Opera ve vězení. Pražská premiéra Fidelia

V sobotu 22. září uvedl soubor pražské Státní opery na jevišti Stavovského divadla premiéru této opery v její finální dvouaktové verzi z roku 1814 v nastudování hudebního ředitele Andrease Sebastiana Weisera a bulharsko-německé režisérky Very Nemirovy.

Původně francouzský příběh politického vězně Florestana a jeho statečné manželky Leonory poskytl Beethovenovi dostatečnou platformu pro prezentaci revolučních ideálů. Navíc motiv vysvobození byl v té době typizovaným rysem revolučních oper. Skladatel na opeře pracoval plných dvanáct let a velmi ho zasáhly prvotní neúspěchy díla.

Potíž ve interpretování opery jak hudebně, tak scénicky však dělá celkem přímočaré libreto, kde nejdramatičtější okamžiky připadají na několik minut z celého díla, po nichž nastává už jen davové provolávání svobody a bratrství.

Již na tiskové konferenci avizovala režisérka, že jejím koncepčním cílem bude aktualizace děje opery, jako pohledu na diktátorské režimy, uprchlictví a především následky, které si oběti ze svého týraní nesou natrvalo. Florestan i Leonora jsou vnímáni jako trvale narušení lidé a jejich návrat zpět do „normální“ společnosti není vítězstvím.

Scéna a kostýmy (Ulrike Kunze) se snažily vyvolat hlavně dojem současné všednosti a šedi života. U kostýmů šlo o co největší civilnost – žalářník Rocco v montérkách, Fidelio ve vytahaném pánském obleku, Don Pizzaro v nudném úřednickém saku, vězni v šedomodrých ručnících a všudypřítomná ostraha v neprůstřelných vestách. V podobném duchu  vévodila i scéně  šedivá barva, v podstatě se jednalo o jednu dekoraci s šedivými zdmi a plexisklovou střechou, která pouze na scénu Florestanova vězení sjela blíže k podlaze, aby vytvořila tísnivější dojem. Tyto optické prostředky měly navzájem poměrně jednolitou návaznost s režií. Jen některé změny světel působily trochu rušivě nebo nelogicky (například modrofialové světlo v kobce, které se objeví uprostřed ansámblu).

Režijní pojetí celé inscenace se snažilo na ploše singspielové hudby rozehrát kontrastní emoce – Fidelio/Leonora potlačující své city, když mu Rocco vypráví o vězněném Florestanovi, jednoznačný „záporák“ Pizarro, nekontrolovaně zamilovaný Jaquino atd. Mnohokrát se opakoval zvýrazněný odchod aktérů do ticha poté, co hudební číslo skončilo. Na začátku režisérka trváním na kontrastech živočišné Marcelliny, toporného Jaquina, zemitého Rocca či zamlklého Fidelia oživila průběh děje, který tak jako tak stejně celou dobu směřuje ke klíčové scéně v kobce. Na mě tato tendence působila spíše chtěným dojmem, včetně přidaných gagů (Fidelio a Marcellina hrají s Roccem skořápky, Marcellina vzrušeně očichává Fideliovo sako a pak se s ním mazlí na zemi, nevím, zda je nutný Jaquinův pokus Marcellinu znásilnit, či aby Don Pizzaro před nastoupenými zaměstnanci poslouchal guvernérův vzkaz z televizního vysílání).

Naopak mě velmi potěšila vizuální souvislost Pizzarovy kanceláře a Florestanovy kobky. Tajné zprávy a reporty na listech leží rozsypány na podlaze kobky a Florestan mezi nimi spí, podobně jako depeše a dokumenty, které leží na stole v Pizzarově kanceláři a Fidelio je poté rozhazuje po zemi. Dobře byly také zpracovány sborové scény korzujících trestanců pod dohledem agresivní ostrahy.

Pěvecky nejvíce zapůsobila Leonora/Fidelio Melanie Diener. Na začátku uměla zpracovat svůj hlas, že zvláště při mluvených dialozích působil jako chlapecký. Velmi se mi líbila decrescenda a piana v árii „Komm, Hoffnung“. Její projev byl muzikální a herecky se do své role velmi vžila. Florestan švédského tenoristy Daniela Franka působil také díky jeho zevnějšku s dlouhými vlasy skutečně přesvědčivě. Frank akcentoval Florestana jako zlomenou trpící osobu bez naděje na život. Árii „In des Lebens Frühlingstagen“, kterou svou roli zahajuje zazpíval se ctí a pěkně odstíněnou dynamikou. Marcellina Felicitas Fuchsové byla energická, pěvecky dobře disponovaná, herecky místy až trochu přehnaná. Roli žalářníka Rocca zvládl Oleg Korotkov herecky velmi dobře a bylo znát, že se snaží i o srozumitelnou němčinu, místy poněkud toporně. Za to Donu Pizzarovi v podání rakouského basbarytonisty Sebastiana Holecka bylo rozumět opravdu skvěle a nejlépe z celého obsazení. Svoji jednostrunnou extrovertní roli si herecky viditelně užil. Jeho rakouský kolega Paul Armin Edelman naplnil roli Dona Fernanda znělým hlasem.

Oproti rodilým mluvčím proto čeští členové obsazení –  2 vězni a Jaquino Josefa Moravce měli jisté rezervy ve srozumitelné němčině, nejhůře na tom byl sbor, kde bylo možno slyšet i vyložené chyby ve výslovnosti.

Hudební nastudování Andrease Sebastiana Weisera bylo velmi mírné a méně expresivní. Až na občasné nepřesnosti v souhře s pěvci proběhlo představení bez problémů. Zmenšený orchestr Státní opery zněl v orchestřišti Stavovského divadla jemně. Někdy zanikala hra smyčců. Zdálo se mi, že vlastně hrají celou dobu všechno úplně stejně, bez vzrušení a s minimálními dynamickými oblouky.

Přeji této inscenaci, aby v průběhu repríz vyzrála a obohatila se.

Ludwig van Beethoven: Fidelio (verze 1814)
Premiéra 22. Září 2018, 19:00 Stavovské divadlo

Sólisté:

Leonora/Fidelio: Melanie Diener
Florestan: Daniel Frank
Don Pizzaro: Sebastian Holecek
Rocco: Oleg Korotkov
Don Fernando: Paul Armin Edelman
Marcellina: Felicitas Fuchs
Jaquino: Josef Moravec
1.vězeň: Zdeněk Haas
2.vězeň: Tomáš Bartůněk

Hudební nastudování a dirigent: Andreas Sebastian Weiser
Režie: Vera Nemirova
Scéna a kostýmy: Ulrike Kunze
Sbormistr: Adolf Melichar
Sbor a orchestr Státní opery