Operní panorama Heleny Havlíkové (170)

Týden od 9. do 15. června 2014
– Liberecké Hoffmannovy povídky na hraně hetero a homosexuality
– Stý most Collegia 1704
– Inspirace na dny příští
***

Liberecké Hoffmannovy povídky na hraně hetero a homosexuality
I u nás patří Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha (1819–1880) k často uváděným titulům. Liberecké nastudování po nedávném plzeňském (zde) je deváté za poslední desetiletí. Přitom Hoffmanovy povídky rozhodně nepatří ke snadným operám svými nároky na pěvecké obsazení s mimořádně rozsáhlým tenorovým partem titulní role, basovou čtyřrolí a trojicí sopránových rolí různých oborů – koloraturního, lyrického a mladodramatického. Inscenátory láká fantaskní svět Hoffmannovy a Offenbachovy obrazivosti mezi realitou a halucinací, kde básník sám se stává hlavní postavou opery. Potenciál Offenbachova „pekelného stroje“, jakým je tato bizarní opera o nadějích a úzkostech, fantaziích, láskách a závislostech básníka a opilce Hoffmanna, ještě umocňuje to, že tento slavný a úspěšný skladatel stovky operet svou jedinou operu nedokončil. Pařížské premiéry v roce 1881 (která se hrála bez benátského dějství) se nedožil a neexistuje žádná skladatelem autorizovaná verze ani doložená koncepce, takže se Hoffmannovy povídky hrají v mnoha verzích a interpretacích a vyšly v několika různých edicích.

V Liberci zvolili tradiční verzi se zpívanými recitativy se stručným prologem (bez úvodního výstupu Múzy, která se převtělí do Hoffmannova průvodce Nicklausse), třemi dějstvími a epilogem – třemi odlišnými sopranistkami. Oproti dnes běžnějšímu pořadí Hoffmannova vyprávění o svých láskách k loutce Olympii, zpěvačce Antonii a kurtizáně Giuliettě rámovaných Lutherovým sklípkem, kde se Hoffmann během svého vyprávění a čekání na primadonu Stellu do němoty opije, se v liberecké inscenaci hraje sled Olympie, Giulietta a Antonie s jedinou přestávkou po Olympii. Režisér a zároveň výtvarník scény Martin Otava vytvořil jeden základní prostor vymezený černými stěnami, které matně odrážejí dění (ale i hlasy) na jevišti, rozšiřují prostor průhledem do hloubky jeviště. Stal se z nich téměř „poznávací znak“ libereckých operních inscenací. Lutherův sklep „zabydluje“ dlouhý barový pult, skříň s lahvemi a červené kovové schodiště, prostor u Spalanzaniho nákres loutky a jednoduchý stolek se stoličkami, Benátky antický sloup a jeho torzo, které slouží i jako křeslo, a pokoji u rady Crespela dominuje efektní průhledný klavír vyplněný růžemi. Jednotlivá vyprávění o Hoffmannových láskách pak charakterizují barvy stovek led světel v obvodových stěnách jeviště. Jejich volba je však poněkud matoucí – dějství s chladným automatem Olympií je červené, ačkoli by tato vzrušující zneklidňující barva smyslnosti, ale i krve a nebezpečí patřila spíše k části s kurtizánou Giuliettou v Benátkách, které končí vraždou Hoffmannova soka v lásce. Benátky tu jsou naopak modré – coby symbol chladu přísluší spíše mechanické loutce Olympii. Dějství s Antonií pak příhodně dominuje zelená, která představuje citlivost a naději, v kombinaci s fialovou.

Básník Hoffmann v plášti, pod kterým má černé kalhoty, šedou vestu a bílou košili (kostýmy Aleš Valášek) působí v tomto oblečení spíše usedle a jedině černý šátek místo kravaty naznačuje rozevlátou duši básníka, který propadá absurdním láskám i svému deliriu, jak mezi svými historkami postupně upíjí z lahve, kterou mu ochotně podstrkává ďábelský Lindorf. Hlavní předností představení 10. června byl výkon Tomáše Černého v této roli s intonační přesností, kultivovaností, vyrovnaným rejstříkem a suverénními výškami. Olympii – v bílých šatech – nechá její vynálezce fyzik Spalanzani přivézt na rudlíku a snaží se ji ovládat dálkovou vysílačkou s anténou. Moc mu to nejde, Olympie „nezpůsobně“ k pohoršení pozvané společnosti zvedá sukni, vystrkuje zadní část těla a prudce vráží do kdekoho. Hoffmanna nakonec porazí na stolek a míra vkusu je překročena ve chvíli, když dokonce znázorňuje kopulační pohyby. Velká koloraturní árie však v podání Olgy Jelínkové zní zastřeně. To Lucie Hájková se jako Giulietta mohla nejen ve slavné barkarole opřít o svůj barevný plný soprán a dodala této kurtizáně, která se efektně spustí shora sedící v srpku měsíce, vemlouvavou svůdnost i prvoplánovou chamtivost. A konečně Věra Poláchová jako Antonie hospodařila se svým sopránem menšího objemu velice promyšleně, takže vygradovala svou píseň lásky od něžné touhy po předsmrtnou extázi ze zpěvu.

Pro různé podoby ďábelského Lindorfa má sice Pavel Vančura dostatečně sonorní bas a pro tuto roli hlasové předpoklady, nicméně ani kostým kapitána se spoustou vyznamenání, za kterého je v Benátkách, ani pelerína a lékařský kufřík – příhodně ve tvaru rakve u Antonie – z něj neudělají přízračného Hoffmannova protihráče, rozhodnutého básníka zničit. Možná to byl záměr, protože v pojetí Martina Otavy básníka nakonec nezničí Lindorf, ale jeho přítel Nicklausse. Žárlivě pozoruje Hoffmannovy milostné úlety a dobrovolně se nechá zneužívat – než pochopí, že ho nikdy nezíská. Když dospěje do bezvýchodného bodu zlomu, Hoffmanna otráví smrtelnou dávkou drogy a sám se nad jeho mrtvolou zastřelí revolverem. Václava Krejčí Housková, která zpívá Nicklausse i v plzeňské inscenaci, i v Liberci zvládá tuto roli s pěveckou jistotou. V liberecké inscenaci ovšem podivný čtyřúhelník Hoffmann, jeho lásky, Nicklausse a Lindorf v různých podobách, ještě výrazně doplňuje postava idiotského kulhajícího hrbatého sluhy, který má sice v celé opeře jedinou velkou árii jako Frantz, zde ovšem svou groteskně zveličenou obsedantní uklízecí mánií s koštětem a hadrem dotváří galerii vyšinutých postav. Martin Doubravský v hudebním nastudování hudebně vyjádřil základní výrazové vrstvy této opery. Třebaže poslední operní režie Martina Otavy na postu ředitele libereckého divadla nepatří k přelomovým, vznikla divácky atraktivní inscenace, která ctí libreto i hudbu a nabízí neobvyklý pohled nejen na vztah Hoffmanna a Nicklausse, ale daří se rozšířit galerii postav i začleněním pitvorného Andrése / Cochenilla / Frantze / Pitichinaccia do bláznivého příběhu.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Stý most Collegia 1704
Další koncert Collegia 1704 v rámci cyklu Hudební most Praha–Drážďany byl věnován italským skladatelům první poloviny osmnáctého století, kteří působili v Neapoli, avšak prezentoval toto operní centrum, které ovládlo celou Evropu, jinými žánry: z díla Alessandra Scarlattiho zazněla v podání sopranistky Hany Blažíkové velká scéna Krásná matko květů o milostném soužení, z díla jeho syna Domenica Scarlattiho kontrapunkticky spletité zhudebnění sekvence Stabat mater a Francesco Durante byl zastoupen pětihlasým kajícím žalmem Miserere. Collegium 1704, tentokrát v komorním obsazení continua (violoncello, kontrabas, varhany a theorba) a dvojicí houslí (Helena Zemanová a Jana Chytilová) a Collegium Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse opět osvědčilo své špičkové kvality a hluboké souznění se stylem a nároky interpretovaných skladeb, umocněných navíc prostorem kostela Panny Marie Sněžné s nejvyšší kostelní klenbou ze všech chrámu v Praze. Tímto koncertem oslavilo Collegium sté pokračování svého cyklu, který prostřednictvím hudby propojuje Prahu a Drážďany už od roku 2008.V Mladé frontě Dnes se 6. června objevil článek Michaely Svobodové, který dovozoval protekci Luksova Collegia při výběrovém dotačním řízení Ministerstva kultury, protože s Collegiem na lesní roh občas také hraje Miroslav Rovenský, který je v současné době náměstkem ministra kultury a vystupuje díky svému umění hry na přirozený lesní roh i s řadou jiných souborů.

Nejsem členkou jedenáctičlenné komise, která bodováním rozhoduje o přidělení ministerských grantů na podporu projektů profesionálního hudebního umění v oblasti klasické hudby, ostatně jejím členem není ani Miroslav Rovenský, takže vycházím z veřejně dostupných zdrojů. Řadu členů komise ovšem osobně znám a neumím si dost dobře představit, že by se nechali náměstkem zaúkolovat, komu ze žadatelů mají přidělit kolik bodů. Ohodnocení, které Collegium v okruzích Koncertní akce v oblasti staré hudby a Koncertní akce výjimečné dramaturgické objevnosti získalo, se podle mé zkušenosti z desítek jejich koncertů jednoznačně opírá o skutečně špičkovou úroveň tohoto souboru, a to i v mezinárodním srovnání.

Pokud bychom porovnali náklady a výši přidělené dotace, tak Collegium zdaleka nedosahuje výše finanční podpory řady jiných hudebních akcí, která vystupuje až k šedesáti šesti procentům nákladů. Dotace na úrovni čtvrtiny nákladů v případě cyklu Hudebního mostu Praha–Drážďany ve výši pět set tisíc s celkovými náklady na pražskou část lehce pod dva miliony se rozhodně nijak nevymyká – natož pak pouhá ani ne sedmi procentní dotace ve výši čtyři sta padesát tisíc na cyklus Hvězdy barokní opery s celkovým rozpočtem k sedmi milionům.

Co a kdo sledoval tímto článkem, který zkresluje fakta, se lze jen dohadovat, ale jednoznačně jde o zlovolnou pomluvu, jejíž nepravdivost si každý může ověřit na webových stránkách Ministerstva kultury, kde jsou výsledky dotačního řízení zveřejněny.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
René Pape – recitál: Verdi a Wagner. Český národní symfonický orchestr, dirigent Jonas Alber. Obecní dům, Smetanova síň, úterý 17. června 2014 v 19.30 hodin

Smetanova Litomyšl – Giuseppe Scarlatti: Armida. Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie a choreografie Helena Kazárová. Armida – Alice Martini, Rinaldo – Lucie Rozsnyó, Ubaldo – Jaroslav Březina. Tance a balety tří století – sólistky souboru Hartig Ensemble, Nymfy, Armidiny společnice, Fúrie – Michaela Bartlová, Barbora Dastychová, Blanka Ferjentsik Wernerová. Barokní orchestr Musica Florea. Zámek Nové Hrady u Litomyšle, premiéra pátek 20. června 2014 ve 20.00 hodin, další představení sobota 21. a neděle 22. června 2014, 20.00 hodin

Giuseppe Verdi: Macbeth. Hudební nastudování Ewa Michnik, režie Bruno Berger-Gorski, scéna a světelný design Paweł Dobrzycki, kostýmy Małgorzata Słoniowska, choreografie Bożena Klimczak, sbormistryně Anna Grabowska-Borys. Macbeth – Jerzy Mechliński, Banquo – Marek Paśko, Lady Macbeth – Magdalena Barylak, Macduff – Nikolay Dorozhkin, Malcolm- Aleksander Zuchowicz. Orchestr, sbor a balet Wrocławské opery. Wrocław, Hala století, neděle 22. června 2014 v 19.00 hodin
***

Jacques Offenbach:
Hoffmannovy povídky
Dirigent: Martin Doubravský
Režie a scéna: Martin Otava
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr, sbor a balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 30. května 2014 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z reprízy 10.6.2014)

Hoffmann –Tomáš Černý
Olympia – Olga Jelínková
Giulietta – Lucie Hájková
Antonia – Věra Poláchová
Nicklausse – Václava Krejčí Housková
Lindorf / Coppélius / Dapertutto / Dr. Mirakel – Pavel Vančura
Andres / Cochenille / Pitichinaccio / Frantz –Jiří Bartoš Sturc
Antoniina Matka – Blanka Černá
Spalanzani / Nathanael – Dušan Růžička
Hermann / Schlémil –Pavel Kobrle
Luther / Crespel – Jaroslav Patočka
Stella – Hana Postránecká

www.saldovo-divadlo.cz

Hudební most Praha – Drážďany 2014
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Dirigent: Václav Luks
13. června 2014 Kostel Panny Marie Sněžné Praha

program:
Domenico Scarlatti: Stabat Mater
Francesco Durante: Miserere
Alessandro Scarlatti: Bella Madre de’fiori

www.collegium1704.com

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Roman Dobeš, Michal Adamovský