Salcburk: Parsifal na Velikonočním festivalu

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

O operních postavách a jejich obsesích 
Premiéra Wagnerova Parsifala na salcburském Velikonočním festivalu: Dirigent Christian Thielemann se představil jako obezřetný wagnerovský interpret, režisérovi Michaelu Schulzovi se nepodařilo zajímavý vklad dynamicky proměnit. 

Vlastně by byla metoda této inscenace – završené temným bučením – schopna uvolnit divadelní síly: konflikt Parsifala mezi tužbou a utvrzením, že odříkání vede k zážitku vykoupení, se tu vypráví s pomocí zdvojených postav jako nikdy nekončící boj. Zraněný Amfortas je tak zároveň Klingsorem, tedy tím, kdo Amfortasovi ránu způsobil. Po smrti toužící Amfortas s sebou vleče jekyll-hydeovskou bytost svých obsesí v podobě dvou téměř nahých tanečních těl. Ke zvláštnímu zvýraznění rozervanosti této postavy se jí ještě přidělí odpor k odhalení grálu a urputné lpění na jeho schráně. Jako Klingsor má bezvadně vyslovující a kultivovaně zpívající Wolfgang Koch navíc po boku zlého muže (Rüdiger Frank) jako své alter ego. A Parsifal je do Klingsorovy říše vyslán s několika nevinnými mladíky.

Příliš ornamentální
Zmnožení postav by nabízelo příležitost vytvořit zázrak statičnosti i jevištní hybnosti současně. Mnohé z podnětů a pohnutek však zůstává jen prázdnou ornamentikou, v jevištním prostoru (Alexander Polzin), který věčnému boji s odříkáním dává formu prostřednictvím souběžnosti různých epoch. V prvním dějství jsou to obrovské skleněné trubice, jimiž usmrcená labuť stoupá jako bílý dým, nebo v nich jako ve zkumavkách plavou trpitelské grimasy. Ve druhém dějství je to park se sochami, bílými objekty, odkazujícími k minulosti, zatímco jejich zrcadlové obrazy visící ze stropu poukazují k přítomnosti.

Metamorfóza
Zde, ve druhém dějství, se také odehraje přidaná metamorfóza Kundry (bezvadná Michaela Schuster). Kundry je svůdnicí, která Parsifala (zářivé výšky, ale herecky vtělený problém věrohodnosti – Johan Botha) odmítne. Je však také tou, která Parsifala ohrožuje Klingsorovým kopím, a pak udusí Klingsorovo zlé alter ego.

Metamorfózy obsahuje i třetí dějství. V něm zemře až dosud téměř stále přítomný Ukřižovaný, aby mohl neporušený slavit zmrtvýchvstání a vyhledat, ne bez smyslných myšlenek, blízkost Kundry, která ovšem navazuje něžný kontakt s Parsifalem. Až do závěrečného odhalení grálu. To se stane novým Kristovým ukřižováním, jemuž jsou grálem – ten je v tomto případě jakýsi šál – zavázány oči. Nakonec se i on stane sochou, k níž se Kundry modlí. Její vykoupení se promění v oltářní obraz.

Zmnožení postav, metamorfóza, spousta kulturních a nábožensko-historických citátů, věčný koloběh zániku a vzniku. Mnoho subtilních nápadů, ale v praxi ne dost na to, aby vznikl kromě silných obrazů také jevištně soudržný koncept.

Nic takového se nedá vytknout dirigentu Christianu Thielemannovi. Je vybaven divadelním cítěním a nepodlehne pokušení, vytvořit z hudby jen opium pro uši. V předehře dovolí plně vychutnat linie, a jasně pointované akcenty použije teprve ve třetím dějství. Orchestrální i vokální síly pak vrství ve finále v hrozivé přílivy zvuku, zatímco v prvním dějství přiměl vokální masu téměř k intimní výpovědi. Drážďanská Státní kapela dokáže bohatý zvuk smyčců zahrát  i v dramatickém vystupňování pointovaně. A přestože působí žestě extrovertně, dokáže Thielemann jemně míchat orchestrální barvy a v předehře je spoutává do jemně plynoucích ploch.

Nadto je rozumět každému slovu. Zpěváci mohou soustavně uplatňovat své kvality. Mezi nimi musíme zejména zmínit Stephena Millinga (Gurnemanz) pro skvělou vyrovnanost všech parametrů vokálního projevu. Rovněž sbory Bavorské a Saské opery, umístěné po obou stranách jeviště, odvádějí intenzivní a detailně propracovaný dvojsborový výkon (opticky připomínají upíry z Nosferatu).

Přechod Velikonočního festivalu, dosud působiště Berlínských filharmoniků (kteří přesídlili do Baden-Badenu), ke Státní kapele Drážďany se tedy podařil. Dá se čekat, že v roce 2014, až se objeví Straussova Arabella (s Renée Fleming), se dočkáme přinejmenším hudebně opět něčeho zvláštního. Jak víme, Thielemann umí i Strausse.

(Der Standard – Ljubiša Tošić – 25. března 2013) 

* * *

Spasitel seděl v orchestřišti
Dirigent Christian Thielemann zachránil slabou produkci Parsifala

Už po prvním dějství slavnostní hry zasvěcení Parsifal zvolal jeden z diváků do skladatelem nařízeného ticha: „Chudák Wagner!“ Touto inscenací se bayreuthskému mistru a jeho poslední opeře skutečně ublížilo.

Avšak mluvme nejprve o tom potěšujícím, o dirigentu Christianu Thilemannovi a Saské státní kapele Drážďany. Orchestr, o němž sám Wagner kdysi řekl, že je jako „kouzelná harfa“, je pro takový repertoár ideální. Téměř vždy precizní, barevně bohatý, nuancovaný, s vypilovanou vyvážeností a zvukově přímo dokonalý, tak rozezněl Parsifala ve Velkém salcburském festivalovém domě.

Kvality
Nic na tom nemění drobné chyby v žestích na samém začátku. Těleso se sametovými smyčci a báječnými dechy patří k nejlepším na světě, v operním oboru je v současnosti nepochybně mnohem lepší než Berlínští filharmonikové, jejichž nástupci při Velikonočním festivalu se Drážďanští nyní stali.

Hudebníci odčítají svému šéfdirigentovi každé přání z prstů. První dějství dává Thielemann v podivuhodně rychlém tempu, potřebuje na ně jen půldruhé hodiny, snad jako poctu zakladateli festivalu Karajanovi, který – na rozdíl například od Wilhelma Furtwänglera – byl u pultu (a nejen tam) často velmi rychlý.

Od druhého dějství slouží Thielemann krásám této opery, neztrácí ze zřetele její substanci a hloubku. Jsou tu opět jeho proslulé generální pauzy, například před zázrakem Velkého pátku, fermáty, které si vychutnává, rubáta. Působivá jsou také vždy jeho pianissima a pokusy, spolu se zpěváky udělat z nejobtížnějších úseků něžné písně. Zde dýchají dirigent, hudebníci a všichni na jevišti společně.

Ctnosti
Zajímavé také bylo, jak se Thielemann na začátku dějství plížil k pultu, aby ho nebylo vidět  a aby se hudba pozdvihla ze tmy. Jednoznačně se tím snažil přiblížit Salzburg Bayreuthu, kde je dirigent publiku skrytý a každý večer začíná přímo mysticky. Před třetím dějstvím mu to však publikum zkazilo a ještě před zvednutím taktovky ho odměnilo bouřlivým potleskem.

Obsazení je dobré, ač ne vždy prvotřídní. Johan Botha zpívá Parsifala čistě, s jistotou výšek, lineárně a s potřebnou hrdinskou průrazností. Stephen Milling je silný Gurnemanz s vynikajícími hloubkami a menší jistotou ve vyšší poloze. Michaela Schuster jako Kundry byla ve srovnání se svými kolegy občas příliš dramatická a ostrá. Sbory (z Drážďan a Mnichova) zpívaly úžasně. A Wolfgang Koch vytváří hned dvě postavy, jenž na Klingsora je poněkud málo hrozivý, na Amfortase zase málo vzbuzoval soucit. Pro obsazení dvěma zpěváky jsou zkrátka dobré důvody.

Nectnosti
Ani režie Michaela Schulze tuto dvojfunkčnost, alter ego oběti a pachatele, dostatečně neobjasňuje. Čímž jsme se dostali k ústřednímu problému představení. Co tentokrát vidíme na jevišti, je urážkou dobrého vkusu, a nejen kvůli ohavným kostýmům (Alexander Polzin, zodpovědný také za výtvarnou podobu scény). Tento Parsifal je bez substance, plný klišé, jeho smysl je vyprázdněn.

Absurdnosti
Inscenace neobsahuje rozpoznatelnou filozofickou  nadstavbu. Místo toho vidíme kulisy z celého světa: sboristy, kteří by mohli být zachránci z Fukušimy (nebo mimozemšťany?); Ježíše, který působí jako loutka, cvičí jakési pseudo taiči a opticky by se lépe hodil do produkce Jesus Christ Superstar; nahé tanečnice, které mají dokumentovat Amfortasovu neutlumenou sexuální náruživost – vládce grálu je na tom totiž tentokrát fyzicky obdivuhodně dobře.

Také vykreslení Kundry je sexuálně motivováno, je to jakási nevytížená Máří Magdaléna. Zato květinové dívky jsou neerotické jako nikdy předtím. Že musí být v kouzelné zahradě s otřískanými sochami Klingsor představován hercem trpasličího vzrůstu, je už laciný voyeurismus. Na konci druhého dějství se Kundry nejprve pokouší Parsifala probodnout kopím (což má udělat Klingsor) a pak alternativního malého Klingsora udusí – odporný pohled. Jak tento režisér vykládal své záhadné ideje protagonistům – u toho bych chtěl být. Nebo raději ne.

Pokud jde o optický dojem jsou dobrá jen světla (Urs Schönenbaum) a projekce (například vznášející se hlavy) v plastikových cylindrech v prvním dějství. Jestliže však, ve shodě s Parsifalovým příběhem, při této produkci byl nějaký (umělecký) spasitel, pak jsme ho nalezli v orchestřišti. Byl to Parsifal k nekoukání, zato k pozornému naslouchání.

(Kurier – Gert Korentschnig – 25. března 2013)

Osterfestspiele Salzburg 2013
Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Christian Thielemann
Režie: Michael Schulz
Scéna a kostýmy: Alexander Polzin
Světla: Urs Schönebaum
Choreografie: Annett Göhre
Sbormistr: Pablo Assante
Dramaturgie: Sophie Becker
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Chor der Bayerischen Staatsoper
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
(koprodukce Sächsischen Staatsoper Dresden / Beijing Music Festival / Teatro Real Madrid)
Premiéra 23.března 2013 Grosses Festspielhaus Salcburk

Amfortas – Wolfgang Koch
Titurel – Milcho Borovinov
Gurnemanz – Stephen Milling
Parsifal – Johan Botha
Klingsor – Wolfgang Koch
Kundry – Michaela Schuster
Blumenmädchen – Eva Liebau, Annika Sophie Ritlewski, Theresa Holzhauser, Bele Kumberger, Chiara Skerath, Carolin Neukamm
Zwei Gralsritter – Thomas Ebenstein, Derek Welton
Vier Knappen – Annika Sophie Ritlewski, Carolin Neukamm, Mauro Peter, Attilio Glaser
Stimme aus der Höhe – Rachel Frenkel

www.osterfestspiele-salzburg.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Karl Forster