Operní panorama Heleny Havlíkové (168)

slot gacor agen slot gacor link slot gacor link slot gacor slot pulsa situs slot gacor situs slot gacor gacor88 slot pulsa game slot slot gacor Týden od 26. května do 1. června 2014 - The Hilliard Ensemble – loučení s legendou - Simona Houda &Scaron;aturová na Pražském jaru - Orfeo s Eurydikou v Havelkově &bdquo;manželské poradně“ - Inspirace na dny pří&scaron;tí *** The Hilliard Ensemble – loučení s legendou Britské mužské vokální kvarteto The Hilliard Ensemble (založeno v roce 1974) bylo na leto&scaron;ním Pražském jaru vedle francouzského vokálně-instrumentálního souboru Les Arts Florissants (od roku 1979) druhým uskupením, které od sedmdesátých let minulého století formuje takzvanou historicky poučenou interpretaci staré hudby, jak jsme mohli poznávat už při jejich předchozích pražských vystoupeních: The Hilliard Ensemble, který svůj název odvodil od alžbětinského mistra portrétních miniatur Nicholase Hilliarda, v Praze vystoupil dokonce už po &scaron;esté – a naposledy. Kvarteto, z jehož původního obsazení působí dnes již pouze kontratenorista David James, se rozhodlo letos po čtyřicetiletém působení 20. prosince v londýnské Wigmore Hall ukončit svoji činnost. Třebaže se The Hilliard Ensemble zpočátku specializoval na hudbu středověku a renesance, rozsah svého působení inspirativně roz&scaron;ířil – nejen o hudbu soudobou, často právě pro ně psanou, ale i o spolupráci s umělci mimo okruh takzvané klasické hudby. Tyto dramaturgické přesahy postihla i pražská vystoupení &bdquo;Hilliardů“ – z toho třikrát na Pražském jaru (v roce 1992 s programem Hudba ve &Scaron;panělsku v době Kry&scaron;tofa Kolumba a Písně o lásce od středověku po současnost, v roce 1995 s Kodexem Speciálníkem a v roce 2011 s operou Heinera Goebbelse I Went to the House But Did Not Enter) a dvakrát na Strunách podzimu s oběma svými cross-over programy Officium (1997) a Officium Novum (2010), které ve spolupráci s norským jazzovým saxofonistou Janem Garbarkem měly zcela mimořádný ohlas. (Jiný pohled na propojení středověkého zpěvu s jazzem u nás přiná&scaron;í program a nahrávka Apokalypsa ženského vokálního souboru Tiburtina a David Dorůžka trio). Leto&scaron;ní program Hilliardů propojil obě dramaturgické linie v jednom večeru. Pět barokních motet Johanna Sebastiana Bacha prokládaly duchovní kompozice soudobého estonského skladatele Arvo Pärta, jednoho z &bdquo;dvorních“ skladatelů Hilliardů, jejichž úzké a umělecky plodné přátelství (Hilliardi natočili nebo koncertně uvedli stovky Pärtových skladeb) trvá na třicet let. Setkávání, analogie, prolínání, paralela, ale i střetávání, konfrontace, kontrast skladatelů vzdálených čtvrt století nabídly vzru&scaron;ující kombinaci umění dvou mistrů, pro které se křesťanská religiozita stala duchovním i kompozičním východiskem jejich tvorby a pro které byla inspirace gregoriánským chorálem a vokální vícehlas nástrojem pro vyjádření právě takového obsahu. Zvolený repertoár s kombinacemi trojhlasu až po dvojsborový osmihlas si vyžádal roz&scaron;íření klasické sestavy The Hilliard Ensemble ve složení David James – kontratenor, Rogers Convey-Crump – tenor, Steven Harrold – tenor a Gordon Jones – baryton o dvě sopranistky (Monika Mauch, Claudia Reinhard), dal&scaron;ího kontratenoristu Davida Goulda a basistu Roberta Macdonalda. V pärtovské části programu The Hilliard Ensemble i jeho hosté mnohem sugestivněji zprostředkovali poselství modliteb, žalmů, evangelia sv. Luká&scaron;e o náv&scaron;těvě Ježí&scaron;e v domě farizejově i creda s jemnými pianissimy v unisonech, dramaticky zvrásněnými dialogy hlasů, vrstvenými kontrapunktickými liniemi i dráždivými disonancemi shluků clustrů. V Bachových motetech už propojování hlasů postrádalo stmelenost, a to nejen v barvě, ze které se často vymykaly oba ženské soprány, ale i v detailech nástupů a preciznosti vedení jednotlivých hlasů. Provozovací praxe motet velmi pravděpodobně už za Bachova života byla, stejně jako dnes je, velmi různorodá, od velkých sborových uskupení po komorní, od interpretace a cappella po různé nástrojové kombinace generálbasu. The Hilliard Ensemble zvolil obsazení po jednom hlasu, které bez chrámového dozvuku v Rudolfinu nemilosrdně odhalovalo sebemen&scaron;í nepřesnost a do jednotvárnosti zplo&scaron;tilo výrazovou &scaron;kálu. V sedmdesátých letech byl The Hilliard Ensemble jedním z mála mužských vokálních uskupení se specializací na starou hudbu. Leto&scaron;ní pražský koncert na rozloučenou už spí&scaron;e jen připomenul, jaká sezpívanost, kombinace barev i odstínění dynamiky, intenzita vyjádření obsahu patřily k základním přednostem tohoto souboru, který je ov&scaron;em dnes &bdquo;jen“ jedním z mnoha. Vedle britského mužského vokálního sexteta The King‘s Singers, amerického komorního sboru Chanticleer, mnichovského kvarteta Stimmwerck, které jsme v posledních letech mohli zažít i v Praze, ale i na&scaron;ich vokálních souborů Cappella Marianna Vojtěcha Semeráda nebo Collegium Vocale 1704 Václava Lukse dnes patří The Hilliard Ensemble k legendám, na které budeme vzpomínat spí&scaron;e díky jejich dřívěj&scaron;ím koncertům a nahrávkám. Rozhodnutí Hilliardů ukončit své působení se tak jeví jako moudré. Hodnocení autorky: 60 % *** Simona Houda &Scaron;aturová na Pražském jaru Simona Houda &Scaron;aturová dnes patří k sólistkám, které se prosadily v zahraničí, navíc v tak konkurenčním oboru, jakým je koloraturní soprán v rolích Mozartových oper (Pamina, Zuzanka, Sandrina, Konstance), ale i v Donizettiho vrcholném belcantu Lucie z Lammermooru a Verdiho Traviatě nebo Gildě. Právě v Rigolettovi svým výkonem nedávno vyvolávala ovace v bruselské inscenaci v režii Roberta Carsena, jejíž záznam je už ve streamu dostupný do 17. června zdarma na stránkách Královského divadla la Monnaie (zde). Koncert Simony Houdy &Scaron;aturové v Rudolfinu byl obohacením leto&scaron;ního ročníku Pražského jara nejen v nabídce vokálních recitálů, ale i ve festivalové dramaturgické linii zaměřené na starou hudbu, v tomto případě pozdního baroka a klasicismu – Josepha Haydna, Josefa Myslivečka Wolfganga Amadea Mozarta a Luigiho Cherubiniho. V rozsáhlých scénách nebo áriích ženských rolí pozdní opery seria omnáctého století s jejich vypjatým afekty mohla Simona Houda &Scaron;aturová představit celou &scaron;kálu citů a vá&scaron;ní, v nichž se zmítají milující i pomstychtivé mytologické hrdinky – naříkají nad zmírajícími milenci, propadají zoufalství, zuří z bolesti, která trhá jejich srdce, snaží se zapomenout na své rozhořčení, prosí za slitování a pokorně doufají v lásku. Zejména v něžně lyrické Mozartově Elektře z opery Idomeneo uplatnila kantabilitu dlouhých legatových linií, zatímco jako Haydnova Berenice, ale i Cherubiniho Medea vybuchovala v erupcích žalu, bolesti, výčitek vůči Bohům i proradnému manželovi. A blýskla se také brilantními koloraturami. A v závěrečné árii Konstance (Matern aller Arten z Únosu ze serailu) jasně přesvědčila, že její současná mozartovská doména má plné oprávnění. A přídavek árie Aristei z Myslivečkovy Olympiády ukázal, jak se Simona Houda &Scaron;aturová zabydluje v dramatičtěj&scaron;ím výrazu, aniž ztrácí srdečnou emotivnost svého projevu.K úspěchu jejího recitálu významně přispěl Václav Luks a jeho Collegium 1704 – orchestr zde neplnil pouze roli doprovodu, ale byl jí plnohodnotným vnímavým partnerem. Uplatnil se i samostatně, v předehrách nebo v případě Idomenea v hudbě k baletům. V porovnání s jinými nahrávkami se Luks sympaticky nehnal za zběsilými tempy ani velkým zvukem, ale staví svou interpretaci na souhře a propracování detailů. Hodnocení autorky: 85 % *** Orfeo s Eurydikou v Havelkově &bdquo;manželské poradně“ V květnu 2014 v roce třístého výročí narození vy&scaron;lo u společnosti Arthaus – Musik pozoruhodné DVD (a BluRay) s filmovým zpracováním opery Orfeo ed Euridice Christopha Willibalda Glucka s americkým kontratenoristou Bejunem Mehtou v titulní roli. Režisérem filmu, který se natáčel v Barokním divadle v Českém Krumlově v roce 2013, je Ondřej Havelka, hudební nastudování je dílem dirigenta Václava Lukse a jeho Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704. Nahrávka vznikla v produkci BVA International společně s Clasart Classic, Unitel a ORF za spolupráce s Českou televizí a dal&scaron;ími televizními společnostmi SVT, YLE a RSI. Na přenosy oper do kin jsme si už zvykli a DVD se záznamy operních inscenací vycházejí stovky. Toto zpracování je ov&scaron;em unikátní tím, že jde o přiznaně filmovou verzi, zasazenou do prostoru barokního divadla v Českém Krumlově. Využívá nejen jevi&scaron;tě s původními kulisami a celou barokní divadelní ma&scaron;inérií, ale i dal&scaron;í prostory včetně zákulisí a tajuplného podzemní, ve finále pak dlouhou chodbu spojující divadlo se zámkem. Vlastní divadelní inscenace tak dostává dal&scaron;í psychologickou vrstvu zejména jiným úhlem vhledu do Orfeova vnitřního světa.Českokrumlovské zámecké barokní divadlo je jedinečným dokladem architektonické, estetické i technologické vyspělosti provozování divadla na evropských zámcích druhé poloviny osmnáctého století s jeho zálibou v jevi&scaron;tních zázracích. Navíc se dochovalo v téměř neporu&scaron;eném stavu, jakkoli koncem &scaron;edesátých let minulého století musela být zahájena rozsáhlá rekonstrukce, trvající pod navýsost poučenou a důslednou supervizí doktora Pavla Slavka prakticky dodnes – o to více je třeba považovat si možnosti vidět ve filmu &bdquo;v akci“ i jinak běžně nedostupné prostory divadla. Tento tvar Gluckova Orfea tak rozvíjí předchozí Havelkovu zku&scaron;enost s českokrumlovským zámeckým divadlem – v roce 2011 zde nastudoval v novodobé premiéře operu psanou přímo pro toto divadlo – Dove è amore è gelosia Giuseppe Scarlattiho – ov&scaron;em &bdquo;pouze“ jako televizní záznam této inscenace, který získal na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha v roce 2012 cenu VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových a o rok později cenu Asociace německých hudebních kritiků za nejlep&scaron;í DVD. Christoph Willibald Gluck (1714–1787) jako skladatel procestoval celou Evropu (jak bylo v té době u hudebníků nutností, pokud se svým řemeslem chtěli uživit) – klíčové pro něj bylo setkání s italským literátem Ranierim de Calzabigi, který ho inspiroval svým názorem, že &bdquo;hudba se má řídit dějem“ (oproti zvyklostem opera seria, kladoucím důraz na efektní pěveckou techniku pro vyjádření...