Operní panorama Heleny Havlíkové (167)

Helena Havlíková, 28.05.2014 0:00

Výběr z vokálních koncertů Pražského jara od 17. do 25. května 2014
– Céline Mellon
– Collegium Marianum
– Les Arts Florissants
– Inspirace na dny příští
***

Céline Mellon
Je dobře, že tak významný festival, jakým Pražské jaro bezesporu je, dává prostor mladým začínajícím umělcům. Teprve pětadvacetiletá francouzská sopranistka Céline Mellon si své vystoupení na Pražském jaru vyzpívala v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2012, kde získala celkově druhou cenu. Pro svůj pražský debut si vhodně zvolila písňový recitál s mistrovskými díly tohoto svébytného oboru – Šest písní Richarda Strausse op. 68 na slova Clemense Brentana, Zapomenuté arietty Claudea Debussyho na texty Paula Verlaina a výběr z Cigánských melodií Antonína Dvořáka op. 55 na verše Adolfa Heyduka. Za citlivého klavírního doprovodu ruské klavíristky Jelizavety Tuljankiny se Mellon výborně představila především svým skvěle vyrovnaným, intonačně naprosto přesným, v technice koloratur zvládnutým (Straussův Amor) barevným něžným sopránem, který se sice zatím ve výškách zužuje do ostřejšího zvuku, ale je zřejmé, že sólistka má „našláplnuto“ na přinejmenším evropskou kariéru. A můžeme jen závidět publiku švýcarského Théâtre du Crochetan v Monthey, které si Mellon a jejího půvabného mládí a talentu může užívat v titulní roli Janáčkovy Lišky Bystroušky.Pražské vystoupení Mellon ovšem odkrylo i rezervy jejího projevu – jako by se ještě ostýchala dát najevo větší emoci, která je přitom pro interpretaci písní klíčová, a dokázala navázat bezprostřednější kontakt s posluchači. Tímto citovým „deficitem“ trpělo i mladistvě roztoužené Straussovo písňové vyznání své manželce Pauline. Prioritou se pro ni zdála být spíše krása tónu než artikulace textu, která by ji od „hlídání“ zvuku jejího hlasu dovedla k hlubšímu vyjádření obsahu, které hudba ve spojení s textem ve zvoleném repertoáru tak barvitě „maluje“. Převažovala nostalgie, smutek, melancholie – a pouze dramatická Straussova Píseň žen a Dvořákovy Široké rukávy poodhalily temperament této sympatické umělkyně. Ostatně její výkon odměnilo publikum zcela zaplněného sálu Bohuslava Martinů Hudební fakulty AMU tak bouřlivě, až to Mellon zaskočilo a přidala – poněkud mimo dramaturgickou linii svého předchozího programu – Laurettino O mio babbino caro z Pucciniho. A nádavkem ještě zopakovala Dvořákovu píseň Když mne stará matka a efektně brilantního Straussova Amora.

Hodnocení autorky: 70 %

***

Collegium Marianum
Soubor Collegium Marianum si pod vedením Jany Semerádové v současné mimořádně silné konkurenci seskupení, která se specializují na starou hudbu, získal postavení, které ho plně opravňuje k zařazení do programu Pražského jara. A to nejen úrovní své interpretace, ale i dramaturgickou nápaditostí svých programů. Volba Lamentací proroka Jeremiáše, ZWV 53 Jana Dismase Zelenky představila jednu ze stěžejních oblastí působnosti Collegia – objevování a uvádění skladeb tohoto českého skladatele vrcholného baroka způsobem, který ho prezentuje jako svrchovaného mistra kontrapunktu a dalších kompozičních technik tohoto období.Lamentace proroka Jeremiáše nad zbořeným Jeruzalémem s východiskem nápravy a obrody s vírou v Hospodina Zelenka komponoval v roce 1722 pro velikonoční obřady Zeleného čtvrtka, Velkého pátku a Bílé soboty v dvorním kostele v Drážďanech. Umístění koncertu Collegia Mariana do kostela Emauzského opatství tak akusticky i atmosférou oprávnilo „vytržení“ těchto lamentací z jejich bohoslužebného ukotvení. A vysoká úroveň provedení dodala seskupení šesti lamentací do jednoho celku sevřenost. Naskytla se tak příležitost ocenit variabilitu prostředků, které Zelenka v lamentacích použil pro vyjádření symboliky textu v rozpětí od melodicky jednoduchých „recitativních“ částí doprovázených pouze basem po rozvrásněné „árie“ při zhudebnění hebrejských písmen nebo zvolání s orchestrálním doprovodem smyčců, hobojů, ale i fléten, chalumeau a fagotu.

Ze sólistů, kteří se během večera v jednotlivých lamentacích střídali, vynikl především Tomáš Král nejen barvitostí svého basu, ale především empatií, se kterou zprostředkoval naléhavost Jeremiášových varování, která v jeho podání i kontextu událostí dnešních dnů dostala až nepříjemnou aktuálnost. Kontratenorista Damien Guillon se mohl opřít o svůj znělý pevný hlas, zatímco rakouský tenorista Daniel Johannsen své části Jeremiášových vizí takovou kvalitu neposkytl.

Hodnocení autorky: 80 %

***

Les Arts Florissants
Francouzský vokálně instrumentální ansámbl Les Arts Florissants patří k souborům, které svým renomé svrchovaně patří do programu našeho největšího festivalu a podporují jeho prestiž – po roce 1995 už podruhé. Podobně se jejich provedení opery-baletu Les Indes galantes Jeana-Philippa Rameaua v roce 2008 stalo ozdobou Strun podzimu.

Tentokrát se soubor Les Arts Florissant v Praze prezentoval svým nejnovějším programem – kompletním uvedením Sedmé knihy madrigalů Claudia Monteverdiho, který je součástí jejich velkého monteverdiovského koncertního a nahrávacího projektu všech Monteverdiho madrigalových knih.Z dnešního pohledu se zdá být až neuvěřitelné, že Monteverdiho „cílovou skupinou“ Sedmé knihy madrigalů při subtilním, rozmanitém a tvořivém vyjádření nejrůznějších podob lásky, ale i afektů hněvu, mírnosti a pokory bylo běžné obyvatelstvo Benátek. Porovnání vytříbenosti a úrovně vkusu Benátčanů první poloviny sedmnáctého století tak staví do hodně nemilosrdného zrcadla dnešní honbu za povrchní plytkostí obsahu a pseudoslávou neumětelství, které na nás valí nekonečné televizní show, držící si popularitu díky své sledovanosti.

Soubor patřil mezi objevitele předklasicistické hudby a průzkumníky takové její interpretace, která usiluje o co nejvěrnější podobu hudby, jak mohla znít v době svého vzniku. Jak uvedl Paul Agnew, tenorista a zastupující dirigent Les Arts Florissant a tvůrce monteverdiovského projektu v rozhovoru pro Hudební rozhledy: „Věrohodnost zvuku, přiblížit se co nejvíc chvíli, v níž génius, jehož hudba je po čtyřech, třech stoletích stále živá, usedl a perem se dotkl papíru. Když se dokážeme co nejvíc přiblížit skladatelově zvukové představě, tehdy, myslím, děláme tu nejlepší službu hudbě“. Tento svůj přístup speciálně v souvislosti s Monteverdim Agnew ještě podtrhl: „V Benátkách pokaždé zajdu do kostela Santa Maria dei Frari, a když stojím u Monteverdiho hrobky – je trošku obtížné ji nalézt nalevo v kapli svatého Ambrosia – vždy si uvědomím, jak je důležité pochopit nejenom pro barokní hudbu, ale u všech skladatelů, že žili, dýchali, jedli, spali jako my, že jejich hudba je hudba živých lidí, to nejsou žádné muzeální kousky. Pokaždé si připomenu, že zde, těmito ulicemi, podél těchto kanálů Monteverdi chodíval a zde tvořil“.

Tento cíl ale má své meze dané ryze prakticky nejen tím, že dnes je tato hudba provozována v prostorách, které se odlišují od těch skladatelem zamýšlených, ale především zkušeností posluchačů, hudební i obecně lidskou. A projekt kompletního uvedení Sedmé knihy madrigalů se tomuto lpění na maximální autenticitě vymyká i tím, že o celovečerním koncertním provedení všech skladeb této sbírky Monteverdi dle tehdejší provozovací praxe neuvažoval a neuskutečnilo se.

Už třicet pět let pod vedením cembalisty Williama Christieho je ansámbl Les Arts Florissants měřítkem a vzorem uvádění především barokní, ale i renesanční a klasicistické hudby. Stal se legendou, možná až příliš. Jestliže jejich dokonalost při Rameauově Les Indes galantes v roce 2008 v Národním divadle přinesla spontánní a čirou radost, plynoucí do hlediště jako léčivý balzám, kompletní uvedení Monteverdiho Sedmé knihy madrigalů stavělo na odiv spíše dokonalost, s jakou soubor naplňoval autorovo přání „řeč ať je vládkyní, ne služebnicí harmonie“. Pěvecká linka je zde zcela podřízena spádu a intonaci mluvené řeči italské milostné poezie.

Soubor stále působí jako celistvý organismus a koncentrace, kterou dokázal udržet po celý večer, byla obdivuhodná. Všichni (altistka Lucile Richardot zejména, ale i Lisandro Abadie s nádherně profondním basem) měli vynikající hlasovou techniku a nosné vyrovnané hlasy, nehledě k dokonalé výslovnosti zpívané italštiny. Všichni vstřebali „podnikovou identitu“ souboru „staré hudby“, bezezbytku, „vzorně“ ji naplnili. Otázkou zůstalo, nakolik se jim podařilo předat důvtip a sofistikovanost fines Monteverdiho madrigalů dnešnímu publiku, ochuzenému v šeru hlediště Rudolfina o možnost sledovat paralelně s provedením i český překlad slov. Přitom význam a úzké propojení s hudbou je právě pro vyznění těchto madrigalů klíčové. Četba skvělého překladu před koncertem nebo po něm nemohla jeden z těchto klíčových požadavků splnit. Škoda, stačilo přisvítit.

Hodnocení autorky: 70 %

***
Inspirace na dny příští
Pražské jaro – Antonín Dvořák: Svatební košile, op. 69. PKF – Prague Philharmonia. Dirigent Jakub Hrůša, Alžběta Poláčková (soprán), Richard Samek (tenor), Ivan Kusnjer (baryton), Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek – sbormistr. Rudolfinum – Dvořákova síň, čtvrtek 29. května 2014 ve 20.00 hodin.

Pražské jaro – The Hilliard Ensemble. Monika Mauch (soprán), Claudia Reinhard (soprán), David James (kontratenor), David Gould (kontratenor), Rogers Covey-Crump (tenor), Steven Harrold (tenor), Gordon Jones (baryton), Robert Macdonald (bas). Program: Johann Sebastian Bach: Der Geist hilft unser Schwachheit auf, BWV 226, Jesu, meine Freude, BWV 227, Komm, Jesu, komm, BWV 229, Ich lasse dich nicht, du segnest mich denn, BWV Anh. 159, Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225, Arvo Pärt: Summa, Two Slavonic Psalms, Most Holy Mother of God. Rudolfinum, Dvořákova síň, pátek 30. května 2014 ve 20.00 hodin.

Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky. Dirigent Martin Doubravský, režie a scéna Martin Otava, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr: Tvrtko Karlovič. Hoffmann – Rafael Alvarez / Tomáš Černý, Olympia – Olga Jelínková, Giulietta – Gabriela Kopperová, Antonia – Věra Poláchová, Nicklausse – Václava Krejčí Housková / Alžběta Vomáčková, Lindorf / Coppélius / Dapertuttto / Dr. Mirakel – Anatolij Orel / Pavel Vančura, Andres / Cochenille / Pitichinaccio / Frantz – Jiří Bartoš Sturc / Marian Mičjar, Antoniina matka – Blanka Černá, Spalanzani / Nathanael – Jan Ježek / Dušan Růžička, Hermann / Schlémil – Pavel Kobrle / Jiří Černý, Luther / Crespel – Adam Leftwich / Jaroslav Patočka, Stella – Hana Postránecká. Divadlo F. X. Šaldy Liberec, premiéra v pátek 30. května 2014 v 19.00 hodin.

Pražské jaro – Simona Houda Šaturová – soprán. Dramatické ženské role v opera seria 18. století. Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Joseph Haydn: Předehra k opeře Orfeo ed Euridice ossia L’Animo del Filosofo, Scena di Berenice Hob. XXIVa/10, Leopold Koželuh: Sinfonia g moll op. 22 č. 3, Wolfgang Amadeus Mozart: Árie Elettry z opery Idomeneo KV 366 „Idol mio“, Předehra k opeře Idomeneo KV 366, Koncertní árie „Misera, dove son?“ KV 369, Balettmusik I z opery Idomeneo KV 366, Árie Konstanze „Marter aller Arten“ z opery Entführung aus dem Sereil, Josef Mysliveček: Recitativ a ária Cleonice z opery Demetrio (2. verze, Neapol 1779) „Sarete al fin contenti“/„Mi parea del porto in seno”, Luigi Cherubini: Árie „Dei tuoi figli la madre“ z opery Medea. Rudolfinum, Dvořákova síň, sobota 31. května 2014 ve 20.00 hodin.
***

Pražské jaro 2014

Matiné I. – Mellon & Tuljankina
Céline Mellon (soprán)
Jelizaveta Tuljankina (klavír)
17. května 2014 Sál Bohuslava Martinů – Hudební fakulta AMU Praha

program:
Richard Strauss: Šest písní, op. 68
Claude Debussy: Ariettes oubliées
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55 (Má píseň zas mi láskou zní, Když mne stará matka a Široké rukávy a široké gatě)
přídavky:
Giacomo Puccini: O mio babbino caro
Richard Strauss: Amor
Antonín Dvořák: Když mne stará matka
***

Damien Guillon (kontratenor)
Daniel Johannsen (tenor)
Tomáš Král (baryton)
Collegium Marianum
Umělecká vedoucí: Jana Semerádová
20. května 2014 Emauzské opatství Praha

program:
Jan Dismas Zelenka: Lamentationes Jeremiæ prophetæ, ZWV 53
***

Miriam Allan (soprán)
Mhairi Lawson (soprán)
Lucile Richardot (alt)
Paul Agnew (tenor)
Zachary Wilder (tenor)
Lisandro Abadie (bas)
Les Arts Florissants
– Tami Troman (housle)
– Benjamin Scherer (housle)
– Samantha Montgomery (viola)
– Jean-Luc Thonnerieux (viola)
– Joseph Carver (violone)
– Atsushi Sakai (viola da gamba)
– Sébastien Marq (zobcová flétna)
– Michelle Tellier (zobcová flétna)
– Massimo Moscardo (basová loutna)
– Thomas Dunford (basová loutna)
– Marie Van Rhijn (cembalo)
– Florian Carré (cembalo)
25. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha