Martinů a glosy Jakuba Hrůši (6)

  1. 1
  2. 2

Objevování Martinů v Japonsku?
Zpráva z Japonska: Myslím, že se situace začíná v dobré obracet. Aspoň jsem v tomto směru dnes zaznamenal dvě indicie. Absolvoval jsem několik rozhovorů zde v Tokiu, jejichž cílem bylo inzerovat a vysvětlovat některé z mých příštích českých programů tady a lákat na ně. Jeden žurnalista se mě v jednu chvíli v daném kontextu otázal:

„Rozumím tomu dobře, že když teď už stabilně v Japonsku uvádíte díla Bohuslava Martinů, nastal podle vás čas na to, abyste představil našemu publiku něco kvalitního, co v české hudbě přišlo po Martinů, jako je skladatel Kabeláč?“

Druhý novinář byl méně konkrétní, co se týká výsledků mé vlastní činnosti, avšak o to více mě potěšilo slyšet:

„Jak asi víte, japonští milovníci hudby dlouho preferovali výhradně hudbu typu Beethovena, Brahmse, Chopina či Rachmaninova. Pak se situace proměnila a v kurzu byli tvůrci jako Mahler a Strauss či Debussy a Ravel. Následoval i Janáček. Teď nastává čas pro nejnovější skladatele. Myslíte, že se mezi ně může zařadit i Martinů, kterého tu teď tak propagujete?“

Ponechávám stranou, že tu Martinů považují za „nejnovější“ skladatelskou generaci (bylo to beztak myšleno v nadsázce), a užívám si těchto malých milých plodů dnes již několikaletého úsilí. Dnes jsem s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem usilovně (ovšem nikterak „silově“) zkoušel Sukovy dvě „Pohádky“ – Pohádku Radúze a Mahuleny a Pohádku léta. Ve dvou dnech jsme je dokázali připravit do podoby, za kterou se mohu umělecky stoprocentně postavit. Když jsem o obědové pauze, jinak vyplněné snahou na kameru popsat sílu Kabeláčova Mysteria času, v dirigentské šatně z reproduktoru, zachycujícího zvuky z pódia, slyšel znova a znova (a stále krásněji) opakované fráze Slepých hudců pro dva sólové anglické rohy (celá komorní sestava této subtilní, úchvatné věty velké hudební básně na vlastní návrh setrvala ve zkoušce předešlý den o dvacet minut déle, abychom si věc znova prošli) a předtím „čelil“ opakovaným dotazům na ty nejjemnější odstíny dynamiky ze strany orchestrálních hráčů, viděl, jak mnozí z nich sami z vlastní iniciativy zkoumají detaily partitury, aby lépe pochopili to jinak tak obtížné předivo hlasů, jak ochotně všichni pracují na vyvážení orchestrálního zvuku, polilo mě už poněkolikáté horko nekonečné vděčnosti a smysluplnosti takové dirigentské mise.

Ano, mohu to říct nejpřímočařeji, jak to vůbec jde: Miluju práci se „svým“ orchestrem v Japonsku. Zažil jsem tu chvíle na pódiu z nejkrásnějších – Berliozovu Fantastickou, Debussyho Moře, Straussovu Alpskou (ona a Berlioz jsou dokonce vydány vždy z jediného koncertu na CD), minulý týden své první (!) Svěcení jara; to vše mě naplňuje velkým zadostiučiněním a nadto neskutečně baví. Ale pak přijdou okamžiky tohoto zvláštního poslání kulturního „vyslanectví“. A já se nemohu ubránit dojetí, když vidím, jak se u těchto v té jiné hudbě více než zběhlých, a přesto skromných Japonců dostavuje nefalšovaný zájem o krásu Sukovy hudby (či jindy třeba právě hudby Martinů). Snad nejsou mé pocity hloupě sentimentální! … Řekl bych ale, že ne. Je to velký kus radosti, když mohu tohle vše prožívat…
Zasvěcení do Svěcení
Ale na poněkud lehčí notu (čtenář si to po tolika mých vážných sděleních více než zaslouží): To Svěcení minulý týden byl neskutečný zážitek. Předně jsem si nemohl přát lepší startovní pozici – s japonským smyslem pro rytmus a preciznost je pak Svěcení jara o několik úrovní snazší podnikání. Troufám si hereticky tvrdit, že by tady tuhle skladbu dokázali nějak zahrát i bez dirigenta. – Sluší se ovšem „povinně“ dodat: Jasně že by to nebylo ono! 🙂 …– Předně jsem si mohl s takovýmto senzačním tělesem dovolit být otevřený. Těžko komu popsat, jaký je to pocit (i s desetiletou praxí), když poprvé spustíte toto dílo. (To slovo „spustíte“ je docela namístě, neboť začátek až příliš nezávisí na vás – snad jedině v tom smyslu, abyste to fagotistovi [zde dokonalému!] nezkazil.) Kdo to dosud nezažil, neví. Ani já jsem nevěděl.

To ráno na první zkoušce bylo jedním z pro mě nejtěžších momentů s taktovkou v ruce (dané napětí bych přirovnal asi jen k „bezzkouškovým“ záskokům v Carmen či Bohémě v orchestřišti opery). Dohráli jsme (já vděčen, že jsem udělal jen jedinou blbou chybu!) a povídám orchestru: „Poslyšte, já potřebuju panáka!“ Určitě jsem byl nejudřenější ze všech. Dívali se na mě těma zároveň chytrýma i dětskýma japonskýma očima, v kterých člověk tuší vnitřní energii a humor, a mně nedalo, abych jim to neřekl – totiž že to bylo úplně poprvé, co jsem to právě celé „oddirigoval“ (konečně mohu použít oblíbené slovo některých českých novinářů). Tady se nehraje na to, že mezi orchestrem a dirigentem vězí poziční či názorová propast – panuje tu oboustranná kolegialita i úcta. Přistoupili na situaci a začali se mnou to „obehrané“ dílo objevovat – jakoby od začátku. To se mi nikdy neomrzí.

Koncert byl naprosto fantastický. Ale i tak to byl nevýslovný adrenalin. Sice jsem řekl, že by to zahráli i beze mě – a jistě ano. Ale skutečnost tu má ještě druhou stránku (která daný paradox ještě prohlubuje): Je málo skladeb, ve kterých tak setsakramentsky záleží na tom, aby se dirigent „nesekl“! Kolikrát jsem najednou v duchu děkoval svým učitelům, že mi pomohli si vytvořit neselhávající „manuální techniku“. Skutečně – zničehonic dokonale záleží na tom, kterým směrem se vaše ruka vydá poté, co ukáže onu tak nesmlouvavě důležitou „první“! Úžasný zážitek. Nemíval jsem nikdy potíže s trémou. Pocity zodpovědnosti a vrcholného napětí – ano. Tréma – ne. Ani tentokrát v Suntory Hall tomu nebylo před koncertem ani při něm jinak. Ale: Svěcení skončilo, ozývá se bouřlivý aplaus, já zvedám ruce, abych vyzdvihl senzačního fagotistu – a vidím, že se celý třesu! Až je po všem, celé to na mě dopadá. A nespím až do tří do rána…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments