Ve čtvrtek se v Praze představil operní soubor Jihočeského a 10. ročník Festivalu hudebního divadla – Opera 2011 se ocitl přesně ve své polovině. Zatímco Dvořákův Jakobín Stavovské divadlo vyprodal a Hoffmanovy povídky zaplnily, na Verdiho Otella místa zbývala. A na konci představení jich bylo ještě o něco více než na jeho začátku… Ale popořadě…
Režie byla svěřena šéfovi činohry Jihočeského divadla Martinu Glaserovi, který na rozdíl od velké části činoherních režisérů dílo neaktualizoval, ani na něj nerouboval jiné významy. Soustředil se na emoční stavy postav a vyšlo mu to. Všechna čtyři dějství se hrála na jednoduché abstraktní scéně (Jaromír Vlček) sestavené z krychlí a vyklápěcích panelů, které se na poslední akt zavřely a vytvořily zcela prázdný prostor pro drama dvou lidských duší – jedné naplněné láskou a druhé žárlivostí. Kostýmy (Samiha Maleh) sólistů a sólistek se inspirovaly dobovou módou, aniž by sklouzly k popisnosti, barevně vhodně kontrastovaly s monochromní scénou. Pouze sbor byl oblečen do nevýrazných „hábitů“. Velkou roli hraje v inscenaci práce se světlem, některé scény byly díky použití barevných světel nebo světelných ploch značně sugestivní.
WeiLong Tao v titulní roli bohužel potvrdil mé včerejší obavy a buďto se v těchto dnech nachází v těžké indispozici, nebo – a což je asi pravděpodobnější – prochází hlasovou krizí. Od počátku a po celou dobu zpíval silou, občas ho zrazoval hlas, několikrát mu doslova přeskočil (např. závěr prvního aktu při „Venere splende“, duet s Jagem ve druhém dějství). S postupem večera forsíroval čím dál tím více, od poloviny až nesnesitelně, ve třetím aktu šlo někdy o vyrážené výkřiky. Ze sólového výstupu ve stejném dějství však bylo patrné, že roli dopodrobna zná a že kdysi mohla být jeho parádní. Herecky se jeho výkonu nedalo vytknout nic po celou dobu. V opeře však záleží především na libém zpěvu. Tím nás naopak oblažila Frédérique Friess se svým měkkým sopránem a pěknou kantilénou. Píseň o jívě rozhodně tvořila vrchol večera. Kvalitní výkon podal jako Jago také Alexandr Beň, jeho Credo mělo značný účinek. Úžasný dojem ve mne zanechal mladý tenorista Aleš Voráček (rozhovor s ním jsme nedávno přinesli zde) v roli Cassia. Ode dnes budu při prohlížení obsazení repríz v Národním divadle dávat větší pozor na jeho jméno. Z menších rolí bych rád ještě vyzdvihl Montana Františka Brabantíka.
Sbor (sbormistr Josef Sychra) opět trpěl menším obsazením, ve kterém jsou více slyšet nepřesnosti, ale těch nebylo zase tolik. Některá místa, zejména podpořená orchestrem (pijácký sbor v prvním dějství) se povedla dokonale. Dostáváme se k orchestru (dirigent Martin Peschík), který asi neměl svůj den. Zpočátku soudržná hra se postupně rozpadala (zejména introdukce k třetímu a čtvrtému aktu), smyčce byly často falešné, výkon kontrabasů v posledním dějství (při příchodu Otella do Desdemoniny ložnice) vyvolal u mne a několika lidí v mém okolí nevěřícné kroucení hlavou.
Závěrečný potlesk byl opět vřelý, i když ne tak dlouhý jako u předchozích představení. Litoval jsem, že se účinkující neděkovali samostatně, zajímal by mne ohlas na jednotlivé osoby. Sám bych hlasitěji ocenil Frédérique Friess, Aleše Voráčka, také Alexandra Beně a režiséra Martina Glasera.
Festival Operního divadla Opera 2011
Giuseppe Verdi
Otello
Dirigent : Martin Peschík
Režie: Martin Glaser
Scéna: Jaromír Vlček
Kostýmy: Samiha Maleh
Sbormistr: Josef Sychra
Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla
Premiéra 6. 11. 2009 v Jihočeském divadle (na scéně Domu kultury Metropol)
Psáno z festivalové reprízy 3. března ve Stavovském divadle v Praze
Otello – WeiLong Tao
Jago – Alexandr Beň
Cassio – Aleš Voráček
Roderigo Václav Janeček
Lodovico- Petr Dopita
Montano – František Brantalík
Desdemona – Frédérique Friess
Emílie – Romana Strnadová
Hlasatel – Jan Mrkvička
Foto: Petr Hasal (z předchozích představení: Otello – Weilong Tao, Plamen Prokopiev, Desdemona – Miroslava Veselá, Jago – Richard Haan, Cassio – Aleš Voráček)