Louskáček v Plzni jako cesta za dětským snem

Čajkovského Louskáček vychází z fantaskní povídky E. T. A. Hoffmana Louskáček a Myší král, jak ji zpracoval Alexander Dumas starší; příběh je pohádkový, prolíná se v něm skutečnost a sen malé Klárky. Vlastní děj je obecně známý stejně jako Čajkovského romantická hudba. Louskáček je kratší než jiné Čajkovského balety. Byl složen z ryze praktických důvodů – Mariinské divadlo v Petrohradě uvádělo jednoaktovou operu P. I. Čajkovského Jolanta, na celý večer to bylo málo, a proto požádal intendant carského divadla Vsevoložskij Čajkovského bratra Modesta (autora libreta k Jolantě) ještě o kratší balet jako doplněk. Modest začal psát Louskáčka podle Dumasovy verze společně s choreografem Mariem Petipou. Avšak Petipa libreto nakonec nerealizoval, choreografii postavil jeho žák a asistent Lev Ivanov, z jehož verze je nejznámější Tanec sněhových vloček. Premiéra se odehrála v Petrohradě 18. prosince 1892 jako součást večera s Jolantou, ovšem od té doby se už hraje jen jako celovečerní balet. Připomeňme v této souvislosti novou inscenaci Jolanty ve vídeňské Volksoper v přinejmenším diskutabilním režijním pojetí nové ředitelky Volksoper Lotte de Beer, v níž režisérka mísí Jolantu s hudbou k Louskáčkovi a slučuje vše do jednoho jevištního celku. Hudba k Louskáčkovi je nepochybně jednou z nejslavnějších, které skladatel napsal. Novinkou v partituře je použití celesty, která dokonale evokuje kouzlo i dětský Klárčin svět. Čajkovskij poprvé hudbu představil 7. března 1892 ve formě cca dvacetiminutové koncertní symfonické suity, do níž zařadil hudební čísla od Miniaturní předehry přes charakteristické tance až k proslulému Květinovému valčíku. Pro velký úspěch muselo být pět jejích části opakováno. Tato suita patří k Čajkovského nejúspěšnějším dílům. V Čechách se hrál Louskáček poprvé v roce 1908, kdy ho v Národním divadle nastudoval choreograf Achille Viscusi.

O+

Z vyjádření Jiřího Pokorného před premiérou bylo zřejmé, že plzeňský Louskáček bude nový v mnoha směrech. „Od původní dějové linky se příliš nevzdalujeme a respektujeme Čajkovského hudbu. Chtěli jsme se ale více přiblížit plzeňským reáliím a magickému světu divadla. Naše hlavní hrdinka Klárka, milující tanec a divadlo, svede společně s Louskáčkem boj s Myším králem, projde královstvím Sněhové víly a dorazí do imaginárního světa splněných přání, kde se stane vytouženou tanečnicí,“ charakterizoval svůj přístup Jiří Pokorný. Jiří Pokorný ponechává dílu jeho dobové ukotvení, částečně pohádkový rámec, zachovává hlavní postavy a zapojuje do inscenace nebývalé množství žáků Baletní školy DJKT. V jeho Louskáčkovi je stejně jako v originále hlavní hrdinkou malá Klárka, nechybí tu Myší král ani princ. Ale postavy spojuje nová dějová linka, přetvářející původní příběh a jeho vyznění dosti citelně. Pro oživení si originální děj krátce připomeňme hlavní body.

Jedná se o oslavu Vánoc u předsedy městské rady Silberhause, v jehož panském domě se setkávají měšťanské rodiny a děti dostávají dárky. Také Klára a Fritz, děti domácího pána jsou obdarovány svým kmotrem, radním Drosselmayerem. Mezi hračkami je i louskáček ořechů, panáček, který se Klárce velmi líbí, a hraje si s ním jako s panenkou. Fritz strčí panáčkovi do úst k rozlousknutí příliš velký ořech, takže si Louskáček vylomí zuby, Klárka ho ukládá do postýlky. Když oslava skončí a hosté odejdou, přijde Klárka zpět do prázdného pokoje, aby se na Louskáčka podívala, a usíná. Náhle vybíhají ze všech stran myši a vrhnou se na vánoční perníčky ve tvaru panáčků. Ti ožívají, dávají se do boje s myšmi, do jejich čela se staví Louskáček a ve spojení s cínovými vojáčky bojuje proti vetřelcům, které vede Myší král. Když se boj stupňuje, hodí Klárka svůj pantoflíček po Myším králi, omdlí a je unesena Louskáčkem proměněným v Prince do pohostinného kouzelného zámku na Hoře cukrovinek, kde vládne Cukrovinková víla. Ve druhém dějství baletu jsou hostům představeny všechny nádhery zámku – tancuje tu čokoláda, káva, čaj, mirlitony (typ cukroví). Balet vrcholí Květinovým valčíkem a obvyklou apoteózou – Klárka tančí s Louskáčkem velké pas de deux (v některých verzích tančí Cukrovinková víla se svým kavalírem). V závěru se Klárka probouzí ze svého snu. Ve 2. dějství balet vlastní děj takřka nemá, jedná se o defilé tanců, z nichž pouze jediný – ruský trepak – odkazuje na národnost Čajkovského.

Louskáček Jiřího Pokorného není ani tak o Vánocích a magickém kouzlu sváteční noci, v níž ožívají hračky, fantazie se zhmotňuje a kouzelný svět je na dosah, ale vlastně o docela prozaické cestě malé Plzeňačky Klárky, žákyni baletní školy, k divadlu. V tomto režijním konceptu se setkávají různé dějové plány, střetává se několik variant divadla na divadle a hned několik fantazijních rovin. Dějová linka spojující známé postavy je tak překombinovaná, že z pouhého pohledu na jevištní dění ji nelze dešifrovat, a i po pečlivém přečtení programu zůstává dosti nejasností. Tím spíše, že jevištní akce a dějové momenty v prvním dějství a z části i v druhém nejsou dostatečně zřetelné. Vánoční atmosféra a pohádkovost je v tomto celku oslabena (jakkoliv na scéně v 1.dějství maketa vánočního stromku nechybí), což je ovšem i důsledek celkové výtvarné koncepce Dany Haklové, která je autorkou scénografie a kostýmů.

Děj začíná pohledem na osamocenou malou Klárku, zkoušející u baletní tyče na forbíně jednotlivé pozice, z nahrávky zní sólová celesta z tance Cukrovinkové víly. Následuje projekce dobové pohlednice chrámu sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí, ale tak rozložena do širokoúhlého formátu, že je obtížné v ní plzeňskou katedrálu poznat. V programu se lze dočíst, že Klárka odchází s rodiči na bohoslužbu. V prologu k vlastnímu baletu se ocitáme před stánky na trhu, na prostranství před nimi se děti koulují a sáňkují. Zde si Klárka s rodiči kupuje vstupenku do divadla, kde hrají Louskáčka. Lokalizace na Plzeň tu nefunguje – plzeňské náměstí rozhodně není a nikdy nebylo zarostlé hustým stromovím připomínajícím strašidelný les z Disneyho Sněhurky. Následuje střih – Klárka je s rodiči v divadle, před ní se odvíjí děj Louskáčka. Plzeňská Klárka se ztotožňuje s Klárkou Čajkovského. Přenáší se na jeviště divadla na divadle a další průběh baletu už se týká jí. Jako scénická Klárka po vánočním večeru usíná a ve snu se dostává do dalšího divadla. Irealita se násobí. Není jasné, kdy je Klárka v lóži, kdy ji její fantazie přenáší mezi tanečníky na jeviště. Není jasné, kým je Drosselmayer. Na začátku je farářem, pak pokladníkem, u nějž si Klárka koupí lístek; v představení Louskáčka divadla na divadle je kmotrem, který přinese mechanické hračky; v boji s Myším králem je vojákem; pak se stává (zřejmě) inspicientem, aby se s Klárkou nakonec rozloučil jako divadelní vrátný. Z loutky Louskáčka není poznat, že se jedná o louskáček na ořechy a žádná jevištní akce tuto skutečnost nevysvětluje. Cukrovinková víla je změněna na Sněhovou vílu, vystupuje spolu s Drosselmayerem, který je jakýmsi průvodcem Klárky v ději. Symbolem divadla na divadle je divadelní portál s oponou, který je v 1.a 2. dějství stále v pozadí jeviště; ve 2.dějství prochází Klárka s Drosselmayerem divadelním zákulisím, z provaziště sjíždí před Klárku divadelní zrcadlo se žárovkami a baletní kostým princezny; následují jednotlivé tance koncipované jako divadelní představení. Konec příběhu je nejasný – zatahuje se opona divadla na divadle, před ní zůstává jen Klárka a divadelní vrátný alias Drosselmayer. Rozloučí se a Klárka odchází s rodiči pryč.

V choreografii sází Pokorný především na situační komiku a gagy, někdy až činoherní projevy tanečníků, které doprovází několikrát dokonce pokřiky a prozpěvováním. Známé taneční výstupy se tak rozmělňují, nová podoba tanců z 2.dějství posouvá Louskáčka (i vlivem výtvarné složky inscenace) směrem k taneční revue, některé tance dostávají i nové názvy. Choreograficky kladou důraz na hereckou stránku – španělský tanec je pojat jako korida; v arabském chlapec – Malý Muk na létajícím koberci hraje na píšťalku dvěma tančícím fakírům a kobře; čínský tanec není koncipován jako duet, ale na jevišti pobíhá pouťová podoba čínského draka, jehož článkovité tělo se rozkládá na části; uvedení efektního ruského tance tím, že tanečníci zpívají unisono jeho melodii (byť čistě a velmi dobře), ruší kouzlo Čajkovského hudby a figury přepestrých matrjošek v životní velikosti mísící se mezi tanečníky sice vyvolaly u části publika smích, ale spíše než odlehčením, kterým měly po náročném kozáčku možná být, jeho efekt oslabily; následný tanec zmrzliny a kornoutu odkazuje spíš na léto u plovárny než na Vánoce; defilé uzavírají děti kostýmované jako černobílé šachové figurky pochodující po jevišti. Choreografie místy nejde zcela s hudbou a nevyužívá plně její charakter, v němž je zakódována specifická křehká poetika Louskáčka (např. výstupy u vánočního stromku v 1.dějství; ve 2.dějství čínský drak, matrojšky, šachy, Valčík) Velkolepé závěrečné pas de deux, v jehož choreografii se Jiří Pokorný už více držel klasiky, precizně zatančené Karlem Audym a Victorií Světlanou Roemer, bylo jak z jiné dimenze – jako ojedinělý úkaz v revuálním světě.

Scénografie Dany Haklové je strohá a nepříliš poetická. Vše se odehrává na jevišti pochmurně vyhlížejícím od samého počátku (disneyovský les). Portál divadla na divadle je orámován dvěma obrovskými karyatidami v podobě postav muže a ženy, v paláci jsou v pozadí tmavá okna, tmavě rudé závěsy a tmavá maketa stromku s žárovkami; temná chodba za oponou divadla na divadle, spoře osvětlená, historizujícími svícny připomíná víc než co jiného obřadní pohřební síň bez katafalku. Reliéfní postavy s dalšími četnými detaily portálu ruší pohled na tanečníky, kteří na tomto pozadí opticky zanikají, ať je temnota prázdného prostoru za nimi sebevětší. Vyřešit by tento problém mohlo promyšlené nasvícení scény utlumením či naopak zvýrazněním detailů, to se však neděje. Rušivě působí i blízkost přihlížejících tanečníků při klíčových tanečních výstupech na jevišti divadla na divadle, především při pas de deux. Se scénou nekoresponduje výběr kostýmů, které působí nahodile a nesourodě. Drosselmayer (v době, kdy je Drosselmayerem kmotrem a inspicientem) vypadá vlivem kostýmování jako kabaretiér, Sněhová víla s koketním kloboučkem jako jeho asistentka. Myši v lesklých kombinézách s dredy na hlavě se na tmavé scéně ztrácejí. Kostýmy postav ve fantaskní říši (zde v divadle) mají charakter kýčovité pouťové atrakce, což pečetí čínský drak připomínající lochnesku. Klasicky koncipované jsou jen kostýmy velké Klárky a Louskáčka v pas de deux podobně jaké éterické taneční kostýmy dívek při Valčíku (silně připomínají kostýmy z nedávné inscenace Anastázie, poslední dcera cara).

Orchestr opery Divadla J. K. Tyla podal pod taktovkou Norberta Baxy technicky kvalitní výkon, vyzdvihnout je třeba především působivá harfová sóla v podání Dany Suchanové a rovněž výkon koncertního mistra Martina Kose. V reprízách jistě dosáhne hudební provedení větší dynamické plasticity, než tomu bylo na premiéře.

Plzeňský baletní soubor má tanečníky vynikajících kvalit a jak dokázaly výstupy žáků Baletní školy DJKT, má i další perspektivní taneční mládí v záloze. Kristýna Štruncová z baletní školy byla jako malá Klárka výborná po všech stránkách, obdivuhodně reagovala na dění na jevišti a její dětský výkon byl působivý a plně profesionální. Velkou Klárku tančila Victoria Světlana Roemer, která plně uplatnila své technické dispozice a taneční jistotu především ve druhé polovině večera, kdy zazářila při závěrečném pas de deux. Výborný byl technicky skvěle disponovaný Karel Audy jako Louskáček – vysoké skoky a celková elegance pohybu dala závěrečnému výstupu potřebnou gradaci. Pas de deux Louskáčka a Klárky bylo zcela zřejmým vrcholem inscenace, finále jím získalo patřičný lesk. Myší král měl po choreografické i režijní stránce překvapivě málo prostoru a jeho postava v celku vlastně zanikla, Richard Ševčík v této roli nemohl zdaleka využít své schopnosti. I přesvědčivá Afroditi Vasilakopoulou jako Sněhová víla mohla dostat více příležitostí. Postava Drosselmayera je v tomto konceptu spíše herecká než taneční, její představitel Vojtěch Jansa však zaujal celkovou kultivovaností pohybu a přirozeným vystupováním. V sólových tanečních výstupech členky a členové souboru jasně prokázali své technické kvality: Angelos Antoniou (Voják-hračka), Shiori Nirasawa (Vojačka-hračka), Justin Rimke (Harlekýn a další sóla v tancích); v sólistických výstupech kolektivních tanců 2.dějství výrazně poutal pozornost graciézností pohybu, technickou suverenitou a celkovým vystupováním na jevišti Gaëtan Pires (Španělský tanec, Valčík – sólo), svými výkony zapůsobili rovněž Sara A. Antikainen (Španělský tanec), Luisa Dawn Isenring, A. Antoniou, Mátyás S. Sántha (Indický tanec), Margarida Goncalves a Karel Roubíček (Zmrzlinový tanec), Shiori Nirasawa, Abigail J. Baker (Valčík), obdivuhodným nasazením a technickou precizností si vysloužili silné ovace A. Pašková, R. Ševčík, Thierry L. Jaquemet a Giacomo Mori v Ruském tanci (v kostýmech matrjošek tančili žáci baletní školy). Čínského draka rozpohybovali Adéla Krandová a Miroslav Suda s početnou suitou žáků baletní školy. Živě z bočních lóží zpíval Dětský sbor DJKT Kajetán dobře připravený Annou Marií Lahodovou.

Choreograf není vázán textem jako operní režisér a může na hudbu vytvořit jiný děj, jako to dělá např. Youri Vàmos, který na Čajkovského Louskáčka vytvořil svůj Vánoční příběh (Bonn 1988, ND Praha 2004 a v této sezóně Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě). Jde v zásadě „jen“ o to, aby nový příběh a vlastní tanec byl v souladu s hudbou. A samozřejmě – aby byl nový děj čitelný a přehledný. Jiří Pokorný chtěl také udělat jiného Louskáčka. Měl to být holčičí sen o divadle, sen, který se možná někdy splní. Ambiciózní záměr se mu však podařilo naplnit jen částečně. Zbaven své křehké poetiky, zcivilněný, polapený ve složitém ději a nejednotné scénografii, je jeho nový Louskáček obtížně srozumitelný. Nejčitelnější je v tomto představení módní snaha „udělat to jinak“. I tak se ovšem tento Louskáček posunutý z fantaskně pohádkové do civilnější revuální roviny může dětem líbit, tím spíše, že na jevišti uvidí své vrstevníky. A soudě podle premiérového potlesku bude mít své příznivce i mezi dospělými diváky.

Louskáček
Režie, úprava libreta a choreografie: Jiří Pokorný
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Norbert Baxa / Jiří Petrdlík / Jakub Zicha
Scéna a kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Jakub Sloup
Sbormistr: Anna Marie Lahodová
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Markéta Pospíšilová, Kristýna Miškolciová
Asistent dirigenta: Jakub Zicha
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Kristýna Miškolciová

Na první premiéře tančili:
Klárka: Victoria Roemer; Louskáček: Karel Audy; Drosselmayer: Vojtěch Jansa; Malá Klárka: Kristýna Štruncová; Myší král: Richard Ševčík; Sněhová víla: Afroditi Vasilakopoulou; Prodavačka loutek: Michela Quartiero; Prodavač cukroví: Mátyás Sántha; Květinářka: Alyssia Caldonazzi; Voják-hračka: Angelos Antoniou; Vojačka-hračka: Shiori Nirasawa; Harlekýn: Justin Rimke; Frantík: Matteo Vocciante
Rodiče: Isenring, Krandová, Pašková, Tarkošová, Gregolin, Jaquemet, Roubíček, Suda
Myši: Yamada, Morizumi, Marti, Wieland, Quartiero, Takizawa, Pires K., Marco
Vojáci: Gregolin, Jaquemet, Mori, Roubíček, Sántha, Suda, Pires G.
Vločky: Baker, Caldonazzi, Morizumi, Goncalves, Isenring, Krandová, Nirasawa, Negre, Pašková, Pires K., Tarkošová, Wieland
Španělský tanec: Antikainen, Rimke, Gregolin, Pires G.
Indický tanec: Wieland, Antoniou, Sántha
Čínský drak: Krandová, Suda
Ruský tanec: Pašková, Ševčík, Jaquemet, Gregolin, Mori
Zmrzlinový tanec: Goncalves, Roubíček
Valčík sólo: Nirasawa, Baker, Pires G., Rimke; Valčík: Caldonazzi, Isenring, Pires K., Krandová, Pašková, Tarkošová, Gregolin, Jaquemet, Mori, Roubíček, Sántha, Suda
Děti: Štruncová, Vocciante, Hodanová, Škédlová, Kuželíková, Hanzelová, Brázdová, Daníčková, Jiříkovičová, Hajžmanová, Tručková, Zakharchuk

Psáno z premiéry 19. listopadu 2022, Velké divadlo.