Martinů a glosy Jakuba Hrůši (7)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

S přáním krásného podzimu vás, milí čtenáři, opět oslovuju svými zápisky z koncertních cest s akcentem na hudbu Martinů. Musím se vám upřímně doznat, že jsem původně myslel, že budu psát i v červenci a srpnu, ale jak jste si třeba všimli, nepsal jsem. Má mysl byla v jiných zákoutích života. O to raději se k vám obracím po dvouměsíční přestávce.

Dnešní sdílení s vámi bude mít s vaším dovolením formu denních glos. Snad není náhodou, že nejvíce vnitřního klidu a profesionálního nadhledu, které umožňují relativně bez starostí usednout k formulacím pár postřehů z každodenního hudebního zápolení, mohu nalézt zase jednou v milovaném Japonsku…

Preludium

Před několika lety navrhuju „svému“ Tokijskému metropolitnímu symfonickému orchestru, aby se na jednom z mých koncertů ujal „neznámého skladatele“ Bohuslava Martinů. Rád s ním sdílím, že mou oblíbenou symfonií je Třetí, která se celkem málo hraje. Japonští partneři ji na moje přání zařazují (roku 2010) na náš pravidelný abonentní koncert v „Bunka Kaikan“, a to dokonce do druhé, závažnější půlky (vedle Liszta a Chopina). Ještě do onoho koncertního večera samého mi není jasné, zda to třeba nebylo příliš odvážné. Na zkouškách hudebníci poznávají neznámý jazyk, perou se s ním a občas zakroutí hlavami nad složitostí všudypřítomných synkop. S vkladem své pověstné preciznosti však nad skladbou vítězí na plné čáře. Publikum v sále navzdory tichému konci díla po jeho doznění bouří.

Kuju železo, dokud je horké. Hned sestavujeme jeden z mých dalších programů – nominálně i fakticky geniální kombinaci Symfonických fantazií (Martinů) a Fantastické symfonie (Berlioz). Troufalý nápad je opět s nadšením přijat, byť může hrozit, že se program nebude vzhledem k nepřítomnosti sólisty (a navzdory větší a větší obeznámenosti Japonska s mým jménem) dobře prodávat.

Když se o měsíce později s orchestrem dostáváme ke studiu tohoto opusu, překvapuje mě, o kolik flexibilnější je reakce tělesa hned na první zkoušce (a později i samozřejmější reakce publika na koncertě). Na rozdíl od Třetí tahle Šestá (jak jsou někdy Symfonické fantazie zvány) rozhodně nezní, jako by ji muzikanti nikdy předtím nehráli. Jsem unešený tím, že se s Japonci mohu pouštět do věrného čtení autorova zápisu, co se týká veškerého frázování, dynamických nuancí či tempové smělosti. Již v půlce zkouškového procesu mám pocit, že bychom s výsledkem klidně mohli jít hrdě před posluchačstvo.

Zase kuju železo, dokud je horké. Jednou z běžných abonentních řad orchestru jsou takzvané Portréty skladatelů. V jednom večeru se pak hraje vždy jen jediný autor. Navrhuju Martinů. Návrh je jednomyslně přijat. K tomu podotknu, že bych si přál představit tohoto milého tvůrce i v jiné než symfonické rovině (další volbou, tentokrát orchestru samého, respektive jeho managementu, je relativně populární a entuziastická Čtvrtá) – a zmiňuju se o kantátové tvorbě, konkrétně o Kytici (již miluju a víckrát jsem dělal) a o Gilgamešovi (kterého miluju a nedělal jsem zatím bohužel nikdy, krom jiného i z úcty k úchvatným provedením jiných, na předním místě Jiřího Bělohlávka). Za pár dní dostávám odpověď: Orchestr přijímá Kytici (zápolíme v komunikaci s anglickým překladem [podobně jako u Špalíčku]) a souhlasí s tím, abych přivezl „naše“ pěvce. Instituce se zase zaručuje za svrchovanou kvalitu japonských sborů (smíšeného i dětského). Tentokrát padá volba na profesionály. Jsem rád, byť po zkušenosti s Glagolskou (2010) a Dvořákovým Stabat Mater (2011) vím, že i nadšení amatéři tu zastanou (třeba s menšími hlasy) skvělou práci.

Mezitím ono horké železo ne a ne zchladnout. Po krátkém váhání na straně nově nastupujícího managementu se na tlak orchestrálních muzikantů prodlužuje má hostovská smlouva a Martinů se (společně se Sukem) stává „projektem“. Do konce svého působení titulárně stálého hostujícího dirigenta (podle všeho 2018) provedu ledaco ze Sukova stěžejního symfonického díla a snad i všech šest symfonií Martinů. Ve spojení s takovým postupným uchopením všech (čtyř) symfonií Brahmsových bych si těžko mohl přát krásnější náplň svých návštěv této v profesní rovině země zaslíbené…

Ouvertura (knihovnická)
Když se s ročním předstihem před zahájením práce na Kytici a Čtvrté symfonii potýkám v Tokiu se Sukovým Asraelem, navštěvuje mě místní archivářka, vpravdě úkaz z nejvzornějších, a otvírá se mnou „rutinně“ otázku používaných materiálů a přesných údajů o partituře. Čtvrtá „neklade odpor“, zato u Kytice je to trochu složitější. Jsem znova a znova „udoláván“ profesionalitou (i) tohoto oddělení instituce. Detaily, které řešíme, jsou pro mě s oním odstupem (a v momentálním ponoru do Suka) až úděsně fascinující. O půl roku později, když se pro změnu potýkám se Svěcením jara a Pohádkou léta, dostávám od archivářky (mimochodem krásné ženy) několikastránkový seznam chyb, jež našla v partituře a partech Kytice, abych se o nich vyjádřil – budeme-li je opravovat, nebo nikoli. Zůstává mi rozum stát nad tím, že množství těchto chyb ještě nikdo, kdo do té doby Kytici z oněch již používaných materiálů provozoval, neopravil. Některé jsou sporné (v názoru na mnohé otázky harmonie Martinů se dirigenti i neúčinkující experti liší), některé však zdaleka ne. Zmocňuje se mě pocit, že až přiletím po dalším půlroce do Tokia, abych dílo zkoušel, nebudeme mít žádné starosti. Tedy kromě těch čistě uměleckých, muzikantských…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat