pro sebe najednou stávají ohrožením.

Režiséři do prostoru nainstalovali dvacet čtyři bezpečnostních kamer, takže pohybové výstupy sledujeme jakoby nezaujatým pohledem zvenčí, občasné prostřihy na záznam z představení nijak neruší, přivádějí jen další škálu pocitů. Kamery s širokoúhlými objektivy propůjčují dění novou perspektivu. Sledujeme uzavřenou skupinu lidí, kteří buď přecházejí bezcílně prostorem, lhostejně se vyhýbají, nebo propadají agresi a vybíjejí si ji na svých bezmocných souputnících. Záběry z kamer zdůrazňují odosobnělost a chlad prostoru, bezútěšnost a samotu, prostřihy na záznam pak přidávají k dění další postavy. Diváci, v jejichž středu se některé nejdramatičtější výjevy odehrávají, se stávají nezúčastněnými přihlížejícími, metaforou lhostejnosti, kterou je naše společnost nasáklá. Monochrom filmu variuje od černobílé přes sépiový filtr až po jasně červenou barvu a její odstíny, které ještě zdůrazňují emoční vyznění té které scény a výjevu. Zvuková složka je umírněná a spíše působení dotváří, od ticha přes drobné motivy klavíru po čistě rytmický doprovod, nezůstává v paměti jako konkrétní. Zfilmovaná Naučená bezmocnost není pouhým záznamem performance, ale novým samostatným uměleckým dílem, velmi působivým.

***

Nová krev
Prezentace výsledků workshopu s Clarou van Gool se konala v pátek odpoledne v Malém sále Kina Lucerna, který je útulným prostorem s kapacitou snad jen pro čtyřicet návštěvníků. Workshop proběhl mezi 19. a 24. dubnem, což je pro vytvoření uceleného filmového kusu nadmíru odvážný časový úsek, dílna se tak stává zkouškou nejen kreativity, ale i nervů. Všechny čtyři týmy, které prezentovaly výsledek své práce, se ale úkolu chopily se ctí a vznikla naprosto odlišná díla.

První tým se představil s filmem Heavy † Light a vybral si skutečně těžké téma – smrt. Krátký film pojednává o vyrovnávání se se ztrátou, jeho pohybová složka se soustředí na interakci několika tanečníků v prostoru kolem stolu se čtyřmi židlemi, z nichž jedna přebývá. Je zachycena jejich izolace, osamocenost nejistých pohledů, ochablost duševního pohnutí. Záběry na celky a detaily komponované méně i více dynamicky se střídají s další rovinou, kterou tvoří rozhovory s několika lidmi, kteří mají odpovědět na otázky typu: „Myslíte si, že je smrt lehká, nebo těžká?“, „Setkal jste se se smrtí někoho blízkého a jak jste se s ní vyrovnával?“ Možná na tak krátkou plochu je téma odvážně košaté a vážné, ale i za tu odvahu se patří studenty ocenit.

Nejucelenějším krátkým filmem byl Proces, ve kterém Dora Hoštová s druhým týmem vytvořila pseudodokument o tvorbě stejnojmenné inscenace, která měla premiéru v prosinci.

Proces jako inscenace je humorný, sebeironizující kus, který si neklade větší cíl než ten, který plní – diváci se na něm skvěle baví a ti zainteresovaní v něm čtou stereotypy tvorby současného tance i stereotypy, jak se o současném tanci někdy planě hovoří. A v krátkém filmu je všechno tohle také přítomno. Dora Hoštová a Jan Čtvrtník „tvoří“, k týmu přichází Johana Švarcová jako oko zvenčí, nechybí dialogy na téma „o čem to vlastně celé je“ ani narážka na grantový systém. Asi nejvíc práce muselo dát vytvořit anglické titulky, aby si film mohla užít i samotná mentorka workshopu. Mohl by klidně posloužit jako reklama na představení, divák by nebyl zklamán.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat