Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (2)

  1. 1
  2. 2

Raná léta pařížská
V srpnu 1923 odešel Bohuslav Martinů do Paříže. V první fázi svého pařížského působení se ve své tvorbě pro divadlo věnoval především baletu, v němž viděl možnost svobodně se vyjádřit, zbavit hudební divadlo popisnosti, psychologizování, inspirovat se projevy soudobého života a soudobých hudebních rytmů. Jedná se o šestici baletů, které vznikly v letech 1925–1930 a jejichž uvedení se skladatel až na dva z nich nedožil.Prvním z nich byla Vzpoura. Premiéru tohoto díla svěřil Bohuslav Martinů opět brněnskému divadlu. Za dirigentským pultem prvního představení, které se konalo 11. února 1928, stál sám František Neumann, choreografem byl opět Jaroslav Hladík a jeho režijním spolupracovníkem Ota Zítek, scénu navrhl vynikající mladý malíř a scénograf Eduard Milén, který byl i autorem poetické výpravy k prvnímu uvedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Pražské Národní divadlo uvedlo Vzpouru v choreografii Jiřího Blažka a v hudebním nastudování Josefa Kuchinky v roce 1969 a o dva roky později ji pod názvem Vzpoura not v Ostravě nastudoval Emerich Gabzdyl.Po Vzpouře následoval titul inspirovaný orientální pohádkou Rudyarda Kiplinga Motýl, který dupal (The Butterfly that Stamped). Protože nebyly dořešeny autorskoprávní vztahy mezi autorem předlohy a skladatelem, nespatřil tento balet nikdy světla ramp. Existuje pouze suita z tohoto baletu, kterou nahrál se Symfonickým orchestrem hl. m.Prahy FOK Jiří Bělohlávek.

Následující titul Podivuhodný let (Le Raid merveilleux) je možné označit za jednu z největších kuriozit v dějinách divadla. Jedná se o divadlo bez herců, balet bez tanečníků. Jejich úlohu zde přebírají mechanicky se pohybující kulisy a rekvizity. Dílo, k němuž tvůrce inspiroval skutečný tragický osud jednoho letu, bylo vytvořeno pro konkrétní divadelní soubor, který zkrachoval.

V lednu 1980 Státní filharmonie Brno řízená dirigentem Václavem Noskem nahrála dílo pro rozhlas. Na jevišti se poprvé objevilo s touto nahrávkou v roce 1994. V roce 2009 byl Podivuhodný let součástí triptychu spolu s Kuchyňskou revuí a operou Slzy nože, který na scéně brněnské Reduty režíroval Jiří Srnec v choreografii Adély Srncové pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. Režisér Jiří Nekvasil dílo natočil jako televizní film, který na Mezinárodním televizním festivalu v roce 1999 obdržel hlavní cenu.

Nejznámější z šestice baletů je Kuchyňská revue (La Revue de Cuisine). Martinů ji napsal pro taneční skupinu Jarmily Kröschlové, která také balet nastudovala a uvedla v listopadu 1927. V baletu je rovněž role vypravěče, kterou při premiéře hrál mladý herec Osvobozeného divadla Miloš Nedbal. Kuchyňskou revue považoval Bohuslav Martinů za jedno ze svých nejzdařilejších děl. Balet, ve kterém vystupuje pět postav, manželé Hrnec a Poklička, svůdná Kvedlačka, záletník Utěrák a důstojný Smeták, byl po léta znám pouze v neúplné podobě, protože některé jeho části byly pokládány za ztracené. Uváděn byl až na výjimky pouze v symfonické podobě. V roce 1960 jej uvedlo v choreografii Věry Urbánkové Operní studio AMU a Konzervatoře v Praze.

Kompletní podoby se dílo dočkalo až díky neúnavnému badateli, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, hudebnímu skladateli Aleši Březinovi, který partituru objevil spolu s nedávno zesnulým dirigentem Christopherem Hogwoodem v archivu ve švýcarské Basileji. Dirigent Hogwood pořídil v roce 2004 jeho nahrávku spolu s Podivuhodným letem a baletem Natáčí se.

První kompletní jevištní realizace se Kuchyňská revue dočkala v roce 2007, kdy ji na základě nahrávky Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií se souborem pražské Taneční konzervatoře Bohemia Balet nastudovali Jiří a Adéla Srncovi. V této jevištní podobě byl o dva roky později uveden v Brně pod taktovkou Jakuba Kleckera. Velmi úspěšná je adaptace díla, která měla v choreografii Hany Turečkové-Polanské premiéru v únoru 2013 v Pražském komorním baletu. V této inscenaci je zápletka traktována jako příběh potrhlé cirkusácké rodiny.V dalším díle, půlhodinovém baletu Natáčí se (On tourne), se Martinů poprvé dostává do dalšího ze světů, který jej obklopuje a který jej fascinuje, do světa filmu. Jeho obsahem je natáčení života na mořském dně. Dílo bylo poprvé provedeno v roce 1979 pod taktovkou Václava Noska.

Po tříleté pauze, v níž se v komponování jevištních děl věnoval Bohuslav Martinů opeře, se tato etapa uzavírá baletem Šach králi (Echec au Roi). Autorem libreta byl významný publicista André Coeuroy, jeden z těch, kdož velmi brzy rozpoznali skutečný rozměr talentu Bohuslava Martinů. Obsahem tohoto jazz-baletu je spor šachových figur. Na své provedení čekal až do roku 1980, kdy jej ve Státním divadle v Brně nastudoval režisér a choreograf Luboš Ogoun spolu s dirigentem Janem Štychem. Již tři roky předtím pořídil dirigent Václav Nosek rozhlasovou nahrávku opery v brněnském rozhlasovém studiu. V roce 1981 natočilo brněnské televizní studio v režii Milana Pelouška záznam divadelního představení.

Je zajímavé, že první opera Bohuslava Martinů – Voják a tanečnice má na seznamu až číslo 162. Martinů se chtěl pustit do psaní opery už mnohem dříve. Zajímal se v tomto směru například o Jiráskovu Lucernu či o Maeterlinckova Modrého ptáka. Nakonec se skladatel rozhodl pro námět antické komedie, který mu nabídl libretista Jan Ladislav Budín, což byl pseudonym významného muzikologa a kritika dr. Jana Löwenbacha. Libretista radikálně zasáhl do Plautovy předlohy. Ve svých publikovaných Libretistových poznámkách k opeře Bohuslava Martinů píše: „Věc není ovšem určena pro klasické filology. Nešetřili jsme ani Plauta. Změnil se z gruntu. Odpustí, že jsme ho zčeštili a zaktualizovali, že jsme odpravili několik jeho osob a změnili pohlaví jiných, že z němé flétnistky se stala mluvící tanečnice. On se také nebál podobných operací na svých českých vzorech: chtěl – jako my – působit živě na lidi své doby … šli jsme ještě mnohem dále, vytáhli jsme na scénu Plauta z podsvětí i s kolegou Molièrem za pomoci diktátorského mecenáše Katona.“

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář