Operní panorama Heleny Havlíkové (143)

Týden od 25. listopadu do 1. prosince 2013 
– Ostravský Ernani s oporou v sólistech a hudebním nastudování
– Liberecká Rusalka mezi podzimem a zimou
– Ani Bludný Holanďan dvakrát nevstoupí do téhož moře
– Dvořákovy balady jako strhující hudební dramata
– Jděte ve jménu Páně
– Inspirace na dny příští
***

Ostravský Ernani s oporou v sólistech a hudebním nastudování

Verdiho opera Ernani patří k těm málo známým. S úspěšnou benátskou premiérou v roce 1844 patří do let Verdiho galejí, jak sám označoval své rané hektické období mezi Nabuccem a slavnou trojicí Rigoletto, Trubadúr a Traviata, kdy si připadal, že svému kompozičnímu řemeslu doslova otročí.

U nás se Ernani naposledy objevil v šedesátých letech – v Liberci (1963) a v Opavě (1966). A do svých přímých přenosů ho před rokem zařadila Met jako oslnivý pěvecký koncert pod taktovkou temperamentního Marca Armiliata v honosných kostýmech, výpravě a tradicionalistické režii Pier-Luigiho Samaritaniho. Ostravské uvedení je v každém případě dramaturgickým oživením v rámci letošního Verdiho výročí.

Opera podle tragédie Victora Huga je zasazená historicky do doby korunovace španělského krále Karla I. římsko-německým císařem Karlem V. – tedy tím císařem, který se zjevuje coby tajemný mnich svému vnukovi Donu Carlosovi v této stejnojmenné Verdiho opeře. Ovšem spíše než na tyto historické reálie se Verdi soustředil na lidské emoce: střet lásky, boje o moc, pomsty a cti, tedy na ty dnes skoro zapomenuté závazky kodexu rytířské morálky, pro který dané slovo je posvátné a za všech okolností platí. Pro mladou ženu Elvíru ztrácejí hlavu – nikoli však čest – bandita Ernani, ve skutečnosti ožebračený aragonský odpůrce španělské koruny a syn zavražděného aragonského knížete. Dokonce samotný španělský král Don Carlo, kterého okamžik korunovace dovede k velkorysému odpuštění spiklencům. A do třetice Elvířin starý strýc de Silva, který neunese pohanu, že o jeho vyvolenou soupeří další. A je to právě on, kdo v závěru ve jménu cti dovede až do konce svoji strašlivou pomstu a zničí štěstí své bývalé snoubenky s Ernanim, ke kterému se po sérii krajně nepravděpodobných dějových zvratů po třech a půl hodinách velkých árií, ansámblů a sborů opera v závěru dopracuje.

Marián Chudovský už tak zašmodrchanému ději příliš nepomohl, když své režii dodal další plán – celá inscenace začíná jako zkouška na zkušebně, na kterou s party v rukou nakráčí jakoby ještě rozespalí a otrávení sboristé v civilu, když nezpívají, pustí se do hraní karet, představitelka Elvíry spílá oblíkačkám kvůli kostýmu, o kterém je přesvědčena, že v něm vypadá tlustá, a parta kulisáků, kteří se zároveň po vojensku rozcvičují, staví pracovní scénu a rozdávají rekvizity. Představitel Ernaniho co chvíli „vypadává“ z role, když se zálibně zhlíží v zrcadle. A všemu tomu zkouškovému mumraji z postranní lóže přihlíží – v kostýmu – představitel Dona Carla. Jenže tento plán divadla na divadle se postupně vytrácí a inscenace „plíživě“ přechází ze „zkoušky“ v normální standardní nastudování v dobových kostýmech Petera Čaneckého na neutrální scéně Jaroslava Valeka s polyfunkční soustavou dvou schodišť na točně. Dovodit srozumitelně vzájemné vztahy postav, které se občas minutu od minuty promění, je bez předchozí znalosti děje obtížné, ba nemožné, na čemž má ovšem lví podíl už Verdiho partitura. Ostravská inscenace se tak může opřít především o hudební nastudování Tomáše Braunera s plným vyjádřením velké škály emocí, kterými tato Verdiho opera v přehršli árií, ansámblů i sborových scén doslova hýří. Další devízou ostravského nastudování jsou pěvecké výkony: především francouzská sopranistka Frédérique Friess má pro Elvíru dramatický i lyrický výraz s oblou plností svého technicky výborně zvládnutého hlasu. Dramatická role odbojného spiklence Ernaniho skvěle sedí Gianlukovi Zampierimu – drsnému banditovi i zamilovanému chlapovi, jehož štěstí s Elvírou nakonec trvá tak krátce. Aleš Jenis se zdá mít svým kantabilním barytonem všechny předpoklady pro part Dona Carla, při pátém představení, z něhož je psáno toto hodnocení, se však zdálo, že zpívá v indispozici. A konečně poslední z oněch tří mužů, kteří usilují o Elvíru – španělský grand de Silva přes sonorní bas Martina Gurbaľa působil chvílemi až nezúčastněně – a na starého strýce mladě. V rozsáhlých výstupech se skvěle uplatnil ostravský sbor. A při zcela vyprodaném představení bylo zřejmé, že ostravské publikum „svou“ operu ctí a obdivuje – po zásluze.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Liberecká Rusalka mezi podzimem a zimou

Předností liberecké Rusalky bylo také hlavně hudební nastudování. František Babický volil pomalejší tempa a dokázal je prodchnout velkou citovostí a jímavostí, o kterou se zasloužil výborně hrající orchestr, v němž zvláštní pochvalu zaslouží lesní rohy prakticky bez jediného zaváhání, krásně stmelená sekce dřevěných dechových nástrojů a sehrané smyčce. Babickému se také dařilo rozvinout instrumentační barevnost partitury, pracoval, „mazlil se“ s dynamikou, aniž překrýval sólisty. Věra Poláchová tak nemusela přepínat svůj útlejší soprán a v jeho rámci postihla Rusalku spíše jako křehkou, zamilovanou dívku (která se však na Prince docela nepokrytě vrhne hned, jakmile ho spatří u jezera) než jako zklamanou ženu, která je nakonec ochotna trpět pro Princovu zradu. Ačkoli se Richard Samek v současné době skvěle uplatňuje v italském repertoáru, v roli Prince v „krátké, suché“ akustice libereckého divadla jeho tenor zanikal. Pavel Vančura jako Vodník dokázal, že cena Thálie za Marbuela v Dvořákově Čertovi a Káče nebyla náhoda, a plně mu zněly i basové hloubky. Kateřina Jalovcová má pro Ježibabu nosný mezzosoprán, na kterém založila pojetí Ježibaby jako sebejisté dominantní ženy, která s pohrdlivým výsměchem připraví Rusalku nejen o hlas, ale i krásné vlasy, jimiž zakryje svoji plešatou hlavu. Kateřina Šmídová se ve vyzývavě svůdné Cizí kněžně v ostře červených šatech představila jako slibný talent. Dobře sezpívané bylo i trio lesních žínek – Vanda Šípová, Gabriela Kopperová a Petra Vondrová. Režisér Martin Otava vyšel z pojetí Rusalky jako pohádky s jasně vyjádřenými vztahy: lesní žínky v zelených tylových šatičkách a divoce rozvířených secesních účesech pobíhají kolem jezera, laškují i na dřevěném molu a šplouchají po sobě vodou. Vodník se obřadně vynoří z propadla na kraji jezera, odkud se vzápětí zjeví i Rusalka a oba se brouzdají po kotníky ve vodě. Princovi vskutku při lovu z unavené ruky vypadne puška, než si uprostřed padajícího podzimního listí padne s Rusalkou do náruče. Scéna Jána Zavarského však nesourodě kombinovala reálné jezírko s kašírovaným rákosím a „neekologickými“ kmeny stromů, tedy tyčí a pahýlů omotaných drátěným pletivem. A zámek s neumělým překrytím jezera a jednou prázdnou vázou zakončující zábradlí schodiště vypadal hodně vybydleně, což podtrhlo ještě zelenavě mdlé svícení plesu a šedavě fialové „smutné“ kostýmy svatebních hostů. Princ se v Liberci vrací k jezeru po sněhu v zimě a noří se do jezera mezi krami polystyrénovými za mohutné sněhové vánice.

Dobrá zpráva je, že představení Rusalky 26. listopadu bylo až po třetí balkón zcela vyprodané. Takové pojetí Dvořákovy pohádkové opery má v Liberci velký úspěch a publikum bouřilo nadšením.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Ani Bludný Holanďan dvakrát nevstoupí do téhož moře

Ústecká opera se po sedmi letech vrátila k inscenaci Bludného Holanďana, která na sebe při své premiéře v roce 2006 strhla celonárodní pozornost. Po dvou letech ji pak dokonce převzal olomoucký soubor.

Na rozdíl od tradičního pojetí liberecké Rusalky se v Bludném Holanďanovi stejní inscenátoři – Martin Otava a Ján Zavarský tehdy pokusili o zajímavý výklad této operní balady: Příběh se odvíjí na neostré hranici reality a Sentiných horečnatých vizí, kam ostatním uniká, aby naplnila poslání, pro něž se cítí být vyvolena – láskou věrnou až za hrob vykoupit z prokletí tajemného námořníka. Inscenátoři proměnili jeviště ve strohý nemocniční pokoj; jedinou výzdobou je portrét Bludného Holanďana, jehož příchod Senta ve svých blouznivých vidinách tuší. V tomto privátním Sentině prostoru, který Senta (ve stylizovaném nemocničním úboru) otevře, když po předehře strhne zadní stěnu pokoje a vpustí aktéry prvního jednání. Sama je na scéně přítomna, ale ostatními viděna až od druhého dějství. Příjezdy lodí jsou řešeny jen náznakem: kormidlem Dalandovy lodi, příď tvoří v ocelově tmavém odění námořníci, jejichž stylizované pohyby vnášejí na scénu dramatický mořský živel, posílený projekcí tříštění vln na stěny Sentina pokoje. Holaďanovu loď pak zastupuje rudý klín plachtoví směřující špicí dolů. Barevnost scény, oproštěné od všeho „nadbytečného“, podporuje soustředění pozornosti pod povrch osudového dění.

Takto zniterněný děj, obnažující psychiku Senty, klade velké nároky i na herecké schopnosti a zkušenosti této představitelky tak, aby dokázala naplnit Otavovu psychologizující koncepci ženy posedlé představou, že právě ona je tou „vyvolenou“, přesně a uvěřitelně jak v komunikaci s ostatními, tak v extrémním horečnatém finále, kdy Senta padne na smrtelné lože v okamžiku, kdy obětuje své srdce pro spásu prokletého cizince. V takovémto pojetí byl posílen transcendentní účin očistného aktu oběti, nikoli už Holanďanova vykoupení. Všichni ostatní protagonisté takto Sentě spíše jen sekundují, byť nároky jejich rolí nejsou nijak menší. Zatímco v onom roce 2006 se tento ústecký Holanďan za ředitelského působení Tomáše Šimerdy stal událostí dalece přesahující ústecký region i díky vynikajícím protagonistům – Richardu Haanovi (Holanďan), Maidě Hundeling (Senta) a Janu Vacíkovi (Erik), Jevhenu Šokalovi (Daland), současné obnovené nastudování tuto mimořádnost už postrádá a sólistické obsazení vychází pohříchu z nynějších finančních možností divadla se sólisty, pro které zjevně není Wagner jejich nejvlastnějším oborem – Nikolaj Někrasov, Valeriya Vaygant, Nikolaj Višňakov a Serguei Nikitine. Přitom výkon orchestru pod vedením Norberta Baxy zaslouží vysoké uznání a inscenační koncepce si i po sedmi letech zachovala svou sílu.

Hodnocení 65 %
***

Dvořákovy balady jako strhující hudební dramata

Hudebními dramaty zvláštního druhu se stal koncert orchestru PKF-Prague Philharmonia ve Španělském sále Pražského hradu s Dvořákovými symfonickými básněmi Vodník, Polednice, Holoubek a Zlatý kolovrat a s recitací těchto balad Karla Jaromíra Erbena z jeho sbírky Kytice Soňou Červenou a Petrem Kostkou. Dobová kritika o těchto symfonických básních psala s určitým despektem jako o dramatech bez jeviště a hudbě bez zpěváků. Dnes z toho, co tehdy bylo Dvořákovi takto vytýkáno, udělal dirigent Jakub Hrůša přednost. Čtveřici symfonických básní, které vznikly po Dvořákově návratu z Ameriky, „vyprávěl“ jako napínavé tragédie, které se sugestivní silou koncentrace na hudbu a její tónomalbu barvitě líčí hrůzostrašné příběhy – Vodníka, jeho ženy a jejich dítěte, které surově zabije; matky, když ze strachu před Polednicí, kterou sama přivolá, zadusí vlastní dítě; svědomím pronásledované vražedkyně manžela a závistivého komplotu matky a dcery, jež se neštítí kruté vraždy krásné schovanky, kterou si vybral za ženu princ.

Jakubovi Hrůšovi se s PKF dařilo hudbou vyjádřit situace smutné, zlověstné, hrozivé, děsivé, ale i ty bodře zemité, slavnostně vznešené v kontrastu se záblesky míst veselých, ba líbezných. Dvořákova partitura přitom naplno prověří umění orchestru nejen jako celku v souhře v mohutném fortissimu i jemných pianissimech, ale i jednotlivých hráčů. Hrůšovi se podařilo vést jednotlivé melodické linie rychlá tempa tak, že eliminoval akustiku Španělského sálu, která svým dlouhým dozvukem není pro tento typ romanticky vzedmuté hudby příznivá a snadno by ji mohla nabalit do neartikulovaného matného zvukového shluku.

Nápad předsadit při koncertu každé skladbě její básnickou předlohu byl skvělý; třebaže si Erbenovy balady pamatujeme ze školy, kdy jsme je ovládali zpaměti, jejich bezprostřední připomenutí napomohlo onomu dojmu barvitých hudebních dramat, jejichž více než dvouhodinové trvání (s přestávkou po Polednici a dramaturgicky vhodně vybraným zakončením Zlatým kolovratem místo dle chronologie vzniku posledního Holoubka) uteklo jako voda. Tím spíše, když Soňa Červená Vodníka a Holoubka ve shodě s Dvořákovou romantickou hudbou vystavěla skutečně jako dramatické balady s poryvy gradací do jejich drastické démoničnosti. Recitace Petra Kostky takovou sugestivitu neměla a Polednice i Zlatý kolovrat tak vyzněly civilněji.

Je vlastně s podivem, že se tyto čtyři Dvořákovy symfonické básně takto uceleně v rámci jednoho koncertu včetně recitace neuvádějí. Koncert PKF tak nadchl vedle skvělých výkonů i touto objevností.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Jděte ve jménu Páně

Pražský kostel Šimona a Judy byl první adventní neděli doslova prozářen upomínkou očekávání příchodu Mesiáše. Missa Dei Patris – Mše pro Boha Otce ze sbírky Missa ultimae, vrcholného díla českého skladatele Jana Dismase Zelenky (1679–1745), byla provedena Collegiem 1704 a Collegiem Vocale 1704 pod taktovkou dirigenta Václava Lukse na vrcholné umělecké úrovni a poskytla publiku nebývale intenzívní prožitek proseb o smilování, odpuštění hříchů i radostné zvěsti a slávy Boha na výsostech. Oba Luksovy soubory se tentokrát představily ve skvělé kondici, dokonale sehrané a sezpívané a maximálně soustředěné na smysl duchovního poselství Zelenkovy mistrovské mše – umocněný i místem konání koncertu. Jako sólisté vystoupili Alena Hellerová (soprán), Kamila Mazalová (alt), Sebastian Monti (tenor) a Tomáš Král (bas) – byla to velmi vyrovnaná a přesně zvolená sestava, která spolu s ostatními aktéry vhodně naplnila smysl této bohoslužby, „celebrované“ ovšem do nejmenšího gesta prožitým výkonem dirigenta Václava Lukse. Hrálo se bez přestávky, což umocnilo nerušený prožitek duchovního usebrání, komunikovaný Collegii s nebývalou intenzitou.

Luksův Hudební most tentokrát nevedl jen do Drážďan, ale propojil v radostném souznění hudebníky s publikem, které se stalo součástí koncertu jako citlivě vnímavý rezonanční nástroj. Ite, missa est!

Hodnocení autorky: 100 %
***

Inspirace na dny příští

Dolcissimi sospiri / Ušlechtilá muka dvorské lásky v písních Giulia Cacciniho. Tomáš Král – baryton, Jan Krejča – teorba. Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1, středa 4. prosince 2013 v 19.30 hodin.

Pražský filharmonický sbor – Zaměřeno na vokální umění. Sbormistr Lukáš Vasilek. Duchovní skladby Carla Orffa a Igora Stravinského zazní spolu s vánočními písněmi v úpravě Michaela Praetoria a Jana Sandströma na adventním koncertě. Praha, kostel sv. Šimona a Judy, čtvrtek 5. prosince 2013 v 19.30 hodin.

Bohuslav Martinů: Mirandolina. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Ryšlavá, dramaturgie Daniel Jäger. Mirandolina Agnieszka Bochenek-Osiecka / Kateřina Kněžíková / Barbora Perná, Ortensia Eva Dřízgová-Jirušová / Marianna Pillárová, Deianira Anna Nitrová / Erika Šporerová, Fabrizio Aleš Briscein / Luciano Mastro, Hrabě d´Albafiorita Josef Moravec / Martin Šrejma, Rytíř di Rippafratta Michal Křístek / Jan Willem Baljet, Markýz di Forlimpopoli Martin Gurbaľ / Jan Šťáva, Sluha rytířův Ondřej Koplík / Václav Morys, Klenotník Jan Rychtář. Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, premiéra čtvrtek 5. prosince 2013 v 18.30 hodin.

Mario De Rose: Nyní a navždy / Pietro Mascagni: Sedlák kavalír. Scénická kantáta a veristická opera. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie Miloslav Veselý, choreografie / Nyní a navždy Attila Egerházi, dramaturgie František Řihout, scéna Pavel Krejčí, kostýmy Tomáš Kypta, projekce Jan Erhart, sbormistr Martin Veselý.
– Nyní a navždy – Maria Bisso, WeiLong Tao, Alexandr Beň
– Sedlák kavalír – Santuzza – Šárka Hrbáčková / Olga Romanko, Lola – Miroslava Veselá, Turiddu – Lázaro Calderón / WeiLong Tao, Alfio – Alexandr Beň / Miloš Horák, Mamma Lucia – Dagmar Volfová. Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla, Balet Jihočeského divadla, DK Metropol České Budějovice, premiéra 7. prosince 2013 v 19.00 hodin.

***

Giuseppe Verdi:
Ernani
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jaroslav Valek
Kostýmy: Peter Čanecký
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 10. října 2013 Dvořákovo divadlo Ostrava
(psáno z reprízy 20. 11. 2013)

Ernani – Gianluca Zampieri
Don Carlo – Aleš Jenis
Don Ruy Gomez de Silva – Martin Gurbaľ
Elvira – Frédérique Friess
Giovanna – Anna Nitrová
Don Riccardo – Ondřej Koplík
Jago – Václav Živný

www.ndm.cz

***

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: František Babický
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Martin Veselý
Pohybová spolupráce: Marika Hanousková
Dramaturg: Vojtěch Havlík
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 25. října 2013 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z reprízy 26. 11. 2013)

Rusalka – Věra Poláchová
Princ – Richard Samek
Vodník – Pavel Vančura
Ježibaba – Kateřina Jalovcová
Cizí kněžna – Kateřina Šmídová
První žínka – Vanda Šípová
Druhá žínka – Gabriela Kopperová
Třetí žínka – Petra Vondrová
Lovec / Hajný – Oldřich Kříž
Kuchtík – Lenka Pavlovič

www.saldovo-divadlo.cz

***

Richard Wagner:
Bludný Holanďan
Dirigent: Norbert Baxa
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Aleš Valášek
Orchestr a sbor Severočeského divadla Ústí nad Labem
Obnovená premiéra 29. listopadu 2013 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Senta – Valeriya Vaygant
Holanďan – Nikolaj Někrasov
Dalan – Serguei Nikitine
Erik – Nikolaj Višňakov
Kormidelník – Jaroslav Kovacs
Mary – Věra Páchová

www.operabalet.cz

***

Antonín Dvořák/Karel Jaromír Erben:
Vodník, Polednice, Holoubek, Zlatý kolovrat
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Jakub Hrůša
Recitace: Soňa Červená, Petr Kostka
28. listopadu 2013 Španělský sál Pražského hradu Praha

www.pkf.cz

***
Hudební most Praha–Drážďany 2013/2014
Jan Dismas Zelenka:
Missa Dei Patris ZWV 19
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Dirigent: Václav Luks
1. prosince 2013 Kostel sv. Šimona a Judy Praha

www.collegium1704.com

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Martin Popelář, Petr Zbranek, archiv