Martinů a glosy Jakuba Hrůši (4)

  1. 1
  2. 2

Když jsem tu naposledy referoval o svých bojích za Martinů v německém Kolíně nad Rýnem a kanadské Ottawě (zde), netušil jsem, že hned záhy nato si přečtu zajímavý kritický příspěvek z druhého ze jmenovaných míst. Poměrně rychle po našem provedení Toccaty e due canzoni s National Arts Centre Orchestra se objevila v tisku (konkrétně Ottawa Citizen) recenze s názvem Hrusa brings lesser-known Czech composer to NACO, kterou napsal Richard Todd (najdete zde). Bylo to jedno z těch čtení, z nichž má člověk ony tak dobře známé „smíšené pocity“.

Na jednu stranu jsem musel chtě nechtě uznat, že jsme pana Todda provedením Martinů zcela nepřesvědčili. Jinak by nebyl napsal, že jsme sice hráli skladbu, jež je „jedním z těch děl, která jsou v mnoha ohledech dobře řemeslně udělaná a poutavá a nikoli bez míst skutečné krásy“, ovšem uzavíraje odstavec slovy: „Avšak ve výsledku si je vlastně nezapamatujete.“ (poznámka autora: všechny překlady jsou mé vlastní) Když jsem dočetl tento řádek, vzedmula se ve mně ona příslovečná nechuť mnoha z interpretů vůči kritikům. Podotýkám přitom, že nepatřím k těm, kdo by se domnívali, že je umělecká kritika obecně zbytečná (a že takových umělců není málo!), a nečastuji kritiky nevybíravými slovy. Stále věřím, že je-li kritické myšlení vzdělané, nikoli jen (v lepším případě) sečtělé, konstruktivní, nikoli jen psavé, a dobré mysli, nikoli bezhlavé nebo dokonce pomstychtivé, má cenu, aby existovalo. V onu chvíli jsem si ovšem zase jednou pomyslel, zda je pan recenzent opravdu tak osvíceným duchem, že dokáže pronést o skladbě, na níž nechal skladatel kus svého nejvnitřnějšího života, utvářeného dlouholetou předchozí pracnou zkušeností, tak bezohledný rychlý soud po jednom provedení v místě, kde s jeho tvorbou není větší zkušenost.

Musel jsem však vzápětí (rád) uznat, že pan Todd prokázal kritický charakter. Nejenže o něco níže prohlásil, že „dirigent zřejmě partituru dobře zná a považuje ji za hodnou představení v zahraničí“, ale hlavně připustil – a to mě ve výsledku přesvědčilo o pozitivním úmyslu, byť neformulovaném zrovna s úzkostlivou citlivostí – že i když by ode mě v Kanadě raději slyšel Janáčka nebo Suka, může být jeho jistá odtažitost od Martinů zapříčiněna „nedostatkem jeho vlastní obeznámenosti“ se skladatelovým dílem.Rozumějte mi dobře – nepíšu toto vše, abych se přel s kritikem o to, kdo má ve výsledku hlavní slovo, zda interpret, nebo kritik (je to ostatně nemístně položený dualismus – když už, tak bychom se měli ptát, zdali skladatel, nebo posluchač!). Jde o něco jiného. Jde mi o milou skutečnost, že má-li kritik možnost ovlivňovat velice přímočaře obecné mínění o neznámých kulturních jevech a rozhodne-li se při tom vyslovovat jednoduché kritické soudy, činí tak i s odvahou přiznat, že minimálně něco málo z toho, co říká, je jeho osobní mínění, nikoli všeobecně platný fakt. A pak, je mi nesmírně milé, že celý tón vyslovené kritiky je laskavý a vlastně pozitivní. Vždyť by mohl Martinů, nelíbil-li se mu cele, okomentovat jednou nactiutrhačskou větou, jak se to v podobných případech často děje. Naopak jeho návodná slova o Janáčkovi a Sukovi mě trkla v tom smyslu, že Martinů v Kanadě nebyl uváděn ve známém osvětí nebo ve společnosti populárnějších českých hudebních klenotů, a tudíž v jejich kontextu, ale jako jeden zřídkavější reprezentant naší kultury v globalizovaném světě. Přinejmenším Janáček se pak kanadskému světu bude asi vždy logicky jevit jako exotičtější, neobvyklejší a originálnější skladatel – Martinů coby daleko kosmopolitnější (a západnější) duch pak může při rychlém vnímnutí vzbudit srovnávací otazník. (Jak jsem psal v prvním svém příspěvku – obzvlášť u člověka, jehož duši je Martinů kultivovanost a delikátnost, vlastně jistý intelektualismus, byť senzuální, vzdálenější.)

Definitivně jsem pana Todda ovšem rehabilitoval krátce poté, co jsem o několik týdnů později zahájil svůj cyklus příspěvků k propagaci české hudby s Philharmonia Orchestra v Londýně. Tentokrát jsme – vedle Dvořáka – uváděli právě ony dva panem Toddem žádané české génie, totiž Janáčka (konkrétně předehru Žárlivost a Sinfoniettu) a Suka (konkrétně Pragu). Byl jsem na naše provedení prakticky ve světě víceméně nehrané Sukovy pocty Praze náramně hrdý – nejenže ji orchestr vystřihl znamenitě (neměl jsem jediné pochyby o tom, že hudebníci to dílo nejen přijali, ale i si je oblíbili a respektovali), ale také publikum nás odměnilo zcela netušeným a mimořádným bravo. Jistý národní patos Pragy byl ovšem pro recenzenta jedněch významných britských novin zcela mimo rámec přijatelnosti. Na druhý den v tisku na prvním místě dle svého úsudku vytyčil slabiny díla (například chabější skladebné spojení jeho epizod) a následně si s nepřehlédnutelným gustem rýpl do inspirační oblasti skladby a posteskl si, proč si Suk vzal za inspiraci k tomuto básnickému projevu tak významné město, jakým je Praha. Být tím vzorem město méně důležité (například „Basingstoke“!), bylo by, míní kritik, dílo snad kratší a snesitelnější. Posluchači by pak ovšem přišli o všechny ty návaly názvuků husitských chorálů, dodává ironicky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat