Operní bilance Heleny Havlíkové za rok 2018

Divadla se u nás sice tradičně hodnotí po sezónách, ale vhodnou příležitostí k souhrnnému pohledu na zdejší operní dění je i začátek nového roku. Pro operní bilanci roku 2018 jsem zvolila čtyři kategorie – ženský a mužský výkon, česká operní novinka a inscenace. Vybírat bylo vskutku z čeho.

Loňský rok jsem viděla 53 operních premiér českých operních souborů, do kterých nepočítám školní produkce ani přenosy, ať už z MET či z Francie, jak je uvádí v Praze Francouzský kulturní institut, nebo přenosy z dalších evropských zemí, které bývají k vidění v pražském kině MAT. Z těch 53 tuzemských premiér bylo 34 inscenací našich stálých deseti operních souborů a 19 (!) nových produkcí mimo tuto síť. Původní operní inscenace jsou součástí řady festivalů (New Opera Days Ostrava, Olomoucké barokní slavnosti, Hudební festival Znojmo, Festival komorní hudby Český Krumlov, Festival barokních umění Český Krumlov), uvádějí je také různé barokní soubory nebo alternativní soubory s vlastní poetikou (Opera Diversa, Ensemble Damian, Operní studio Praha, Musica Florea, Hausopera). Tradicí na začátku září je operní pouť tisíců lidí do Divoké Šárky, loni za Prodanou nevěstou.

Ženské výkony

Bez stanovení pořadí mezi ženské výkony, které mě v roce 2018 mimořádně zaujaly, řadím tři. Kristýna Vylíčilová si skvěle poradila s nejnáročnější titulní rolí Zouharovy a Hanzlíkovy adaptace Monteverdiho Ariadny v nastudování Ensemblu Damian, v níž musela střídat barokní styl s minimalismem v jeho proměnlivě pulzujícím metru. Její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu teorby (Marek Kubát) a violy da gamba (Jakub Michl) skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život.

Vanda Šípová v opeře Sternenhoch Ivana Achera v inscenaci pražského Národního divadla obdivuhodně postihla svrchovaným pěveckým a hereckým výkonem Helgu v její exaltované oscilaci mezi temným a zároveň omamně přitažlivým netvorem, mezi velebnou bohyní, obscénní děvkou, chladnokrevnou brutální vražedkyni a výsměšnou mrtvolou.

A v ostravské inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu nebylo důležité, že Iordanka Derilova nemá tak plně a oble znějící střední polohu. Podstatné bylo, že přesně vystihla Katěrinu jako nafoukanou, ješitnou, znuděnou husu, která bezhlavě a naivně podlehne brutálnímu sexappealu pokrytecky vypočítavého Sergeje doslova až za hrob.

Mužské výkony

Mužské výkony na tři redukovat nedokážu. Komplikovanou a kontroverzní postavu kapitána Verea v Brittenově opeře Billy Budd v nastudování pražského Národního divadla tenorista Štefan Margita vystihl jako moudrého muže s přirozenou autoritou, který si s trpkostí uvědomuje, že selhal. Věrohodně, včetně měkké kantilény a znělých pian i příkrého výrazu v deklamaci, tak vyjádřil rozpor mezi vyčtenými humanitními ideály a nesmlouvavou praxí života na válečné lodi  – s jemným náznakem balancování Vereovy lásky k Buddovi mezi otcovským ochranitelstvím s erotickým pudem.

V liberecké inscenaci Popelky pěvecké nároky rossiniovského belcanta s obdivuhodnou bravurou zvládl Ondřej Koplík. Libereckému divadlu patří dík, že tomuto tenoristovi v oboru vysokého světlého lyrického „florézovského“ tenoru poskytla ve správnou chvíli tu správnou příležitost, aby nemusel své, v našich podmínkách mimořádné mistrovství rozmělňovat v rolích, které tuto jeho vzácnou oborovou vyhraněnost překračují.

Vadim Zaplechny svrchovaně využil toho, jak Dmirtij Šostakovič vykresluje ve své opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu ostře jednotlivé charaktery a byl v ostravské inscenaci přesně tím dominantním surovým „alfa samcem“, kterému podléhá Katěrina.

A v liberecké inscenaci Rachmaninovových oper „zlu“ dominuje barytonista Pavol Kubáň. Ve vojenském plášti ověšeném medailemi, divoký, rozcuchaný, krutý, despotický, jako odpudivé lidské monstrum kolem sebe dští nenávist, hněv, vztek, závist. Jeho klíčové výstupy Malatesty ve Francesce, kdy hněvivě osočuje osud ze svého znetvoření a je si vědom, že kvůli němu nikdy nezíská náklonnost své manželky, a velký monolog Barona v Lakomém rytíři, ve kterém vzývá zlato a moc, byly syntézou intenzity pěveckého dramatického výrazu a hereckých prostředků, kdy při brilantním zacházení s berlemi docílil výrazu strhujícího svou děsivou zlověstností. Pavol Kubáň, podobně jako nedávno Csaba Kotlár, dostal v Liberci příležitost, která ho katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény.

Původní české operní novinky

Rok 2018 byl na původní české novinky bohatý i díky dvěma festivalům zaměřeným výslovně na soudobé opery – už zavedeným New Opera Days Ostrava a letos poprvé vyzkoušené Opera Nova na Nové scéně v Praze.

Oceňuji kuráž, se kterou se Národní divadlo moravskoslezské v rámci festivalu New Opera Days Ostrava pustilo do prvního provedení opery Aloise Háby Příjď království Tvé – po 76 letech od jejího dokončení. Obdivuji dirigenta Bruno Ferrandise, s jakým přehledem dílo, obtížné nejen svým šestinotónovým systémem, ale i svým atematickým kompozičním stylem a početně obsazených orchestrem. S uznáním hodnotím hru Miroslava Beinhauera na šestinotónové harmonium, chválím sbor Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka i všech sedmnáct sólistů. A režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou zprostředkovali Hábův zvláštní filozofující apel po spravedlivějším světě s výstižnou symbolikou třístupňové pyramidy.  Opera nezněla „falešně“, jakoby si hráči nedokázali správně naladit. Rozšířený šestinotónový zvukový „svět“ zněl se zvláštní dráždivostí dobrodružného poznávání neznámých hudebních souzvuků a barev, umocněný i proudem „osvobozené“ hudby a inscenačním vyjádřením obsahu opery, která rozhodně není jen utopicky naivní, jak bývala bez znalosti skutečného znění nálepkována.

Z Monteverdiho Ariadny, jedné z nejstarších oper podle Ovidiových Listů heroin ale i Vergiliovy Aeneidy o Ariadně opuštěné na ostrově Naxos Theseem, se dochovalo pouze libreto a slavné Lamento. Na základě i dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě operu dotvořili Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík. Výsledná kompozice uvedená Ensemblem Damian na Olomouckých barokních slavnostech má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a akcentu na rytmus a střídání metra.  Vážné milostné scény Ariadny (Kristýna Vylíčilová) a Thésea (Filip Dámec), které se zvrtnou ve zradu, smutek a nářek Ariadny nad Theseovou zradou, vtipně vyvažuje komika Venuše (Dora Rubart Pavlíková), která je v inscenaci spíše za kuplířskou domovnici, nebo obtloustlého čiperného Amora (Martin Ptáček).

Až nečekaně originálním vkladem ke stému výročí české státnosti přispělo uskupení Opera Studio Praha s jeho iniciátorkou Anitou Jirovskou. V „magickém“ prostoru Pražské křižovatky uvedlo novinku Lukáše Sommera Časoplet. Novotvar názvu odkazuje na koncepci této ani ne hodinové opery, která se v devíti obrazech proplétá časem historie českých zemí. Tvůrci ve střípcích pojednali její slavné vrcholy i pády bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou, s kreativním odstupem rozjařeným i pokorným.

Inscenace

Kromě ostravské světové premiéry Hábovy opery Přijď království Tvé, kterou jsem sice zařadila mezi nejzajímavější operní novinky roku, ale patří i do kategorie inscenací, dávám do této „vrcholové“ kategorie ještě dvě další ostravské premiéry – Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče a Osud Leoše Janáčka. A k nim jednu libereckou.

Šostakovič ve své polystylové koláži Lady Macbeth Mcenského újezdu dává hodně zabrat nejen orchestru, včetně spousty sól, posílení skupiny žesťových nástrojů, ale i sboru a samozřejmě sólistům. Partitura je ovšem psaná s natolik intenzivním výrazem, že svým způsobem Jakubovi Kleckerovi „stačilo“ jí vyjít vstříc a dát průchod brutálním emocím v explicitně zhudebněných sexuálních scénách, při vyjádření drsného násilí vedle parodie na smuteční passacagliu nad Borisovou mrtvolou, dojemného lyrického monologu Katěriny nad svou opuštěností, opileckého blábolení mužika nebo groteskního zpěvu zkorumpovaných policajtů.

Tým režiséra Jiřího Nekvasila vyšel zajímavě a výstižně z kýčovitého šklebu a vrstvení významů.  Inscenační tvar vystihuje a propojuje různé roviny opery. Dřevěná prkna navozují atmosféru tradičního ruského statku, ale až kubistické „rozhození“ těchto prken do prostoru posouvá realistický příběh k futurismu a konstruktivismu avantgardy 30. let. Velká postel, jedno z ústředních míst děje, připomíná kupecký pult, na kterém Sergej vypočítavě obchoduje s láskou Katěriny. Obří žárovka upomíná na elektrifikaci Sovětského svazu v 20. letech a zároveň je možné ji chápat jako protivné světlo, které svítí i na to, co by mělo zůstat skryto. Střídání křiklavých barev – červené, zelené, fialové – posiluje agresivitu vztahů. Přezdobené kostýmy Katěriny Sergeje, Borise a Zinovije charakterizují snobství kupeckého panstva a jejich odstup od lůzy. Inscenace je založena také na vynikajícím obsazení – ostatně oba představitele titulních rolí Katěriny a Sergeje dávám do nejlepších ženských a mužských výkonů roku.

Opera Osud z počátku Janáčkova tvůrčího vzmachu dosud nepatří do šestice jeho slavného kánonu, díky kterému se zařadil do první dvacítky ve světě nejčastěji uváděných operních skladatelů. Ostravskému souboru se v režii Jiřího Nekvasila na scéně Daniela Dvořáka podařilo zbavit Osud jejího „prokletí“ nehratelnosti se zmatečným dějem a „dívčími“ veršíčky. Ostravská inscenace ji prezentuje se symbolickým výtvarným znakem klaviatury v pozoruhodné, přesně stylizované inscenaci, působivé svou atmosférou dekadence v opeře o opeře, s tragickým osudem skladatele při nedostižném hledání závěru opery. Dirigent Jakub Klecker nechal vyznít kontrasty Janáčkovy úsečnosti, naturalismu nápěvků mluvy, folklórních inspirací, emocí pozdního romantismu i rozevlátosti lázeňských valčíků. A k úspěchu inscenace výrazně přispěli i všichni typově skvěle vybraní sólisté a sbor – v čele s Martinem Šrejmou v mimořádně obtížné roli skladatele v jeho bolestné rozervanosti, ale i hrdém vzdoru, něžném i vášnivém milostném roztoužení a Petrou Alvarez Šimkovou v roli její šílené matky.

Liberecké nastudování dvou oper Sergeje Rachmaninova – Francesca da Rimini a Lakomý rytíř  – se stalo objevem. Dirigent a šéf liberecké opery Martin Doubravský už mnohokrát ukázal, že romantické zpracování silných dramatických témat v operách, které se objevně vymykají standardnímu repertoáru našich divadel, ho inspiruje a vede k hudebnímu rozpoutání bouří emocí a svým citem pro hudební divadlo dokáže vtisknout operám strhující naléhavost, v tomto případě až mrazivě děsivou s rychle pohasínajícími jiskřičkami naděje. Linda Keprtová Dantovu vizi pekla z počátku 14. století zobrazila jako bezútěšné ruské vězení – a tímto zhmotněním zla, které mohlo postihnout i Rachmaninova, kdyby z Ruska neemigroval, propojila obě opery. Jsou také skvěle obsazené – Pavola Kubáně jsem zařadila mezi talenty roku 2018. Přes dílčí výhrady vznikla inscenace, navíc skvěle obsazená, která vyvolává znepokojivé otázky příčin a důsledků dnešních posunů tolerance ke zlu a vytrácení lidské důstojnosti i naděje.