Operní panorama Heleny Havlíkové (45)

Týden od 10. do 17. října 2011

° Armel – o nás bez nás
° Bohéma z notebooku
° Královna Anna
° Krásný zpěv s.r.o.
° Český Bloomberg v nedohlednu
° Inspirace na dny příští

***

Armel – o nás bez nás

Letošní 4. ročník operního soutěžního festivalu Armel (podrobně o Armelu v minulém a předminulém vydání Operního panoramatu – nejdete zde a zde) skončil nakonec „o nás bez nás“. Byla to zahraniční divadla, která nastudovala opery českých, resp. u nás působících skladatelů – a bodovala. Cenu za nejlepší inscenaci získala krakovská opera za Císaře z Atlantidy Viktora Ullmanna. A představitel Smrti v této opeře – – ukrajinský basista Wassyl Slipak i cenu za nejlepší mužský výkon. Inscenace Antigony Josefa Myslivečka v provedení švýcarského souboru z Bienne získala cenu diváků a představitelka Ermione, půvabná mladičká portugalská sopranistka Raquel Camarinha v této opeře cenu za nejlepší ženský výkon. Plzeňští se svým Rigolettem odjeli s prázdnou. Zvláštní cenu porota přiřkla maďarské sopranistce Adrienn Miksch, která zpívala mimořádně náročnou roli Francesky da Rimini v segedínské inscenaci stejnojmenné Zandonaiovy opery a zároveň jednu z rolí v Tajném agentovi soudobého amerického skladatele Michaela Dellaira, což byla produkce Newyorského centra pro soudobou hudbu. A uznání poroty si vysloužil také Segedínský symfonický orchestr, který musí během devíti dnů zvládnout orchestrální party všech pěti festivalových produkcí i závěrečného koncertu vítězů. Kdokoli může tyto výsledky porovnat se svými dojmy, protože záznamy všech festivalových produkcí jsou ke shlédnutí ještě skoro půl roku na webových stránkách Arte Live web.

***

Bohéma z notebooku

Ostravská opera je poslední léta bezesporu na špici našeho operního dění nejen dramaturgicky, ale i hledáním nových inscenačních přístupů. První premiéru letošní sezóny, Pucciniho Bohému, zde režíruje mladý Tomáš Studený, který mimo jiné spolupracuje s provokativním alternativním souborem Opera Diversa.

Bohéma Giacoma Pucciniho od své premiéry v roce 1896 patří k divácky nejoblíbenějším operám. Jakkoliv se „výjevy za života bohémy“ od doby krále Ludvíka Filipa proměnily a proměňují, Pucciniho opera je hudebně i dramaticky vystavěna na tak pevných základech, že obstojí i v proměnách času. Studený s výtvarnicí scény i kostýmů Sylvou Markovou vyšel z Bohémy jako „generační výpovědi“ party mladých lidí, kteří teprve hledají, jak do světa umění a literatury proniknout. Variabilní jednoduchá vzdušná scéna se slevovými poutači v pařížských ulicích, kostýmy, mobiliář s pestrobarevnými sedacími pytli, rekvizity včetně mobilů a mikrofonu pro popovou kapelu v baru Momus, ale hlavně gesta, způsob chování i překlad libreta jsou věrohodně okoukané z dnešní současnosti. Jinak ovšem zůstala tato – co se vztahů a domýšlení situací bohatě rozehraná – Bohéma vlastně „tradiční“ – je jedno, zda si prokřehlí studenti zatopí svými literárními pokusy v kamnech nebo se snaží zprovoznit radiátor a vyhodí pojistky. A podobně je jedno, zda píšou do notebooku nebo husím brkem na papír – podstatné je, zda mají co napsat.

V ostravské inscenaci rozhodně bylo co poslouchat – orchestr od taktovkou Roberta Jindry zněl s pucciniovskou barevností a velkým dynamickými rozpětím. Vynikající byli i všichni sólisté, kteří vytvořili partu dnešních mladých lidí a navíc skvěle zpívali: především Peter Berger jako Rudolf, Evez Abdulla jako Marcello, Michal Křístek jako Schaunard, Martin Gurbaľ v roli Collina nebo Marie Fajtová v roli Musetty. Mimi Frédérique Friess, která už zjevně odrostla studentskému pošťuchování, mezi nimi pociťuje určitý ostych, ale svůj sklon ke koketerii nezapře.

Ostravská Bohéma jistě není generační výpovědí dnešních „bohémů“, kteří už mají jiný životní styl, poslouchají jinou hudbu a jejich „veselá bída“ také vypadá výrazně jinak. Dnešní „bohéma“ na svého Pucciniho teprve čeká. Studenému a Markové se ale povedlo postihnout ducha Pucciniho opery a překlopením do jiné doby ji atraktivně zprostředkovat i dnešním divákům – při plném respektu k Puccinimu. Což rozhodně není málo.

***

Královna Anna

Letošní, již pátá sezóna přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery ve vysokém obrazovém rozlišení a prostorovém zvuku do kin celého světa (a nově i do Ruska nebo Číny a Izraele) začala ve velkém stylu – letošní čerstvou premiérou Anny Boleynové Gaetana Donizettiho. Tato první z trojice tudorovských operních dramat, která definitivně Donizettiho proslavila jako mistra italského belcanta po boku Rossiniho a Belliniho, je pěvecky extrémně náročná: titulní roli psal pro fenomenální Giudittu Pastu, která operu v Miláně v roce 1830 premiérovala, a později v ní excelovaly takové divy jako Maria Callasová, Dame Joan Sutherlandová, Montserrat Caballé nebo „naše“ Edita Gruberová.

Děj (částečně) vychází z historických faktů dramatického střídání dvou ze šesti žen Jindřicha VIII. A zručný libretista Felice Romani zpracoval období, kdy se tento vládce Anglie rozhodl svou manželu a královnu Annu vystřídat na trůně i v loži její dvorní dámou Jane Seymourovou tak, že Anna zaplatí za milostné vzplanutí krále ponižujícím soudem a nakonec životem na popravišti. Právě vztah těchto dvou žen je nosným tématem celé opery: konflikt lásky k jednomu muži, k sobě navzájem, loajality i osobní cti ve strhující scéně na počátku druhého jednání, kdy se Jane snaží Annu zachránit před trestem smrti, ale současně ví, že Jindřichovi nedokáže odolávat – a Anna pochopí, kdo ji má na trůně vystřídat – patří k vrcholům opery.

MET udělala dobře, že vsadila na jistotu a režii svěřila zkušenému Davidu McVicarovi: přenos do jiného prostředí než hradu Richmondu v první třetině 16. století, jehož zdi vystupují z „šera dávnověku“, by nedával smysl. Kostýmy Jenny Tiramani vycházely z portrétů Hanse Holbeina mladšího, renesančního dvorního malíře právě Jindřicha VIII. a provedeny byly, jak už to v MET bývá, dokonale a do posledního detailu. Italský dirigent Marco Armiliato má Donizettiho hudbu doslova v krvi a rozehrál perfektně hrající orchestr s plnou výrazovou energií tragického dramatu vypjatých vášní a intrik v milostném pětiúhelníku.

Královnou večera, a to nejen v roli zavrhované Anny Boleynové, byla Anna Netrebko, která nadále prohlubuje své suverénně zvládnuté umění sametového plného sopránu. Je zajímavé sledovat její vývoj od mladičké rozjívené Julie v Gounodovi přes komediální řádění rafinované „mrchy“ Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi do psychologicky náročných rolí, jakou bezesporu Anna je. Skvěle se ovšem uvedli i oba její krajané – mezzosopranistka Jekatěrina Gubanová v roli Anniny sokyně v lásce a další kořisti poživačného krále v podání basisty Ildara Abdrazakova, abychom jmenovali alespoň ty hlavní z celého ansámblu špičkových zpěváků, včetně sboru. Ocenění tentokrát zaslouží i režie přenosu, která konečně zůstala u role věrného zprostředkovatele dění na scéně.

***

Krásný zpěv s.r.o.

Cecilia Bartoliová se po červnovém triumfu s Vivaldiho áriemi vrátila do pražského Rudolfina v rámci svého turné na podporu nového CD a DVD Sacrificium. Připomíná v něm hvězdnou epochu kastrátů, kdy úchvatnému „andělskému zpěvu“ a nepřirozené artistní virtuozitě lidského hlasu bylo obětováno mužství. Připomeňme v tomto ohledu výstižný film o Farinellim, při jehož zpěvu prý ženy omdlévali ženy a muži kolabovali, a jehož pěvecké party s obrovským rozsahem tří oktáv dnes při natáčení museli zpívat dva sólisté. Fenomén kastrátů v 17 a 18. století, jejichž popularitu lze bez nadsázky přirovnat k star dnešní popmusic, vznikl v Itálii jako důsledek církevního zákazu: ženy se nesměly podílet na chrámovém zpěvu. Ale postupně hranice církevní hudby přesáhl a operní skladatelé pochopitelně zvrácenou dobovou poptávku po „andělském zpěvu“ plně využili; se stejným pokrytectvím jako církev (ve Vatikánu se prý přes papežův zákaz kastráti objevovali až do roku 1920 a na soukromých večírcích mecenášů ještě déle).

Jistě, nadále platí, že Cecilia Bartoli je zázrak, živel, anděl i ďábel, žena obdařená mnoha talenty, které umí promyšleně udržovat i rozvíjet. A přichází s netradičními objevnými projekty, když například v obřím nablýskaném černém náklaďáku křižovala Evropu ve stopách své o dvě stě let starší „kolegyně“ Marie Malibranové. S mimořádným komunikačním temperamentem a muzikantskou radostí spojuje Bartoliová brilantní pěvecké mistrovství založené na perfektní technice a ovládání dechu s uměním vyjádřit v úchvatném pianissimu nejjemnější záchvěvy lidské duše i dramaticky vzedmuté erupce vášní. Je intonačně naprosto přesná v krkolomných skocích přes oktávy i v „nekonečných“ dlouhodechých liniích koloratur. Jakoby nic si pohrává ornamentikou trylků, rulád, appoggiatur, obalů, nátrylů a dalších fines belcanta včetně messa di voce se zesilováním a zeslabováním tónu drženého po dlouhé vteřiny. Modeluje zpěvem každé slovo v květnatých barokních obrazech a alegoriích, které nechává rozkvétat do dalších a dalších barev a odstínů přidáváním ozdob.

A přece program Sacrificium vyzněl ve svém celku poněkud „dvoustranně“ s bolestně naříkavými áriemi vedle bouřlivých vlnobití. Je otázka, nakolik i umění Cecilie Bartoliové dokáže povznést spotřební, dnes zapomenutou dobovou produkci operních řemeslníků 18. století – Nicoly Porpory, Riccarda Broschiho, Leonarda Vinciho a dalších, jejichž hlavním úkolem bylo dodávat nenasytným italským operním divadlům nové a nové kusy jen proto, aby se v nich mohli blýsknout tehdejší operní hvězdy s kastráty v čele. A vyvstává také otázka, zda se Bartoli programem z repertoáru oper psaných pro kastráty vyhlášené nepolské školy s jejich umělými, proti přírodě vytvořenými a kultivovanými „nástroji“ údajně velké síly nedostala při svém přece jen menším hlasovém objemu na hranice svých pěveckých možností. A nakolik se její temperament, s nímž si spolehlivě podmaňuje diváky, nedostává do područí dokonale propracované komerční „show“.

***

Český Bloomberg v nedohlednu

Škoda, že Bloomberg, štědrý mecenáš přenosů z MET, je u nás zatím v nedohlednu. V české a moravské opeře to vypadá, že akce typu „kulový blesk“ ministra Jiřího Bessera inspirovaly i další potentáty a vykuky. Po té, kdy ústecký magistrát kvůli uškudlení několika milionů nahradil zkušeného ředitele Tomáše Šimerdu, kterému se podařilo ústeckou operu dostat na vysokou úroveň, Milošem Formáčkem, loajálně ochotným šetřit za každou cenu. Znepokojivé zprávy aktuálně přicházejí z Brna se záměrem magistrátu i ředitele Daniela Dvořáka rozpustit operní soubor Janáčkovy opery na 7 měsíců v souvislosti s rekonstrukcí divadla a příkazem vedení města, aby příspěvkové organizace, tedy i brněnské Národní divadlo, ušetřily pětinu svých nákladů. Propuštění 50 zaměstnanců, o kterém Dvořák již rozhodl, nestačí. Po petici za zachování Státní opery tak následuje Petice proti přerušení činnosti a likvidaci souboru Janáčkovy opery.

Celé je to hloupé o to více, že česká operní síť, vytvářená po desetiletí, dnes závisí na částkách, které tzv. vrcholoví manažeři podniků spravovaných státem, dostávají jako měsíční plat. Těžko pochopit, že existuje práce, která si zaslouží odměnu 500.000.- Kč měsíčně v situaci, kdy podnik je ztrátový (a příkladů bychom našli desítky). Snížení platů těchto nýmandů, kteří mají nestoudné výhody placené z veřejných peněz, na úroveň normálního průměrného platu (což by odpovídalo jejich výkonu i kvalifikaci a často ani to ne), by českou operu zajistilo na desítky dalších let. A kdyby to nestačilo, stačí prodat pár Pandurů.

***

Inspirace na dny příští

Do středy 19. října pokračuje Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha s možností se na pražském Žofíně individuálně podívat na téměř stovku pořadů včetně záznamů operních inscenací.

Ve středu 19. října a v pátek 21. října vystoupí mezzosopranistka Magdalena Kožená v pražském Národním s áriemi Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela s orchestrem Collegium 1704 a italským dirigentem Andreou Marconem, který je dirigentem obou jejích kompaktních disků s áriemi těchto barokních skladatelů.

V rámci festivalu Struny podzimu budeme mít jedinečnou příležitost si poslechnout basistu Sira Williarda Whitea, nikoli ovšem v operním recitálu, ale v pořadu Vzpomínka na Paula Robesona s černošskými spirituály nebo jazzovými písněmi (Vinohradské divadlo ve čtvrtek 20. října). A v souvislosti se Strunami festivalu připomenu i bohatý dětský víkend, který nabízí inspirativní hudební, taneční, literární, výtvarné i animátorské workshopy.

Velice doporučuji nedělní hostování ostravské opery v pražském Stavovském divadle s Cardillacem Paula Hindemitha, operní detektivkou s tajemným příběhem pařížského zlatníka, kolem kterého se vrší podivné vraždy. Inscenaci jsem viděla v Ostravě a nechat si ujít mimořádnou příležitost vidět toto základní dílo opery 20. století by byla velká škoda.

Giacomo Puccini:
La bohème
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Tomáš Studený
Scéna a kostýmy: Sylva Marková
Sbormistři: Jurij Galatenko, Lenka Živocká
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského
Operní studio Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 13.října 2011 Divadlo A.Dvořáka Ostrava

Rodolfo – Peter Berger
Mimi – Frédèrique Friess
Marcello – Evez Abdulla
Musetta – Marie Fajtová
Schaunard – Michal Křístek
Colline – Martin Gurbal’
Benoît – Jaroslav Kosec
Alcindoro – Bogdan Kurowski
Parpignol – Pavel Ďuríček
Seržant – Michal Onufer
Mýtný – Vlastimil Nitschmann

www.ndm.cz

****

Gaetano Donizetti:
Anna Bolena
Dirigent: Marco Armiliato
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Kostýmy: Jenny Tiramani
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 26.září 2011 The Metropolitan Opera New York
Met – Live in HD 15.10.2011

Anna Bolena – Anna Netrebko
Giovanna – Ekaterina Gubanova
Enrico – Ildar Abdrazakov
Riccardo – Stephen Costello
Mark Smeaton – Tamara Mumford
Lord Rochefort – Keith Miller
Sir Hervey – Eduardo Valdes

www.metopera.org

***

Sacrificium
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
Il Giardino Armonico
Dirigent Giovanni Antonini
16.října 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
-Nicola Porpora: Sinfonia from Meride e Selinunte
-Nicola Porpora: “Come nave” from Siface
-Riccardo Broschi :“Chi non sente al mio dolore” from Merope
-NicolaPorpora: Ouverture from Germanico in Germania
-Georg F.Händel: “Lascia la spina”, from Il Trionfo del Tempo e del Disinganno
-Francesco M.Veracini: Ouverture No. 6 in G minor
-Leonardo Vinci: “Cervo in bosco” from Medo
.Leonardo Leo: “Qual farfalla” from Zenobia in Palmira
-Francesco Araia: “Cadrò, ma qual si mira” from Berenice
-přestávka-
-Nicola Porpora: “Usignolo sventurato” from Siface
-Carl H.Graun: “Misero pargoletto“from Demofoonte
-Giuseppe Sammartini: Concerto in F major
-Antonio Caldara: “Quel buon pastor” from La morte d’Abel
-Nicola Porpora: Ouvertures from Gedeone and Perdono, amata Nice
-Leonardo Vinci: “Quanto invidio la sorte… Chi vive amante” from Alessandro nelle Indie
-Nicola Porpora: “Nobil onda” from Adelaide

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde