Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (1)

Roky, jejichž letopočet končí na čtyřku, bývají nazývány Roky české hudby. Je to zajímavá náhoda, že právě v těchto letech máme zvýšený důvod připomenout si díla velikánů, kteří šířili a namnoze hlavně po své smrti dál šíří slávu české hudby. Pětašedesát let uplynulo v srpnu od úmrtí poličského rodáka, který, i když největší část svého života prožil za hranicemi, nikdy nepřestal být věrný své vlasti a svému rodnému kraji. Divadlo mu bylo blízké od dětství a uštklo ho jako onen pověstný tylovský had z ráje. Pro vývoj české opery a baletu ve dvacátém století přinášela a dodnes přináší jeho tvorba mnohé mimořádné impulzy.Významný belgický muzikolog Harry Halbreich, autor řady monografií o skladatelích dvacátého století (Debussy, Messiaen, Honneger, Martinů), sestavil seznam děl Arthura Honnegera a Bohuslava Martinů. Jeho seznam opusů českého skladatele čítá celkem tři sta osmdesát čtyři položek, z toho šestnáct oper a patnáct baletů (včetně dosud neprovedených). Posledním hudebně dramatickým dílem na něm jsou Řecké pašije, jež ve dvou verzích figurují pod jednotným číslem 372. Tento počet ovšem nemusí být konečný, protože průběžně dochází k novým objevům neznámých či zapomenutých skladatelových děl.

Okouzlení divadlem
Divadlo přitahovalo Bohuslava Martinů (narozen 8. prosince 1890) od dětství. Jeho otec, obuvník, městský věžník, Ferdinand Martinů, byl vášnivý divadelní ochotník. Byl nejen pilným dlouholetým nápovědou poličského ochotnického divadelního spolku J. K. Tyla, ale také jedním z jeho čelných funkcionářů. Dlouholetý přítel a životopisec Bohuslava Martinů, někdejší československý diplomat Miloš Šafránek ve své obšírné a velmi důkladné studii Divadlo Bohuslava Martinů, která vyšla v Editio Supraphon v roce 1979, cituje dopis, který Martinů v listopadu 1948 poslal z New Yorku poličskému časopisu Jitřenka: „Naše staré divadlo. Jak často jsem se k němu vracel ve vzpomínkách, když jsem chodíval s tatínkem za zimních večerů na zkoušky z věže dolů za kruté zimy.“

Po příchodu do Prahy se stal pilným návštěvníkem představení Opery Národního divadla, která se pod vedením Karla Kovařovice stala, jak to nazval Zdeněk Nejedlý:„uměleckým ústavem nejen neprodukujícím, ale uskutečňujícím určitou umělcovu myšlenku“. Silně na něj zapůsobilo hostování Ďagilevova Ruského baletu v Novém německém divadle v Praze v roce 1913 stejně jako představení herečky moskevského MCHATu Olgy Vladimirovny Gzovské. Gzovská vystoupila ve čtyřech představeních svého meloplastického a melodeklamačního večera v červnu 1912 a ve třech představeních v červenci 1914, při nichž tančila k vážným hudebním skladbám i vlastní kompozice.

Bylo tedy zcela logické, že první pokusy Bohuslava Martinů o jevištní tvorbu byly z oblasti pohybového a tanečního divadla. Tím prvním byl v roce 1914 balet Noc, libreto k němu mu poskytl malíř Alois Kohout žijící v Paříži, muž podivuhodných životních i uměleckých osudů. Dílo bylo silně inspirované Faunovým odpolednem Clauda Debussyho. V Halbreichově seznamu má číslo 88. Po něm následovaly téhož roku Tance se závoji, skladba věnovaná Olze Gzovské, z níž jsou dosud známy pouze krátké ukázky z korespondence Bohuslava Martinů se Stanislavem Novákem, a dále balet Stín, v němž vystupuje tanečnice a její stín, dílo inspirované rovněž uměním Olgy Gzovské.Martinů se obrátil v srpnu 1919 na Karla Kovařovice s písemnou žádostí týkající se možnosti provedení baletu Stín v Národním divadle. Kovařovic předal dílo k posouzení Otakaru Ostrčilovi, jenž tehdy zastával funkci dramaturga Opery Národního divadla. Ostrčilovo stanovisko bylo negativní. Podle něj je nemožné, aby nějaká tanečnice splnila nároky, které na ni skladba klade: „… je přirozeně nemožné, aby to někdo vydržel tančit nebo se na to dívat, a hudební stránka není rovněž pozoruhodná. Hudba je jednotvárná, má málo živých temp.“ Analogicky posoudil Ostrčil i balet Noc, i když připustil, že „ … hudba vykazuje jistý smysl pro barvitost zvuku orchestrální věty … na scénu Národního divadla se toto dílo nehodí stejně jako balet Stín.“

Nezvěstná je dosud rovněž partitura dalšího baletu Koleda, který je zcela jiného charakteru. Zachovalo se z něho libreto, jež je publikováno v Šafránkově knize. Koleda je dílem, v němž se skladatel vrací do doby svého dětství a do rodného kraje. Zde se poprvé objevuje téma, které se později stalo jedním jeho základních.

Jevištního provedení se dočkal až balet Istar. Námět k němu poskytl Julius Zeyer svou básní inspirovanou sumerskými bájemi. Dílo vzniklo v letech 1919–1921 a k provozování jej přijal Otakar Ostrčil, v té době již šéf Opery Národního divadla. Jeho premiéra byla 11. září 1924 v choreografii tehdejšího šéfa Baletu Národního divadla Remislava Remislavského, který sám tančil ústřední mužskou roli Tammuze. Titulní roli ztvárnila primabalerína Jelizaveta Nikolská. Dirigentem představení byl Vincenc Maixner. Ačkoli inscenace ve výtvarné podobě byla inspirovaná moderními tendencemi (scénu vytvořil čelný příslušník avantgardy Bedřich Feuerstein), choreografickému pojetí byla vytýkána zkostnatělost pojetí. O čtvrtstoletí později projevil zájem o novou inscenaci Saša Machov s podmínkou, že dílo bude podstatně zkráceno. Martinů s tím souhlasil, ale k inscenaci nedošlo.

Dalšího uvedení se dočkal balet Istar až v září 1964, tentokráte už v podstatně zkrácené verzi. Na společném večeru s Gershwinovou Rhapsody in Blue a původní novinkou Viliama Bukového Svědomí ji inscenoval choreograf Jiří Blažek. Dirigentem byl Albert Rosen a role Istar a Tammuze tančili při premiéře Marta Drottnerová a Miroslav Kůra. V témže roce Istar uvedlo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a v roce 1967 baletní soubor plzeňského divadla, kde dílo v choreografii Věry Untermüllerové dirigoval tehdy začínající dirigent Jiří Kout. Na brněnské jeviště se balet Istar dostal v podobě fragmentu na večeru České fragmenty a fantazie v roce 1984 v choreografii Jiřího Kyseláka. Na stejném večeru byla uvedena v choreografii Daniela Wiesnera rovněž Toccata, která ale byla součástí analogického typu pořadu už o rok dříve.

V březnu 1933 uspořádala Jelizaveta Nikolská ve vinohradském divadle baletní večer za orchestrálního doprovodu České filharmonie pod řízením Karla Šejny. Součástí programu byla asi pětiminutová skladba Ruce, o níž se mělo za to, že šlo o použití hudby k Istar. Na základě objevu Aleše Březiny, který našel v archivu Národního divadla skladbu pod názvem Ruce, která není součástí Halbreichova seznamu, šlo o zcela jinou skladbu, kterou autor napsal v roce 1927 a byla považována za ztracenou. Tato skladba byla koncertně provedena v rámci Dnů Bohuslava Martinů 18. prosince 2012 v Dvořákově síni Rudolfina. Hrála ji Pražská komorní filharmonie pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši.

Doba se ale mění a i do Prahy pronikají nové umělecké tendence a směry. Přicházejí především z Paříže. Paříž dvacátých let byla spolu s Berlínem centrem avantgardního dění a pro Čechy, tehdy tradičně spatřující ve Francii svůj idol, to platilo ještě více. Významné místo v tehdejší pařížské umělecké avantgardě měl balet. V případě Bohuslava Martinů to byl především Sergej Ďagilev a jeho Ballets Russes, velkou inspirací pro něj byla díla Igora Stravinského. V roce 1924 píše do časopisu Národní a Stavovské divadlo nadšenou recenzi na představení baletu Igora Stravinského Les Noces (Svatba). Velmi jej ovlivnila také tvorba Alberta Roussela, s jehož díly se seznámil jako orchestrální hráč České filharmonie, především jeho skladba Báseň lesa. Rozhodl se odjet do Paříže, aby tam studoval moderní hudební směry.

Ještě před svým odchodem do Paříže pracuje na svém dalším, opět baletním díle. Námět pro svoji „myší pohádku“ Kdo je na světě nejmocnější našel v indických bajkách. Sám poté charakterizuje proměnu své tvorby: „Začal jsem se odkloňovat od směru, v němž jsem až dosud pracoval, od imprese, a měl jsem touhu po pregnantním projevu hudebním, po přesném rytmu a formě. Rovněž jsem se zbavil tzv. hudebního líčení nebo popisování, podkládání situace hudbou a všelikých impresionistických vymožeností zvukových i představových.“Autor důkladné a komplexně pojaté biografie Bohuslava Martinů Jaroslav Mihule, který ve svém obsáhlém díle analyzuje skladatelovu tvorbu a důsledně jej zařazuje do širších dobových uměleckých a společensko-politických kontextů, podává následující pregnantní charakteristiku skladatelova příchodu do Paříže: „… ne již Paříže Clauda Debussyho, nýbrž Igora Stravinského, Šestky, avantgardních provokací umění dvacátých let“.

Svůj nový balet zadal Bohuslav Martinů brněnskému divadlu, kde tehdy ve vedoucí funkci působil spiritus agens moderní hudby, nadšený propagátor díla Leoše Janáčka, František Neumann. Brno tehdy bylo skutečným centrem soudobého hudebního dění, přitahujícím mezinárodní pozornost. Pro úplnost bych chtěl dodat, že o něco později tomu tak bylo, byť ve skrovnějších podmínkách, jež byla schopna poskytnout Ostrava, i tam, kde podobnou roli, jako měl Neumann v Brně, převzal Jaroslav Vogel.

Významný brněnský muzikolog Rudolf Pečman zhodnotil uvedení baletu Kdo je na světě nejmocnější takto: „Svědčí o promyšlené dramaturgii, že byl zařazen na pořad s Janáčkovou operou Příhody lišky Bystroušky.“ Janáčkova opera byla poprvé uvedena 6. listopadu 1924, balet Bohuslava Martinů o necelé tři měsíce později, 6. ledna 1925. Choreografem inscenace byl tehdejší baletní mistr brněnského divadla Jaroslav Hladík, který dílo nastudoval ve spolupráci s režisérem Otou Zítkem, dirigentem byl mladý a velmi perspektivní Janáčkův žák Břetislav Bakala.

Pozdější zakladatel a šéf brněnské filharmonie Bakala se k uvedení díla vyjádřil takto: „Bohuslav Martinů byl v Brně ještě neznámý. Dílo bylo po technické a zvukové stránce dosti nesnadné, rozpisované – jako obyčejně – na poslední chvíli, takže jsem dostal partituru do rukou nějaký den před první zkouškou … Dopadlo to dobře, od té doby jsem se už od soudobé hudby neodklonil.“

Vítězslav Nezval napsal k baletu programový text: „Budeme studovati možnosti Nového baletu na ulicích, v manéžích a tančírnách, všude tam, kde je pohyb přirozeně exponován. … Budeme hledat jeho bezprostřední projevy na fotbalových či boxerských zápasech. Tak jako důsledné využití synkopy zrevoluciovalo současnou hudbu, tak zrevolucionizuje moderní skutečnost balet … Klasické taneční umění, jež je školou, musí si být vědomo všech těchto poučení, má-li se stát mistrovstvím.“ V Praze byl tento balet uveden v roce 1927 v nastudování Remislava Remislavského, dirigentem inscenace byl Josef Winkler.

(Pokračování)
Foto archiv, František Drtikol, Jaromír Svoboda, František Váňa