Operní panorama Heleny Havlíkové (18)

Více než bouřlivý a zdaleka ne jen mozartovský týden od 24. do 30. ledna 2011

° Idomeneo s novými sólistkami
° Na Mozartových narozeninách ve Stavovském divadle exceloval Adam Plachetka
° Velká transformace pražské opery, Národního divadla a Státní opery Praha podle ministerstva kultury – shrnutí k 31. lednu 2011
– Má MK promyšlený plán dalšího postupu? Nebo má naopak plán, jehož promyšlenost pečlivě utajuje?

***

Idomeneo s novými sólistkami

Inscenace Idomenea v hudebním nastudování Tomáše Netopila a v režii Yoshiho Oidy měla ve Stavovském divadle premiéru v květnu loňského roku, ale pozornost si teď zasloužila proto, že do hlavních rolí úspěšně vstoupily dvě nové sólistky: naše přední koloraturní sopranistka Simona Houda-Šaturová jako zajatá trójská princezna Ilia. Dilema nenávisti k vítězným Řekům a zároveň lásky k nepříteli – krétskému princi Idamantovi, vyjádřila s mladistvě něžnou jímavostí. Potvrdila, že mozartovské role lyrického koloraturního sopránu stále patří k jejím doménám. V roli Idamanta se v Praze představila jako pozoruhodný talent mladičká slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová. Také ta se prosadila především v mozartovských rolích a v barokních operách – natolik, že je od loňské sezóny členkou Německé opery v Berlíně. Upoutala mě především barvou a znělostí svého hlasu a celkovou pěveckou jistotou.

***

Na Mozartových narozeninách ve Stavovském divadle exceloval Adam Plachetka

Z připomínky Mozartova narození 27. ledna ve Stavovském divadle udělala opera Národního divadla v posledních letech tradici. Sólisty byli tentokrát dva pěvci naší nejmladší generace: sopranistka Kateřina Kněžíková, která ohlásila, že zpívá v indispozici; proto ji nebudu hodnotit.

Výkon Adama Plachetky byl ozdobou večera. Tento teprve pětadvacetiletý basbarytonista je od letošní sezóny na dva roky členem ansámblu tak prestižního souboru jakým je Vídeňská státní opera. Diváci Stavovského divadla ho v mozartovském repertoáru znají jako Masetta i Giovanniho, Figara, Guglielma v Cosi fan tutte nebo Narda v La finta giardiniera. Na koncertě především v Leporellově rejstříkové árii, kterou „odvyprávěl“ s vtipem a šarmem, předvedl, jak mu vystupování s předními dirigenty a po boku světových sólistů svědčí. A jak chytře, rychle a s prospěchem dokáže vstřebávat to nejlepší od uznávaných vzorů. Jedním z nich je dozajista velšský basbarytonista Bryn Terfel. Také Plachetkův znělý basbaryton je od počátku založen na pevné dechové opoře, pohyblivosti a pregnantní deklamaci. Teď ho obohacuje o terfelovsky důmyslné a mnohovrstevné vyjadřování významů hudby i textu.

Velice se povedla i koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot, v níž se mohli blýsknout hráči dechové sekce orchestru Národního divadla, který odvedl pod taktovkou svého šéfdirigenta Tomáše Netopila jeden ze svých nejlepších výkonů.

***

Velká transformace pražské opery, Národního divadla a Státní opery Praha podle ministerstva kultury – shrnutí k 31. lednu 2011

Oslava Mozartových narozenin ve Stavovském divadle ale měla tentokrát trpkou příchuť, nikoli kvůli programu koncertu a výkonům. Na závěr koncertu totiž Adam Plachetka vyjádřil obavy umělců z dalšího vývoje opery Národním divadle a hořce ironicky situaci glosoval slovy: „Doufám, že tu příští rok nebudeme hrát Requiem.“ Z hlediska opery Národního divadla to vyjádřil ještě docela optimisticky. Ministerstvo kultury totiž pod mediálním tlakem 26. ledna konečně odtajnilo studii nového uspořádání pražské opery a svých příspěvkových organizací – Národního divadla a Státní opery Praha. Podle ní i podle vyjádření náměstka ministra kultury Radka Zdráhala, by ve Stavovském divadle nadále už neměly působit soubory Národního divadla, a to ani činohra, ale jakási blíže nespecifikovaná mezinárodní mozartovská staggiona. A nejen to – Stavovské divadlo by mělo být převedeno na hl. m. Prahu.

Při shrnutí se budu se držet dostupných informací z veřejných zdrojů.

Operu dnes v Praze hrají dva samostatné soubory, které zřizuje a tedy i financuje Ministerstvo kultury – Národní divadlo v historické budově Národního divadla, které bylo otevřeno Smetanovou Libuší a měly zde premiéry některé opery Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy, Martinů. A ve Stavovském divadle, pro které Mozart napsal Dona Giovanniho a Tita a které je dnes jediným dochovaným divadlem, kde Mozart přímo dirigoval. Druhým souborem je Státní opera Praha, která působí v budově bývalého Nového německého divadla, kde po válce krátce působil progresivní samostatný český operní soubor, který byl zásahem komunistického ministra kultury Nejedlého spojen pod názvem Smetanovo divadlo s Národním divadlem a znovu se osamostatnil po revoluci v roce 1992. Především v době působení svého prvního ředitele Karla Drgáče se Státní opera vyprofilovala jako progresivní soubor konkurující Národnímu divadlu.

Ministerstvo kultury financování dvou oper v Praze začalo považovat za čím dále větší přítěž a začalo hledat řešení. Ještě pod vedením Václava Riedlbaucha začalo nesměle vyjednávat o spolufinancování Státní opery s hlavním městem Prahou a do rámce úvah se dostalo i řešení situace Hudebního divadla v Karlíně, zřizovaného Prahou. Pod vedením radního pro kulturu Ondřeje Pechy (ODS) dokonce vznikla pracovní skupina, která se měla situací zabývat a vypracovat pro hlavní město legislativní, ekonomické, historické i umělecké podklady. Sešla se však pouze jednou.

Současné ministerstvo Jiřího Bessera začalo ovšem konat – razantně, náhle. Těsně před Vánocemi v době všeobecného šetření „objevilo“ miliony na rekonstrukci Státní opery, která přitom procházela v minulých letech průběžnou obnovou za provozu a podle vyjádření jejího vedení to je tak možné dělat i dále. Nicméně MK rozhodlo s rekonstrukcí začít tak akutně a vehementně, že se divadlo má na konci této sezóny začátkem července zavřít. Podle Jiřího Bessera „stát v prvé řadě dá vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet“. Ačkoli ministr Besser prohlásil, že v žádném případě o sloučení obou operních souborů neuvažuje, ředitel Státní opery Oliver Dohnányi ze dne na den pod hrozbou odvolání rezignoval se slovy, že nehodlá asistovat u likvidace souboru.

V polovině ledna náměstek ministra kultura Radek Zdráhal v médiích potvrdil velkou reformu v rámci příspěvkových organizací Národního divadla a Státní opery. Uvedl, že v české metropoli je prostor pouze pro jeden operní a baletní soubor, který by působil v nově zrekonstruované Státní opeře, protože Národní divadlo prý není uzpůsobené pro uvádění velkých operních a baletních děl. A soubory opery budou podle jeho slov formou rekonkurzů sloučeny. „V Praze by podle představ ministerstva měl vzniknout nový operní a baletní soubor, s jedním orchestrem, který by fungoval jako nezávislá instituce s hlavním sídlem v dnešní Státní opeře. Nebyl by však totožný ani se souborem současné Státní opery, ani Národního divadla.“ Soubory podle náměstka Zdráhala rozpuštěny nebudou: „Můžeme říci, že budou sloučeny, ale pouze v tom smyslu, že každý umělec bude mít šanci v rámci reorganizace obhájit svou kvalitu, třeba formou konkurzů. Cílem reformy je koneckonců nejen zvýšení umělecké kvality, ale i zlepšení podmínek pro umělce a efektivnější nakládání s veřejnými prostředky.“ Jinde náměstek Zdráhal k tzv. rekonkurzům uvedl, že „se snažíme vytvořit legitimní podmínky pro všechny zaměstnance, aby se mohli popasovat v rámci například konkurzu nebo rekonkurzu – není jistá ta forma – o to, kdo dál bude pokračovat v nových souborech.“ V dalších vyjádřeních náměstek Zdráhal v polovině ledna tvrdil: „Budu usilovat o to, aby byly vytvořeny podmínky a právní prostředí pro formování nových souborů…. V žádném případě to ale nemá být likvidační krok souborů Státní opery. Spíše naopak, má to být o vytvoření podmínek pro kvalitativní vzestupnou tendenci opery i baletu a podmínek jejich existence. To je jediná priorita ministerstva kultury.. Má dojít samozřejmě i ke zlepšení podmínek pro samotné zaměstnance, to znamená jednak umělce a jednak také technickohospodářské pracovníky, protože nelze hovořit jenom o uměleckých složkách, ale bude se jednat i o reformu organizačního schématu technickohospodářských pracovníků.“ V Hospodářských novinách o čtrnáct dní později ovšem náměstek Zdráhal tvrdí: „Řešení se teprve rodí. Je pravděpodobné, že majetek a závazky Státní opery přejdou na Národní divadlo. Jdeme pro zřizovatele nejdražší cestou proto, abychom všem vytvořili legitimní podmínky být součástí nového tělesa. Měnit příspěvkové organizace a nezměnit jejich statut dost dobře nejde. V současných příspěvkových organizacích není mnoho nástrojů pro jejich efektivní řízení. V současnosti probíhá právní analýza, abychom zjistili, co všechno by se v jejich rámci dalo udělat. Musí to proběhnout tak, aby nevznikl nový moloch. Budova Státní opery poskytuje pro operu jedinečné možnosti. O Národním divadle všichni říkají, že to není prostor moc šikovný na hraní, ale je zase jedinečný citovým nábojem. Stavovské divadlo je ideální pro barokní repertoár. Je ale otázkou, zda pro nové uspořádání budou určující soubory nebo budovy.“

O těchto krocích se údajně ti, kterých se bezprostředně dotýkají, tj. představitelé Národního divadla i Státní opery, dozvídali z médií. Jiří Heřman, kterému v polovině roku 2012 končila smlouva na funkci šéfa opery Národního divadla se den po zveřejnění studie nového uspořádání pražské opery náhle dohodl s ředitelem Národního divadla Onřejem Černým na ukončení svého působení v čele opery ND ke konci roku 2012 v souvislosti s očekávaným spojením opery Národního divadla a Státní opery Praha. Jiří Heřman tento důvod dále upřesnil: „Nejsem přesvědčen, že reorganizaci lze realizovat v krátkém časovém horizontu bez dopadu na uměleckou úroveň.“ Ředitel Černý chce 11. února projednat s Radou ND jmenování Roka Rappla (uměleckým jménem Rocc) novým šéfem opery od 1. ledna 2012, Jiří Heřman má zůstal do konce sezóny 2012 zástupcem šéfa opery. Slovinec Rocc, současný šéf brněnské Janáčkovy opery, nabídku přijal s nadšením a zodpovědností. A šéf činohry ND Michal Dočekal zveřejnil, že považuje za nutné do plánované reformy, která by znamenala odchod činohry ze Stavovského divadla mluvit. A zásadně s takovým plánem v rozhovoru pro Lidové noviny 29. ledna nesouhlasí: „Mělo by se jasně zformulovat nebezpečí onoho lukrativního zhodnocení. Představa, že činohra bude fungovat jen v historické budově a na Nové scéně, je scestná. A ta výměna za Stavovské by byla hodně nevýhodná, technologie Nové scény je zastaralá, budova je zanedbaná, i když jak stárne, je čím dál lepší a my v ní chceme inscenovat nekonvenční dramaturgii. Přesto nepovažuji za možné vzdát se Stavovského divadla. Má-li o něj činohra přijít, je to historický nonsens, česká činohra se tam hraje přes dvě stě let. To je velmi vážné téma… budu se vehementně bránit tomu, aby byla činohra ze Stavovského vyobcována. Nehledě na to, že zkušenosti posledních let nás nutí k velké obezřetnosti. Obávám se těch, kteří se honosí tím, jak jsou šikovní a jak komercionalizací provozů sníží náklady. Zatím nevím nic konkrétního, ale je lepší dělat planý poplach, než pak stát před něčím nezvratným… Národní není krabice na umění… Máme právo dostat odpovědi na naše otázky… Nepřizvat odborníky z činoherní branže a nekomunikovat s lidmi uvnitř divadla je skandální.“

Má MK promyšlený plán dalšího postupu? Nebo má naopak plán, jehož promyšlenost pečlivě utajuje?

Skutečné záměry ministerstva jsou tedy nejasné – teprve pod mediálním tlakem MK zveřejnilo na svých webových stránkách informaci, že vzniká odborná pracovní skupina, která se má začít scházet podle potřeby od začátku února a má zpracovat Koncepční model dalšího fungování Státní opery Praha a Národního divadla, jména ale ministerstvo úzkostlivě tají. Náměstek Zdráhal pro MfDnes 17. ledna uvedl, že „vzniká tým v čele s manažerkou Danielou Gadasovou, která bude koordinovat postupy související s navrženou reformou“. Daniela Gadasová působila jako členka dozorčí rady Pražské komorní filharmonie do 21. ledna, kdy na tuto funkci podle vyjádření ředitele PKF Radima Otépky rezignovala a její rezignace je údajně pravomocná.

Skupina se má zabývat onou 26. ledna zveřejněnou studií Koncepční model operního divadla v Praze, kterou pro MK zpracoval už na počátku října jako hlavní řešitel teatrolog Josef Herman ve spolupráci s bývalým ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Luďkem Golatem (ekonomika, organizace) a teatroložkou Lenkou Šaldovou (zahraničí).

Doporučení dle této studie jsou v našich poměrech revoluční. Vychází z údajné překonanosti ideologicky a nacionalisticky zastaralého pohledu na situaci pražské opery založené podle na konfliktním česko-německém nacionalismu. A s letmým nastíněním některých modelů fungování operních divadel v německy mluvících se zemích se zde doporučuje bez legislativních, právních, ekonomických podkladů a hlavně uměleckých dopadů rozbití stávajícího tradičního systému uměleckých souborů. Doporučené nové uspořádání spočívá v ustanovení samostatných jednotek orchestru, sboru (nikoli však ansámblu operních sólistů) a baletu, které by měly sídlo v SOP. Podle autorů si lze představit variantu, že roli takového „nadorchestru“ přebírá ideálně Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, roli divadelního sboru Pražský filharmonický sbor. Činohra by sídlila na Nové scéně, případně v historické budově Národního divadla.

Podobu a směřování těchto orchestru, sboru, činoherního a baletního souboru by ale nevytvářeli umělečtí šéfové, jak je u nás zvykem, ale soubory by sloužily jako jakási zásobárna umělců pro managementy jednotlivých budov, které by si najímaly umělce pro realizaci jednotlivých inscenací. Jednotlivé budovy by byly samostatné jednotky s vlastním managementem a uměleckým programem, přičemž Národní divadlo (a Nová scéna) a SOP by spadaly pod gesci ministerstva kultury. V Národním divadle by se hrála činohra, orchestr a sbor by zajišťoval operní představení v SOP a také exkluzivní inscenace českého repertoáru pro budovu Národního divadla.

Stavovské divadlo by bylo převedeno na hl. m. Prahu a ovládla by ho mezinárodní mozartovská staggiona.

K tomu všemu by měla vzniknout zastřešující organizace, která by generálně rozhodovala a vše kontrolovala. Třebaže bylo deklarováno, že jedním z důvodů oné velké reformy má být finanční a personální úspora a efektivní vynakládání peněz, už jen pouhé sečtení managementů oproti současnému stavu budí pochybnosti. Sice by se ušetřilo několik desítek hráčů orchestru a sboristů, místo dnešních dvou ředitelů Státní opery a Národního divadla, kde jsou pak šéfové opery, činohry, baletu, by vzniklo osm samostatných managementů – tři pro budovy Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery Praha (jak to bude po této stránce s Novou scénou se ve studii nepíše), další čtyři samostatné managementy orchestru, sboru, činoherního a baletního souboru a management onoho zastřešujícího společného všerozhodovacího centra.

Vyjádření Jiřího Srstky, Daniela Dvořáka, Radima Dolanského, Tomáše Netopila, Jana Petříka, Jana Buriana a Radima Otépky k postupu a plánu MK najdete v sekci Přečetli jsme – zde.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Yoshi Oida
Scéna: Tom Schenk
Kostýmy: Elena Mannini
Světla: Lutz Deppe
Sbormistr: Pavel Vaněk
Režijní spolupráce: Rob Kearley
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 6.května 2010 Stavovské divadlo Praha
Psáno z reprízy 25. ledna 2011

Ilia – Simona Houda – Šaturová
Elektra – Csilla Boross
Idamante – Jana Kurucová
Idomeneo – Charles Workman
Arbace – Jaroslav Březina
Poseidonův velekněz – Václav Lemberk
Hlas věštby – Zdeněk Plech
První Trójan – Petr Frýbert
Druhý Trójan – Karel Drábek
První Kréťanka – Ladislava Šindelková
Druhá Kréťanka – Nikola Houdková

***

Mozartovy narozeniny
Kateřina Kněžíková (soprán)
Adam Plachetka (basbaryton)
Orchestr Národního divadla
Dirigent: Tomáš Netopil
Vratislav Vlna (hoboj), Miloš Bydžovský (klarinet), Jan Musil (lesní roh), Daniel Hucek (fagot)
Stavovské divadlo Praha 27. ledna 2011

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava