Operní panorama Heleny Havlíkové (168)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Specifickou dráždivost androgynního hlasového výrazu kastrátů ani ženský hlas, ani vysoký tenor či baryton nemohou vyjádřit. Využít vysoké polohy hlasu a přitom mu ponechat mužské charakteristiky zabarvení hlasu se přepisům jejich partů do „kalhotkových“ rolí zpravidla nedaří postihnout kontrast mužského a ženského principu. Dnešní kontratenoristé (a Bejun Mehta je jedním z nejlepších) disponují hlasovou technikou, která jim umožňuje zpívat vysoké polohy, aniž by je připravila o mužnost celkového výrazu. Mehta se navíc pod Havelkovým režijním vedením projevil jako výborný a věrohodný herec (nakolik byly jeho slzy opravdové, se můžeme jen dohadovat, ale rozhodně má potenciál slzy diváků vyvolat).

Orfeovu manželku Eurydiku ztvárnila rakouská sopranistka Eva Liebau, která na cestě z podsvětí přesně vyjadřuje pocity ženy, která si není jistá, proč ji její partner „odmítá“, a svéhlavě se dožaduje vysvětlení – za každou cenu, i když už tuší, že překračuje „povolenou“ mez, která vztah ničí. Tato „nemožnost komunikace“ je typickým základem všech partnerských krizí a Havelkovi se ji podařilo ilustrovat lépe než v manželské poradně. Roli (bavící se) „manželské poradkyně“ skvěle zvládá švýcarská sopranistka Regula Mühlemann – pro roli Amora nejen výborně hlasově disponovaná, ale i velmi půvabná. Je to jediná postava, která v Havelkově pojetí do děje vnáší ironický nadhled a humor – v přesně odměřené dávce. Na scénu dorazí shůry přesně ve stylu skutečně jako deus ex machina v jakémsi Amormobilu z obláčků, vybavena křidélky, přilbou, pancířem a lukem s toulcem plných milostných šípů. Když do tohoto nebeského spouštědla nastupuje, vrazí do obláčků přilbicí, která se jí na hlavě posune do podoby koketního kloboučku. Špicí milostného šípu si čistí nehty a použije ho také k odřezání oprátky, na které se chce zoufalý Orfeo oběsit, když jeho milovaná cestou z podsvětí opět zemře. Ve finále pak Orfea vyšle na novou cestu – samotného. Dodává tak závěrečnému „Ať triumfuje Amor a celý svět slouží lásce“ nový, realistický výklad, odlišný od Gluckova happy endu. Organickou součástí celé koncepce byla i choreografie tanečních výstupů při smutečním obřadu, fúrií a přízraků hlídajících vstup do podsvětí i stínů v podsvětí připomínajících spíše bukolicky blažené elysium.  Je většinou obtížné si připustit, že staletí vzdálené doby mohly být kulturně vyspělejší než ta naše – idea jaksi automatického „pokroku“ notně pokulhává. Celosvětově úspěšný návrat k odkazu doby baroka je dokladem, že nejde o pouhou módní vlnu, ale že bezradnost dnešních operních tvůrců, jak na tento odkaz navázat, vymezit se vůči němu – a hlavně jej rozvinout a povýšit tak, aby publikum dvacátého prvního století tento pokrok hudebního výrazu vzalo za svůj, se nedaří a nové opery mají zpravidla jepičí životnost.

Jak Gluck dokáže i po dvě stě padesáti letech inspirovat dnešní tvůrce, ukázalo i nedávné liberecké nastudování. Nad Gluckovou partiturou a antickým mýtem Orfea zde sklenuli zcela současný inscenační výklad. Orfeova pouť do podsvětí je v pojetí režiséra i scénografa Martina Otavy předsmrtnou halucinací, přeludem, snem zoufalého mladíka v černém luxusním obleku a bělostné košili uprostřed konvencí současné high society. Tento dvacetiletý člověk počátku jednadvacátého století jménem Orfeus se nedokáže vyrovnat se smrtí své milované, ani s cynismem smutečních hostů, kteří na pohřbu Eurydiky „povinně“ odzpívají žalozpěv, ale pak noty i květiny vztekle odhodí na katafalk a otráveně odejdou. V depresi beznaděje a prázdnoty Orfeus spolyká prášky, které zapíjí alkoholem rovnou z láhve, a v předsmrtných křečích ve svobodném bezčasí své mámivé mysli se vydá svou manželku hledat. Když se mu v jeho vidinách už už zdá, že dosahuje návratu touženého štěstí, přízrak manželky mizí a mladík s nadějí v budoucí štěstí umírá.

Celý inscenační tým filmové verze Gluckova Orfea předvedl, že návraty k barokní opeře s prolnutím dobových inscenačních prvků a zkušeností dnešních lidí, paradoxně otevírají současný smysl opery přesvědčivěji než mnohá soudobá díla.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Hudební nastudování: Oliver Dohnányi, režie: Jana Kališová, scéna a kostýmy: Jana Zbořilová, sbormistr: Zdeněk Vimr, choreografie: Jaroslava Leufenová. Krušina – Jiří Hájek / Dalibor Tolaš, Ludmila – Iveta Koppová Žižlavská / Ivana Šaková, Mařenka – Lucie Kašpárková / Kateřina Šmídová Kalvachová / Ivana Veberová, Mícha – Pavel Horáček / František Zahradníček, Háta – Jana Foff Tetourová / Jana Piorecká, Vašek – Tomáš Kořínek / Aleš Voráček, Jeník – Aleš Briscein / Josef Moravec / Richard Samek, Kecal – Jevhen Šokalo / Jan Šťáva, Principál komediantů – Jan Adamec / Jan Ježek, Esmeralda – Adéla Lučanská / Radka Sehnoutková, Indián – David Cody / Roman Dušek. Sbor opery, orchestr a balet DJKT. Premiéra ve Velkém divadle v sobotu 7. června 2014 v 19.00 hodin.
***

Pražské jaro 2014
The Hillard Ensemble
Monika Mauch (soprán)
Claudia Reinhard (soprán)
David James (kontratenor)
David Gould (kontratenor)
Rogers Covey-Crump (tenor)
Steven Harrold (tenor)
Gordon Jones (baryton)
Robert Macdonald (bas)
30. května 2014 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

program:
Johann Sebastian Bach: Der Geist hilft unser Schwachheit auf, BWV 226
Arvo Pärt: Summa
Johann Sebastian Bach: Jesu, meine Freude, BWV 227
=přestávka=
Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm, BWV 229
Arvo Pärt: Two Slavonic Psalms
Johann Sebastian Bach: Ich lasse dich nicht, du segnest mich denn, BWV Anh. 159
Arvo Pärt: Most Holy Mother of God
Johann Sebastian Bach: Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225

www.festival.cz
***

Pražské jaro 2014
Simona Houda Šaturová & Collegium 1704
Dirigent: Václav Luks
Simona Houda Šaturová (soprán)
Collegium 1704
31. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
– Joseph Haydn: Předehra k opeře Orfeo ed Euridice ossia L’Animo del Filosofo
– Joseph Haydn: Scena di Berenice Hob.XXIVa/10
– Leopold Koželuh: Sinfonia g moll op. 22 č. 3
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Árie Elettry z opery Idomeneo  KV 366 „Idol mio“
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Předehra k opeře Idomeneo KV 366
–  Josef Mysliveček: Recitativ a ária Cleonice z opery Demetrio (2. verze, Neapol 1779) „Sarete al fin contenti“/„Mi parea del porto in seno“
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertní árie „Misera, dove son?“ KV 369
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Balettmusik I z opery Idomeneo KV 366
–  Luigi Cherubini: Árie „Dei tuoi figli la madre“ z opery Medea
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Balettmusik II z opery Idomeneo KV 366
–  Wolfgang Amadeus Mozart: Árie Konstanze „Marter aller Arten“ z opery Entführung aus dem Sereil
přídavek:
Josef Mysliveček: L’Olimpiade (Aristea)

www.festival.cz
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - The Hilliard Ensemble (Pražské jaro 2014)

[yasr_visitor_votes postid="110260" size="small"]

Vaše hodnocení - Collegium 1704 & S.Šaturová (Pražské jaro 2014)

[yasr_visitor_votes postid="110625" size="small"]

Vaše hodnocení - Gluck: Orfeo ed Euridice - Arthaus Musik 2014 (DVD)

[yasr_visitor_votes postid="110766" size="small"]

Mohlo by vás zajímat