Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (1)

  1. 1
  2. 2

Roky, jejichž letopočet končí na čtyřku, bývají nazývány Roky české hudby. Je to zajímavá náhoda, že právě v těchto letech máme zvýšený důvod připomenout si díla velikánů, kteří šířili a namnoze hlavně po své smrti dál šíří slávu české hudby. Pětašedesát let uplynulo v srpnu od úmrtí poličského rodáka, který, i když největší část svého života prožil za hranicemi, nikdy nepřestal být věrný své vlasti a svému rodnému kraji. Divadlo mu bylo blízké od dětství a uštklo ho jako onen pověstný tylovský had z ráje. Pro vývoj české opery a baletu ve dvacátém století přinášela a dodnes přináší jeho tvorba mnohé mimořádné impulzy.Významný belgický muzikolog Harry Halbreich, autor řady monografií o skladatelích dvacátého století (Debussy, Messiaen, Honneger, Martinů), sestavil seznam děl Arthura Honnegera a Bohuslava Martinů. Jeho seznam opusů českého skladatele čítá celkem tři sta osmdesát čtyři položek, z toho šestnáct oper a patnáct baletů (včetně dosud neprovedených). Posledním hudebně dramatickým dílem na něm jsou Řecké pašije, jež ve dvou verzích figurují pod jednotným číslem 372. Tento počet ovšem nemusí být konečný, protože průběžně dochází k novým objevům neznámých či zapomenutých skladatelových děl.

Okouzlení divadlem
Divadlo přitahovalo Bohuslava Martinů (narozen 8. prosince 1890) od dětství. Jeho otec, obuvník, městský věžník, Ferdinand Martinů, byl vášnivý divadelní ochotník. Byl nejen pilným dlouholetým nápovědou poličského ochotnického divadelního spolku J. K. Tyla, ale také jedním z jeho čelných funkcionářů. Dlouholetý přítel a životopisec Bohuslava Martinů, někdejší československý diplomat Miloš Šafránek ve své obšírné a velmi důkladné studii Divadlo Bohuslava Martinů, která vyšla v Editio Supraphon v roce 1979, cituje dopis, který Martinů v listopadu 1948 poslal z New Yorku poličskému časopisu Jitřenka: „Naše staré divadlo. Jak často jsem se k němu vracel ve vzpomínkách, když jsem chodíval s tatínkem za zimních večerů na zkoušky z věže dolů za kruté zimy.“

Po příchodu do Prahy se stal pilným návštěvníkem představení Opery Národního divadla, která se pod vedením Karla Kovařovice stala, jak to nazval Zdeněk Nejedlý:„uměleckým ústavem nejen neprodukujícím, ale uskutečňujícím určitou umělcovu myšlenku“. Silně na něj zapůsobilo hostování Ďagilevova Ruského baletu v Novém německém divadle v Praze v roce 1913 stejně jako představení herečky moskevského MCHATu Olgy Vladimirovny Gzovské. Gzovská vystoupila ve čtyřech představeních svého meloplastického a melodeklamačního večera v červnu 1912 a ve třech představeních v červenci 1914, při nichž tančila k vážným hudebním skladbám i vlastní kompozice.

Bylo tedy zcela logické, že první pokusy Bohuslava Martinů o jevištní tvorbu byly z oblasti pohybového a tanečního divadla. Tím prvním byl v roce 1914 balet Noc, libreto k němu mu poskytl malíř Alois Kohout žijící v Paříži, muž podivuhodných životních i uměleckých osudů. Dílo bylo silně inspirované Faunovým odpolednem Clauda Debussyho. V Halbreichově seznamu má číslo 88. Po něm následovaly téhož roku Tance se závoji, skladba věnovaná Olze Gzovské, z níž jsou dosud známy pouze krátké ukázky z korespondence Bohuslava Martinů se Stanislavem Novákem, a dále balet Stín, v němž vystupuje tanečnice a její stín, dílo inspirované rovněž uměním Olgy Gzovské.Martinů se obrátil v srpnu 1919 na Karla Kovařovice s písemnou žádostí týkající se možnosti provedení baletu Stín v Národním divadle. Kovařovic předal dílo k posouzení Otakaru Ostrčilovi, jenž tehdy zastával funkci dramaturga Opery Národního divadla. Ostrčilovo stanovisko bylo negativní. Podle něj je nemožné, aby nějaká tanečnice splnila nároky, které na ni skladba klade: „… je přirozeně nemožné, aby to někdo vydržel tančit nebo se na to dívat, a hudební stránka není rovněž pozoruhodná. Hudba je jednotvárná, má málo živých temp.“ Analogicky posoudil Ostrčil i balet Noc, i když připustil, že „ … hudba vykazuje jistý smysl pro barvitost zvuku orchestrální věty … na scénu Národního divadla se toto dílo nehodí stejně jako balet Stín.“

Nezvěstná je dosud rovněž partitura dalšího baletu Koleda, který je zcela jiného charakteru. Zachovalo se z něho libreto, jež je publikováno v Šafránkově knize. Koleda je dílem, v němž se skladatel vrací do doby svého dětství a do rodného kraje. Zde se poprvé objevuje téma, které se později stalo jedním jeho základních.

Jevištního provedení se dočkal až balet Istar. Námět k němu poskytl Julius Zeyer svou básní inspirovanou sumerskými bájemi. Dílo vzniklo v letech 1919–1921 a k provozování jej přijal Otakar Ostrčil, v té době již šéf Opery Národního divadla. Jeho premiéra byla 11. září 1924 v choreografii tehdejšího šéfa Baletu Národního divadla Remislava Remislavského, který sám tančil ústřední mužskou roli Tammuze. Titulní roli ztvárnila primabalerína Jelizaveta Nikolská. Dirigentem představení byl Vincenc Maixner. Ačkoli inscenace ve výtvarné podobě byla inspirovaná moderními tendencemi (scénu vytvořil čelný příslušník avantgardy Bedřich Feuerstein), choreografickému pojetí byla vytýkána zkostnatělost pojetí. O čtvrtstoletí později projevil zájem o novou inscenaci Saša Machov s podmínkou, že dílo bude podstatně zkráceno. Martinů s tím souhlasil, ale k inscenaci nedošlo.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář