Ohlédnutí za hradeckým festivalem soudobé hudby

Ctižádostí dramaturgie je představit tuzemskému publiku vždy alespoň několik skladeb, obvykle jištěných prestižním oceněním typu Grawemeyerovy ceny nebo Ceny Grammy, nedlouho po jejich světové premiéře na některé z prestižních koncertních scén, čímž se pódium sálu Hradecké filharmonie už nejednou stalo součástí hvězdného kolečka, v němž si oceněné dílo předávají orchestry z kontinentu na kontinent. Takto k nám letos doputovala koncertantní díla Anny Clyne (Dance pro violoncello a orchestr) a Johna Adamse (Must the devil have all the good tunes pro klavír a orchestr) a v případě skladby Antrópolis od Gabriely Ortiz se festival dokonce zasloužil o její raketový start k novému životu, protože ji uvedl v inovované verzi z roku 2019 dřív, než ji po koronapauze stihly ostatní orchestry (jako London Philharmonic Orchestra, New World Symphony, Dallas Symphony Orchestra) zařadit do svých plánů.

V souvislosti s časem konání – na přelomu října a listopadu, v posledních letech čím dál hlouběji do listopadu – si HFHK udržuje lehce esoterickou rovinu a „dušičkové“ období nenásilně akcentuje jedním či více tituly. Letos to zajisté bylo celovečerní Rekviem za mého přítele od Zbigniewa Preisnera, které zaznělo na závěrečném koncertě. Vzhledem k tomu, že ne příliš daleko od nás umírají ve válce lidé, vyplynulo takové, byť pravděpodobně nezamýšlené zakončení festivalu – na rozdíl od jiných let, kdy si na závěr pořadatel obyčejně nechal tu největší „pecku“ – jako nesmírně citlivé a standing ovations byly ze strany publika jistě nejen výrazem estetického uspokojení z prvoplánově líbivé hudby, ale i neformulovatelných aktuálních životních pocitů. Konflikt na Ukrajině ostatně vedl i k zásahu do programu festivalu, který mívá pořadatel připravený s přinejmenším ročním předstihem, a dostali jsme díky tomu možnost nahlédnout do skladatelského odkazu dvou ukrajinských skladatelů, Ivana Karabytse (1945–2002) a Valentina Bibika (1940–2003).

Koncerty festivalu mívají názvy – opatření sice mimohudební, ale posluchačům může usnadnit přístup k dosud nikdy neslyšené hudbě od ne vždy známých autorů. Concordia podle podtitulu Symfonie č. 1 kanadského skladatele Samyho Moussy na zahajovacím koncertě, Inspirováno Beethovenem podle Johna Corigliana, který vytvořil Symfonii č. 2 pro smyčce ze svého smyčcového kvartetu inspirován – údajně – adaptacemi Beethovenovy Velké fugy pro smyčcové orchestry. Nejlépe seděl název třetího koncertu – Předkolumbovské rituály. Ve své skladbě Rituales Amerindios k nim odkazuje Esteban Bensecry, ostatně opatřil ji podtitulem Předkolumbovský triptych a širokou paletou melodických, rytmických i čistě zvukových výrazových prostředků v ní evokuje říše působnosti aztéckého boha větru, mayského boha vody a inckého boha hromu. Přidanou hodnotou byla taneční složka (Natálie Podešvová), Adam Halaš ji pojednal jako další, choreografický part, velmi účinně přispěla k vyznění skladby a k odhalení hloubky jejího sdělení, což by se jinak nemuselo na první poslech podařit. Ale i Adamsova koncertantní skladba měla svým způsobem „rituální“ ráz, zejména akčním pojetím klavíru a neúnavným, střemhlavým tepem orchestrální masy, a Ortizové Antrópolis byla skvěle vygradovaným zvukovým „ohňostrojem“ na závěr.

Ze sólistů nejsilnějším dojmem na letošním ročníku HFHK zapůsobil Milan Paĺa v Bibikově Koncertu pro violu a komorní orchestr op. 53. Tvorby tohoto ukrajinského skladatele si umělec nesmírně váží, všemožně se snaží o její uvádění na koncertních pódiích a nahrává jeho skladby na zvukové nosiče. Z podání sólového partu Bibikova koncertu byla interpretova zaujatost až téměř do ztráty sebe sama patrná a velmi působivá. Do značné míry k takovému bezprostřednímu vyznění přispělo i netradiční uspořádání koncertního prostoru – pořadatel zpřístupnil zadní, běžně skrytou část pódia, posluchači seděli čelem do sálu a hudebníci měli sál za zády, takže si obě strany „koncertního rituálu“ byly mnohem blíž. Sólový part ve skladbě Anny Clyne hrál Petr Nouzovský, klavírní part v Adamsově díle Miroslav Beinhauer, v Antrópolis doslova zazářil sólo tympanista Hradecké filharmonie Rudolf Kuchárik. Plejádu sólistů doplnili sopranistky Jana Sibera, Lucie Silkenová, kontratenorista Jan Mikušek, tenorista Tomáš Badura a basista Václav Jeřábek v Preisnerově Rekviem, na jehož provedení spoluúčinkoval rovněž Český filharmonický sbor Brno a dvě členky Královéhradeckého dětského sboru Jitro.

Nedílnou součástí existence Hudebního fóra Hradec Králové je jeho propojení s Českým rozhlasem, který jeho koncerty zprostředkovává tisícům dalších posluchačů. O vizuální rozměr, který ke koncertům trvale patří (Petr Zima), jsou sice připraveni, ale o výsadu poznat skladby prosáté sítem kvalifikovaného výběru nikoliv. Dosud se o tuto hudební osvětu starala především stanice Vltava, od příštího ročníku ji přebírá její sesterská digitální stanice D-dur (podle sdělení jejího šéfredaktora Lukáše Hurníka).