Operní panorama Heleny Havlíkové (107)

Týden od 4. do 10. února 2013
 – Transformace Národního divadla jako hra kočky s myší
 – Inspirace na dny příští

Transformace Národního divadla jako hra kočky s myší

Současná pražská opera je navzdory ministerstvem slibovaným světlým zítřkům transformace v těžké krizi. Ty tam jsou doby, kdy umělecké soupeření Karla Drgáče ve Státní opeře Praha a Evy Herrmannové v Národním divadle, Daniela Dvořáka s Jiřím Nekvasilem ve Státní opeře a Josefa Průdka v Národním divadle přinášelo inscenace, na jejichž úroveň dnes nostalgicky vzpomínáme a které dokonce uznale hodnotili evropští kritici. Divadlo je citlivý organismus a ministerské zásahy zpravidla jen sypaly písek do tohoto složitého mechanismu plného emocí. Nejprve ministerstvo kultury chronicky selhávalo ve své kontrolní i zřizovatelské funkci. A pak už „stačila“ série zcela nekompetentních a dodnes nezdůvodněných vrchnostenských zásahů, hujerství několika snaživců a jmenování nezkušeného ambiciózního Rocca do vedení opery a operní moloch naší první scény se potácí od jedné mizerné premiéry ke druhé. Na nedávno skončené celonárodní přehlídce Opera 2013 si všechny ceny rozebrala regionální divadla – s dotacemi mnohonásobně, o řád nižšími než pražský moloch s více než půl miliardovou státní subvencí. Ani v operních nominacích cen Thálie za rok 2012 nemají soubory pod hlavičkou Národního divadla svého kandidáta. O velmi vážných obtížích v uměleckém, ekonomickém i lidském ohledu nyní píše i expertní tým ministerstva kultury, které současnou podobu Národního divadla označuje za prakticky neřiditelný komplex zmítaný protichůdnými zájmy.

Dnes je „transformace“ už brána jako danost a málokdo si vzpomene, jak proces slučování, který dodnes nebyl Ministerstvem kultury věrohodně zdůvodněn, vlastně začal. Připomeňme některé klíčové momenty dosavadních už více než dvouletých ministerských hrátek s naší první scénou. Proces násilného sloučení Národního divadla a Státní opery je k dnešnímu dni provázen řadou petic, výzev k odvolání a lemován notnou dávkou šéfovských „mrtvol“ na různých postech od ministra přes náměstky po ředitele.V prosinci 2010 ex ministr Jiří Besser, jehož jedinou „kvalifikací“ pro tento rezort byla politická příslušnost, podnikání v realitách a obliba skupiny Kabát, vyhlásil akci „kulový blesk“ a vydal – poplašnou – zprávu, že budova Státní opery je v havarijním stavu a bude nutné ji okamžitě zavřít a za stovky milionů rekonstruovat. A Státní operu zrušit. To se nepodařilo. Ministerstvem objednaná koncepce pak dokonce výrazně doporučovala, aby Stavovské divadlo převzalo hlavní město Praha. Ministerstvo se po důrazném protestu činohry od takového řešení distancovalo. Radim Dolanský, pověřený tehdy vedením Státní opery, stejně jako tehdejší ředitel Národního divadla Černý, dostali od ministra za úkol připravit sloučení obou divadel. Zatímco Černý se požadavku Ministerstva kultury poslušně podřídil, přes odpor umělců ho obhajoval a na post šéfa násilně sloučených oper dosadil nezkušeného Rocca, Dolanský se vzepřel a přišel se zajímavým pokusem, jak dát směr a vizi samostatné Státní opeře, která by byla konkurencí zpohodlnělému Národnímu divadlu. Toto řešení však Ministerstvo kultury odmítlo tak razantně, že nežádoucí Dolanský byl z funkce za halasného přitakávání Černého odvolán. V červenci 2011 Ministerstvo kultury Státní operu jako samostatnou příspěvkovou organizaci zrušilo, její majetek, práva a závazky přešly pod Národní divadlo. Důvody, údajné analýzy a manažerské postupy, kterými se tehdejší ministr Jiří Besser oháněl při projednávání takzvané transformace v Senátu a ve Sněmovně, se dnes zhroutily jako účelové a falešné – přísliby úspor počínaje a zvýšením umělecké úrovně konče. V hazardování s Národním divadlem pokračovala i nová ministryně Alena Hanáková, když rychlé odvolání ředitele Ondřeje Černého, jehož úkolem bylo přebírat odpovědnost i za rozsáhlé investice, obhajovala omíláním řídících procesů. (Podrobné shrnutí viz Operní panorama 11. září 2012 zde.)Zjitřená situace a absence jakýchkoli zdůvodnění ministerských kroků celkem logicky nahrávala a stále nahrává nejrůznějším „konspiračním teoriím“, že vůbec nejde o nezvládnutý pokus zřizovatele o zvýšení kvality umělecké produkce těchto divadel, ale o postup, jak se dostat k podílu na investicích, které jsou a budou s Národním divadlem spojené.K řešení nezvládnuté situace ministryně kultury Alena Hanáková v říjnu 2012 povolala skupinu ve složení: doc. Mgr. Jan Hančil (děkan DAMU), MgA. Jiří Šesták, Ph.D. (senátor, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice), MgA. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno), Mgr. Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění – Divadelního ústavu), prof. Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE) a doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik). Výsledkem čtyřměsíční práce této komise je Návrh transformace Národního divadla s doporučením jmenovat ředitelem Jana Buriana jako jediného kandidáta. Stalo se, ministerstvo kultury na konci ledna Návrh transformace zveřejnilo a ministryně kultury Alena Hanáková Jana Buriana od srpna letošního roku jmenovala novým ředitelem.
Co je podstatou této transformace, která – jak je v jejím úvodu deklarováno – má být komplexním řešením situace Národního divadla v krátkodobém a střednědobém horizontu?

Zpracovatelé návrhu si do budoucna představují Národní divadlo nadále jako holdingový komplex tří autonomních souborů: jedné Opery, jednoho Baletu a jedné Činohry, přičemž souborům budou přidělené do správy jednotlivé budovy, které postupně rozbujely dominium Národního divadla na historickou budovu, Stavovské divadlo, Státní operu a Novou scénu, kterou je naléhavě třeba rekonstruovat (o divadle Kolowrat ani dalších prostorách včetně Anenského areálu se v Návrhu nemluví). Takový komplex má tvořit první divadelní scénu České republiky, srovnatelnou ve všech parametrech s evropskými divadelními domy obdobného významu a velikosti. Rozsah činnosti by měl zahrnovat péči o klasická i současná díla české a světové provenience, umožňovat nejvyšší kvalitu, mezinárodní spolupráci, umělecký experiment, podporu současných autorů. Tomu všemu má odpovídat úroveň finanční dotace ze strany státu, přičemž je v materiálu uvedeno, že dotace Národního divadla je dnes čtyřnásobně nižší, než je tomu v případě srovnatelných institucí v zahraničí. Ve střednědobém horizontu tým expertu považuje za žádoucí prosazení finanční podpory i z dalších veřejných zdrojů a vytvoření lepšího prostředí pro důstojnou a efektivní spoluúčast sponzorů.Z institucionálního hlediska jako nejkorektnější řešení tým expertů navrhuje vznik nového právního subjektu zvláštním zákonem o Národním divadle jako veřejnoprávní kulturní a umělecké instituci – ovšem s vědomím, že jde o dlouhodobý legislativní proces, který vyžaduje politickou shodu. Forma akciové společnosti 100% vlastněné státem je zde shledána jako riziková, takže navrhované změnyˇ, jejichž nastartování komise považuje za akutní, mají probíhat ve stávajícím režimu příspěvkové organizace. Ministerstvo má ovšem dát pětiletou záruku v řízení i financování a navýšit dotace o transformační náklady – jejichž výše ovšem není nijak specifikovaná. Bez navýšení financí prý hrozí provinční kvalita odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření. Jakousi nárazníkovou zónou mezi ředitelem Národního divadla a Ministerstvem kultury, která má vyloučit přímé zásady do řízení divadla ze strany státních orgánů, má být podle autorů Návrhu garanční rada.Cílem transformace mají být právně, ekonomicky, správně i provozně samostatné jednotlivé umělecké soubory, které působí v jim přidělených budovách. V jejich kompetenci mají být veškeré umělecké a provozní záležitosti včetně uměleckého vedení. V čele těchto autonomních útvarů mají být ředitelé jmenovaní generálním ředitelem mateřské společnosti Národního divadla. Rozdělení budov a souborů na principu této autonomie autoři návrhu stanovili následovně:

– v budově Státní opery působí Opera a Balet Národního divadla;
– v budově Stavovského divadla a Nové scény působí Činohra Národního divadla, přičemž ve Stavovském divadle „má být uchován prostor pro hudebně divadelní provoz například typu mozartovské opery“, o kterém, jak vyplývá z popsaného principu autonomie, rozhoduje ředitel Činohry;
– historická budova Národního divadla nebude mít žádný vlastní soubor, ale pouze své programové a vedení, které bude rozhodovat o naplňování tohoto divadla nejen projekty souborů Národního divadla, ale i prezentacemi dalších českých divadel a dokonce i pravidelným hostováním významných zahraničních souborů všech žánrů.Připomeňme, že předložené řešení nápadně připomíná úsilí lidí kolem činohry Národního divadla z počátku 90. let, kteří za tehdejšího ministra kultury Milana Uhdeho a Bohumila Nekolného jako ředitele Odboru umění a knihoven Ministerstva kultury usilovali o analogickou autonomii s historickou budovou bez vlastního souboru. Tehdy se této koncepci přezdívalo „zlaté garáže“ a mozartovský repertoár měl ve Stavovském divadle podle autonomního rozhodnutí Činohry pod vedením Ivana Rajmonta ve třech stagionách zajišťovat výhradně americký právník Alain Coblence – tehdy čerstvě zrekonstruované Stavovské divadlo mu k tomu mělo prakticky zdarma poskytnout kompletní servis.

Ačkoli Ministerstvo kultury od konce roku 2010 opakovaně tvrdilo, že má zpracované podrobné analýzy, včetně ekonomických, je zřejmé, že tomu tak není. V návrhu transformace se o takové analýze lze dočíst v budoucím čase: „Další parametry fungování jedné opery včetně součinnosti souborů baletu a opery musí vycházet z důkladné analýzy uměleckých, provozních a výkonových ukazatelů, kterou zpracuje nově designovaný generální ředitel…a…bude nutné v realisticky krátké době provést důkladnou a podrobnou analýzu systémů řízení a personálního zabezpečení uměleckých i neuměleckých činností a jejich následnou optimalizaci.“

Absence ekonomických a provozních analýz po dvou letech ministerských hrátek s Národním divadlem je zarážející. Vždyť by měly být jedním z podstatných východisek a jakýmkoli návrhům na změny systému předcházet. Předložený návrh transformace je v tomto ohledu naprosto obecný a žádnou další specifikaci fungování souborů a rozsahu jejich činnosti neuvádí. Přitom otázka, kolik má být v Praze nabízeno vstupenek na operní představení, je podstatná nejen proto, že se od ní odvíjí velikost kolektivních těles – sborů, orchestrů, ty ovšem hrají i v rámci mnoha baletních představení.Přesnější obrysy modelu fungování Opery bohužel nedává v dosavadních rozhovorech pro Lidové noviny a Českou pozici ani nově jmenovaný ředitel a svrchovaně zkušený divadelní manažer Jan Burian. Je přesvědčen, že historická budova musí mít jinou uměleckou koncepci a má se jinak spravovat. Ovšem chce teprve řešit, co a kde hrát a kolik umělců a zaměstnanců bude potřebovat – a s počtem orchestrů si zlehka pohrává – prý jeden až tři. Jak chce personálně řešit vedení jednotlivých souborů, zatím neuvedl: „V této chvíli nemám potřebu říkat víc.“ Jistě i on po nepříliš přesvědčivě zvládnuté personální politice během svého osmnáctiletého působení v čele Divadla J. K. Tyla v Plzni dobře ví, že klíčem k úspěchu jsou především respektované umělecké osobnosti s jasnou vizí, energií ji naplnit – a pokud možno podporou ředitele. Ostatně když se Jan Burian ucházel opakovaně o post plzeňského ředitele, předkládal plzeňské radnici rozsáhlou uměleckou, personální, ekonomickou a provozní koncepci opřenou o důkladné analýzy. Že se Ministerstvo kultury pro jmenování nového ředitele, ba generálního ředitele Národního divadla, spokojí s mlhavými představami divadelní manažera, jakkoli zkušeného s všeobecně uznávaným renomé, nesvědčí o koncepčnosti práce tohoto úřadu s pravomocí rozdělovat nezanedbatelné množství peněz ze státního rozpočtu.

Že sloučením dvou orchestrů a dvou sborů opery s výraznější ekonomickou podporou skutečně vznikne provozně a umělecky silné operní divadlo, jak si automaticky představují autoři Návrhu transformace, je hodně odvážné tvrzení – když se zatím neví, kdo vlastně bude hráče a sboristy pro jednotlivé projekty skládat dohromady. Představa převážně v činohře se orientujících expertů, že péče o operní odkaz Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a mnoha dalších skladatelů naší operní velmoci bude lepší, když tyto opery bude uvádět ad hoc sestavovaný orchestr a soubor typu KMČ (kdo má čas), je přinejmenším hodně diskutabilní.

Nelze se příliš divit, že takto obecná koncepce, která stále připomíná dům, který se staví od střechy, vyvolala v operních souborech odmítavé reakce a operní odborové organizace vyhlásily stávkovou pohotovost. Z předloženého Návrhu transformace totiž vyplývá, že v budově Národního divadla nebude působit žádný operní soubor a na opeře nezávislé vedení si bude objednávat de facto hostování různých souborů typu stagiony, a že o operním provozu ve Stavovském divadle bude rozhodovat ředitel Činohry. Oprávněnost tak rasantního zásahu do uspořádání souborů Národního divadla nelze bez bližší specifikace posoudit a vyvolává řadu pochybností a otazníků.Na Burianově jmenovacím dekretu ještě nestačil „uschnout inkoust“ a budoucnost Národního divadla už zase začíná připomínat hru na schovávanou, nebo lépe kočky s myší. Jakkoli autoři Návrhu transformace v jejím závěru zdůrazňují, že jejich dokument představuje kompaktní celek, ze kterého nelze implementovat pouze jednotlivé prvky (připouštění přitom přizpůsobování), Ministerstvo kultury ubezpečilo zástupce odborových svazů, že koncepční materiál až zase tak koncepční není. Jak uvedla ministryně kultury Alena Hanáková při interpelaci v Poslanecké sněmovně a následně Ministerstvo kultury zveřejnilo na svých webových stránkách, návrh koncepce uvedené komise je obecná věc, nikoli dogmatický manuál reformy Národního divadla, kterým by snad mělo být Ministerstvo kultury vázáno. Není rigidním či závazným nástrojem nově jmenovaného ředitele při reformě Národního divadla. Úkolem nově jmenovaného ředitele tak nutně bude nejprve provést podrobnou analýzu současného stavu této příspěvkové organizace a teprve pak, na základě tohoto vyhodnocení a další odborné diskuze, přistoupit k přiměřenému řešení vycházejícímu z tohoto rámcového návrhu.Jak s takto proměnlivým zadáním naloží Jan Burian, to je otázka. Má bohaté mezinárodní znalosti fungování divadel. Naše domácí zkušenosti s uspořádáním opery v době, kdy prosperovala a nikoli na papíře, ale skutečně si pootevírala vrátka evropského úrovně, však určitě také nejsou k zahození.

***

Inspirace na dny příští
Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Nicola Luisotti, režie Daniele Abbado, scéna a kostýmy Alison Chitty, světla Alessandro Carletti, choreografie Simona Bucci, video Luca Scarzella.   Nabucco –  Leo Nucci, Ismaele – Aleksandr Antonenko, Zachariáš – Vitalij Kowaljow, Agigaille – Liudmyla Monastyrska, Fenena Veronica Simeoni. Přenos z La Scaly, Bio Oko, středa 13. února 2012 20:00 hod.

Hudební most Praha – Drážďany 2013. J. D. Zelenka: Sinfonia oratorium I Penitenti al Sepolchro del Redentore ZWV 63, J. S. Bach: Kantata Liebster Jesu, mein Verlangen BWV 32,W. Fr. Bach: Adagio a fuga d moll F.65, J. S. Bach: Kantata Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150, J. D. Zelenka: Miserere c moll ZWV 57. Nicola Proksch  –  soprán, Jan Martiník – bas. Collegium 1704. Pátek 15. února 2013, kostel sv. Šimona a Judy, Dušní ul., Praha 1, 19.30 hod.

Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Michele Mariotti, režie Michael Mayer. Účinkují Diana Damrau, Oksana Volkova, Piotr Beczala, Željko Lučić, Štefan Kocán. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 16. února 18:45 hod.

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde