Operní panorama Heleny Havlíkové (113)

Týden od 18. do 24. března 2013 
– Oedipus Rex přímo ve Freudově Vídni
– Národní Rossiniho (ale ani sebe) z hříchů nevykoupilo
– Jak pěstovat nejen operní podhoubí – liberecký Severáček
– Inspirace na dny příští 
***

Oedipus Rex přímo ve Freudově Vídni

Wiener Konzerthaus, který sídlí ve vznosné secesní budově s hlavním sálem pro téměř dva tisíce posluchačů, v sezoně 2012/13 slaví  100. výročí svého založení s prestižními interprety a bohatým programem, v němž má významné zastoupení i hudba 20. století. Březnový koncert operního cyklu patřil jedné z vrcholných kompozic éry meziválečných uměleckých křižovatek – opeře-oratoriu Oedipus Rex Igora Stravinského podle Sofoklovy tragédie na text Jeana Cocteaua v latinském překladu Jeana Daniélou.Téma vztahu syna k rodičům, kdy hledá svou identitu a pozici k matce i otci (s nímž o lásku matky soupeří) přitahovalo nejen psychology a psychiatry (Freudův Oidipovský komplex), ale i umělce. Nelze se divit, že Sofoklova tragédie má dodnes takto široký dopad, protože klade stále aktuální provokativní otázky: neseme zodpovědnost i za tu část našich osudů, která je nám skryta v nevědomí, a za činy, kterých jsme se dopustili z nevědomosti?

Stravinskij a Cocteau se s Oidipem hodně natrápili, Cocteau musel libreto, psané francouzsky, přepracovávat, až vznikl spásný nápad – zpívaný text bude latinsky (nikoli v jazyce řeckého originálu), aby na textu po staletí neměnného jazyka vynikla obřadnost a výrazová síla rituálu. Francouzština zůstala pouze pro Vypravěče (dnes je převažující praxe taková, že promlouvá v jazyce země, kde je dílo uváděno), který převypráví děj zhuštěné tragédie v šesti vstupech během dvou dějství. Řečové vokální struktury byly pro Stravinského stejně významné jako jejich hudební vyjádření a v Oidipovi se Stravinskému podařilo dát do kontrastu ustrnulou latinu s postupně „civilizovanou“ formou prastarého rituálu, kdy pudový základ ustupuje do podvědomí, řízen po freudovsku „vyššími instancemi“ vědomí. Syrovou pohanskou, až barbarsky brutální pudovou rytmicitu rituálu Svěcení jara v Oidipovi Stravinskij „překrývá“ více „civilizovanou“ formou důstojně hymnického „zpěvu zástupů“.Stravinského Oedipus Rex měl koncertní premiéru v roce 1927 v Paříži pod taktovkou skladatele – jako překvapení k 20. výročí působení Ruského baletu v Paříži slavného impresária Sergeje Ďagileva, který ale tímto dárkem příliš nadšen nebyl a Oidipa nikdy neuvedl. Stravinskij měl scénickou představu takovou, že jednotlivé postavy budou stát na jevišti jako sochy s maskami na obličeji, aby působily v intencích antického myšlení jako bezmocné hříčky Osudu. První scénické provedení se uskutečnilo o rok později ve Vídeňské státní opeře. U nás byl Stravinského Král Oidpiús poprvé uveden v Národním divadle v Praze v roce 1987 (v jednom večeru s Martinů Ariadnou) v nezapomenutelném nastudování dirigenta Václava Neumanna a režiséra Evalda Schorma, s Miroslavem Švejdou jako Oidipem.

Vídeňský Konzertaus zařadil na program Krále Oidipa pouze v koncertním provedení – pozval k němu Filharmonii BBC, kterou řídil HK Gruber (1943). Tento rakouský dirigent, skladatel (jeho Obrazy severního větru zazněly v první části koncertu), ale i hráč na kontrabas a šansoniér, vůdčí osobnost tzv. Třetí vídeňské školy. Stravinského dílo interpretoval nejen jako dirigent, ale i v roli Vypravěče se stupňující neodvratitelností, s níž je drcen člověk, který se – marně – pokusil vzepřít svému osudu.

Jakkoli v Králi Oidipovi Stravinskij používá tradiční obsazení orchestru, využití smyčcové sekce je střídmé na rozdíl od dechových nástrojů ve zvukově neobvyklých kombinacích, což hráči BBC zvládli bez sebemenšího zaváhání. Stravinského freska v rozsáhlých stroze „statických“ promluvách jednotlivých aktérů působila ovšem zároveň s drtivým emocionálním účinkem, k němuž výrazně přispěl i mužský sbor Chorus Viennensis a všichni sólisté s tenoristou Ianem Bostridgem v titulní roli.

Vypravěč (dirigent HK Gruber) ohlašuje publiku, že uslyší latinskou verzi Sofokolovy tragédie ve verzi opery-oratoria. Král Théb Oidipús (tenorista Ian Bostridge), který dlouho nezná svoji pravou identitu a domnívá se, že je synem korintského krále, zápasí s vyššími mocnostmi, bdělými bohy, bez možnosti uniknout osudu, který mu určili. Théby jsou vyčerpané a lid (mužský sbor Chorus Viennensis) úpěnlivě prosí Oidipa, který přemohl Sfingu, aby město opět zachránil. Z Delf se vrací Kreón (basbarytonista Darren Jeffery) s podivnou věštbou – je třeba odhalit a vyhnat z Théb vraha předchozího krále Láia. Oidipús vyslýchá věštce Teiresia (basista Matthew Best), aby vyjevil pravdu. Ten odmítá – uvědomuje si, že Oidipús je jen hříčkou v rukou bezcitných bohů. Ticho Oidipa vydráždí a nařkne Kreónta z touhy po trůnu a Teiresia označí za komplice. Vyprovokován tímto nespravedlivým nařčením Teiresias odhalí pravdu – vrahem krále Láia je sám král. Iokasté (mezzosoprán, Angelika Kirchschlager) věštbě nevěří, vždyť Láios měl zemřít rukou vlastního syna, ve skutečnosti ho zabil jakýsi zloděj na křižovatce tří cest do Delf. Oidipus pochopí, že vrahem svého otce je on sám a že se oženil s vlastní matkou. Tuto pravdu pak potvrdí posel z Korintu (basbarytonista Neal Davies), který oznamuje, že tamní král zemřel a vyšlo až nyní najevo, že Oidipús nebyl jeho vlastním synem. A přichází také starý pastýř (tenorista Timothy Robinson), který Oidipa jako dítě podle krutého příkazu nezabil, ale odnesl do Korintu. Vypravěč sděluje, že královna Iokasté se oběsila a Oidipús si její jehlicí vypíchl oči. Sbor dá nejprve průchod hněvu, ale pak se s milovaným Oidipem truchlivě loučí. V celkově vyrovnaném obsazení měla výrazný podíl na úspěchu koncertního provedení Stravinského Krále Oidipa rakouská mezzosopranistka Angelika Kirchschlager, která je svým věkem, zjevem, pěveckou technikou a výrazovými schopnostmi pro roli Iokasté skvěle disponována včetně velkého daru navazovat s posluchači bezprostřední vztah. Můžeme se tak těšit, že tuto nositelku věhlasného rakouského titulu Komorní pěvkyně a čestnou členku londýnské Královské hudební akademie, která bude příští rok rezidenční sólistkou Vídeňského Konzerthausu s šesticí koncertů i mistrovskými kurzy, v červnu poprvé uslyšíme i u nás. Vystoupí na recitálu v pražském Obecním domě, na kterém představí další oblast svého mistrovství, která jí přinesla celou řadu prestižních ocenění – v písňovém recitálu s díly Mozartovými, Straussovými, Mahlerovými, ale i kompletem Dvořákových Cigánských melodií.

Hodnocení autorky: 95 %

***

Národní Rossiniho (ale ani sebe) z hříchů nevykoupilo

Náhradou za původně plánované koncertní uvedení Dráteníka Františka Škroupa zařadila opera Národního divadla do předvelikonočního času oratorium Stabat Mater Gioacchina Rossiniho. Rossini (1792-1868) byl nejen vynikající skladatel, ale i milovník života, bonviván, dandy a mlsoun – ostatně jeho opery jsou převážně veselé. Tuto svou dionýsovskou povahu se ale v druhé půli života (kdy po roce 1830 přestal komponovat opery) pokusil vyvážit tvorbou duchovní – práci na Stabat Mater započal v roce 1832 a po vleklých autorsko-právních sporech mělo dílo v roce 1842 úspěšnou premiéru.

Středověká latinská sekvence Stabat mater dolorosa (Matka bolestná, trpící ztrátou syna) se postupně stala součástí mše na svátek Sv. Marie sedmibolestné a inspirovala stovky umělců. Rossini ani v této duchovní hudbě nezapřel svou operní zkušenost – navazuje na renesanční chrámovou hudbu a kontrastně ji kombinuje se svým operním mistrovstvím.Dirigent Jaroslav Kyzlink se sice snažil tyto kontrasty postihnout, nedokázal ale dovést orchestr k dostatečně ukázněným nástupům a preciznosti zejména smyčcové sekce. Po zážitku z koncertu Filharmonie BBC ve Vídni byl rozdíl v úrovni těchto orchestrů až příliš zřejmý. Bohužel se nepodařilo ani skloubit obsazení sólistů. Třebaže v sólových částech sopranistka Adriana Kučerová zazářila svou jiskrou v hlase, Kateřina Jalovcová sice uplatnila svůj znělý alt, ale bez zřetelnějšího výrazu a Jiří Sulženko předvedl sonorní bas a v Pro peccatis suae gentis i kantilénu, vzájemně se jejich hlasy ale nepojily. Tenorista Peter Berger má pro rossiniovský styl příliš zatěžkaný hlas a chvějivé vibrato, takže slavné Cuius animam s pohyblivým partem a velkými výrazovými kontrasty vyznělo nepřesvědčivě. Největším zážitkem se tak stal pod vedením Pavla Vaňka výkon sboru, který v a cappella části Quando corpus morietur a závěrečné fuze Amen! uzavřel provedení účinnou gradací.

Pokud se Rossini tímto „odpustkem“ pokoušel vykoupit si cestu do nebe, provedení jeho Stabat Mater Národním divadlem mu v tom příliš nepomohlo.

Hodnocení autorky: 65 %

***

Jak pěstovat nejen operní podhoubí – liberecký Severáček

Dětské sbory, toto podhoubí budoucích zájemců o operu, mají u nás velkou tradici a vysokou kvalitu. Jedním z příkladů je liberecký Severáček. Je proto dobré se podělit o radost z nového kompaktního disku Musica Sacralis libereckého dětského sboru Severáček pod vedením Silvie Pálkové. Takové dramaturgické zaměření nahrávky dětského sboru u nás rozhodně není obvyklé. Právě v předvelikonočním čase největšího křesťanského svátku oslavujícího zmrtvýchvstání přináší tento kompaktní disk inspirace k rozjímání, ale i potěšení z líbezného zpěvu dětských hlasů s jejich nezaměnitelnou osobitou barvou. Obsahuje například čtyřhlasou antifonou ke Květné neděli Pueri Hebraerorum, v níž dětské hlasy v kontrapunktickém předivu Giovanniho Pierluigiho da Palestrina oslavují slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kde ho lid vítal palmovými a olivovými ratolestmi, se závěrečným zvoláním Hosana na výsostech. Výběr skladeb na kompaktním disku s duchovní tematikou dokládá šíři repertoáru Severáčku od renesance po současnost. Ve sborech, které na kompaktním disku zastupují renesanční období, se připomíná další důležitý svátek církevního kalendáře – Vánoce v písni z Jistebnického kancionálu Danielis prophetia, Danielovo proroctví v úpravě Miroslava Rajchla, ze kterého vyzařuje svěží radost nad zvěstováním příchodu nové spásy i nad osvobozením člověka. 

Vedle sborů skladatelů 19. století – Felixe Mendelssohna-Bartholdyho nebo Césara Francka ovšem na CD Severáčku Musica Sacralis dominují díla českých soudobých autorů, z nichž kromě Miroslava Raichla především Petr Eben a Ilja Hurník měli k tomuto libereckému dětskému sboru vztah tak blízký, že přerostl v přátelství. Důvěra dětí v díla skladatelů, s nimiž některé měly možnost se osobně poznat a zažít s nimi i spoustu muzikantského šprýmování, je zřejmá. Bez zábran se pro ně soudobá hudba stává naprosto přirozeným způsobem vyjádření – jak můžeme slyšet ve sboru De Angelis (O andělech) Petra Ebena s polyfonně vedeným trojhlasem a cappella.

Ze sborové tvorby Ilji Hurníka má v repertoáru Severáčku své stálé místo okouzlující Král David s půvabným minipříběhem tohoto biblického krále Izraele jako básníka a hudebníka, který „na lúčce zelené pod lindú, lindušku sazenú hraje sobě svaté písničky“. Nad sborovým zpěvem se vyklene sólový soprán Marie, která za ním přišla, aby se svou harfou vyhrával u ní.

Propojení dětských hlasů s varhanami nabízí Salve regina (Zdrávas Královno) Petra Řezníčka, který se uplatňuje právě především ve vokální tvorbě a patří ke kmenovým skladatelům jiného významného dětského sboru – brněnské Kantilény. Je zřejmé, že Řezníček má pro dětské sborové kompozice cit, s nímž umí i na malé ploše vyjádřit širokou paletu nálad s apoteózou matky Boží, ústící do pokorného vyznění.

Severáček od svého založení v roce 1958 manželi Jiřinou a Milanem Uherkovými patří už neuvěřitelných pětapadesát let k našim nejvýznamnějším dětským sborům. O jeho úrovni svědčí na třicet vítězství v mnoha domácích i zahraničních soutěžích včetně prestižního belgického Neerpeltu. Vystupoval po celém světě od Japonska přes Jordánsko po Kanadu a jistě i díky lidovým písničkám, které v nápaditých úpravách především Milana Uherka nebo Miroslava Raichla jsou jednou ze základních linií severáčkovského repertoáru. Stal se všude vítaným reprezentantem české kultury. Ale možná důležitější než všechna tato ocenění je muzikantská radost, kterou v Severáčku během toho více než půl století prožily tisícovky dětí. Působení v tomto sboru jim otevřelo cestu k hudbě nikoli jako k pouhé interpretaci not drilem a mnohahodinovými zkouškami, ale k hudbě jako k pramenu radosti v širokých souvislostech a vztazích s uměním literárním, básnickým, ale i výtvarným. A tento přesah, kterým je Severáček obdařen díky osobnostem jeho zakladatelů, manželů Uherkových i jejich nástupkyně Silvie Pálkové. Pokračuje i sounáležitostí jeho členů napříč generacemi s hrdostí na členství v tomto sboru, které jim přineslo i krásná přátelství a pro které je Severáček jedna velká rodina. Toto poslání Severáčku, které dalece přesahuje pouhou pěveckou nebo hudební výchovu, se podařilo přenést i na nejnovější CD.

Nejrozsáhlejší část CD Musica Sacralis tvoří pašijová minisuita Hosana Milana Uherka. Kompaktní disk se tak po Uherkově smrti loni v srpnu stal krásnou poctou člověku, který obohatil a rozšířil obzory tisícům dětí. Tato hudba původně vznikla pro nastudování podkrkonošské lidové Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista v libereckém divadle. Uvedení této podkrkonošské pašijové lidové hry v ideologickém uvolnění druhé poloviny 60. let mělo tehdy obrovský význam a ohlas. S inspirací ve stylu lidových her 18. století bylo naivistické podání pašijového příběhu v režii Václava Hartla proloženo Uherkovými písničkami a severáčkovské děti je zpívaly usazené nad jevištěm po celou dobu představení. Pro kompaktní disk z nich Milan Uherek vybral 15 a sestavil je do minisuity s názvem Hosana – za doprovodu lesního rohu v podání Jana Vobořila, violy v podání Stanislava Svobody a klavíristky Evy Dvořákové. Suita sleduje Ježíšův příběh: svolávání křesťanů ke Kristově kázání, Kristovo vzývání jako Spasitele – smérti, pekla vykupitele, kajícnou Máří Magdalénu, Ježíšův příjezd na oslátku do Jeruzaléma, jeho modlitbu v Getsemanské zahradě, zradu a odvedení Ježíše v poutech před Kaifáše, ukřižování, příchod tří Marií k Ježíšově hrobu a vzkříšení se závěrečným oslavným aleluja.

Práce sbormistrů a všech, kteří se nezištně snaží svou prací novým generacím dětí vštípit vztah ke zpěvu a hudbě, zaslouží velké ocenění. Je jim třeba poděkovat – alespoň takto. Bez tohoto hudebního „podhoubí“ by dnešních zasvěcených operních návštěvníků bylo určitě výrazně méně.

Hodnocení autorky: 85 %

***

Inspirace na dny příští

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Upravená původní verze s mluvenými texty. Dirigent Gabriel Rovňák, režie David Kříž, scéna Anastasija Chaplenko , sbormistryně Klára Roztočilová. Mařenka Lucie Staňková / Alena Nevimová / Lenka Ďuricová, Jeník Pavel Valenta / Lukáš Hacek, Vašek Marek Belko / Vít Habernal / Otakar Souček, Kecal David Szendiuch / Jan Kučera Ludmila Karolína Žmolíková / Romana Jedličková, Krušina Jiří Miroslav Procházka / Jan Faltýnek, Háta Kateřina Hloušková / Jana Plachetková, Mícha Martin Frýbort / Jiří Miroslav Procházka, Esmeralda Valeryia Kuchinskaya / Jana Jelínková / Zdislava Bočková, Principál Vít Habernal / Otakar Souček, Indián Tadeáś Horehleď. Janáčkův akademický orchestr (orchestr posluchačů HF JAMU). Premiéry Divadlo na Orlí, sobota 23. března a 25. března 2013 19:30 hod.

Johann Sebastian Bach: Janovy pašije BWV 245. Markus Brutscher – Evangelista, tenor, Alena Hellerová soprán, Dora Pavliková soprán, Tobias Berndt baryton, Lisandro Abadie baryton. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Rudolfinum, Dvořákova síň úterý 26. března 2013 19:30 hod.

Giuseppe Verdi: Don Carlo. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Manfred Schweigkofler, scéna Walter Schütze, kostýmy Heidi Wikar, choreografie Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová sbormistr Blanka Juhaňáková, dramaturgie: Beno Blachut ml. Orchestr a sbor Státní opery. Filippo ll.: Štefan Kocán / Peter Mikuláš / Jiří Sulženko, Don Carlo: Michal Lehotský / Marcelo Puente, Rodrígo: Jiří Brückler / Miguelangelo Cavalcanti / Vladimír Chmelo, Elisabetta di Valois: Anda-Louise Bogza / Dana Burešová / Adriana Kohútková, Eboli: Monika Fabianová / Eva Urbanová, ll Grande lnquisitore: Oleg Korotkov / Zdeněk Plech / Luděk Vele, Un frate: Miloš Horák / Zdeněk Plech, ll Conte di Lerma / Araldo: Václav Lemberk / Radek Prügl / Martin Šrejma, Tebaldo: Erika Jarkovská / Jana Horáková Levicová, Voce dal cielo: Jana Sibera / Yukiko Šrejmová Kinjo. Premiéry ve Státní opeře čtvrtek28. a neděle 31. března 2013 19.00 hod.

***

BBC Philharmonic
Dirigent: HK Gruber
Chorus Viennensis
18. března 2013 Grosser Saal Konzerthaus Vídeň

program:
HK Gruber: Northwind Pictures 
Kurt Schwertsik: Nachtmusiken op. 104
=přestávka=
Igor Strawinski: Oedipus Rex
(koncertní provedení)
Oedipus – Ian Bostridge (tenor)
Jokaste – Angelika Kirchschlager (mezosoprán)
Posel – Neal Davies (basbaryton)
Pastýř – Timothy Robinson (tenor)
Kreon – Darren Jeffery (basbaryton)
Teiresias – Matthew Best (baryton)
Hlasatel – HK Gruber 
 
www.konzerthaus.at

***

Gioacchino Rossini:
Stabat Mater
Dirigent Jaroslav Kyzlink
Sbormistr: Pavel Vaněk
Adriana Kučerová (soprán)
Kateřina Jalovcová (mezzosoprán)
Peter Berger (tenor)
Jiří Sulženko (bas)
Orchestr a sbor Národního divadla
22. března 2013, Stavovské divadlo Praha

www.narodni-divadlo.cz

***

Musica Sacralis – Severáček 
Liberecký dětský sbor ZUŠ 
Sbormistryně: Silvie Pálková
Umělecký poradce: Milan Uherek
Eva Dvořáková (klavír)
Klub přátel Severáčku 2012

www.severacek.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Vít Gajdůšek,  Národní divadlo Praha,  Severáček