Operní panorama Heleny Havlíkové (196)

Týden od 15. do 21. prosince 2014
Galajarmark k Roku české hudby – na velikosti záleží

Ve středu 17. prosince měl vyvrcholit Rok české hudby 2014 galakoncertem v pražské O2 areně. Výsledek byl krušný – událost propagovaná jako mimořádná skončila jako megalomanský jarmark.

Důvodů neúspěchu a selhání je mnoho. Začněme programovými. Otázku, co je to vlastně ta česká hudba, kterou u nás ostentativně před sebou samými i před celým světem v desetiletích končících na čtyřku oslavujeme, pořadatelé neřešili. Od Bestsport Areny, a. s., vlastníka a provozovatele O2 areny, kde se akce konala, takové úvahy očekávat nelze. Asociace hudebních festivalů České republiky, která byla iniciátorem a garantem koncertu a která sdružuje naše nejprestižnější a největší festivaly, se s ní vypořádala tím nejjednodušším způsobem: dramaturgii koncertu postavila na estrádní směsici slavných čísel z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka a Novosvětské. Dobrá, ne každý koncert musí být objevitelský, novátorský, hledačský. Co je ale mnohem více zarážející, že u takto oficiální akce, která byla údajně připravovaná už od roku 2013, nebylo do poslední chvíli jasné, které že klenoty české hudby vlastně zaznějí. Ještě pět dnů po koncertě na webových stránkách O2 areny najdeme jiný program s předehrou z Prodané nevěsty nebo Cigánskými melodiemi, které ovšem nezazněly. A na poslední chvíli došlo k další změně čísel programu, když Škroupova píseň Kde domov můj v podání všech sólistů (ale i sboru, což programová brožura zamlčuje) byla ze závěru první vokální části přesunuta na samotný konec koncertu. Zařadit hymnu jako „přípodotek“ Novosvětské symfonie je sice poněkud zvláštní, jako zajištění potlesku vstoje, který se bude dobře vyjímat na televizních obrazovkách, to byl mazaný tah. Podstatnou změnu pak dva dny před koncertem přineslo zveřejnění informace, že kvůli onemocnění Ramóna Vargase místo tohoto mexického tenoristy vystoupí Miroslav Dvorský, což weby pořadatelů ještě stále nezaznamenaly. Zaskočil pohotově, ale Princ dnes už k jeho parádním rolím nepatří.

Proč byl pro gala k Roku české hudby vybrán právě Vargas a portorikánská sopranistka Ana María Martínez, nebylo jasné. I kdyby Vargas vystoupil, dnes už ani jeden z těchto zahraničních sólistů nepatří k vyslovené světové pěvecké špičce a jejich vztah k české hudbě není nad rámec Rusalky nijak zvláštní (podle údajů v programové brožuře Vargas na jevišti ani žádnou českou roli nevytvořil a árie Prince v Rusalce na svých webových stránkách nemá vůbec uvedené). Alespoň „naši“ pěvci – basbarytonista Adam Plachetka v áriích Kaliny Jsem žebrák ze Smetanova Tajemství a Přemysla Již plane slunce z Libuše a především Eva Urbanová jako Cizí kněžna a zejména v Libušině proroctví dokázali vyjádřit obsah a výraz zpívané hudby. Což se ale dalo spíše jen odtušit v celkově předimenzovaném zvuku první části koncertu.Pořadatelé zdůrazňovali, jak poprvé na jednom pódiu vystoupí unikátní symfonické těleso složené ze zástupců všech patnácti profesionálních orchestrů České republiky a dvou sborů sdružených (kromě České filharmonie) v Asociaci symfonických orchestrů a pěveckých sborů České republiky. Pro ad hoc sestavené orchestry se u nás vžila nepříliš lichotivá zkratka KMČ – Kdo má čas – a představa, že se během jednoho dne podaří sehrát sto padesát hráčů orchestru, byla iluzorní – a to i pod taktovkou zkušeného Jakuba Hrůši. Ostatně sám připustil, že „hráči, kteří tam budou hrát, nejsou zvyklí hrát spolu ve složení, ve kterém tam budou sedět. Jsou také zvyklí hrát nějak ve svých orchestrech. Bude to taková dílna, laboratoř, o které se těžko dá promlouvat předem.“Všichni se snažili, jenže při amplifikaci přes reproduktory, kdy záleželo více na zvukařích než hráčích, bylo vlastně zvukově úplně jedno, zda hraje standardní zhruba osmdesátičlenný symfonický orchestr nebo dvojnásobek, stejně jako v případě stodvacetičlenného sboru. Zjevně to bylo úplně jedno číšníkům a skupince „vyvolených“, kteří se ve Star Circle Club Restaurantu oddávali potěšením gastronomickým – a to tak vehementně, že Dvořákova Novosvětská tvořila kulisu k hlučnému cinkání skleniček, příborů a talířů. Tyto zvuky nádobí si pak z první ruky, respektive prvního ucha bezprostředně „užívali“ ti, kteří seděli v prvním patře krátké strany O2 areny – však si také zaplatili nejnižší cenu – „pouhých“ 990 Kč. To držitelé vstupenek v kategorii Platinum za baťovských 3 490 Kč, respektive podle tiskové zprávy umístěné na webu O2 areny 4 490 Kč, měli podle pořadatelů získat z první až dvanácté řady před pódiem nejen „nezapomenutelný zážitek z koncertu“, ale i catering v restaurantu Lokomotivka. Ti ostatní se museli spokojit se smaženými kuřecími specialitami, pizzou, grilovanými klobásami a hot dogy, jejichž vůně se během koncertu linula celou arénou. Vnášet do arény jakékoli vlastní jídlo je přísně zakázáno a ochranka byla v tomto směru bdělá jak ostříž. Ovšem najít za vchodem do arény někoho, kdo poradí, jak se dostat na své místo dle vstupenky, vyžadovalo téměř detektivní úsilí.

Těžko odhadnout, kolik skutečných příznivců české hudby se – masochisticky – vypravilo do prostoru po všech stránkách nevhodného pro konání koncertu klasické hudby. Těch, kteří s klasickou hudbou neměli zkušenosti, byla zřejmě většina, která tleskala po každé větě Dvořákovy Novosvětské. Na jejich obhajobu budiž řečeno, že informaci o tom, z kolika a jakých částí je složena Dvořákova nejslavnější symfonie, se ani nemohli dozvědět, protože ve strohé a graficky pramálo reprezentativní programové brožuře označení vět nebylo vůbec uvedeno.Představa, že právě toto je způsob, jak pro klasickou hudbu získat nové příznivce, je mylná. Že se na Martínez, Urbanovou, Dvorského, Plachetku, při vší úctě k jejich umění, a na spojené orchestry a sbory do O2 areny pohrnou davy za vstupné od jednoho tisíce do tří a půl tisíce korun, byla chiméra. Tolik jsou dnes u nás stále ještě diváci ochotni zaplatit za operní superhvězdy kategorie Cecilie Bartoli, Juana Diega Flóreze nebo Jonase Kaufmanna a podobně. Vše jednoznačně svědčilo o zcela chybné marketingové rozvaze – aréna s redukovanou kapacitou na čtyři tisíce diváků zůstala poloprázdná a posluchači se v jejím šeru (i chladu) ztráceli. Přitom lze na českou operu přilákat na deset tisíc diváků, jak například předvádějí už od roku 2005 v pražském šáreckém údolí Jana Divišová a Renée Nachtigallová. Jen se to musí umět a prioritou nesmí být zisk.

Náklady na tento jediný koncert podle informací z tiskové konference a webových stránek Ministerstva kultury přitom byly v našich podmínkách obrovské. Celá tato monstrestráda podle informace Jaromíra Boháče, prezidenta pořádající Asociace hudebních festivalů a generálního ředitele společnosti Auviex, která zajišťovala produkci a marketing, vyšla na 7,8 milionů Kč, respektive podle informací na stránkách Ministerstva kultury byla rozpočtovaná na 10,5 milionů korun. Podle konečných výsledků výběrového dotačního řízení na akce Roku české hudby činil návrh dotace od Ministerstva kultury na galakoncert 2 miliony korun s poznámkou, že jde o prioritní akci. Jediný koncert tak spotřeboval šestinu celkové částky 12 milionů vyčleněné na Rok české hudby.Tato finanční disproporce je zřetelná nejen ve srovnání s jinými koncerty, operními inscenacemi nebo festivaly, které z tohoto ministerského programu dostaly stovky nebo desítky tisíc – nebo také vůbec nic, ale zejména s výší dotací, kterými ministerstvo kultury podporuje jiné instituce, jejichž program po stránce dramaturgické, interpretační i organizační a propagační vysoce převyšuje ono monstrózní fiasko. Například Dvořákova Praha, Struny podzimu, Smetanova Litomyšl nebo Janáčkův máj jsou také zařazeny mezi ministerské priority, ale dostávají na celé festivaly od Ministerstva kultury dotaci ve výši od jednoho do 1,7 milionu korun.

Přes všechny kontroverze, které oslavy Roku české hudby vyvolávají, by bylo nespravedlivé kvůli jednomu nepovedenému nápadu šmahem zatratit všechny akce, kterých bylo podle koordinátorky Roku české hudby Lenky Dohnalové přes čtyři tisíce u nás i v zahraničí, velkých i malých, profesionálních i amatérských, v nejrůznějších žánrech. Připomeňme alespoň přínosné počiny z operní oblasti. V Roce české hudby bylo uvedeno hned několik původních současných českých novinek – v Brně Alice in bed tandemu Ivo Medka a Markéty Dvořákové, neobvyklá „ne-opera“ Sezname, otevři se Martina Smolky, premiérovaná v rámci Dnů nové opery Ostrava, první opera renomované české skladatelky Sylvie Bodorové Legenda o Kateřině, kterou vytvořila na objednávku libereckého divadla, nebo opera Jaroslava Krčka Šaty, jaké svět neviděl v Plzni. Ke světovým premiérám musíme přiřadit i Novou zemi Aloise Háby, která poprvé zazněla téměř osmdesát let po svém dokončení v Národním divadle a koncertní uvedení Dvořákovy prvotiny Alfred. Divadla také nastudovala zajímavé inscenace oper, které upadly v zapomenutí nebo se objevují sporadicky: Fibichův Pád Arkuna v Národním divadle, Foersterova dnes téměř nehraná Eva v Liberci, Ullmannův Pád Antikrista v Olomouci, Martinů Mirandolina v Ostravě, Voják a tanečnice v Plzni, Čím lidé žijí v koncertním uvedení České filharmonie.

Na nerozumný pseudogalakoncert byly veřejné prostředky, na kterých se podílelo i hlavní město Praha, nesmyslně vyplýtvány – navíc za účasti České televize, která koncert přenášela s osmdesáti minutovým zpožděním, a Českého rozhlasu s živým přenosem na stanici D-dur. Škoda.

Hodnocení autorky: 10 %

Závěrečný galakoncert k Roku české hudby
Ana María Martínez (soprán)
Eva Urbanová (soprán)
Miroslav Dvorský (tenor)
Adam Plachetka (basbaryton)
Dirigent: Jakub Hrůša
České profesionální orchestry a sbory
17. prosince 2014 O2 arena Praha

program:
Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a František Škroup

www.galakoncert.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Petr Horník, archiv, FB Classic PR