Operní panorama Heleny Havlíkové (170)

  1. 1
  2. 2

Týden od 9. do 15. června 2014
– Liberecké Hoffmannovy povídky na hraně hetero a homosexuality
– Stý most Collegia 1704
– Inspirace na dny příští
***

Liberecké Hoffmannovy povídky na hraně hetero a homosexuality
I u nás patří Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha (1819–1880) k často uváděným titulům. Liberecké nastudování po nedávném plzeňském (zde) je deváté za poslední desetiletí. Přitom Hoffmanovy povídky rozhodně nepatří ke snadným operám svými nároky na pěvecké obsazení s mimořádně rozsáhlým tenorovým partem titulní role, basovou čtyřrolí a trojicí sopránových rolí různých oborů – koloraturního, lyrického a mladodramatického. Inscenátory láká fantaskní svět Hoffmannovy a Offenbachovy obrazivosti mezi realitou a halucinací, kde básník sám se stává hlavní postavou opery. Potenciál Offenbachova „pekelného stroje“, jakým je tato bizarní opera o nadějích a úzkostech, fantaziích, láskách a závislostech básníka a opilce Hoffmanna, ještě umocňuje to, že tento slavný a úspěšný skladatel stovky operet svou jedinou operu nedokončil. Pařížské premiéry v roce 1881 (která se hrála bez benátského dějství) se nedožil a neexistuje žádná skladatelem autorizovaná verze ani doložená koncepce, takže se Hoffmannovy povídky hrají v mnoha verzích a interpretacích a vyšly v několika různých edicích.

V Liberci zvolili tradiční verzi se zpívanými recitativy se stručným prologem (bez úvodního výstupu Múzy, která se převtělí do Hoffmannova průvodce Nicklausse), třemi dějstvími a epilogem – třemi odlišnými sopranistkami. Oproti dnes běžnějšímu pořadí Hoffmannova vyprávění o svých láskách k loutce Olympii, zpěvačce Antonii a kurtizáně Giuliettě rámovaných Lutherovým sklípkem, kde se Hoffmann během svého vyprávění a čekání na primadonu Stellu do němoty opije, se v liberecké inscenaci hraje sled Olympie, Giulietta a Antonie s jedinou přestávkou po Olympii. Režisér a zároveň výtvarník scény Martin Otava vytvořil jeden základní prostor vymezený černými stěnami, které matně odrážejí dění (ale i hlasy) na jevišti, rozšiřují prostor průhledem do hloubky jeviště. Stal se z nich téměř „poznávací znak“ libereckých operních inscenací. Lutherův sklep „zabydluje“ dlouhý barový pult, skříň s lahvemi a červené kovové schodiště, prostor u Spalanzaniho nákres loutky a jednoduchý stolek se stoličkami, Benátky antický sloup a jeho torzo, které slouží i jako křeslo, a pokoji u rady Crespela dominuje efektní průhledný klavír vyplněný růžemi. Jednotlivá vyprávění o Hoffmannových láskách pak charakterizují barvy stovek led světel v obvodových stěnách jeviště. Jejich volba je však poněkud matoucí – dějství s chladným automatem Olympií je červené, ačkoli by tato vzrušující zneklidňující barva smyslnosti, ale i krve a nebezpečí patřila spíše k části s kurtizánou Giuliettou v Benátkách, které končí vraždou Hoffmannova soka v lásce. Benátky tu jsou naopak modré – coby symbol chladu přísluší spíše mechanické loutce Olympii. Dějství s Antonií pak příhodně dominuje zelená, která představuje citlivost a naději, v kombinaci s fialovou.

Básník Hoffmann v plášti, pod kterým má černé kalhoty, šedou vestu a bílou košili (kostýmy Aleš Valášek) působí v tomto oblečení spíše usedle a jedině černý šátek místo kravaty naznačuje rozevlátou duši básníka, který propadá absurdním láskám i svému deliriu, jak mezi svými historkami postupně upíjí z lahve, kterou mu ochotně podstrkává ďábelský Lindorf. Hlavní předností představení 10. června byl výkon Tomáše Černého v této roli s intonační přesností, kultivovaností, vyrovnaným rejstříkem a suverénními výškami. Olympii – v bílých šatech – nechá její vynálezce fyzik Spalanzani přivézt na rudlíku a snaží se ji ovládat dálkovou vysílačkou s anténou. Moc mu to nejde, Olympie „nezpůsobně“ k pohoršení pozvané společnosti zvedá sukni, vystrkuje zadní část těla a prudce vráží do kdekoho. Hoffmanna nakonec porazí na stolek a míra vkusu je překročena ve chvíli, když dokonce znázorňuje kopulační pohyby. Velká koloraturní árie však v podání Olgy Jelínkové zní zastřeně. To Lucie Hájková se jako Giulietta mohla nejen ve slavné barkarole opřít o svůj barevný plný soprán a dodala této kurtizáně, která se efektně spustí shora sedící v srpku měsíce, vemlouvavou svůdnost i prvoplánovou chamtivost. A konečně Věra Poláchová jako Antonie hospodařila se svým sopránem menšího objemu velice promyšleně, takže vygradovala svou píseň lásky od něžné touhy po předsmrtnou extázi ze zpěvu.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Hoffmannovy povídky (DFXŠ Liberec)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Scarlatti: Stabat Mater etc (Hudební most Praha-Drážďany 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jiří Vokoun

Já jako hudební laik,přesto ale nadšený posluchač a divák,recenze beru spíše jako vodítko a upozornění.A na to,co vidím a slyším,si názor utvořím sám,bez ohledu na recenzi.Na liberecké Hoffmanovi povídky jsem četl asi tři recenze a každá byla jiná,hlavně z hlediska pěveckého obsazení hlavní role.Takže teď už jenom zarezervovat vstupenky na podzimní představení a přesvědčit se na vlastní oči a uši,jak to vlastně je.