Olga Jelínková: Hudba je moje druhá kůže

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Neumím si představit, že by se s Olgou Jelínkovou někdo někdy nudil. Její bezprostřednost a spontánnost je nakažlivá. S vtipem, humorem a optimistickým nadhledem vypráví o svých začátcích, současných trampotách s cestováním do zahraničního angažmá, o své rodině, o rolích a hudbě. Vyprávěním se zcela přirozeně prolíná osvobozující smích, a to i když vzpomíná na situace, které by jiní za humorné nepokládali. Její cesta k velkým rolím a na zahraniční operní scény nebyla snadná. Stála ji hodně úsilí, dost dlouho čekala, začínala se i bát, jestli jí snad neujíždí vlak. Ale opak se ukázal pravdou. „Nikdy jsem neměla nic hned,“ jen se zasměje.

Moravské divadlo Olomouc, E. Kálmán – Hraběnka Marica: Olga Jelínková (Líza) (foto archiv Olgy Jelínkové)

Jejímu koloraturnímu sopránu už řadu let tleskají především diváci zahraničních scén – jako Xenie z Dvořákova Dimitrije se představila v roce 2016 v americkém Bostonu, od sezóny 2018/19 byla sólistkou souboru opery Saarländisches Staatstheater v německém Saarbrückenu, ještě před nástupem do angažmá debutovala v Nationaltheater v Mannheimu a od letošní sezóny je sólistkou opery v Lipsku. V roce 2019 debutovala v Komische Oper Berlin, v září téhož roku otevřela sezonu vídeňské Volksoper. Do pražského Národního divadla a Státní opery se vrací jako vzácný host, ale Praha stále zůstává jejím domovem – má tu rodinu, manžela a dceru, odtud odjížděla v dobách necovidových do zahraničního angažmá. Posledních pět měsíců studovala nové role, které ji v Lipsku čekají, v rodinném kruhu v Praze. Do Lipska odjela před několika dny. „Povláváme všichni jako ve volném prostoru, bez termínů, bez jasné perspektivy,“ uvažuje. „Beru to tak, že si alespoň sami sebe užijeme. Když jsem delší dobu pryč, dcera už škemrá ´kdy přijedeš? ´ Teď jsem tu tedy byla a zpívala doma. Dcera mi k tomu vyhrávala na příčnou flétnu a na klavír, manžel zpovzdálí poslouchal a psal. Hudba je s námi a my všichni spolu,“ zasměje se.

Kdy jste si řekla, že se budete věnovat opernímu zpěvu? Formovala vás rodina?
Nejsem přímo z muzikantské rodiny, ale můžu říci, že jsem z rodiny komediantské. Mezi našimi příbuznými jsou bratři Tesaříkové z Yo-yo bandu, herecké akrobatické duo Bratři v tričku, strýc byl loutkoherec v libereckém Naivním divadle, jeho druhá žena je také herečka. Píše, skládá a šije si celé pohádky, napsala pohádkovou knížku. Hraje a zpívá své pohádky sama pro děti, občas za pomoci svých dvou synů – Václava z Bratrů v tričku a Josefa, loutkoherce z plzeňského divadla Alfa. Takže uměleckou tradici v rodině máme. A všichni, až na mého dědečka generála, měli hudební sluch a na něco hráli. Dědeček generál sice zpíval rád, ale hudební sluch neměl vůbec. Já jsem na přání svého dědečka z tátovy strany hrála od šesti let na housle, pak na klavír. Hra na housle mi šla docela dobře až do takových sedmnácti, osmnácti let. Možná bych ji šla studovat, kdybych ovšem v té době nedostala najednou z nástroje fatální trému. V jejím důsledku jsem takřka nebyla schopná housle ovládat. V orchestru mi to šlo, ale ve chvíli, kdy jsem si stoupla před diváky sama, byla sebejistota pryč.

Když jste zpívala, trému jste neměla?
Ne. To je něco jiného. Hudební nástroj byl mimo moje tělo, stal se pro mě předmětem, který má vlastní život. A já už ho nedokázala ovládat. To neplatilo pro můj vlastní hlas, který je součástí mě samotné. Ten jsem ovládat mohla. Tedy – samozřejmě, že jsem ho také dlouho neovládala! Ale byl a je mojí součástí.

A není pro pěvce právě tohle nejtěžší? Poslouchat vlastní hru na hudební nástroj je možné s odstupem, ale zpěv vychází přímo z našeho těla, nemůžeme tedy mít odstup…
Nad tím jsem dlouho vůbec neuvažovala, ale vzpomínám na pocity bezradnosti, když jsem ze začátku nebyla schopna vůbec rozpoznat, jestli zpívám dobře, nebo ne. Bez vedení a kontroly pedagoga to opravdu není možné.

Jako houslistka musíte mít perfektní sluch. Pomáhala vám zkušenost z hry na housle při zpěvu například?
Když se přiznám, že jsem hrála na housle, většinou pak lidé říkají: Je poznat, že jsi byla houslistka. Musím říci, že se obvykle všichni shodují, že zpívám intonačně čistě a s rytmem nemám problémy. Když se třeba s orchestrem ztratíme, dokážu se docela dobře a rychle najít. Sluch mám z houslí zřejmě opravdu vycvičený.

Moravské divadlo Olomouc, F. Lehár – Země úsměvů: Martin Štolba (Gustav von Pottenstein) a Olga Jelínková (Líza) (foto archiv Olgy Jelínkové)

Kdy jste se studiem zpěvu začala? Až když jste propadla „houslové“ trémě?
Když mi bylo 14 let, odvezli mě rodiče na teplickou konzervatoř na přijímačky. Ale to se ještě nepovedlo – naštěstí! Bylo to moc brzy. Tak jsem šla na gympl a zkusila to na podruhé v Praze, a to už to vyšlo.

Poprvé jste na sebe upozornila na Mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech, kam jste se pak ještě několikrát vrátila. V těch návratech byla čestná uznání, v listopadu 2011 vítězství a v roce 2013 druhé místo v písňovém oboru – poté, co jste zvítězila i v jiných tuzemských pěveckých soutěžích. Máte za sebou i úspěchy v zahraničních soutěžích. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?
Karlovarské soutěže jsem se účastnila celkem čtyřikrát. Dostala jsem čestné uznání, pak jsem si řekla, že už tam nikdy nevlezu, ale přece jen jsem tam vlezla. Byla jsem dvakrát na soutěži v Itálii, v Padově a Lucce, odkud jsem si také odnesla čestný diplom.

Jak byste charakterizovala svoji kariéru? Zprvu jste zpívala na tuzemských scénách a najednou jste se ocitla za hranicemi, čerstvě jste v novém angažmá v Lipsku. Najednou to vypadá na strmou kariéru. Ale snadné to jistě nebylo.
To určitě ne, postupovala jsem pomalu a vlastně po malých krůčcích. Mně vždycky dlouho trvá a trvalo, než se mi něco podaří. Když mi moje paní profesorka říkala, že dobré to bude po třicítce, způsobovala mi infarktové stavy! Říkala jsem si, co asi tak mám do té doby dělat! Ale měla pravdu. Stálo mě to hodně práce, hodně nedobrých zážitků, hodně odříkání, leckdy jsem byla na hraně, ale pořád jsem si říkala, že to má smysl.

Nedobré zážitky? Odmítání? Nebo vám nesedly role, inscenace?
Kdyby ty role bývaly alespoň byly! Opravdu jsem měla dlouhé období, kdy jsem sledovala své kolegy, kteří příležitosti dostávali. Já jsem pořád čekala. Přišlo mi, že všichni mají šance a já pořád nic. Ale když to vidím zpětně – bylo to dobře a mělo to smysl. Všechno má svůj smysl, který nemusíme pochopit hned, ale uvědomíme si ho až později. Já jsem si potřebovala odžít nějaké věci, potřebovala jsem být se svojí dcerkou. Měly jsme to ze začátku těžké, ale dokázaly jsme to. A pak se to najednou v jeden okamžik obrátilo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments