Operní panorama Heleny Havlíkové (139)

Týden od 28. října do 3. listopadu 2013
– Našel se Nos. V Met
– Na shledanou, krásný plameni
– Ušlechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené
– Operní diva Gheorghiu
– Inspirace na dny příští
***

Našel se Nos. V Met

Třebaže i Metropolitní opera ve své dramaturgii sází na jistotu operních evergreenů, do přímých přenosů s výjimkou sezony 2009/2010 vždy alespoň jedna „moderní“ opera proklouzne. Letos padla volba na operu Nos Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Tato avantgardní operní satira vznikala v letech 1927–1928, a když se nepodařilo ji uvést ve Velkém divadle v Mejercholdově režii, poprvé zazněla v Leningradě roku 1930 bez valného zájmu.

Šostakovičův Nos, první skladatelova opera, kterou komponoval už jako dvacetiletý, je námětem (podle Gogolovy povídky z roku 1836) asi nejbizarnější opera první půle dvacátého století. Premiéru měla v Leningradě v roce 1930 a předznamenala montáží různých stylů včetně populární hudby, atonality a sofistikovaných formálních struktur včetně kontrapunktických nejen další vývoj Šostakovičovy tvorby, ale postihla i „falešné tóny“ stalinistického Sovětského svazu – Šostakovič byl ostatně za své opery tvrdě odsouzen a dále se věnoval jen symfonické hudbě.

V Met šlo o obnovenou úspěšnou inscenaci, která měla premiéru již v roce 2010 – a vedení Met rozhodně nepochybilo, že se k ní vrátilo – ani po třinácti letech nic neztratila na své kvalitě, svěžesti a dráždivosti a ze záběrů do obrovského hlediště Met se dalo dovodit, že o odpolední představení je v New Yorku zájem. A zvukově zachycené reakce publika svědčily o tom, že se baví, když diváci propukali ve smích – na opeře, natož soudobé, věc nebývalá a vzácná.Bláznivě groteskní příběh samolibého úředníčka, který se probudí bez nosu a musí ho strastiplně hledat, protože se – právem – obává, že s takovým handicapem je jeho slibná kariéra služební i milostná v troskách a „společnost“ ho zavrhne. Na své misi za záchranou svého nosu, připomínající pohádku a kohoutkovi a slepičce, naráží na lidi, kteří sice nosy mají, ale jsou úplatní, horliví, ale i mazaní, byrokrati, tupí sluhové, vdavekchtivé dcerunky, nebo stádo, které bezhlavě podléhá davové psychóze. Svou „učebnici živočichopisu“ ostatně Gogol sepsal s geniální jasnozřivostí, sarkasmem a humorem, což Šostakovič podtrhl vtipem hudebním. Příběh má sice „šťastný konec“ – nebohý Kovaljov se z této noční můry úlevně probudí, ale zcela jistě se tímto varováním nepoučil.

Kongeniálního partnera našel Nos v jihoafrickém umělci mnoha talentů Williamovi Kentridgeovi, který v trojjediné roli režiséra, spoluautora scény i projekcí (debut v Met) břitce postihl nadčasové a stále aktuální poselství, že „král je nahý“ (a navíc nemá nos) – i on s groteskní nadsázkou a humorem. Pro Kentridge opera doposud nebyla v centru jeho zájmu – a v Nosu výborně zúročil svou bohatou zkušenost výtvarnou, kdy se skvěle naučil pracovat se světlem, projekcemi, loutkovými animacemi a prostorem. Jeho kašírovaný Nos pobíhá po scéně, objevuje se i v projekcích, žije si a naparuje se samolibě ještě víc než jeho původní nositel – kterému ostatně přeroste přes hlavu. A přesah, se kterým ve své scénografii vyjádřil i atmosféru sovětského stalinského Ruska, v níž Šostakovič operu vytvořil, dodal opeře další širší rozměr. S problémem, nakolik zakrýt nos představiteli Kovaljova, si Kentridge hlavu příliš nelámal – nijak ho neschovával, nezalepoval, nepřemaskovával, pouze Paul Szot občas schoval svůj nos pod kapesník.

Úspěch Nosu je ovšem založen na tom, že to je týmové dílo – výborně se osvědčila spolupráce s dirigentem Pavlem Smelkovem, který nahradil autora hudebního nastudování z roku 2010 Valerije Gergieva. K titulní roli se vrátil barytonista Paul Szot (viz rozhovor s ním zde), který v hlavní roli Kovaljova skutečně propojil své pěvecké a herecké umění. Je sice otázka, nakolik si diváci od páté řady hlediště Met dále užili jeho scénku, kdy se bojí podívat do zrcadla, aby znovu s hrůzou zjistil, že je stále bez nosu, ale v kinech tento detailní záběr působil skvěle. Zdrojem smíchu byl i policejní inspektor s vysokým tenorem Andreje Popova vedle všech ostatních dobře hlasově i herecky vybavených a s pochopením pro záměry režiséra. Mezi spoustou menších rolí se výborně uplatnila sopranistka Ying Fang coby prostoduché dítko na vdávání, postrkované svou ráznou matkou, kterou Kovaljov podezřívá, že právě ona ho připravila svými čáry o nos.

Metropolitní Nos je nejen výborná svěží inscenace, která v kinech tuto operu (jinak obtížně dostupnou) záslužně přibližuje milionům diváků, ale navíc patří také mezi ty nejlepší přenosy opery, které jsme za těch více než šest let v kině mohli absolvovat.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Na shledanou, krásný plameni

Po úspěšném loňském prvním ročníku Hvězd barokní opery Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse pokračuje tento cyklus letos druhým ročníkem, opět v pražském Rudolfinu ve spolupráci s Českou filharmonií. Hvězdou zahajovacího koncertu, v němž se dramaturgie po časové ose posouvá ke klasicismu a dílům Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta, byla sopranistka Martina Janková. Jankové útlejší, ovšem technicky dobře zvládnutý soprán, muzikalita a skvěle propracovaná „ekonomika“ výrazu, ji předurčují právě pro mozartovský repertoár a „starou hudbu“, v níž se jí podařilo prorazit v pěvecké konkurenci, právě v tomto oboru mimořádně silné.

Pódium, zútulněné dvěma řadami svíček, se stalo pro posluchače zaplněného Rudolfina prostorem, odkud se „nakažlivě“ šířila radost z provozované hudby, jakkoli nevyjadřovala vždy jen veselost, koketerii, zamilovanost, ale i pláč a utrpení.

Koncert zahájila předehra k Myslivečkově opeře Olimpiade, v níž se – při velmi přísném posouzení – vyskytly drobné kazy v souhře. Pak již na pódium přišla Janková (v červené róbě, která jí velmi slušela), bohatě aplaudována publikem a přednesla recitativ a árii Dove son? Dove Corro? (Kdo jsem? Kam kráčím?) z pašijového oratoria na Metastasiův text, kdy Petr se trápí svou zradou a pochybnostmi o osudu Krista. Pak již následoval mozartovský program, uvedený ouverturou z opery La clemenza di Tito, pokračující árií Aer tranquillo e di sereni (Lehký vánek a jasné dny) z opery Il re pastore a do přestávky ještě rozsáhlou dramatickou koncertní scénou Ah, io previdi! (Ach, já to tušila!).

Po přestávce pokračoval již jen mozartovský repertoár – Zuzančina árie Deh vieni non tardar (Ach přijď už, nemeškej!), další, pro vídeňské provedení Figarovy svatby dodatečně zkomponovanou subretní árií Un moto di gioia (Záchvěv radosti). Na závěr Janková přednesla „duškovskou“ Bella mia fiamma, addio! (Sbohem, můj krásný plameni!). A co se samotného Collegia 1704 týká – kromě předehry k Titovi ještě předehra k Figarově svatbě a Divertimento F dur KV 138, kde je na rozdíl od méně známých skladeb barokního repertoáru tohoto orchestru hodně s čím porovnávat, mělo pojetí Václava Lukse esprit, švih, plastické vedení hlasů a skvěle zvládnuté choulostivé přechody tempa, dynamiky i nálady. Rychlá tempa, která Luks často volí, jsou však až na hranici zvukové „vstřebatelnosti“, jakkoli s nimi orchestr nemá technicky problém.

Martina Janková nepatří k extrovertním suverénkám, které útočí na publikum skoro až agresivně. Jankové stačí milý úsměv a pohled – a i tak dokáže s posluchači navázat kontakt až intimní. Třeba říci, že v dramatických áriích se jí daří ve výrazu méně než v lyrických a milostných, jejichž něhu a roztouženost dokáže přesně postihnout a vroucně vyjádřit. Byl to skutečně vydařený začátek druhého cyklu Hvězdy barokní opery.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Ušlechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené

Není tolik příležitostí vidět a slyšet na pražských pódiích mezzosopranistku Magdalenu Koženou, abychom si nechali takovou možnost uniknout. A skutečně, jakkoli její recitál v neděli 3. listopadu v Rudolfinu nebyl nijak výrazněji propagován, bylo nabito. Kožená na něm po Holešově a Brně i v Praze před svým asijským turné předvedla v koncertní podobě písně ze svého CD Lettere amorose – Milostné dopisy, které nahrála v roce 2010 pro Deutsche Grammophon. Netradiční byl už příchodu na scénu – nejdříve na pódium za zvuků první písničky vstoupil kytarista a do „magického“ polokruhu se pak kolem něj rozesadilo dalších pět hráčů s barokními strunnými, převážně drnkacími nástroji (colascione, kytara, teorba, violone, lirone) a jeden obklopen „baterií“ bicích. Do jejich středu vkráčela Kožená, s rozpuštěnými vlasy, bosa, v tyrkysových šatech s volány a obnaženými zády. Aranžmá – vzhledem k milostným tématům písní, hodně slibující.

Instrumentální doprovod Kožené tvořila mezinárodní kapela Private Musicke pod vedením hráče na barokní kytaru Pierra Pitzla. Během „oddechových“ přestávek pro Koženou, která však po celou dobu zůstávala na pódiu, se ve vynikajících sólech představila většina členů souboru a pomáhali navodit autentickou atmosféru dob, kdy „stará hudba“ byla čerstvým hitem – dobu dnes prakticky neznámých současníků Claudia Monteverdiho přelomu renesance do baroka – Filippa Vitaliho, Sigismonda D‘India, Giulia Cacciniho, Tarquinia Merula, Biagia Mariniho, Barbary Strozzi, Gaspara Sanze a dalších.

Pokud bychom čekali, že smyslné šatky a bosé nožky dodají renesančním písním – tedy svého druhu tehdejší „pop-music“ více nadhledu, uvolněnosti a radosti, pak Kožená svůj brilantně technicky zvládnutý hlas do méně ušlechtilé výrazové polohy nepustila, byť řečí těla (ale i zvučným luskáním prstů) se snažila do této emoční polohy směřovat. Koncert tak byl poněkud jednostrunně tesklivý, jako by láska přinášela jen starosti a trápení. I přes tuto výhradu se ale Kožená představila ve výborné pěvecké formě a je třeba ocenit, že aspoň aranžmá koncert odlehčilo a komunikace mezi kapelou a Koženou byla naplněna úsměvy a radostným srozuměním, které vnímali i diváci. Na závěr si vytleskali tři přídavky a s Koženou se loučili potleskem vestoje!

Hodnocení autorky: 70 %
***

Operní diva Gheorghiu

Při přenosu Tosky z Covent Garden do našich kin se představitelka titulní role Angela Gheorghiu nepokrytě přiznala, že v roli této vášnivé a žárlivé operní divy vlastně hraje sama sebe. A její první pražský recitál, jehož byla hlavní hvězdou, tuto charakteristiku více než potvrdil. Gheorgiu jsme měli možnost v Praze přivítat už v roce 1994, tehdy v naprosto neregulérním prostoru Sportovní haly „jen“ jako hosta hlavní hvězdy večera – Plácida Dominga. Ve Smetanově síni Obecního domu 30. října sebevědomě vystoupila velká operní hvězda – a byla to tentokrát ona, kdo si přivedl hosta, mladého brazilského tenoristu Atallu Ayana.

Začátek koncertu jí příliš nevyšel – neznámo proč zahajovala árií Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes, kterou zpívala z not. Ukázalo se, že ve „staré“ hudbě vskutku doma není, o historicky poučené interpretaci ani nemluvě. Pak už dostávala postupně publikum do varu, jakkoli do oficiální části programu zařadila vlastně jen tři své sólové árie a další část programu tvořily tenorové árie a duety s Atallou Ayanem – který ovšem svým znělým velkým tenorem (intonačně občas trochu labilnějším) překvapil, ba dokonce objemem svého hlasu Gheorgiu někdy i zastiňoval, neboť svůj mohutný hlas se teprve učí přizpůsobovat partnerce. Co se ale zastínit ani překrýt nedalo, byl chabý výkon zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Tiberia Soareho.

Slyšet Gheorgiu „naživo“ vedlo i k úvahám o ošidnostech hodnocení amplifikovaných přenosů oper do kin – oproti dojmu z přenosů totiž Gheorgiu disponuje subtilnějším hlasem, s jehož možnostmi ovšem dokáže dokonale hospodařit. Své mistrovství prokázala v áriích a duetech z Verdiho La traviaty (Parigi, o cara), Pucciniho Bohémy (O soave fanciulla), Gounodova Romea a Julie (Va! J t‘ai pardonné), Donizettiho Nápoje lásky (Caro elisir) nebo Catalaniho La Wally. Zajímavě podala árii Měsíčku z Rusalky, kdy (nezvykle) až její úplný závěr vygradovala s překvapující energií. Nadšené publikum si nakonec vytleskalo šest (!) přídavků, kterými „odškodnila“ dychtící posluchače i Verdiho Ave Maria z Otella (tuto árii věnovala své přítelkyni Andě-Luise Bogze, přítomné na koncertě), Laurettiným O mio babbino caro a zakončila – podobně jako při koncertě s Domingem – Granadou.

Pražský koncert Angely Gheorghiu potvrdil pověst této rumunské sopranistky jako vynikající pěvkyně světového formátu, ale také velmi temperamentní dominantní ženy, která chce mít vše pod kontrolou, když svého mladého kolegu „dirigovala“ až příliš protektorsky. Nezaměnitelný chvějivý podmanivý témbr dodává jejímu sopránu neodolatelnou ženskou smyslnost. Především jako Violetta, Adina, Julie nebo Mimi vybuchovala láskyplnými erupcemi i hysterickou žárlivostí, hýřila koketností všemi obletované krasavice a teatrálními gesty divy.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští

Joyce DiDonato. Drama Queens. Il Complesso Barocco, dirigent Dmitry Sinkovsky. Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 5. listopadu 2013 19.30 hod..

Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Riccardo Frizza, režie Luc Bondy. Tosca – Patricia Racette, Cavaradossi – Roberto Alagna, Scarpia – George Gagnidze, Kostelník – John Del Carlo. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice sobota 9. listopadu 2013 v 18.45 hodin.

Giuseppe Verdi: Jana z Arcu. Výběr scén. Sólisté Jana Sibera, Václav Sibera, Petr Matuszek, Markéta Dvořáková. Camerata Praha, sbormistryně Veronika Dvořáková Žofáková, Pavel Voráček – klavír, Barbora Marysková – recitace. Kostel Povýšení sv. Kříže, Praha – Vinoř, neděle 10. listopadu 2013 v 19.00 hodin.

Dmitrij Šostakovič: 
Nos
(The Nose)
Dirigent: Pavel Smelkov
Režie: William Kentridge
Pomocná režie: Luc De Wit
Projekce: Catherine Meyburgh, William Kentridge
Scéna William Kentridge, Sabine Theunissen
Kostýmy: Greta Goiris
Light Designer: Urs Schönebaum
The metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Met New York / Festival d’Aix-en-Provence / Opéra National de Lyon)
Premiéra 5. března 2010 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 26. 10. 2013) 

Kovalyov – Paulo Szot 
Police Inspector – Andrey Popov 
The Nose – Alexander Lewis
Ivan Yakovlevich / Khosrev-mirza – Vladimir Ognovenko
Praskovya Osipovna / Pretzel Vendor – Claudia Waite
Constable – Grigory Soloviov 
Ivan / Porter – Sergei Skorokhodov 
Female Voice- Ying Fang 
Male Voice – Tony Stevenson
Footman – Brian Kontes
A Cabby / Doctor- Gennady Bezzubenkov
Newspaper Clerk – James Courtney
Countess’s Footman / Ivan Ivanovitch – Ricardo Lugo
Caretakers – Brian Kontes, Kevin Burdette, Matt Boehler, Joseph Barron, Grigory Soloviov, Philip Cokorinos, Kevin Glavin, Christopher Job
Policemen – Brian Kontes, Sergei Skorokhodov, Kevin Burdette, Matt Boehler, Michael Myers, Joseph Barron, Brian Frutiger, Tony Stevenson, Jeffrey Behrens, Grigory Soloviov
Father – Philip Cokorinos
Mother – Maria Gavrilova
Sons – Michael Forest, Christopher Job
Pyotr Fedorovitch / Distinguished Colonel – Todd Wilander
Matron- Theodora Hanslowe
Coachman / Someone – Kevin Glavin
Yaryzhkin – Adam Klein
Podtochina’s daughter – Ying Fang
Mme. Podtochina / Mme. Podtochina – Barbara Dever
Gentlemen – Sergei Skorokhodov, Michael Myers, Brian Frutiger, Brian Kontes, Kevin Burdette, Joseph Barron, Tony Stevenson 
Old Man – Jeffrey Behrens
Newcomers – Grigory Soloviov, Michael Forest
Black Marketeer – Matt Boehler
Dandys – Philip Cokorinos, Michael Myers
Students – Sergei Skorokhodov, Brian Frutiger, Joseph Barron, Christopher Job, Tony Stevenson, Jeffrey Behrens, Todd Wilander, Ricardo Lugo
Respectable Lady – Kathryn Day
Lady’s Sons – Kevin Burdette, Matthew Boehler
Kovalyov’s Acquaintances – Brian Kontes, Michael Myers, Kevin Burdette
Acting Ensemble – Snezhana Chernova, Frank Colardo, Svetlana Kifa, Stass Klassen, Vadim Krol, Alexander Merinov, Erik Parillo, Dan Renkin, Dina Rose Rivera, Inna Yesilevskaya 

 www.metopera.org

***

Hvězdy barokní opery 2013
Bella mia fiamma
Martina Janková (soprán)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704 
29. října 2013 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– L’amerò, sarò costante (opera Il Re pastore KV 208)
– Deh, vieni, no tardar (opera Le nozze di Figaro KV 492)
– Mi tradì quell’alma ingrata (opera Don Giovanni KV 527)
– Bella mia fiamma, addio KV 528
Josef Mysliveček:
– Sinfonia in g
– Tergi, o caro, pianto amaro (opera Calliroe)

www.collegium1704.com

***

Lettere amorose
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Private Musicke
Pierre Pitzl (guitar, viola da gamba a umělecký vedoucí)
Daniel Pilz (colascione)
Hugh Sandilands (guitar)
Margret Köll (harp)
Jesús Fernández Baena (theorbo)
Brigitte Gasser (lirone)
Richard Myron (violone)
Gabriele Miracle (percussion)
3. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Filippo Vitali: O bei lumi
Sigismondo D’Indi: Cruda Amarilli
Giulio Caccini: Odi Euterpe
Luis de Briceno: Caravanda Ciacona
Tarquino Merula: Canzonetta Spirituale sopra alla nanna
Gaspar Sanz: Canarios
Sigismondo D’India: Torna il sereno Zéfiro
Biaggio Marini: Con le Stelle in Ciel
Giovanni Paolo Foscarini: Passamezzo
Claudio Monteverdi: Si dolce è il tormento
Giovanni de Macque: Capriccio stravagante
Girolamo Kapsberger: Aurilla mia
Sigismondo D’India: Ma che? Squallido e oscuro
Girolamo Kapsberger: Felici gl’animi
Giovanni Paolo Foscarini: Ciaccona
Barbara Strozzi: L’Eraclito amoroso
Ruiz de Ribayaz : Espanioletta
Tarquino Merula: Folle è ben si crede
Claudio Monteverdi: Quel sguardo sdegnosetto

***

Angela Gheorghiu (soprán)
Atalla Ayan (tenor)
Dirigent: Tiberiu Soare
Filharmonie Bohuslava Martinů
30. října 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
– Giuseppe Verdi: Oberto, conte di San Bonifacio – předehra
– Georg Friedrich Händel: Frondi tenere… Ombra mai fu – Xerxes, 1. jednání (Surse)
– Giuseppe Verdi: Parigi, o cara – La traviata, 3. jednání (Violetta, Alfredo)
– Antonín Dvořák: Měsíčku na nebi hlubokém – Rusalka, 1. jednání (Rusalka)
– Giacomo Puccini – Che gelida manina – Bohéma, 1. jednání (Rodolfo) 
– Giuseppe Verdi – Ballabile – Otello, 3. jednání 
– Charles Gounod – Va! Je t‘ al pardonné – Romeo a Julie, 4. jednání (Juliette & Roméo)
= přestávka =
– Giuseppe Verdi: Johanka z Arku – předehra
– Gaetano Donizetti:  Caro elisir – Nápoj lásky, 1. jednání (Nemorino, Adina)
– Charles Gounod: Salut! Demeure chaste et pure – Faust, 3. jednání (Faust)
– Alfredo Catalani: Ebben? Ne andró lontana – La Wally, 1. jednání (Wally)
– Georges Bizet: Farandole – Arlézanka, orchestrální suita č. 2
– Giacomo Puccini: O soave fanciulla – Bohéma, 1. jednání (Rodolfo, Mimì)

přídavky:
Guiseppe Verdi: Otello – Ave Maria
Giacomo Puccini: Gianni Schichi – O mio Babbino caro
Pablo Sorozábal: La tabernera del puerto – No puede
Francesco Paolo Tosti: Non ti scordar di me – duet
Zsolt Keresztela: Copacul
Agustín Lara: Granada

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto archiv, Silvie Kořénková, www.kozena.cz, Petr Dyrc