Operní panorama Heleny Havlíkové (141)

  1. 1
  2. 2

Týden od 11. do 17. listopadu 2013 
– Už se známe: Bartoli opět v Praze. Plesejte, radujte se!
– Inspirace na dny příští 
***

Už se známe – Bartoli opět v Praze. Plesejte, radujte se!

Koncertem Cecilie Bartoli se završila mimořádná nadílka pěveckých hvězd, které tento podzim zazářily v Praze. Zda vyvrcholila, ponechme na osobním vkusu, zkušenostech i momentálním nastavení každého posluchače, protože jsme se pohybovali ve sférách, kde takové elementární „zákony“ hudební interpretace, jakými jsou intonace, souhra, základní dynamika, stavba nebo dynamické rozvržení, styl, v případě hlasu také vyrovnanost, barva, jsou naprostou samozřejmostí, nad kterou se rozklene ona těžko popsatelná krása. Nejen díky poslednímu měsíci, ale i z dlouhodobější perspektivy je zřejmé, že se Praha stala „normální“ štací světových operních hvězd a přes nemalou výši vstupného cyklu Hvězdy světové opery se daří koncerty prodat či dokonce vyprodat. A udržet i vysokou úroveň programových brožur včetně překladů zpívaných textů.Zatímco Joyce DiDonato se v Praze představila poprvé, Cecilia Bartoli do Prahy zavítala už potřetí. Před dvěma lety tu také v Rudolfinu vystoupila hned dvakrát. Nejdříve v červnu s programem Vivaldi ritrovato, v němž rehabilitovala tohoto italského mistra barokní hudby, kterého především díky houslovým koncertům Čtvero ročních období známe jako skladatele instrumentální hudby, také jako autora (ale i impresária) operního (více zde). V říjnu pak přivezla barokní hudbu z CD Sacrificum, ve kterém připomněla hvězdnou epochu kastrátů, kdy úchvatnému „andělskému zpěvu“ a nepřirozené artistní virtuozitě lidského hlasu byla obětováno mužství (zde). Při obou návštěvách se s ní nadšené publikum (nerado) loučilo potleskem vestoje.

Bartoli se nadále do svých projektů pouští s plnou vervou a spoustou nápadů. Dramaturgie letošního koncertu s názvem Mozart a vídeňský klasicismus, se kterým pokračuje v Amsterodamu, Bruselu a Paříži (Salle Pleyel), vychází z okruhu skladatelů, kteří se v propojeném hudebním světě Evropy druhé poloviny osmnáctého až prvního desetiletí devatenáctého století vzájemně znali, ovlivňovali a někdy i spřátelili. A Bartoli respektovala, že vedle mistrů vrcholného klasicismu – Wolfganga Amadea Mozarta a Josepha Haydna – mezi nimi bylo i hodně Čechů. Potěšilo, že na program zařadila Jana Křtitele Vaňhala alespoň prostřednictvím finale z jeho Symfonie g moll a věnovala se i Josefu Myslivečkovi. Po předehře z jeho opery Medonte dokonce v novodobé premiéře zazpívala árii Sesta Se mai senti spirarti sul volto z jeho opery La clemenza di Tito, jejíž rukopis pořádající agentura Nachtigall Artists nalezla v italském archivu a Bartoli ji hned zařadila do svého programu. Mohli jsme tak Myslivečkovu melodickou invenci i suverénní zručnost řemesla včetně hudebního vyjádření afektů porovnat s tím, jak tuto operu seria na Metastasiovo libreto zhudebnil Mozart (Bartoli zpívala Sestovy árie Parto, parto z 1. dějství a Deh, per questo istante solo z 2. dějství) pro oslavu korunovace Leopolda II. českým králem. Pražskou premiéru pětatřicetiletý Mozart 6. září 1791 v Nosticově divadle osobně dirigoval (krátce před smrtí – zemřel pak v prosinci). Titus je tedy Mozartovo zralé dílo, a byť pro oslavnou příležitost zvolil formu opera seria, je Titus jakýsi završením a Mozartovým důstojným rozloučením s tehdy již překonaným žánrem (k prolamování jehož hranic ostatně Mozart mocně přispěl).

V tomto smyslu i Baroli přijela do Prahy mezi „své známé“ – a publikum jí své přátelské přijetí dalo od počátku zřetelně najevo. Možná i proto si mohla dovolit bez dlouhého čekání a běžné úvodní instrumentální skladby na pódium Rudolfina doslova vběhnout a ihned začít zpívat – slavným rozsáhlým Mozartovým motetem Exsultate, jubilate (Plesejte, radujte se) završené rozjásaným Alleluja rozjásala publikum a přesvědčila, že „kouzlo jménem Bartoli“ nadále funguje.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - C.Bartoli & Kammerorchester Basel -M.Tang (Praha 2013)

[Celkem: 1    Průměr: 2/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (6) “Operní panorama Heleny Havlíkové (141)

  1. Nevím proč recenzentka několikrát zdůraznuje absenci velkého objemu hlasu u pěvkyně, asi neví nic o tom, že znělost tónu a jeho nosnost není v v objemu hlasu ale v samotném tvoření tónu,využití resonannčních prostor a alikvótních tónů. Podobně jako se světlo skládá ze spektrálních barev, skládá se každý tón ze spektra alikvotních tónů – tónů přirozené tónové řady. Zpěvák je může pomocí jemných změn ústního rezonančního prostoru učinit slyšitelnými a tak vytvořit celkový dojem silnějšího tónu.A tuto techniku právě ovládá paní Bartoli, proto jsou její tóny nosné a znělé ve všech registrech i v koloraturách.Když se s paní Bartoli” tak známe”, že jí můžem kritizovat, tak se měla recenzentka paní B.zeptat jak to dělá, že její hlas je v 47 letech tak svěží a nejeví žádné známky únavy a opotřebení.Živý koncert je vždy náročnější než nahrávání ve studiu,a může se něco přihodit.Tím spíše nemám rád chytrolíny, kteří čekají na chybu, aby mohli vítězoslavně napsat:tak přece, chybička se vloudila!

    1. Ano, cetl jsem ty jeho výlevy na jeho stránce.I přes jeho jistě hluboké znalosti, které mu nelze upřít, je to zlej, zaujatej, nabubřelej a ješitnej dědek.Z paní Bartoli dělá chudinku, která již nic nezazpívá a proto používá páky showbyznysu a z jejich ctitelů dělá hluché blbce, kteří se dají opít rohlíkem.Jeho ironie je až za hranicí vkusu a omlouvá ho jedině vysoké stáří(1931).A ať už je to jakkoli, paní Bartoli udělala pro lidi rozhodně víc než pan Volek svým žvaněním.

      1. Pro lidi určitě, ale Volkovy zásluhy na poli mozartovského výzkumu zpochybníte těžko. S jeho hodnocením Bartoli já osobně nesouhlasím, například není pravda, že se vyhýbá pomalé kantabilní legátové melodii. Je ale dobře, že na své stránce a stránce Mozartovy obce nemilosrdně pojmenovává rozmáhající se šlendrián.

  2. Ono tam je spousta legračních výplodů pro paní Havlíkovou typických. Např. tvrzení, že Praha se stala normální štací operních hvězd… Praha ničím takovým není, protože úroveň místní operní scény není ani světová, ani standardní, tak jak by tomu mělo být v hlavním městě evropského státu s dlouhou a vyspělou kulturní tradicí. Až bude paní Bartoli jezdit do Staváku zpívat v inscenacích barokních nebo renesančních oper, jako jezdil do Am den Wien, bude Praha normální štací operních hvězd. Zatím je to bohužel metropole v srdci Evropy, v němž opera živoří a pomalu umírá.

Napsat komentář