Olga Jelínková: Hudba je moje druhá kůže

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jste také interpretkou písní. Není škoda, že u nás písňové recitály slýcháme zřídka?
Písňový repertoár je krásná věc a ráda bych se mu věnovala podstatně více. Písně jsou skutečná veledíla! V Čechách těch šancí opravdu není tolik a je to škoda. Ale v Německu je písňový repertoár naprosto běžný. Je tam jinak vybudované historické povědomí o písni, tedy i zcela jiný vztah publika k ní. Myslím si však, že i u nás se situace postupně zlepšuje. Interpretace písně není vůbec jednoduchá. Měla jsem šanci spolupracovat s německou pianistkou, specialistkou na písně, a to byla nádherná práce. Do té doby jsem nic takového nezažila. Pracovaly jsme spolu na každé frázi, každé slabice.

Jakému písňovému repertoáru dáváte přednost? Zpíváte i díla současných autorů, někteří z nich vám své písně přímo dedikovali.
Samozřejmě vás potěší, když vám někdo věnuje písně, mám z toho velkou radost. Jana Jiráska jsem třeba ke složení cyklu Voice on Canvas přímo ponoukla, líbila se mi jeho melodie, kterou použil ve filmu Jaroslava Brabce PF 77 a Aplaus, do něhož jsem nazpívala hlas hlavní hrdinky a zahrála si v něm zároveň epizodní roličku. Osobně preferuji melodickou hudbu i u té současné tak zvané „vážné“. Nemám ráda, když musím jako posluchač i interpret dlouze hledat souvislost a přemýšlet, co tím chtěl skladatel vyjádřit… Naštěstí se ale najde řada současných skladatelů, kteří tvoří opravdu krásnou hudbu. Třeba zrovna můj mladý kolega ze Saarbrückenu, Nathan Blair, jehož písňový cyklus sepsaný v první covidové vlně jsem také nazpívala.

Olga Jelínková s dcerou (foto archiv Olgy Jelínkové)

Který hudební sloh je vám nejbližší? Nebo máte ráda spíše konkrétní autory?
V podstatě mohu říci, že mám ráda hudbu od baroka až po modernu, spíše bych hovořila o konkrétních autorech než o slohu. Mám ráda kromě Mozarta, Voříška, Myslivečka i Šostakoviče, Brittena, Rachmaninova, Prokofjeva, Poulenca, Berlioze, zbožňuji Mahlera. Ale také Bacha, Vivaldiho, anglické autory… V každém hudebním stylu se dá najít spousta krásy.

Také jste účinkovala v několika operetních inscenacích. Řekla bych, že její odlehčující styl vašemu temperamentu také sedí.
Mám ji ráda, bavila mě! Operetu jsem zpívala, když jsem byla v angažmá v Olomouci, Eurydiku z Offenbachova Orfea v podsvětí v Brně i v Plzni. V Lipsku se opereta nestuduje, respektive tam existuje speciální ansámbl, tzv. MuKo, který se věnuje operetě a muzikálu. V Saarbrückenu mě opereta minula. Nebyla jsem na tom ještě jazykově tak dobře, abych ze sebe mohla chrlit německy prózu, a ještě s dialekty, které se v operetě hojně používají.

Kterou roli byste si přála zpívat, a ještě na ni nedošlo?
Straussovu Zerbinettu z Ariadny na Naxu! To si přeji standardně už od školy! Další rolí, po které jsem moc toužila, byla Lucia z Lammermooru. A tu už jsem si splnila.

Mluvíme o tom, co bylo a snad bude. Ale jak řešíte to, co je? Jak přejíždíte mezi Čechami a Německem?
Je to zvláštní období, už aby to bylo pro všechny znovu normální. V Německu jsem uvízla, jen jsem tam nastoupila. Měsíc a půl! Domácnost, která na to nebyla připravená, jsem řídila z Německa z malé garsonky. Pak jsem se mohla vrátit domů, protože nás stejně nečekalo žádné představení, nic, divadlo se po chvíli zkoušení do šuplíku zavřelo úplně. A teď jsem v Praze už pět měsíců. Nebýt Gildy ve Státní opeře, nebyla bych tu, měla bych závazky v Německu a musela bych zůstat tam. Sama v Německu, rodina v Praze – to si neumím, po pravdě řečeno, představit. Teď jsem v Německu zpět a jak dlouho tam zůstanu, to se uvidí.

Jak se vám daří skloubit rodinu a práci?
Musíme být vzájemně tolerantní. Pokud chceme fungovat, musí manžel počítat s tím, co obnáší moje profese – poletování mezi divadly, dcera musí být připravena na to, že matka zkrátka není někdy přítomna, i když loni na podzim to bylo kvůli koronaviru nechtěně… Trošku se s tím občas pereme, teskníme, ale vždycky to zvládneme.

Olga Jelínková s dcerou a manželem (foto archiv Olgy Jelínkové)

Máte před sebou vůbec termín, s nímž se dá počítat na pevno?
Bohužel ne. Všechno se posouvá, přesouvá, přeplánovává. V květnu jsme měli začít studovat v Lipsku Wagnerovy Víly, ale i tento termín se posunul. A šance na vystoupení před lidmi v současné době je v nedohlednu.

Naše počínání už nezávisí výlučně na nás samých. Neztrácí pak člověk, a umělec zvlášť, motivaci pro své vlastní počínání?
Snadné to není. Já také potřebuji mít pořád nějaké zaměstnání, nějakou práci, nerada zůstávám – obrazně řečeno – stát na místě. Čím víc práce, čím víc stresů, tím líp. Jen tak si připadám k něčemu platná. A teď je to docela jinak. Jen čekám. A vůbec mi to nesvědčí. Nemít práci, nemít výhledy a dělat tak zvaně do šuplíku, to je pro mě něco strašného.

Jak se připravujete na role, které mají přijít? Lucia z Lammermooru, Adina v Nápoji lásky, zmiňované Víly
Nejblíže mám snad Adinu, studuji ji doma, hodně mi pomáhají termíny korepetic, které si domlouvám. Zpívat jen do zdi je bezútěšné.

Co pro vás znamená hudba?
Hudba je jako moje druhá kůže. Bez ní se nedokážu obejít. Ale k hudbě patří i ticho. A ticho mám strašně ráda. Když jsem doma sama, ticho je můj společník. Poslouchám zvuky domu, okolí, zpěv ptáků, to je moje relaxace.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments