Louskáček v Plzni jako cesta za dětským snem

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo ve Velkém divadle 19. listopadu novou inscenaci baletu Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) Louskáček, díla, které je tradičně spojováno s Vánocemi, sněhem a dětskými sny. Louskáček se nevrací na jeviště historické budovy po příliš dlouhé pauze. Předchozí úspěšná inscenace v choreografii a režii Jiřího Kyseláka na scéně a v kostýmech Josefa Jelínka měla premiéru v roce 2004 a hrála se v Plzni celých osm let. Nová inscenace vznikla v režii a choreografii šéfa baletu Jiřího Pokorného, hudebně dílo nastudoval šéfdirigent plzeňské opery Norbert Baxa.

Čajkovského Louskáček vychází z fantaskní povídky E. T. A. Hoffmana Louskáček a Myší král, jak ji zpracoval Alexander Dumas starší; příběh je pohádkový, prolíná se v něm skutečnost a sen malé Klárky. Vlastní děj je obecně známý stejně jako Čajkovského romantická hudba. Louskáček je kratší než jiné Čajkovského balety. Byl složen z ryze praktických důvodů – Mariinské divadlo v Petrohradě uvádělo jednoaktovou operu P. I. Čajkovského Jolanta, na celý večer to bylo málo, a proto požádal intendant carského divadla Vsevoložskij Čajkovského bratra Modesta (autora libreta k Jolantě) ještě o kratší balet jako doplněk. Modest začal psát Louskáčka podle Dumasovy verze společně s choreografem Mariem Petipou. Avšak Petipa libreto nakonec nerealizoval, choreografii postavil jeho žák a asistent Lev Ivanov, z jehož verze je nejznámější Tanec sněhových vloček. Premiéra se odehrála v Petrohradě 18. prosince 1892 jako součást večera s Jolantou, ovšem od té doby se už hraje jen jako celovečerní balet. Připomeňme v této souvislosti novou inscenaci Jolanty ve vídeňské Volksoper v přinejmenším diskutabilním režijním pojetí nové ředitelky Volksoper Lotte de Beer, v níž režisérka mísí Jolantu s hudbou k Louskáčkovi a slučuje vše do jednoho jevištního celku. Hudba k Louskáčkovi je nepochybně jednou z nejslavnějších, které skladatel napsal. Novinkou v partituře je použití celesty, která dokonale evokuje kouzlo i dětský Klárčin svět. Čajkovskij poprvé hudbu představil 7. března 1892 ve formě cca dvacetiminutové koncertní symfonické suity, do níž zařadil hudební čísla od Miniaturní předehry přes charakteristické tance až k proslulému Květinovému valčíku. Pro velký úspěch muselo být pět jejích části opakováno. Tato suita patří k Čajkovského nejúspěšnějším dílům. V Čechách se hrál Louskáček poprvé v roce 1908, kdy ho v Národním divadle nastudoval choreograf Achille Viscusi.

Z vyjádření Jiřího Pokorného před premiérou bylo zřejmé, že plzeňský Louskáček bude nový v mnoha směrech. „Od původní dějové linky se příliš nevzdalujeme a respektujeme Čajkovského hudbu. Chtěli jsme se ale více přiblížit plzeňským reáliím a magickému světu divadla. Naše hlavní hrdinka Klárka, milující tanec a divadlo, svede společně s Louskáčkem boj s Myším králem, projde královstvím Sněhové víly a dorazí do imaginárního světa splněných přání, kde se stane vytouženou tanečnicí,“ charakterizoval svůj přístup Jiří Pokorný. Jiří Pokorný ponechává dílu jeho dobové ukotvení, částečně pohádkový rámec, zachovává hlavní postavy a zapojuje do inscenace nebývalé množství žáků Baletní školy DJKT. V jeho Louskáčkovi je stejně jako v originále hlavní hrdinkou malá Klárka, nechybí tu Myší král ani princ. Ale postavy spojuje nová dějová linka, přetvářející původní příběh a jeho vyznění dosti citelně. Pro oživení si originální děj krátce připomeňme hlavní body.

Jedná se o oslavu Vánoc u předsedy městské rady Silberhause, v jehož panském domě se setkávají měšťanské rodiny a děti dostávají dárky. Také Klára a Fritz, děti domácího pána jsou obdarovány svým kmotrem, radním Drosselmayerem. Mezi hračkami je i louskáček ořechů, panáček, který se Klárce velmi líbí, a hraje si s ním jako s panenkou. Fritz strčí panáčkovi do úst k rozlousknutí příliš velký ořech, takže si Louskáček vylomí zuby, Klárka ho ukládá do postýlky. Když oslava skončí a hosté odejdou, přijde Klárka zpět do prázdného pokoje, aby se na Louskáčka podívala, a usíná. Náhle vybíhají ze všech stran myši a vrhnou se na vánoční perníčky ve tvaru panáčků. Ti ožívají, dávají se do boje s myšmi, do jejich čela se staví Louskáček a ve spojení s cínovými vojáčky bojuje proti vetřelcům, které vede Myší král. Když se boj stupňuje, hodí Klárka svůj pantoflíček po Myším králi, omdlí a je unesena Louskáčkem proměněným v Prince do pohostinného kouzelného zámku na Hoře cukrovinek, kde vládne Cukrovinková víla. Ve druhém dějství baletu jsou hostům představeny všechny nádhery zámku – tancuje tu čokoláda, káva, čaj, mirlitony (typ cukroví). Balet vrcholí Květinovým valčíkem a obvyklou apoteózou – Klárka tančí s Louskáčkem velké pas de deux (v některých verzích tančí Cukrovinková víla se svým kavalírem). V závěru se Klárka probouzí ze svého snu. Ve 2. dějství balet vlastní děj takřka nemá, jedná se o defilé tanců, z nichž pouze jediný – ruský trepak – odkazuje na národnost Čajkovského.

Louskáček Jiřího Pokorného není ani tak o Vánocích a magickém kouzlu sváteční noci, v níž ožívají hračky, fantazie se zhmotňuje a kouzelný svět je na dosah, ale vlastně o docela prozaické cestě malé Plzeňačky Klárky, žákyni baletní školy, k divadlu. V tomto režijním konceptu se setkávají různé dějové plány, střetává se několik variant divadla na divadle a hned několik fantazijních rovin. Dějová linka spojující známé postavy je tak překombinovaná, že z pouhého pohledu na jevištní dění ji nelze dešifrovat, a i po pečlivém přečtení programu zůstává dosti nejasností. Tím spíše, že jevištní akce a dějové momenty v prvním dějství a z části i v druhém nejsou dostatečně zřetelné. Vánoční atmosféra a pohádkovost je v tomto celku oslabena (jakkoliv na scéně v 1.dějství maketa vánočního stromku nechybí), což je ovšem i důsledek celkové výtvarné koncepce Dany Haklové, která je autorkou scénografie a kostýmů.