Ohlédnutí za tanečním putováním Mistra Pavla Šmoka

S odchodem choreografa Pavla Šmoka, který nás navždy opustil v noci z 3. na 4. dubna, se fakticky završila významná etapa vývoje českého baletního umění – doba, v níž se balet definitivně stal plnoprávným, svébytným a sebevědomým jevištním žánrem oproštěným od původních služebních funkcí. Do dějin žánru se Pavel Šmok zapsal nejen jako osobitý tvůrce, ale zejména jako umělec, který svou tvorbou výrazně ovlivnil generace svých následovníků, jako umělec, který se mimořádně zasloužil o propagaci českého tanečního umění v zahraničí.

Pavel Šmok se narodil 22. října 1927 ve slovenské Levoči, kde jeho otec působil jako stavební inženýr. Po vzniku Slovenského štátu v roce 1939 se rodina Šmokových přestěhovala do Prahy.

Nejdříve vše nasvědčovalo tomu, že syn Pavel půjde v otcových stopách a bude se realizovat v technických oborech. Vystudoval průmyslovou školu a poté byl dva roky posluchačem Fakulty strojní Českého vysokého učení technického. Nakonec ale u něj výrazně převážil zájem o umění a speciálně o divadlo. Po válce hrál v tehdejších známých pražských amatérských scénách, jako bylo Divadlo mladých pionýrů anebo Divadlo na Slupi. Tančil rovněž v souboru Josefa Vycpálka. V roce 1948 se přihlásil ke studiu na dramatickém oddělení pražské Konzervatoře, k němuž po roce přibylo i studium tanečního oddělení, kterému dal nakonec definitivně přednost.

V roce 1950 se stal hercem souboru Divadla D vedeného Emilem Františkem Burianem, který v mnohém nepochybně Šmoka ovlivnil. Na tomto místě si neškodí připomenout vliv tohoto velkého mága českého divadla první poloviny dvacátého století na choreografickou tvorbu Saši Machova. Pavel Šmok u Buriana účinkoval v několika inscenacích a v té době se jako herec objevil i ve filmu v roli Oty v dobově silně poplatném a propagovaném snímku režiséra Vladimíra Vlčka Zítra se bude tančit všude. Souběžně se věnoval sportu, především krasobruslení, v němž se stal juniorským mistrem Československé republiky. Při provozování tohoto sportu se setkal s významnými a zkušenými tanečními pedagožkami Helenou Štěpánovou a Martou Aubrechtovou. Účinkoval také v hlavní roli v taneční revui Pyšná princezna. Později se věnoval krasobruslení jako choreograf, a to jak jednotlivým sportovcům při studiu jejich soutěžních vystoupení, tak při inscenování ledních revuí.

Na konzervatoři, kterou dokončil ve zralém věku šestadvaceti let v roce 1953, na něj měly velký vliv tři vynikající osobnosti tehdejší české taneční pedagogiky Mariana Tymichová, Zora Šemberová a Leuretta Hrdinová. Už v té době se u něj projevil zřetelný zájem o choreografii.

Po absolutoriu konzervatoře se Pavel Šmok stal členem baletu Armádní opery, kterou tehdy všemocný ministr národní obrany Alexej Čepička zřídil jako umělecké těleso šířící osvětu a kulturu v armádě. Zde se poprvé setkal s o tři roky starším Lubošem Ogounem, který zastával funkci vedoucího choreografa. Toto setkání se posléze vyvinulo v celoživotní tvůrčí spolupráci. Oba umělci byli v mnohém odlišní, ale spojoval je hluboký niterný zájem o taneční divadlo a jeho směřování.

Po zrušení Armádní opery působil Pavel Šmok krátkou dobu v baletním souboru Národního divadla, načež jej angažoval šéf plzeňského baletu Jiří Němeček jako sólistu do souboru, jemuž se úspěšně snažil svou koncepční činností vtisknout specifickou tvářnost. V Plzni se Pavel Šmok setkal s řadou významných úkolů nejrůznějšího charakteru, v nichž se jako tanečník mohl setkat s širokou typovou paletou rolí, což později zužitkoval ve své práci choreografa. Plzeňskému publiku se představil v prvooborových rolích typu Václava v Asafjevově Bachčisarajské fontáně anebo Marka v baletu jihoslovanského autora Stevana Hristiće Ochridská legenda. Tančil Prince Zlatohlávka v Nedbalově baletní pohádce Z pohádky do pohádky a vedle toho Otce v Jánošíkovi Václava Kašlíka. V nejúspěšnější Němečkově inscenaci z jeho plzeňského období, v baletu gruzínského autora Michaila Čulakiho Mládí byl výborným představitelem Peťky. Ve všech rolích, v nichž vystoupil, dokázal perfektně zužitkovat své herecké schopnosti.

Po odchodu Jiřího Němečka do Národního divadla se Pavel Šmok v Plzni znovu setkal s Lubošem Ogounem. V jeho inscenaci baletu Reinholda Glièra Rudý mák vytvořil Pavel Šmok roli Li-šan-fua. V té době se začal věnovat choreografii a pohybové spolupráci v souborech operety, opery a činohry. Upozornil na sebe například svou choreografií k Offenbachově Krásné Heleně.

V roce 1958 se Pavel Šmok po úspěšném konkurzu stal choreografem a šéfem baletního souboru ve Státním divadle Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Už ve své první inscenací, kterou byl večer složený ze tří titulů (Valčíky Antonína Dvořáka, Karneval Roberta Schumanna a Svatební košile mladého brněnského komponisty, žáka Bohuslava Martinů, Jana Nováka), zaujal svou choreografickou kreativitou. V Ústí rovněž nastudoval balet Kara Karejeva Cesta hromu, Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského. Své někdejší činoherní zkušenosti výtečně uplatnil v inscenaci tehdy populárního titulu Jarmila Burghausera Sluha dvou pánů podle slavné Goldoniho komedie, kde výborně využil principy commedia dell’arte.

Na jaře 1960 se v Brně konala významná akce – Festival současného tance, který měl v mnohém zásadní význam pro další vývoj českého baletu. I balet podobně jako celé české divadlo se tehdy začal vymaňovat ze stereotypů nastolených praktikami tak zvaného socialistického realismu a zvolna docházelo k seznamování s moderními trendy nastupujícími v evropském tanečním umění. Šmokova inscenace Sluhy dvou pánů se na přehlídce setkala s velmi příznivým přijetím.

V roce 1960 Pavel Šmok opouští ústecké divadlo a stává se po boku Emericha Gabzdyla druhým choreografem baletního souboru Státního divadla v Ostravě. V početně silnějším a díky dlouholeté Gabzdylově péči technicky dobře vybaveném baletním souboru dostal možnost rozvíjet své umělecké záměry. Z jeho ostravských inscenací připomeňme Vostřákovu Viktorku, Gershwinova Američana v Paříži, Čarodějnou lásku Manuela de Fally, baletní koláž Rossiniána na melodie italského operního klasika, původní premiéry novinek skladatele Čestmíra Gregora Závrať a Pygmalion Jana Ducháně, dále pak tehdy velmi podnětné Svědomí Viliama Bukového. V Ostravě se také poprvé v Lašských tancích setkal s autorem, jehož hudba mu později byla mimořádnou inspirací pro jeho vrcholné choreografie, s Leošem Janáčkem.

V Ostravě Pavel Šmok definitivně vyzrál ve svébytnou uměleckou osobnost. Jedním z vrcholů jeho ostravského působení byl televizní film Picassiáda inspirovaný kresbami Pabla Picassa k Ovidiovým Proměnám s hudbou ostravského skladatele Karla Kupky, který se stal doslova mezinárodní senzací a posbíral mnohá zahraniční ocenění.

V témže roce, v němž Pavel Šmok nastoupil do Ostravy, se jeho souputník Luboš Ogoun stal šéfem baletu Státního divadla v Brně. Na Ogounovo pozvání nastudoval v Brně velmi působivou moderně koncipovanou inscenaci Gershwinovy Rapsodie v modrém, dále pak Weillův a Brechtův titul Sedm smrtelných hříchů a Capriccio Jana Nováka. V polské Bytomi v té době uvedl balet Karla Kupky Fiorella na námět hry španělského dramatika Lope de Vegy Učitel tance. Jako choreograf se podílel na úspěchu filmu Kdyby tisíc klarinetů a spolupracoval rovněž s režisérem Miroslavem Macháčkem na pohybové složce velice úspěšné inscenace hry Ze života hmyzu bratří Čapků v Národním divadle.

Vlna zájmu o nové divadelní formy a vznik studiových divadelních scén zasáhly v první polovině šedesátých let i balet. Luboš Ogoun spolu s Pavlem Šmokem a baletní teoretikem a dramaturgem Vladimírem Vašutem založili počtem členů nevelký, ale svým stylem práce a významem mimořádně přínosný, soubor Studio Balet Praha, později Balet Praha, v němž se snažili realizovat své představy založené na vymanění baletu z područí závislosti na tradičních divadelních formách a jít ke kořenům vlastních možností tanečního a pohybového výrazu v jeho mnohovrstevnatosti, v bezprostředním souznění jevištního pohybu s hudbou a inspiraci hledali i ve výtvarném umění.

Soubor si záhy získal velkou popularitu doma i v zahraničí. Díky bezprostřednímu přímému kontaktu se soudobým děním měli tvůrci možnost bohaté inspirace, kterou dokázali originálně využít, a díky tomu se české taneční divadlo zařadilo mezi progresivní a obdivované evropské soubory. V roce 1968, poté, co se Luboš Ogoun vrátil do Brna, se Pavel Šmok stal jeho uměleckým šéfem.

Z četných Šmokových inscenací v Baletu Praha jmenujme alespoň nejvýznamnější, jako byly Fresky s hudbou Bohuslava Martinů, Jazzová suita Karla Krautgartnera, Reflexy Zdeňka Zouhara, komediální Nedbalky na hudbu Oskara Nedbala a především jedno z nejslavnějších představení souboru, Janáčkovy Listy důvěrné, v nichž Šmok dokonale využil možností, kterou mu nabízela hudba Janáčkova kvarteta. Čtyři věty díla nazvané Matka, Láska, Inspirace a Smrt propojil do nesmírně působivé jednotící podoby, v níž jevištní projev tanečníků dokonale souzněl s Janáčkovou hudbou. S Janáčkovým dílem se Šmok znovu setkal při jevištním ztvárnění symfonické básně Taras Bulba a především v jeho velkolepé kompozici Glagolské mše, kterou realizoval v prosinci 1969 na scéně brněnského Janáčkova divadla.

Nástup „normalizace“ znamenal v roce 1970 konec činnosti Baletu Praha. Pavel Šmok s částí svého souboru, především s dvojicí vynikajících sólistů, Marcelou Martiníkovou a Petrem Koželuhem odchází jako šéf baletu do švýcarské Basileje. Zde znovu realizuje Listy důvěrné a některé své další starší choreografie. Z jeho basilejských nových inscenací se zmiňme o Šeherezádě Rimského-Korsakova, Donu Juanovi Richarda Strausse a především o jeho další janáčkovské baletní kompozici, kterou byla Sinfonietta. S jeho choreografiemi se v té době měli možnost seznámit diváci v řadě dalších německých a švýcarských divadel a také v Bratislavě, kde nastudoval Listy důvěrné a Ptáka Ohniváka Igora Stravinského.

K soustavnější práci doma se Pavel Šmok mohl vrátit v roce 1975, kdy v rámci Městských divadel pražských, jejichž ředitelem byl tehdy Lubomír Poživil, byl zřízen malý baletní soubor, jehož působištěm byla komorní scéna Rokoka. Později se soubor osamostatnil a pod názvem Komorní balet Praha přes mnohdy okázalou nepřízeň mocných pokračoval v prosazování moderního tanečního projevu. Pavel Šmok zde vytvořil řadu mimořádně působivých inscenací, v nichž se mu podařilo dokonale propojit hudební složku s tanečním projevem. Připomeňme alespoň některé, v nichž stylově navázal na svá předchozí špičková díla – Americký kvartet, taneční zpracování symfonické básně Holoubek a Stabat Mater Antonína Dvořáka, Trio g moll a smyčcový kvartet Z mého života Bedřicha Smetany, skvělý Záskok s hudbou Franze von Suppé, který se dočkal i televizní podoby, ze soudobé tvorby pak Pia fraus Karla Odstrčila a Musica Slovaca Ilji Zeljenky.

Ze souboru Pražského komorního baletu vzešla řada špičkových tanečnic a tanečníků. Za všechny jmenujme Kateřinu Frankovou, Kateřinu Rejmanovou, Vladimíra Kloubka, Jana Klára anebo současného šéfa Baletu Národního divadla Petra Zusku.

Pavel Šmok hostoval na mnoha českých i zahraničních scénách. U nás to bylo především pražské Národní divadlo, kde se v sezoně 1992-1993 představil i jako režisér Smetanovy Prodané nevěsty, dále divadla v Brně, Plzni, Ústí nad Labem, Olomouci či Ostravě. Ze zahraničních scén jmenujme alespoň Nederlands Dans Theater, Komische Oper v Berlíně a Państwowy teatr tańca v polské Poznani. V letech 1978 a 1986 se jako choreograf podílel na inscenaci Prodané nevěsty v Metropolitní opeře v New Yorku.

V roce 1990 mu konečně bylo umožněno působit jako profesor na tanečním oddělení pražské HAMU, kde se podílel na výchově mladých choreografů.

V roce 2005 mu byla za celoživotní umělecké mistrovství udělena Cena Thálie a v roce 2012 Cena Ministerstva kultury České republiky.