Operní panorama Heleny Havlíkové (175)

Týden od 14. do 20. července 2014
Rusalka v říši divů
Inspirace na dny příští
***

Do diskusí o oprávněnosti existence Otáčivého hlediště v českokrumlovském zámeckém parku vnesla premiéra Dvořákovy Rusalky v hudebním nastudování Maria De Rose a v režii Jiřího Heřmana pádný argument pro jeho zachování. Námitky proti takovému divadelnímu prostoru v parku jsou pro většinu nadšených diváků dozajista obtížně pochopitelné: divadelní produkce, kde diváci sedí v hledišti, které se s nimi otáčí a jako „jeviště“ využívá zahradu a rokokový zámeček Bellarie, obšťastnily během více než půl století na dva miliony diváků (provoz točny byl zahájen v roce 1958). Z divadelního hlediska je to unikát, na který bychom měli být právem pyšní. Věřme, že kompromisní řešení konstrukce demontovatelné v období mimo divadelní provoz, k němuž vleklý spor nyní pod vedením ministra kultury Daniela Hermana směřuje, uspokojí zastánce autenticity vysokých památkových hodnot barokní zahrady i výbor UNESCO, střežící toto kulturní dědictví.

Malá Rusalka dostala rodiče, Ježibaba Milence
Rusalka patří k operám, pro které je přírodní scenérie ideální (například též přírodní amfiteátr pod loketským hradem u meandru Ohře) a které se na Otáčivé hlediště vrací od jeho počátku – nyní v pátém nastudování.Jiří Heřman se svým týmem, ve kterém hraje významnou roli projekce španělské vizuální umělkyně Begy M. Santiago, se nespokojil s tradičním výkladem, při kterém „stačí“ do prostoru Bellarie a zámeckého parku s paloukem a letitým rozložitým stromem vhodně rozmístit pohádkové postavy. Přišel s neotřelým výkladem, když děj Rusalky vypráví jako sen či říši divů v rozjitřené mysli malé dívenky. Během předehry otevřel rámec příběhu, kdy holčička těžce nese rozchod rodičů – patrně kvůli matčině nevěře s mladým Milencem v cylindru, který si mámu odváží v kočáře taženém koněm. „Otec“ se zhroutí. Děvčátko se vytrhne služebnictvu, běží za kočárem a ocitá se v tajuplném prostoru s obrovskými lekníny plném lovců a žínek, zatímco služebné si divoce rozpustí vlasy a posilněny alkoholem z lahví se s vyzývavým chechotem promění ve svůdné divoženky. Z otce se stane laskavý Vodník a matka postupně nabývá podoby Ježibaby, nikoli bradavičnaté stařeny, ale elegantní dominy v jezdeckém oblečku, a následně atraktivní Cizí kněžny.Jakkoli si tímto snovým rámcem Heřman otevřel možnosti pro cokoli, v dalším průběhu inscenace se Heřman vcelku držel Kvapilova libreta a Dvořákovy hudby – až do finále, ve kterém v úvodu nastolené téma dovedl k rozjasnění všeobjímajícího odpuštění: Po rozvratu vztahů, vyjádřeném i devastací vybavení domácnosti, Rusalka s Princem těžce narovnávají alespoň dvě pokácené židle a místo černého pouzdra s nožem od Ježibaby Rusalka navléká Princi ze stříbrného pouzdra prstýnek. A třebaže Vodníka-Otce vedou zkušenosti k bezútěšné marnosti jakékoli oběti, Rusalka v jasném světle nejvyššího patra Bellarie rozklene nad hříchy lidské duše Boží lásku, před kterou pokleknou i usmíření rodiče děvčátka. „Zlé“ bytosti – Milenec a divoženky – odváží kočár nočním parkem (nad kterým se při premiéře v tu chvíli ukázal oranžový měsíc)… do jiného „snu“ někoho dalšího?Takto převyprávěná Heřmanova koncepce fungovala. Přidané postavy i „dovysvětlené“ vztahy se svárem mužského a ženského principu při boji o nadvládu a s komplikovanými vazbami mezi dcerou a matkou i dcerou a otcem kouzlo Dvořákovy Rusalky neoslabily. Sexualitu, která je v Rusalce bezpochyby přítomna – ale spíše v etážích freudovského podvědomí –, Heřman zviditelnil citlivě.„Iniciace“ Rusalky uprostřed kruhu ohňů zapálených Milencem pokračuje na dlouhém stole, kam její bezvládně ležící tělo přenese černě oděná skupina mužů. Ježibaba Rusalku oživí červeným světlem, „šémem“ ze srdce leknínu a Milenec jí vlije z mísy do úst tekutinu připravenou nad ohněm, který Vodník nesouhlasně zalije. S teprve probouzející se sexualitou Malé Rusalky, která se „pravidla“ světa dospělých teprve nechápavě učí, kontrastuje explicitní scéna, kdy se na jiném dlouhém stole Princ vášnivě zmocní vyzývavé Cizí kněžny. Žínky ve třetím dějství nelaškují s Vodníkem, ale zmermomocní obrýleného troubu Hajného, který se od nich nechá dobrovolně svléknout. A Kuchtík je zde za nadrzlého fracka, který to zkouší na Hajného dceru.

Hudba v druhém plánu
Pro roli Vodníka se Jihočeskému divadlu podařilo získat Štefana Kocána, který se v posledních letech prosadil na zahraničních scénách včetně Metropolitní opery. Při premiéře dodal této roli hlavně charisma svého zjevu i hlubokého basu – možná to bylo přátelské ovzduší zkoušek, které ho rozvolnilo k jisté hlasové bezstarostnosti.Také Jolana Fogašová typově přesně odpovídala trojroli, do které se Matka v této inscenaci proměňuje; pěvecky jí svědčila výrazně lépe smyslná Cizí kněžna než Ježibaba, která v jejím podání přece jen neměla temnější barevný odstín.Aleš Briscein v dané koncepci působil spíše jako pasivní „oběť“ potácející se mezi „přesladkou vidinou“ Rusalky a „žhavým požárem“ Cizí kněžny. Alžběta Poláčková byla půvabnou lyrickou Rusalkou a zůstala jí i v dramatičtějších částech, ve kterých jako by „ztrácela dech“. Je ale třeba si uvědomit, že se na Otáčivém hledišti tradičně zpívá bez mikroportů (dnes mimo divadlo už i v opeře standardních). Uzpívat celý prostor se záludnostmi větru, vlhkosti a zvukem orchestru, který je přenášený z Bellarie do systému reproduktorů kolem točny podle momentálního místa děje, je obtížné.Navíc se sólisté po parku i schodech tří pater letohrádku dost naběhají. Tyto nároky se podařilo naplnit představitelům menších rolí: triu žínek – Yukiko Šrejmové Kinjo, Lucii Hájové a Janě Piorecké, Jiřímu Brücklerovi jako Hajnému a především Alžbětě Vomáčkové s „chlapeckým“ hlasem klackovitého Kuchtíka. A v choreografii Jana Kodeta se blýskl i balet Jihočeského divadla, zjevně vytrénovaný pro moderní tanec svým šéfem Attilou Egerházim.Třebaže se dirigent Mario De Rose snažil hudebně vystavět Rusalku na kontrastu temp a nálad, bylo příliš často slyšet, že orchestr zápasí spíše s elementární intonací a souhrou. Zvukoví technici ovšem milosrdně hlasitost orchestru snížili do druhého plánu.

Mezi inscenacemi Rusalek z posledních let, které tuto Dvořákovu operu pojímají ve velikém rozpětí od ilustrované pohádky (letošní přenos z Met) po „aktualizace“ inspirované třeba případem Natashi Kampusch, si Heřmanova Rusalka ponechává poetičnost, umocněnou i prací se světly a projekcemi na Bellarii i stromy parku. I tentokrát Heřman projevil svůj talent režijní i výtvarný – rozpoznatelný svou vytříbenou estetikou, citlivou reflexí mýtů a nápovědou tajemství, která jsou ukryta v pozadí oper a jejich příběhů. Tato Rusalka, která svou inscenační podobou aspiruje na operní režii sezony, je (asi) nepřenosná do kamenného divadla. O to přesvědčivěji ale opravňuje existenci točny v zahradě českokrumlovského zámku.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Jean-Philippe Rameau: Platée. Dirigent: Roman Válek, režie: Constance Larrieu, scéna a kostýmy: Marie Jirásková, light design: Arnošt Janěk, choreografie: Ladislava Košíková, sbormistryně: Tereza Válková. Platée – Jean-Francois Lombard, Mercur / Thespis – Romain Champion, Jupiter / Satyre – Roman Janál, Momus – Martin Vacula, Cithéron – Jiří Miroslav Procházka, Junon – Markéta Cukrová, Thalie / Clarine – Michaela Šrůmová, Amour / La Folie – Lenka Cafourková. Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir. V rámci Hudebního festivalu Znojmo, Loucký klášter, premiéra čtvrtek 24. července 2014 20.30 hodin.

Milostný struny hlas (Hudební salon počátku 19. století).  Bauwien van der Meer (soprán), Richard Egarr (kladívkový klavír), Masumi Nagasawa (klasicistní pedálová harfa). Koncert v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby. Tereziánský sál Břevnovského kláštera, čtvrtek 25. července 2014 20.00 hodin.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování: Mario De Rose
Dirigent: Mario De Rose (alt. Martin Peschík)
Režie a scénografie: Jiří Heřman
Realizace scény: Jan Lukášek
Kostýmy: Lenka Polášková
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Bego M. Santiago – Lunchmeat – kreativní vizuální studio
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 17. července 2014 Otáčivé hlediště Český Krumlov

Rusalka – Alžběta Poláčková (alt. Maria Kobielska)
Princ – Aleš Briscein (alt. Aleš Voráček)
Ježibaba / Cizí kněžna – Jolana Fogašová (alt. Denisa Hamarová)
Vodník – Štefan Kocán (alt. Ondrej Mráz)
Hajný – Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek)
Kuchtík – Alžběta Vomáčková (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Lesní žínka – Yukiko Šrejmová Kinjo (alt. Věra Likérová)
Jiná žínka – Lucie Hájková (alt. Šárka Hrbáčková)
Třetí žínka – Jana Piorecká (alt. Alžběta Vomáčková)
Rusalka děvčátko – Simona Bednaříková (alt. Charlotte Whiteside)
Majordomus – Tomáš Kuthan
Milenec – Viktor Svidró

www.otacivehlediste.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Michal Siroň