Ondrej Lenárd: Mahlera si pouštím při depresích

  1. 1
  2. 2

Od příští sezony stanete v čele SOČRu jako jeho šéfdirigent. S jakými plány do této pozice vstupujete?

Budu teď trošku tvrdý – nesnáším výpovědi mnohých tzv. šéfů, kteří na podobnou otázku vychrlí nejrůznější „výmysly“, jimiž tak trošku urážejí dotyčný kolektiv. Já jen přebírám štafetu. Přebírám vlajku po někom, kdo tady odvedl obrovský kus práce, po panu dirigentovi Válkovi, mém příteli. Nic jiného! Musím pokračovat v kvalitní práci, které se orchestr celá desetiletí věnuje. SOČR znám dlouho, poprvé jsme se setkali roku 1972 a už tehdy jsme si padli do oka. Když jsem tuto nabídku dostal, skočil jsem po ní – i s přihlédnutím ke svému věku – jako ryba na háček. S velkou radostí, potěšením a přiznám se, že i s určitým zadostiučiněním. Protože SOČR považuji za jeden z nejlepších orchestrů. Úžasně zabírá, má ohromný potenciál, vynikající kvalitu, techniku jednotlivých hráčů. Pracovat s takovým tělesem, které, jak mi muzikanti někdy říkáme, hraje jako šest dieseláků, je pro dirigenta obrovským štěstím.

Mohl byste zavzpomínat, jak jste se vlastně stal dirigentem?

Jéééj. To musím dlouho listovat… Je zajímavé, že jako malý jsem na hudbu nepomýšlel. Pocházel jsem z menší obce a do styku s uměním jsem se tudíž nedostával. Jednou mě tatínek vzal do kina na film Eroica. Tehdy jsem jako 14letý poprvé viděl příběh génia (to slovo jsem do té doby vlastně ani neznal). Beethoven byl ve snímku ztvárněn tak sugestivně, že jsem dočista oněměl. Zavalily mě mocné dojmy. Tatínek byl truhlář, tak jsem ho hned poprosil: „Oci, nemožete mi urobiť takú dirigentskú paličku?“ Vzápětí jsem si šel koupit partituru, ani jsem pořádně nevěděl, co to je, vybral jsem si Čajkovského klavírní koncert b moll, položil jsem partituru na stůl, k tomu jsem sehnal desku, pustil jsem si ji a dirigoval! Šlo o náhlé rozhodnutí, protože jsem byl vlastně hudební samouk, do hudební školy jsem vstoupil až později. Mnozí mi to vymlouvali, ať nechodím mezi ty cirkusáky, že se hudbou přece nemůžu živit. Ani dnes bych se nerozhodl jinak.

Takže se vám život s hudbou líbí?

Zrovna předevčírem jsem se setkal po představení Turandot v opeře Slovenského národního divadla s jistým Italem. Seděli jsme na večeři a on se mě najednou zeptal: „Ondreji, ty jsi do hudby zamilovaný?“ Nemohl jsem než přitakat.


Dovolte, abych skončila nehudebně a zeptala se, co vedle hudby patří k vašim životním láskám?

Vy mě tedy odhalujete! Tak v první řadě je to moje zahrádka. Už teď si připravuji sazeničky rajčat, paprik. Pochopitelně strašně rád vařím. Tento druh odpočinku mi do určité míry pomáhá dostat z hlavy „hudební komáry“. Krájím cibuli a občas se říznu, protože mi v hlavě bez ustání zní hudba. Je tam pořád, i když si dám prášek na spaní. Příroda je má velká záliba. Kontakt s ní nám stále připomíná naše místo na zemi. Půda mi nádherně voní, vnímám ji jako symbol zrodu i podstaty života.

Děkuji za rozhovor!

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments