Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (4)

Mojmír Weimann, 01.01.2015 18:45

Léta v Americe a návrat do Evropy
Od vzniku Alexandra uplynulo dlouhých čtrnáct let do chvíle, než se Bohuslav Martinů znovu pustil do komponování opery. Pobyt ve Spojených státech, kam se uchýlil před nacismem, jej inspiroval k napsání řady jeho nejvýznamnějších skladeb včetně jeho symfonií, které mu přinesly světový věhlas. Hekticky zběsilý, ale vždy nepochybně inspirativní New York mu dal příležitost učit na prestižní Mannes College The New School for Music (učili tam například i George Enescu a George Szell) a na dalších významných školách. Jeho symfonie hrály nejprestižnější americké orchestry a byly posluchači i kritikou výborně přijímány. Jedinou výjimkou díla určeného pro jeviště, které v té době napsal, byl balet Škrtič (The Strangler). Škrtiče Martinů napsal v roce 1948 na objednávku slavné americké tanečnice a choreografky Marthy Graham. Dílo na téma Oidipus a sfinga, k němuž libreto vytvořil Richard Ferguson, uvedl v srpnu 1948 přední světový choreograf Eric Hawkins v New London ve státě Connecticut. Na své první uvedení ve skladatelově rodné vlasti čekal Škrtič dvaačtyřicet let, 30. září 1990 jej inscenoval v rámci festivalu Moravský podzim v Brně Luboš Ogoun, dirigentem byl Tibor Varga.

Ke změně došlo až po slavné newyorské jevištní premiéře Veselohry na mostě, kterou nastudovali studenti Mannesovy školy. Konečně se zjistilo, že proslulý symfonik má i schopnosti napsat výborné dramatické dílo, a začaly mu přicházet nabídky v tomto směru. Svoji aktivitu projevila instituce, v těch dobách stále ještě nová – televize. Úspěch jevištního provedení Veselohry na mostě způsobil, že Martinů dostal nabídku zkomponovat operu pro newyorskou televizi NBC.

Televizní operu What men live by (Čím žijí lidé) napsal Martinů na námět Pohádky o ševci Lva Nikolajeviče Tolstého. Operu poprvé uvedla televize v květnu 1953, scénického ztvárnění se dočkala poprvé na National Music Camp v Interlochenu ve státě Michigan o rok později a poté ji uvedla The Hunter College Opera v New Yorku. Česká premiéra pod názvem Jak žijí lidé byla 9. května 1964 v Plzni, kde ji v režii Bohumila Zoula nastudoval Bohumír Liška.Dne 17. prosince 2014 uvedl Jiří Bělohlávek na koncertě České filharmonie toto dílo spolu se Slovanskými tanci ve světové premiéře koncertního provedení. V hlavní barytonové roli ševce Martina Avdějiče se představil Ivan Kusnjer.

Mimořádný úspěch Martinů přinesla jiná opera, rovněž na ruský motiv, operní zpracování Gogolovy Ženitby (The Marriage). Nejvýznamnější současný znalec života a díla Bohuslava Martinů hudební skladatel Aleš Březina napsal: „Martinů očekávání do něj vložená nezklamal, složil dílo veselé, zpěvné, lehce plynoucí a hudebně srozumitelné. Ve stálém výrazu, volbě malého komorního orchestru, v jednoduchosti zápletky, v převážně tonální skladbě a v dalších elementech se v mnohém vrátil ke své práci z třicátých let.“

Premiéra televizní inscenace byla 7. února 1953, dirigentem byl Peter Herman Adler. Hned následujícího dne vyšla nadšená kritika v New York Times. Její autor Olin Downes vysoce hodnotil dílo i provedení, velmi pochválil i skladatelovo libreto, „v němž se nijak neztratil půvab originálu“. V říjnu téhož roku následovala premiéra v Hamburku (dirigent Horst Stein), následovaly soubory v Oslu, Sankt Gallenu a dalších městech. V Brně ji uvedl Václav Nosek v českém překladu další významné propagátorky díla Bohuslava Martinů Evy Bezděkové. Divadelní premiéře v režii Václava Věžníka, která se konala 22. května 1960, předcházela ve výroční den prvního televizního uvedení ve Spojených státech, 7. února 1960, televizní inscenace, pro kterou režiséři Petr Freiman a Karel Berman použili Noskovu orchestrální nahrávku. Hlavní roli Podkolesina zpíval pozdější významný sólista berlínské Komische Oper Vladimír Bauer, hrál jej Přemysl Kočí. Ženitba se hrála a hraje na četných českých i zahraničních operních scénách. Do Prahy dorazila až v roce 1962, kdy ji uvedlo Operní studio JAMU. V roce 1989 uvedl dirigent Uwe Zimmermann v Brémách revidovanou verzi díla a v anglickém originále byla u nás poprvé provedena v Brně v roce 2009 v inscenaci dirigenta Jakuba Kleckera a režisérky Pamely Howard.Martinů sice šel v USA od úspěchu k úspěchu, ale zastesklo se mu po Evropě. „To víte, přece je to zde jako druhý domov, a ne takový spěch jako ve Státech,“ píše v dopise do své vlasti. Guggenheimova nadace mu poskytla stipendium na novou operu. Martinů se seznámil s činohrou svého přítele Neveuxe Plainte contre l’Inconnu (Žaloba proti neznámému). Hra, shodou okolností opět na ruský motiv (Neveux byl z matčiny strany částečně ruského původu a narodil se v ukrajinské Poltavě), ho velmi zaujala. Rozhodl se, že příběh o tom, kterak čtveřice lidí, jež v životě potkalo neštěstí či zklamání, se rozhodně podat žalobu proti Bohu, převede do operní podoby. U nás byla Neveuxova činohra uvedena velmi úspěšně v olomouckém divadle v režii Michaela Taranta v roce 2012. Bohužel dílo, na kterém Martinů společně s Neveuxem usilovně pracoval, zůstalo nedokončeno. Fragment opery Žaloba proti neznámému koncertně provedla Filharmonie Brno v prosinci 1980 za řízení Václava Noska se sólisty Janáčkovy opery.

Svůj závazek vůči Guggenheimově nadaci splnil Martinů během svého pobytu v Nice v roce 1954 zhudebněním komedie Carla Goldoniho La locandiera (Mirandolina), kterou složil na italský text. Jaroslav Mihule o této opeře mimo jiné píše: „Martinů v ní obohatil český myšlenkový svět o další pozoruhodnou spojnici ke kultuře italské.“ O první uvedení měly zájem jak Opera Národního divadla, tak Janáčkova opera v Brně. Premiéra se nakonec konala v Praze, kde ji dirigoval Václav Kašlík a režíroval Luděk Mandaus, titulní roli zpívala Maria Tauberová. Brno se Mirandoliny dočkalo až poté, co byla hrána v několika divadlech v zahraničí včetně Vídeňské státní opery. Dirigentem brněnské inscenace byl Václav Nosek, režisérem Norbert Snítil a titulní roli zpívala Sylvie Kodetová. Do Prahy se Mirandolina vrátila v roce 1980 v inscenaci Josefa Kuchinky a Karla Jerneka, o deset let později ji uvedl Ivan Pařík v plzeňském divadle. Ze zahraničních inscenací je dobré připomenout představení na festivalu v irském Wexfordu, který tradičně věnuje pozornost české operní tvorbě. Zde byla hrána v roce 2002 a z inscenace byla pořízena nahrávka. V letošním roce ji nejprve uvedli v divadle v Brémách a 1. června došlo k přelomové domácí inscenaci této opery. Poprvé byla na českém jevišti zpívaná v italském originále. Stalo se tak v Ostravě, kde ji nastudovali dirigent Mirko Ivanović a Jiří Nekvasil. Titulní roli ztvárnila Agnieszka Bochenek-Osiecka v alternaci Kateřinou Kněžáíkovou a Barborou Pernou.

Bohuslav Martinů se definitivně rozhodl vrátit se do Evropy. Ale ještě během pobytu v jižní Francii se zrodily první kroky ke vzniku jeho jevištního opus magnum, opery Řecké pašije (Greek Passion). Uchvátila ho četba románu Řek Zorba řeckého spisovatel Nikose Kazantzakise. Se spisovatelem, který v té době žil v Antibes, se seznámil a rozhodl se pro zkomponování opery na jeho námět. Z původně zamýšleného zhudebnění Řeka Zorby ale sešlo a Martinů si vybral jiný Kazantzakisův vynikající román Kristus znovu ukřižovaný.

Martinů, který v roce 1956 definitivně přesídlil ze Spojených států do Švýcarska, pilně na Pašijích pracoval. Usiloval o jejich uvedení v londýnské Covent Garden, kde šéfoval Rafael Kubelík. Jednání o uvedení Pašijí ztroskotalo, Kubelík nakonec z Londýna odešel. Martinů se rozhodl dílo podstatně přepracovat pro curyšskou operu. V dopise z 12. února 1958 píše Miloši Šafránkovi:„Pašije jsou hotové a končí to odchodem těch refugés, ten epilog – verše tam jsou.“ Premiéry se ale nedožil. Ta se konala až dva roky po autorově smrti, 9. června 1961. Dílo nastudoval a řídil veliký příznivec Bohuslava Martinů Paul Sacher a režíroval Heinrich Graf.

Pouhých osm měsíců a dvanáct dní poté, 3. března 1961, byly Řecké pašije s velkým úspěchem uvedeny v Brně. Byl to na tehdejší dobu svým způsobem heroický čin, za nějž je třeba být vděčný především vytrvalému a neúmornému Václavu Noskovi, překladatelce Evě Bezděkové a šéfovi Janáčkovy opery Františku Jílkovi, který Pašije nastudoval a řídil. Miloš Šafránek v dopise z října 1961 velmi děkoval za to, že v Brně Pašije budou uvedeny, ale vytýká nepřesnosti v překladu, například, že „česká libretistka (tj. Eva Bezděková) zaměnila osobní zpověď Manoliovi za předčasnou výzvu k boji“. Nutno mít na paměti, že to tehdy byla jedna z nutných úliteb, aby dílo mohlo být vůbec uvedeno, pozdější inscenace jako například gramofonová nahrávka Libora Peška z roku 1981 anebo divácky velmi úspěšná plzeňská inscenace dirigenta Petra Vronského z roku 1995, v níž v roli Starého muže naposledy na jevišti vystoupil Karel Berman, se snažily přiblížit text původnímu originálu.Představení režírované Oskarem Linhartem, s Vilémem Přibylem v roli Manolia a Naděždou Kniplovou jako Kateřinou, se setkalo s velkým úspěchem. Recenzent Rudého práva Jiří Karásek napsal, že „opeře se dostalo nadšeného a vynikajícího nastudování“, ale neopomněl přidat poznámku, že „… nejsou patrně dílem, která by ukazovala směr naší soudobé opeře v jejím dnešním úsilí. Je to však dílo osobitého autora, dílo lidsky závažné a osobité.“ Karel Mlejnek v časopise Kultura byl ve svých připomínkách konkrétnější, když srovnával operu s Dessauovým Odsouzením Lukulla. Zatímco opera východoněmeckého skladatele na text hry Bertolta Brechta „jasně odpovídá na závažné otázky své doby, v Řeckých pašijích … interpretace látky a její možnosti, které se kryjí s názory a možnostmi skladatele, přece jen nemají pravý současný a společenský dopad.“

Po brněnské premiéře následoval rakouský Linec a další divadla. V Praze Řecké pašije pohostinsky nastudoval na jaře 1967 tehdejší šéf Slovenské filharmonie Ladislav Slovák v režii Václava Kašlíka, v Ostravě Jiří Pinkas s Iljou Hylasem, kteří si svoji velmi úspěšnou inscenaci o deset let později přenesli do Brna. Je jasné, že v atmosféře konce šedesátých let měly Řecké pašije velmi aktuální společenský dopad. To se opakovalo i později. Dovolím se zmínit o osobním zážitku z premiéry opery v Českých Budějovicích, která se konala jako slavnostní představení k výročí divadla 20. října 1989. Výborné představení dirigenta Karla Noska a režiséra Milana Fridricha, v němž skvělým představitelem kněze Grigorise byl nynější čerstvý sedmdesátník, výtečný zpěvák a režisér Josef Průdek, velmi rezonovalo s náladou převažující části publika. Přítomní hosté z družebního divadla v Meiningenu byli v průběhu představení odvoláni a vyzváni k urychlenému návratu domů, protože v tomto východoněmeckém městě narůstaly protestní nepokoje.

V Národním divadle byly Pašije znovu uvedeny v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka a Václava Kašlíka v roce 1982 a zatím naposledy v roce 2006, kdy je v režii Jiřího Nekvasila opět dirigoval Jiří Bělohlávek, tentokráte ale v novém překladu Aleše Březiny plně odpovídajícím duchu anglického originálu. V Brně se Řecké pašije znovu objevily na repertoáru 4. února 2000. V režii Václava Věžníka je nastudoval Jan Zbavitel a před představením publikum povstáním a minutou ticha uctilo památku velkého propagátora díla Bohuslava Martinů Václava Noska, který 22. ledna 2000 zemřel. Připomeňme ještě televizní inscenaci opery z roku 1999, kterou s mezinárodním obsazením natočil režisér Tomáš Šimerda.

Díky Aleši Březinovi se podařilo zrekonstruovat původní takzvané londýnské znění. Poprvé je uvedl David Poutney na festivalu v rakouském Bregenzu v roce 1999. Obsazení bylo mezinárodní, Vídeňské symfoniky a Moskevský komorní sbor řídil Ulf Schirmer. Inscenace byla o rok později uvedena v divadle, které kdysi Pašije odmítlo, v londýnské opeře Covent Garden pod taktovkou Christiana van Gehrena. V této podobě byly v roce 2005 třikrát hrány v Janáčkově divadle v Brně. Inscenace byla vyhlášena představením roku v anketě Divadelních novin.Svoji poslední operu Ariadna (Ariane) napsal Martinů podle svědectví Miloše Šafránka během čtyř týdnů v létě 1958. Podkladem mu byla hra jeho přítele Georgese Neveuxe Theseus mořeplavec. (U nás byla tato hra uvedena v roce 1946 v Divadle na Vinohradech, roli Ariadny hrála Jaroslava Adamová.) Rudolf Pečman charakterizoval operu, kterou sám autor považoval za komedii, takto: „Ne komedie, nýbrž psychologická Ariadna Bohuslava Martinů. Doznívají v ní pronikavé principy surrealistického divadla, ale hudebně je dokladem skladatelovy cesty za výrazovým oproštěním. Martinů nalezl hlubinu bezpečnosti v principu monteverdiovské barokní monodie.“ Hlavní hrdince napsal v této jednoaktové opeře dvanáctiminutovou, nesmírně obtížnou árii, k níž ho údajně inspirovalo pěvecké umění Marii Meneghini Callas.

Premiéra Ariadny byla v březnu 1961 v Musiktheater im Revier v Gelsenkirchen. Na podzim roku 1961 ji natočilo brněnské studio Československého rozhlasu, dirigentem byl František Jílek, titulní roli zpívala Cecilie Strádalová. Na českém jevišti se poprvé objevila 23. prosince 1962 v Operním studiu JAMU, kde byla později uvedena několikrát. Představení dirigoval Richard Týnský, režíroval Miloš Wasserbauer, titulní roli zpívala velmi talentovaná, bohužel, velmi záhy zesnulá sopranistka Miriam Šupurkovská. V roce 1965 operu uvedlo v režii Václava Věžníka olomoucké divadlo, v roce 1975 Národní divadlo Praha (dirigent Jiří Jirouš, režisér Ladislav Štros). Další inscenace v Národním byla v roce 1987, dirigoval ji Václav Neumann a režíroval Edvard Schorm. V roce 2000 byla Ariadna na scéně Národního divadla dvakrát provedena koncertně pod taktovkou Tomáše Netopila se Simonou Houda-Šaturovou v titulní roli. V ostravském divadle ji uvedl (ve společném večeru s Janáčkovou Šárkou) v roce 2012 režisér Rocc.Tanečního ztvárnění se dočkala celá řada symfonických a komorních skladeb Bohuslava Martinů. Významné postavení mezi nimi má 6. symfonie (Symfonická fantazie), kterou Martinů napsal v letech 1951–1953 a která byla Kruhem newyorských hudebních kritiků oceněna jako nejlepší orchestrální dílo roku. Americký choreograf Antony Tudor na jejím základě vytvořil balet Ekon av trumpeter (Echo trubek). Název baletu dal podle motivu z první věty 27. března 1966. Balet byl jako první a zatím jediné dílo Bohuslava Martinů uveden na jevišti Met. V roce 1967 vytvořil na motivy 6. symfonie Kenneth McMillan balet Anastasia. Dílo bylo uvedeno na scéně Deutsche Oper v Berlíně. V roce 1971 jej doplnil o hudbu Petra Iljiče Čajkovského, na celovečerní představení pro Royal Ballet Covent Garden.Pokud vím, první domácí choreografii na skladatelovu symfonickou hudbu vytvořil v Ostravě Emerich Gabzdyl. Byly to Paraboly pro orchestr. Dirigentem představení byl Pavel Vondruška. V osmdesátých letech převedli v baletním souboru Státního divadla v Brně do baletní podoby pod názvem Dvojkoncert Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a Toccatu e due canzoni. Balet Národního divadla v Praze uvedl v roce 1990 jako součást večera Tančírna 4. smyčcový kvartet Bohuslava Martinů. V Brně bylo součástí baletního večera Symfonické fantazie taneční provedení třetí věty ze 6. symfonie. V programu složeném z významných prací amerických choreografů nazvaném Americana II., byl uveden balet Sphinx v choreografii Glena Tatleyho. Jednalo se o verzi příběhu Odyssea a Sfingy na základě básnického zpracování Jeana Cocteaua na hudbu Dvojkoncertu. Na premiéře tančila Sfingu Darja Klimentová a Odyssea Alexandr Katsapov.A už počtvrté se jako součást baletního večera objevila na jevišti Národního divadla proslulá Polní mše ve vynikající baletní verzi Jiřího Kyliána. Poprvé to bylo v roce 1992, počtvrté letos v dubnu jako součást programu Česká baletní symfonie II.Specifické místo zaujímá v historii osudů jevištního díla Bohuslava Martinů jeho kantáta Otvírání studánek na slova Miloslava Bureše. Toto nádherné vyznání lásky k rodné zemi si vybral v roce 1960 Alfréd Radok po úspěchu své Laterny magiky jako svůj další projekt. Ačkoli se skladby Bohuslava Martinů u nás v té době pozvolného politického „oteplování“ občas hrály (i Anna Hostomská věnovala v prvním vydání své Opery autorovi velkou pozornost včetně obsahů jeho „amerických televizních oper“) a Otvírání studánek se těšilo velké popularitě, vzbudilo Radokovo zpracování této skladby zuřivý odpor především ze strany ministra Václava Kopeckého. Otvírání studánek bylo zakázáno a Alfréd Radok byl z Laterny magiky vyhozen. Kopecký se údajně o díle vyjádřil, že „Radok nám předvedl svůj židovský expresionismus“.Filmový materiál měl být zničen. To se naštěstí nestalo. Hudební skladatel Oldřich František Korte (zemřel 11. září 2014), jedna z živých legend Laterny magiky, její dlouholetý klavírista, hudební režisér, posléze dramaturg, dosáhl toho, že se v roce 1966 mohli diváci s Radokovým dílem seznámit.

Bohuslav Martinů, český muzikant, který prožil nejpodstatnější část života v cizině a dokázal vstřebat prakticky vše, co celosvětové hudební trendy za jeho života přinášely, a přitom zůstal ve svém díle zcela bytostně zakotven ve své vlasti, prožil díky svému oddanému švýcarskému příteli dirigentu Paulu Sacherovi svá poslední léta poznamenaná nemocí v klidném prostředí alpské země, kde také roku 1959 zemřel a byl pohřben. Po nejrůznějších peripetiích byl pohřben v roce 1974 v rodné Poličce vedle své choti Charlotty, která zemřela rok před ním.

V jednom ze svých posledních dopisů dne 11. března 1959 Miloši Šafránkovi napsal: „Budu potřebovat brzo námět na novu operu. Škoda, že teď nelze najít dobrého libretistu, nevíš o někom?“