Operní panorama Heleny Havlíkové (184)

Týden od 15. do 21. září 2014
Dvořákova Praha
– Dvořákův Alfred poprvé
– Zlonická ouvertura
– Proč Wolfgang Holzmair?
Hasseho L’Ipermestra v Českém Krumlově
Inspirace na dny příští
***

Dvořákova Praha
Dvořákův Alfred poprvé
Festival Dvořákova Praha má vysoké ambice a touhu stát se prestižní událostí nejen v kontextu českém, ale i mezinárodním. Do programu svého letošního čtrnáctého ročníku zařadil projekt, který je skutečně mimořádný a navíc unikátní. Přes světový věhlas, který Antonín Dvořák svým uměním získal, zůstával Alfred, první z jeho kompletu deseti oper, z nichž některé existují v několika i značně odlišných verzích, neuveden. V originální německé verzi si až posluchači ve Dvořákově síni Rudolfina mohli ve čtvrtek 18. září 2014 po více než sto čtyřiceti letech od vzniku poslechnout tuto operu vůbec poprvé.Při dnešním pohledu na světovou operní scénu, kterou opanoval Verdi, Puccini, Mozart, Wagner a Bizetova Carmen, je zřejmé, že se nedostává nových současných oper, které by se dlouhodobě udržely na repertoáru divadel a byly by s to doplnit tituly zlaté éry opery osmnáctého a devatenáctého století, které diváci neustále požadují a mají v neochvějné oblibě (a bez nichž by většina světových operních divadel finančně neobstála). Zákon nabídky a poptávky je i ve světě opery neoblomný a nic na tom nemůže změnit ani momentálně nejčastěji uváděný soudobý autor, kterým je Philip Glass, na hony vzdálený počtem nastudování od svých slavných předchůdců minulosti.

Jedním z možných východisek z této situace – navzdory většinovému vkusu – je pro dramaturgicky progresivní festivaly, odvážná vydavatelství i šéfy divadel oživování děl, která se v době svého vzniku neuchytila a (pokud vůbec byla premiérována) brzy pro nezájem publika upadla v zapomnění. Někdy proto, že výrazně překročila dobový vkus svým vizionářstvím, jindy proto, že se dílo skladateli prostě nepovedlo nebo ho rovnou zavrhl. Lákají zejména juvenilie slavných skladatelů bez ohledu na to, zda světlo světa spatří díla, které autor sice nespálil, ale své imprimatur jim neudělil.

To je právě případ Alfreda. Není součástí seznamů děl, kterým Dvořák udělil opusové číslo – v rozhovoru pro Sunday Times v roce 1885 Dvořák jako svoji první operu jmenuje až následujícího Krále a uhlíře. Alfred vznikl v roce 1870 a je jeho prvním pokusem o operu. Patří do počátečního období Dvořákovy tvorby, během kterého tento violista orchestru Prozatímního divadla i divák Královského zemského německého (dnes Stavovského) divadla hledal a zkoušel kompoziční postupy hlavně svých romantických současníků – především Richarda Wagnera, ale i principy velké francouzské opery s rozměrnými scénickými tableux a rozsáhlým partem sboru jako kolektivním hrdinou. Dvořák sice „guru“ německé opery ze své praxe violisty neznal, ale jeho vliv se pochopitelně českým zemím vyhnout nemohl přinejmenším tím, že se Wagnerovy opery hrály v Královském zemském německém divadle. Všichni tvůrci té doby se nějak s Wagnerem museli „popasovat“ – a jak Smetana, tak Dvořák dostatečně svou tvorbou prokázali, že na rozdíl od většiny svých německých kolegů našli způsob, jak Wagnerův vliv přetavit do osobitého kompozičního jazyka.

Touha devětadvacetiletého, v té době širšímu okruhu lidí neznámého skladatele, ověřit si své schopnosti i v opeře byla určitě „výzva“ – o to větší, že v té době prakticky neměl žádnou zpětnou vazbu, protože ani symfonie, ani violoncellový koncert, ani smyčcové kvartety nebyly uvedeny. A opera přes svoji kompoziční náročnost patřila v době vyhraňování české národní kultury k nejprestižnějšímu hudebnímu žánru, jak si Dvořák uvědomoval: „Když jsem začínal komponovat, bylo jedním z mých největších cílů napsat operu,“ uvedl v onom rozhovoru pro Sunday Times. A Dvořákův mimořádný vztah k opeře potvrzuje i rozhovor pro Die Reichswehr v roce 1904, tedy v roce Dvořákovy smrti: „Chtěl bych se, pokud mi dá ještě Pán Bůh zdraví, že všech sil věnovat operní tvorbě. Ne snad z ješitné touhy po slávě, nýbrž proto, že operu považuji i pro národ za útvar nejvhodnější…. Považují mě za symfonika, třebaže jsem již před mnoha lety prokázal převážný sklon k tvorbě dramatické.“Dnes můžeme jen hloubat o okolnostech vzniku Alfreda a důvodech, proč si Dvořák vybral více než padesát let starý německý text novoromantického básníka Karla Theodora Körnera, patriota, který obětoval svůj mladý život jako dobrovolník v boji proti Napoleonovi. Vlastenectvím, oslavou vítězství a svobody je prodchnuta celá Körnerova dramatická báseň, která zlákala ke zhudebnění i další skladatele, jejichž kompozice ale Dvořák neznal. Zda to byla právě apoteóza svobody, wagnerovské velké hrdinské drama v kombinaci s principy opery záchrany nebo i ambice větší komerční využitelnosti opery v německy mluvících zemích, se už dnes asi nedopídíme. Důvody mohly být i velice prozaické: Jak uvádí Jarmila Gabrielová, vedoucí týmu, který rekonstruoval a zrevidoval notový materiál Alfreda: „Dvořákovi životopisci spekulují o tom, že si skladatel nemohl dovolit psát na původní české libreto proto, že by si je podle dobových zvyklostí musel od libretisty koupit,“ což bylo v té době pro chudého Dvořáka sotva dostupné. Že ale Dvořák komponoval na německý text, nebylo tehdy nic zas až tak neobvyklého – připomeňme, že po Daliborovi (1868) i Smetanova Libuše (1872) vznikala ještě o dva roky později než Alfred na německé libreto a byla až následně přeložena do češtiny a stala českou národní slavnostní operou.

Středověkou „rytírnu“ z anglických dějin devátého století s epizodou boje britského krále Alfréda Velikého proti Dánům, kteří vpadli do ostrovní říše, ve spojení s milostným příběhem a se šťastným vyústěním zhudebnil Dvořák zručně jako rozsáhlou operu o třech dějstvích s pěvecky náročnými „wagnerovskými“ party a velkou úlohou sboru. Celkově ve svém přístupu zdůraznil především hrdinský étos díla, který jej vedl k převaze kompaktního hutného zvuku s exponovanými žesti bez větších výrazových kontrastů. Pikantní je, že prvních sedm tónů z motivu, který Dvořák použil jako příznačný motiv pro krále Alfreda, nápadně připomíná začátek Internacionály, kterou složil Belgičan Pierre De Geyter o osmnáct let později, aniž mohl Alfreda znát. Jeden od druhého v tomto případě skutečně „opisovat“ nemohl.

Na rozdíl od jiných raných děl, která Dvořák patrně zničil, se partitura Alfreda dochovala a její čistopis je dnes uložen v Českém muzeu hudby. Za Dvořákova života opera nikdy nebyla provedena a není ani nic známo, že by se Dvořák snažil operu někomu nabízet (prý partituru ukázal Smetanovi). Po hodinové zkratce Alfreda, kterou v originální němčině odvysílal v roce 1938 Československý rozhlas pod taktovkou Georga Singera, k dosud jedinému scénickému uvedení došlo v témže roce v Olomouci v českém překladu. Koncertně pod názvem Dramatická, někdy také Tragická ouvertura bývá hrána rozsáhlá, téměř dvacetiminutová předehra k Alfredovi s příkrými kontrasty jednotlivých částí. Například u nás naposledy zahájila během letošního Pražského jara pod taktovkou Roberta Jindry v provedení zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů recitál basbarytonisty Adama Plachetky.

Pro nastudování Afreda na festivalu Dvořákova Praha se přes peripetie, které do realizace koncertního uvedení Alfreda vneslo předčasné úmrtí dirigenta Gerda Albrechta, zapáleného znalce a propagátora Dvořákových oper, podařilo najít interprety povolané pro tento operní styl i úsilí kvalitně nastudovat neznámé dílo. Německý dirigent Heiko Mathias Förster, od letošního roku šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava, vystavěl partituru v jednolitém oblouku a zároveň v přehledné struktuře, které dal Symfonický orchestr Českého rozhlasu přesvědčivou podobu. Vyrovnanými pevnými hlasy vládli všichni protagonisté: barytonista Felix Rumpf jako anglický král Alfred i Ferdinand von Bothmer jako jeho dánský sok Harald, barytonista Jörg Sabrowski v roli podezřívavého dánského vojevůdce Gothrona a sopranistka Petra Froese v roli statečné Alfredovy snoubenky Alviny. K této čtveřici velkých rolí se výborným zvládnutím rozsáhlého partu připojil i Český filharmonický sbor Brno řízený Petrem Fialou. Na úspěchu provedení se podílel i Petr Mikuláš jako Alfredův sluha Siegward, tenorové role dánského posla a Alfredova přítele Dorseta vytvořil Tilmann Unger a v epizodní sopránové roli Alvininy družky se objevila Jarmila Baxová.První provedení bylo monumentální, plně v intencích díla, ve kterém převažuje hutná instrumentace a dramatická intenzita hrdinského výrazu – vyjadřuje odhodlání, vzdor, touhu po vítězství i chtivost po pomstě. Jak je typické pro operu záchrany, dynamická hladina se pohybuje především ve škále od forte po trojité fortissimo. Při koncertní realizaci sice nebylo nutné řešit některé náhlé dějové zvraty, které v dramaturgické stavbě díla postrádají propracovanější motivaci postav, ale při umístění orchestru na jevišti vyvstala zásadní otázka zvukové vyrovnanosti sólistů, sboru a orchestru, který by při scénickém provedení zněl z orchestřiště tlumeněji. Koncert dozajista ovlivnil i fakt, že z něj byl pořizován záznam pro vydání Alfreda na CD, na kterém budou zvukové poměry určitě vybalancovány ve prospěch vokální složky, aniž orchestr ztratí na plasticitě, která by se při dirigentově snaze utlumit jeho zvuk vůči sólistům během provedení, mohla vytratit.

V případě Alfreda zaslouží Dvořákova Praha, Český rozhlas, Akademie věd České republiky a hudební agentura Arco Diva vysoké uznání nejen za to, že se chopili nápadu uvést dosud nehranou Dvořákovu operní prvotinu, že se jim podařilo spojit své síly pro tak náročný koprodukční projekt, ale že ho společně zrealizovali v podobě, která splňuje vysoká mezinárodní kritéria. Na to, jak ve finále dopadne nahrávka, která vyjde na CD a celý projekt Alfreda završí, si sice ještě budeme muset chvíli počkat, ale již po zážitku z Rudolfina je zřejmé, že se bílé místo na mapě Dvořákovy tvorby zaplnit podařilo. Zvuková podoba důležitého východiska Dvořákova kompozičního mistrovství existuje. Že mnohé posluchače tento raný wagnerovský Dvořák překvapil natolik, že o přestávce z Rudolfina odešli, jen potvrzuje, jak dlouhou cestu prošel Dvořák při hledání svého operního stylu, který jej dovedl k Rusalce tak přesvědčivě, že právě Rusalka dnes patří k nejčastěji uváděným českým operám ve světě. Je dobře, že se světové premiéry Alfreda ujali čeští producenti – a nečekáme, jako tolikrát v minulosti třeba s Janáčkem – až to svět udělá za nás. A určitě by bylo zajímavé i scénické uvedení.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Zlonická ouvertura
S ranými Dvořákovými skladbami má letošní Dvořákova Praha vůbec úspěch. Při festivalové ouvertuře s výletem do mimopražských míst spojených s Antonínem Dvořákem ve zcela zaplněném kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích, kde náctiletý Dvořák hrával na housle a varhany a od místního varhaníka a učitele Antonína Liehmanna získával základy hudebního vzdělání, zazněla málokdy uváděná první Dvořákova Symfonie č. 1 c moll s podtitulem Zlonické zvony. Atmosféru genia loci podtrhlo i to, že soubor Musica Florea pod vedením Marka Štryncla hrál na nástroje, které odpovídají interpretační praxi druhé poloviny devatenáctého století s měkčím zvukem i oblejším klenutím frází.Hodnocení autorky recenze: 95 %

***
Proč Wolfgang Holzmair?
Méně průkazný zůstal v programu letošního ročníku Dvořákovy Prahy koncert Wolfganga Holzmaira. Zařazení písňového recitálu do komorní řady festivalu má přitom své výsostné oprávnění, tím spíš, že Antonín Dvořák je autorem řady kompozic tohoto žánru a jeho písní se ujímají i pěvci nejvyššího renomé. Kurátor této řady, violoncellista Jiří Bárta, k její koncepci napsal, že miluje překvapivá hudební setkání. Vystoupení právě tohoto rakouského barytonisty, kterého známe již z jeho dřívějších koncertů u nás (Pražské jaro 1993, Pražský podzim 2009, Terezínské hvězdy 2013), se však nestalo ani překvapením, ani setkáním.

Přitom je z mimořádně dlouhé řady nahrávek písní v podání Wolfganga Holzmaira zřejmé, že jeho charakteristika jako „nekorunovaného krále“ písní, jak uvádí festivalová programová brožura a jak je zřejmé z Holzamairova životopisu včetně jeho pedagogického působení, má své svrchované oprávnění. Na Dvořákově Praze však ani atmosféra kostela sv. Františka v Anežském klášteře se střídáním různých barev nasvícení nepomohla zbavit se dojmu, že Holzmair působil unaveně, bez energie, zasmušile. Ačkoli tři čtvrtiny programu zpíval repertoár, který má dokonale zažitý, bylo až zvláštní, že se během celého koncertu natolik soustředil sám na sebe, až úzkostlivě hlídal dokonalost oblého hlasu a jemných výšek, že se prakticky vůbec nepodíval do publika, pravda prořídlého. Nedařilo se mu tak navázat kontakt s posluchači, který je při interpretaci písní klíčový. Tuto překážku prohloubila i absence textu písní v programové brožuře včetně překladu pro české i zahraniční publikum. Intenzivnější náboj do koncertu nevnesl ani americký klavírista Russell Ryan.Holzmair dramaturgii koncertu sestavil jako průřez písňovou tvorbou mistrů tohoto žánru, Franze Schuberta, Gustava Mahlera a Richarda Strausse, přičemž první půli směřoval k tématu noci, zatímco druhou věnoval písním na lidovou poezii. Třebaže sympaticky zařadil do svého recitálu pro Dvořákovu Prahu české autory – sedm částí z Písniček na jednu stránku Bohuslava Martinů a šest z Moravské lidové poesie v písních Leoše Janáčka – pojal jejich interpretaci příliš vážně. Pouze Janáčkův Oříšek léskový a Mahlerův Hans und Grete vnesly oživující kontrast do koncertu, který měl jen vlažný posluchačský ohlas.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Hasseho L’Ipermestra v Českém Krumlově
Zarputilost Ondřeje Macka, který se svým souborem barokní hudby Hof Musici objevuje a uvádí v život zapomenuté opery seria a další hudebně-dramatická díla osmnáctého století, je opravdu tvrdošíjná. Samostatně nebo v rámci Festivalu barokních umění v zámeckém divadle českokrumlovského zámku již uvedl například Hasseho serenatu Enea in Caonia, operu seria Tito Vespasiano, Vivaldiho holdovací serenatu L’Unione della Pace, e di Marte, dramma per musica Orlando finto pazzo nebo operu Argippo.

Hlavním bodem programu letošního sedmého ročníku Festivalu barokních umění byla novodobá premiéra opery Johanna Adolfa Hasseho (1699–1783) L’Ipermestra na libreto nejvýznamnějšího básníka opery seria Pietra Metastasia. Jak je „pleno titulo“ uvedeno v záhlaví libreta, opera vznikla „u příležitosti přešťastného sňatku Nejjasnější Arcivévodkyně Marie Anny rakouské, infantky španělské, královské princezny uherské, české a obojí Sicílie s jeho Nejjasnější Výsostí Knížetem Karlem Alexandrem lotrinským, z Baru &c. z rozkazu Jejího Královského Veličenstva Marie Terezie, královny uherské, české, &c. &c. &c.“. Uvedena byla ve vídeňské dvorní opeře jako součást oslav tohoto sňatku 8. ledna 1744. Že si rakouský dvůr objednal operu právě u Hasseho, nebylo nijak překvapivé. Hasse patřil od svých šestadvaceti let neuvěřitelných téměř pět desetiletí k vyhlášeným úspěšným skladatelům nejen v rakouských a německých zemích, ale i v Itálii, Londýně nebo Paříži. Hasseho dílo měl v úctě i jeho současník Johann Sebastian Bach nebo o šedesát let mladší Wolfgang Amadeus Mozart.

L’Ipermestra je typická opera seria pro šest sólistů důrazem na pěveckou virtuozitu tří pětidílných árií propojených recitativy. Metastasiovo libreto, zhudebněné mimo jiné pak i Josefem Myslivečkem, čerpá z antické mytologie, která patřila k hlavním námětovým zdrojům opery seria. Hyperméstra byla nejmladší z padesáti dcer krále Danaa. Podle věštby hrozila Danaovi ztráta trůnu i života od jednoho z padesáti synů jeho bratra Aigypta, kteří se měli pro stvrzení míru mezi bratry oženit s padesáti Danaovými dcerami. Danaos proto přikázal dcerám, aby o svatební noci své ženichy zavraždily. Všechny poslechly (a musejí za trest v podsvětí věčně nosit vodu do bezedných nádob) – kromě Hyperméstry, která svého manžela Lynkea uchránila před smrtí. Právě Hyperméstřina oddanost otci a zároveň láska k určenému manželovi tvoří osu příběhu s povinně šťastným koncem, ve kterém je Danaos přemožen láskou, šlechetností a ctností Hyperméstry, předává jí královskou korunu a přeje další život s Lynkeem.

Třebaže opera vznikla pro rakouský dvůr a je na ní znát zkušenost mistra vrcholné opery seria, jde o řemeslně dobře ušitou dobovou operní „konfekci“. Byly to pěvecká bravura, ale i divadelní podívaná, které dodávaly barokní opeře na atraktivnosti.

Dlouhodobým a stabilním cílem souboru Hof Musici pod vedením cembalisty Ondřeje Macka a v režii Zuzany Vrbové je vrátit na jeviště původní barokní operu za doprovodu orchestru s autentickými barokními nástroji, respektive jejich kopiemi – a s pěvci, kteří se co nejvíce v interpretaci přiblíží zvukovému i hereckému projevu zpěváků, jak předváděli své umění před třemi staletími pro potěšení a zábavu na území bývalé habsburské monarchie. Těžko říci, jak byla třeba právě L‘Ipermestra ve své době uváděna – dozajista v prostorách honosnějších, než je malé zámecké barokní divadlo českokrumlovského zámku, a v provedení sólistů (včetně kastrátů) i hráčů, kteří měli virtuózní pěvecký styl dokonale zažitý a jejichž renomé je předurčilo k vystupování před vídeňským dvorem při takové příležitosti.Podobně jako v případě dřívějších produkcí Hof Musici, lze zopakovat, že jejich uvedení prezentovalo ten z možných přístupů k opeře seria, který se přísně drží interpretačních pouček vyčtených z dobových pramenů. L‘Ipermestra zazněla prakticky bez škrtů v délce tří hodin hudby (plus dvě přestávky), v dekorativních barokních kostýmech se schematickým kánonem barokní gestiky a sošných postojů postav. Sólisté zaslouží uznání, že zvládli dlouhé mnohomluvné recitativy i standardní třídílné árie s jen střídmě zdobeným opakováním, kterých měla většina rolí čtyři až pět. Sopranistka Jana Dvořáková (Ipermestra), mezzosopranistka Veronika Mráčková Fučíková (Linceo), basbarytonista Ivo Michl (Danao) v hlavních rolích, ale i sopranistka Olga Vít Krumpholzová (Elpinice), tenorista Pavel Valenta (Plistene) a barytonista Zdeněk Kapl (Adreasto) bezesporu ovládají základy pěvecké techniky i stylu opery seria, ale v kontextu dnešní provozovací praxe jim zatím chybí bohatší a výraznější vyjádření afektů, na kterých jsou árie postaveny. Také hra orchestru postupně ustrnula v jednotvárnosti, kterou narušovaly bohužel spíše nepřesnosti v nástupech než propracovanost výrazu. Krumlovské divadlo s unikátní scénickou mašinérií v šeru svíček však dodalo tomuto nastudování punc autentičnosti, pokud na tvrdých lavicích byli diváci ochotni zapomenout na uspěchané tempo dvacátého prvního století.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Inspirace na dny příští
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský. Hudební nastudování Carlo Montanaro, režie Damiano Michieletto, scéna Paolo Fantin, kostýmy Silvia Aymonino, světla Fabio Barettin, sbormistr José Luis Basso. Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva – René Barbera, Doktor Bartolo – Carlo Lepore, Rosina – Karine Deshayes, Figaro – Dalibor Jenis, Basilio – Orlin Anastassov, Fiorello – Tiago Matos, Berta – Cornelia Oncioiu. Orchestr a sbor Národní pařížské opery. Přímý přenos ve Francouzském kulturním institutu v Praze ve čtvrtek 25. září 2014 v 19.30 hodin.

Josef Bohuslav Foerster: Eva. Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková. Eva – Lívia Obručník Vénosová, Mánek – Josef Moravec, Mešjanovka – Jitka Zerhauová, Samko – Anatolij Orel / Svatopluk Sem, Zuzka – Blanka Černá, Rubač – Pavel Vančura / Josef Škarka. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra v pátek 26. září 2014 v 19.00 hodin.
***

Dvořákova Praha 2014

Antonín Dvořák:
Alfred
(koncertní provedení)
Dirigent: Heiko Mathias Förster
Sbormistr: Petr Fiala
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Český filharmonický sbor Brno
17. září 2014 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

Harald – Ferdinand von Bothmer 
Dorset / Posel – Tilamnn Unger
Alfred – Felix Rumpf
Gothron – Jörg Sabrowski
Sieward – Peter Mikuláš 
Alvina – Petra Froese
Rovena – Jarmila Baxová
***

Musica Florea
umělecký vedoucí Marek Štryncl
7. září 2014 Kostel Nanebevzetí Panny Marie Zlonice

program:
Antonín Dvořák: Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“
***

Wolfgang Holzmair (baryton) 
Russell Ryan (klavír)
15. září 2014 Anežský klášter Praha

program:
Franz Schubert: výběr z písní
Richard Strauss: výběr z písní
Leoš Janáček: Moravská lidová poesie v písních (výběr z písní)
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh (výběr z písní)

www.dvorakovapraha.cz

***

Festival barokních umění Český Krumlov 2014
Johann Adolf Hasse:
L‘Ipermestra
Hudební nastudování Ondřej Macek
Režie a barokní gestika Zuzana Vrbová
Řídí Ondřej Macek (cemballo)
Sólisté a barokní orchestr Hof-Musici
Zámečtí divadelní mašinisté
19. září 2014 Zámecké divadlo Český Krumlov

Danao – Ivo Michl
Ipermestra – Jana Dvořáková
Linceo / Figlio d´Egitto / Amante d´Ipermestra – Veronika Mráčková Fučíková
Elpinice / Nipote di Danao / Amante di Plistene – Olga Krumpholzová
Plistene / Principe di Tessaglia / Amante d´Elpinice / Amico di Linceo – Pavel Valenta
Adrasto / Confidente di Danao – Zdeněk Kapl 

www.festival.krumlov.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde.

Foto Martin Divíšek, Petra Hajská, Libor Sváček