Olympiáda hudebníků a góly do vlastní branky

Zápisník Jindřicha Bálka (42) 

Právě ve dnech, kdy většina národa sleduje výkony našich sportovců v Soči, hodí se připomenout mnohokrát opakované téma. Totiž to, jak veliký je nepoměr mezi tím, jaký veřejný ohlas mají úspěchy sportovců a jak jsou sledovány úspěchy v ostatních disciplínách. Snad kromě filmu.Opravdu to není nové téma a jeho opakování může působit málem jako žárlivost. Muzikanti sami to tak ale obvykle nevnímají, jen je dobré to čas od času říci za ně. Byl to pokud vím Karel Ančerl, kdo jednou v položertu říkal, že Česká filharmonie na rozdíl od hokejového týmu ještě nikdy neprohrála… A zrovna tak jsme s nadsázkou říkali, že Radek Baborák v Berlínské filharmonii, to bylo něco, jako je Jágr v NHL. Když Josef Špaček postoupil do finále soutěže královny Alžběty v Bruselu, znovu se hodil příměr, že to je něco jako vítězství na olympiádě, řekněme v juniorské kategorii. Každé přirovnání kulhá, ale na každém také něco je. A hodí se opakovaně připomínat, že tradice české klasické hudby nás ve světě reprezentuje tak dobře jako máloco jiného. Ostatně, poslední úspěch Antonína Dvořáka v Metropolitní opeře přece jen bez ohlasů nezůstal. I když krom Dvořáka byl podíl rodilých Čechů dost minimální.

Co k tomu srovnání dodat jiného, pokud nechceme skončit povzdechem? Můžeme jistě pro uklidnění dodat, že soutěž na kulturním poli má trochu jiné parametry, nemá tak jasně definovatelná pravidla a vůbec je to trochu jiný svět. Jednodušší a přímočařejší svět sportovních pravidel ale má svou důležitost, i když koncert není sportovní utkání. Jestli je někdo dobrý nebo není, se totiž nějak opravdu dá poznat, jestli někdo ví, co chce, to je také zřetelné. A to přesto, že úspěch v umění neznamená v prvé řadě likvidaci soupeře.  A něco podobného platí při úvahách o prohře – tu ani na kulturním poli nemůžeme svádět jen na nepříznivé vnější okolnosti. Pokud se tedy shodneme na tom, že se některé nepříliš zdařilé, málo výrazné či prostě odbyté a nepovedené hudební produkce mají považovat za prohru. V posledních desetiletích se výmluvy na nepříznivé okolnosti trochu proměnily, nebo spíš zúžily – a veškeré neúspěchy se prostě svádějí na nedostatek peněz. Jako by peníze stály u kořenů všech našich špatných rozhodnutí.

Žádný muzikant nepřiveze ze zahraničního turné něco tak hmatatelného, jako je medaile. A pro všechno, co je jen trochu méně hmatatelné, nám chybí slovník a kritéria. Úspěchy pak přehlédneme či je považujeme za něco samozřejmého – a neúspěchy si obvykle z čiré nevědomosti vyrobíme sami. Přitom v umění se dá věřit možná víc než ve sportu na to, že žádný kus dobré práce se neztratí a že si ho někdo všimne či někoho potěší. I drobnější úspěchy se počítají a obohacují život. Nemusíme je vnímat jako úspěchy národní, i když v celkovém součtu se to tak dá vidět.

Když už se dnes držíme víc té sportovní terminologie, tou hlavní prohrou na hudebním či kulturním poli jsou po mém soudu góly do vlastní branky. Na jednu takovou situaci z devadesátých let bylo možné vzpomínat, když zemřel Gerd Albrecht. Může se zdát, že takové úvahy se do nekrologu nehodí – ale domnívám se, že německému dirigentovi nakonec nemáme mnoho co vyčítat. I když jeho přesvědčovací metody rozhodně nebyly ryze umělecké…Za „kauzou Albrecht“ stojí mnohem víc naše vlastní zmatenost a neujasněnost, která určitě hrála mnohem větší roli než nějaký nacionalismus. Dá se tak soudit i z toho, jak dlouho to trvalo i po Albrechtově odchodu, než máme zase dojem, že náš první orchestr trochu jednoznačněji směřuje k uměleckým metám. Bylo to několik období, která dnes vlastně vnímáme jako mezidobí… A ve chvíli, kdy se bude muset znovu začít mluvit o nástupci Jiřího Bělohlávka, uvidíme, o kolik jsme v našem přemýšlení pokročili. Zahraničních dirigentů, kterým se bude v Praze líbit, je pořád mnoho, jsem ale zvědav, jestli dovedeme úspěšně nacházet ty, kteří mají co přinést a kterým o to opravdu jde. Pořád je dost takových, pro které je Česká filharmonie jeden z nejprestižnějších orchestrů, který dirigovali – a budou se před námi tvářit jako světové hvězdy.

Leckdo bude i přesvědčivě mluvit o své lásce k málo známým dílům české hudby – dovede ale něco přesvědčivého vnést i do těch děl české hudby, která jsou právem slavná? Tak například u nás zcela neznámý německý dirigent Hermann Bäumer se zcela neznámým orchestrem z Osnabrücku natočil všechny Foersterovy symfonie. To se žádnému českému dirigentovi ani vydavatelství nepodařilo. Měli bychom mu za to být vděčni a pozvat ho také do Prahy, když už za svůj originální počin dostal i prestižní cenu německé kritiky ECHO Klassik.Zároveň nevím, jestli to z něj rovnou činí hlavního kandidáta na šéfa České filharmonie, i když příští rok mu bude padesát, takže věk už by na to měl. Osobně se ale mnohem víc bojím jiné věci – že řadu zajímavých zahraničních dirigentů musíme spíše přemlouvat, aby do Prahy vůbec přijeli. A úspěchy našich sportovců na olympiádě tohle nezvrátí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava