Operní panorama Heleny Havlíkové (202)
Týden od 26. ledna do 1. února 2015
* Festival Opera 2015:
– Banskobystrický Oněgin s medvědem, divočákem i táborákem
– Budějovické Nyní a raději ne navždy
– Skutečně festivalový Pád Arkuna?
– Plzeňská revue stále s Bohuslavem Martinů
– Košická meditace nad strachem ze smrti
– Nové horizonty ostravských Výletů
* Inspirace na dny příští
***
Festival Opera 2015
Banskobystrický Oněgin s medvědem, divočákem i táborákem
Historicky první spoluúčast slovenských operních divadel na Festivalu Opera otevřela v pondělí 26. ledna 2015 v pražském Národním divadle Štátna opera Banská Bystrica inscenací Čajkovského Evžena Oněgina. Entrée to příliš šťastné nebylo.
Hudební nastudování Igora Bully vyznělo těžkopádně, fádně a orchestr se nevyvaroval mnoha intonačních a rytmických nepřesností. Volba inscenačního týmu mladé ruské, respektive přímo v Petrohradě působící režisérky Anny Osipenko měla podle vyjádření uměleckého šéfa banskobystrické opery Šimona Svitka vnést autenticitu petrohradského prostředí. V inscenaci s replikami dobových kostýmů jsou použity ruské venkovské obřady, ale i nekonečné namotávání vlny. Scénickou podobu na začátku druhého dějství neobvykle dostává také Taťánin hrůzný sen o setkání s medvědem, ke kterému se připojí i maškary divočáka a kozla, a narozeninová party se celá odehrává venku včetně koulovačky a stavby sněhuláka a „nečekaného“, zjevně přepečlivě nazkoušeného „uklouznutí“ na ledu. Před soubojem Lenskij zapálí „táborák“ z listí. Prvoplánové herecké akce v nesouladu s náznakovou scénou, která od počátku beze změn spojovala všechna místa děje na statku u Larinových i petrohradský ples, i pěvecky nepřesvědčivé výkony Patrície Macák Solotrukové jako Taťány, Eleny Shatokhiny v roli Olgy, Šimona Svitka jako Oněgina a Michala Hýrošše coby Lenského však v celkovém vyznění vedly k nenápaditému popisnému tradicionalismu.
Hodnocení autorky: 60 %
***
Budějovické Nyní a raději ne navždy
Škoda, že Budějovičtí nemohli do Prahy přivézt svou inscenaci Dvořákovy Rusalky, jak ji v neotřelém inscenačním pojetí pro českokrumlovské Otáčivé hlediště nastudoval Jiří Heřman (zde), a to především s vynikající Jolanou Fogašovou v dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny. Ze zařazení scénické kantáty Eu nunc et semper (Nyní a navždy) budějovického generálního hudebního ředitele, dirigenta a skladatele Maria de Rose, ve spojení se Sedlákem kavalírem Pietra Mascagniho čněla snaha ambiciózního šéfa uplatnit své dílo i mimo budějovické teritorium. Spojení scénické kantáty se Sedlákem kavalírem bohužel není kompatibilní, jakkoli nás dramaturgie Jihočeského divadla přesvědčuje, že ano. Nyní a navždy je pokusem o duchovní uchopení lásky, zatímco Sedlák kavalír je drsnou veristickou „etudou ze života“ – a pokus o takovéto propojení ideálu a praxe nefunguje. Sedlákovi navíc velmi ublížila kovová scéna (Pavel Krejčí), kterou jako by vytvořili zámečníci bez účasti scénografa. Bezradnou režii Miloslava Veselého a hřmotné hudební nastudování Maria de Rose alespoň částečně zachraňovaly pěvecké výkony Lázara Calderóna v roli Turiddu, jehož nezvladatelná vášeň k Lole byla zřetelná spíše z titulků nad jevištěm než na scéně, a Šárky Hrbáčkové jako měkčí, lyričtější Santuzzy, než bývá zvykem.
Hodnocení autorky: 40 %
***
Skutečně festivalový Pád Arkuna?
Naše první scéna po všech turbulencích na vedoucích postech, ze kterých se takové divadelní kolosy vzpamatovávají hodně dlouho, pokud vůbec, nasadila Fibichovým Pádem Arkuna do festivalového klání podle mého názoru nejlepší inscenaci poslední doby. Ovšem je otázka, zda obsazení takto mimořádného představení, ve kterém se Národní divadlo po pohlcení životadárné konkurence v podobě samostatné Státní opery dostává do bezprostředního srovnání s mimopražskými soubory, které přitom musí vystačit s mnohanásobně nižšími rozpočty, bylo výsledkem skutečně promyšleného rozhodnutí vedení Opery. Zda podle Sylvie Hroncové i Petra Kofroně byla právě středeční sestava sólistů skutečně ta nejlepší, nebo to prostě „tak vyšlo“. Viděno zvnějšku na takovou otázku dává spíše tu druhou odpověď nejen festivalový leták, ve kterém (kromě premiéry Mefista) jedině u Národního divadla chybí obsazení, ale především webové stránky tohoto molochu, kde lze nalézt konkrétní obsazení pouze na daný měsíc – a stejně dochází ke změnám, jak se ukázalo při ostře sledovaném Otellovi s José Curou. Festivalový Pád Arkuna tak svědčí spíše o tom, že vedení Opery Národního divadla stále nedokáže dlouhodobě dopředu plánovat a tím de facto pohrdá svými diváky. Zavedená zahraniční divadla standardně zveřejňují obsazení na celou sezonu dopředu.
V představení Pád Arkuna, kdy by mělo být v zájmu divadla nasadit to nejlepší obsazení a dokázat své notně pošramocené postavení v naší mediální krajině, která vzkvétá především v Ostravě, mi při respektu k výkonům Martina Šrejmy, Szilivie Rálik a Ondreje Mráze chyběl především Aleš Briscein jako mladistvě zamilovaný Jaroměr, Eva Urbanová s uhrančivým portrétem vášnivé Radany i David Szendiuch jako energický pohanský vůdce Dargun, který zasvětil svůj život touze po moci. Ovšem Dana Burešová jako Helga i Alžběta Poláčková v roli Margit potvrdily znovu své dřívější výborné výkony a Martin Bárta jako Absalon dospěl především po pěvecké stránce k plastičtějšímu vyjádření zhrzeného muže, který najde smysl svého života v péči o dítě svého soka a v šíření křesťanské víry. A dobrá zpráva je, že i páté, festivalové představení této rozsáhlé wagnerovské opery si nadále v hudebním nastudování Johna Fioreho udržuje tah, napětí, soustředění a kontrasty velkého hudebního dramatu i řád režie Jiřího Heřmana.
Hodnocení autorky: 70 %
***
Plzeňská revue stále s Bohuslavem Martinů
Plzeňské rozhodnutí zúčastnit se festivalu právě inscenací Voják a tanečnice Bohuslava Martinů svědčí o snaze divadla upoutat dramaturgicky méně obvyklým titulem (recenze premiéry zde). Zároveň se souboru podařilo dát dílu, které je spíše revue než regulérní operou, výstižnou inscenační podobu – ať už ve svižném hudebním nastudování, ve kterém dirigent festivalového představení Jiří Štrunc přesně vyprofiloval stylovou koláž, do které Martinů nakomponoval rozpustilou buffu i lyrickou romantiku, barokní menuet i tango, valse, charleston nebo revoluční sbor. A režisér Tomáš Pilař pro hravost a volný sled asociací, na kterém Martinů postavil svoji operní prvotinu se sledem scének, které parafrázují Plautovu komedii o lišákovi Pseudolovi, našel nejen základní rámec, když se starý muž zasní nad kufrem svých hraček z dětství, ale i pestrost a vtipnou nadsázku. V ní se při festivalovém představení „vyřádil“ především Jiří Brückler s báječným komediálním talentem jako mazaný sluha Pseudolus, Pavel Klečka jako ješitný nabob radní i Jana Foff Tetourová, když coby choť ctihodného athénského občana a vášnivá pletařka roztomile cupitá v podobě bělostného porcelánového hrníčku s napletenou „mléčnou pěnou“. Ani sbor neztratil nic z premiérové „rozdováděnosti“. Jak nesnadné je rozehrát a udržet takovou komedii, se ukázalo ve chvíli, kdy se princip nadsázky vytratil. Když například Dasha zazpívala song černošské tanečnice muzikálově „autenticky“, pravověrná operní sopranistka Ivana Veberová, která si při premiéře dokázala udělat legraci sama ze sebe, když v kratičké sukénce z banánů svůdně vrtěla bílým buclatě vycpaných zadkem, zapadala do celkového stylu inscenace přesněji.
Hodnocení autorky: 90 %
***
Košická meditace nad strachem ze smrti
V sobotu 31. ledna pokračoval Festival Opera ve Stavovském divadle druhou slovenskou inscenací – Štátne divadlo Košice přivezlo Dialogy karmelitek Francise Poulenca (1899–1963). V Košicích měla inscenace premiéru 22. března 2013 a ve stejném roce získala prestižní slovenské ocenění Dosky.
Skutečný příběh mučednické smrti šestnácti členek karmelitánského řádu v Compiègne, popravených během běsnění Velké francouzské revoluce v roce 1794, inspiroval německou spisovatelku Gertrudu von Le Fort k novele Poslední na popravišti (1931), podle níž Georges Bernanos vytvořil drama Dialogy karmelitek (1949). Hlavně z těchto zdrojů čerpal Emmet Lavery pro libreto ke stejnojmenné Poulencově opeře. Tato jeho druhá opera (po Prsech Tiresiových podle Apollinaira) měla premiéru v milánské La Scale v roce 1957.
Dialogy karmelitek bezesporu patří ke stěžejním dílům opery dvacátého století. Z našich divadel jako první tuto operu, která neměla před sametovou revolucí u nás šanci na uvedení, uvedli v Opavě (premiéra 8. října 2000, dirigent Petr Šumník, režie František Preisler). Opavská inscenace operního zpracování krutého příběhu o snaze udržet si křesťanstvím nastavený hodnotový systém a osobní integritu uprostřed zhovadilé doby i za cenu sebeobětování v sobě měla tehdy velkou sílu. Když ji tehdy Opavští přivezli do Prahy na Festival Opera 2001, právem získali Cenu ředitelky festivalu za dramaturgii a hudební nastudování. Neméně úspěšně uvedla Dialogy Karmelitek olomoucká opera v roce 2006 (dirigoval opět Petr Šumník, režie Karla Štaubertová).
Dnes, kdy nás média zaplavují informacemi o popravách, válkách a revolucích „v přímém přenosu“, není nijak snadné nalézt vhodný inscenační klíč pro operu, která se zabývá těmi nejintimnějšími „posledními věcmi“ člověka – zda za to, čemu věříme, jsme ochotni a schopni obětovat život.
Inscenaci vytvořila jedna z nejtalentovanějších režisérek mladé generace, Linda Keprtová. Na prázdné scéně vystačila s židlemi a o to intenzivněji pracovala se světlem. Dobové kostýmy navrhla Danica Hanáková. Vzhledem ke svému věku Keprtová – naštěstí – nemá zkušenosti s „revolučním terorem“ a bylo dobře, že se nenechala „svést“ k aktualizacím. Vyšla z psychologického výkladu jednání postav v extrémních situacích, jak je pro její režie charakteristické, tentokrát v kombinaci se seskupováním a rozmisťováním postav výtvarně i významově dobře promyšlených.
Hlavní postavě příběhu, dívce ze šlechtické rodiny, Blanche de la Force, je patnáct let, když se rozhodne raději vstoupit do kláštera, aby se tak ukryla před strachem ze smrti, který ji pronásleduje od dětství, kdy její matka zemřela poté, co jejich kočár v Paříži napadla revoluční lůza a ona předčasně porodila. Blanche, kterou při festivalovém představení vytvořila s hlubokým pěveckým i hereckým souzněním Lucie Kašpárková, se bojí žít v tomto světě – a ještě více se bojí zemřít. Tuto citlivost a plachost Blanche navíc skvěle dotvořil i pěvecky jistý tenorista Zsolta Vadásze, když dokreslil oddanost chránit „svého zajíčka“.
Přes unifikovanost řeholního šatu se podařilo postihnout odlišné typy dalších řeholnic, především dívčí rozpustilé Konstance Michaely Várady a Madame de Croissy, které Jitka Zerhauová dala svým temným altem nejprve respekt matky představené, který se ale při jejím bolestném umírání vytrácí, když – před očima Blanche – obnažuje svoji smrtelnou úzkost ze smrti. Uznání ovšem zaslouží všechny představitelky karmelitek a košický sbor pod vedením Lukáše Kozubíka, který v klíčových sborových scénách včetně závěrečného Salve regina, provázejícího karmelitky pod gilotinu s jejím hrůzně těžkým tupým zvukem, ukázal pěveckou stmelenost a práci s dynamikou.
Méně se v nastudování podařilo objasnit, co se vlastně děje v ulicích Paříže, kde vybuchla revoluce děsivou silou. Keprtová doplnila postavy řeholnic jakýmisi tanečními protějšky, které lze chápat i jako předzvěst smrti. Jenže „muzikálová“ choreografie, kdy karmelitky i baletky si přehazují na povel nožku přes nožku jako v šantánu, upažují, zapažují a podobně, vyznění inscenace neposílila. Příběh je ale tak silný, že ani taková „ozvláštnění“ ho nemohou oslabit, zvláště když do finále je zakomponován zvuk dopadající sekery gilotiny, kdy z těl sťatých sester se postupně vrší pyramida mrtvol.
Blanche, která popravě přihlíží, přestrojena a bezpečně vmísena do davu, nakonec předá svou panenku, dárek od bratra a znak „jistoty“ svého nejistého dětství, přihlížejícímu dítěti a vystoupá na popraviště, aby sdílela osud svých družek.
Hudební nastudování je dílem dirigenta Ondreje Olose, kterému se unikal debussyovsky „rozostřený“ styl Poulencovy partitury mimo jiné i kvůli intonačním nepřesnostem orchestru. I tak mají ale Košice inscenaci, která je pro pochopení cest opery dvacátého století důležitá.
Hodnocení autorky: 75 %
***
Nové horizonty ostravských Výletů
Ostravská opera má ve svém repertoáru celou řadu inscenací, které by byly ozdobou festivalu, zejména pak obě Donizettiho tudorovské opery – Anna Bolena a Maria Stuartovna nebo Janáčkova Káťa Kabanová, případně Schumannova Jenovéfa nebo Verdiho Ernani. Pro festival vybraná Janáčkova burleskní bilogie Výlety páně Broučkovy podle satirických povídek románu Svatopluka Čecha při ostravské premiéře trpěla jednotvárností dynamiky i výrazu a obsazením titulní role nizozemským tenoristou Arnoldem Bezuyenem spíše wagnerovského typu než buffo komikem (zde).
Při festivalovém představení se ukázalo, že ostravský soubor neustrnul a v Praze se mnohotvárnost Janáčkovy partitury v hudebním nastudování Roberta Jindry už „vyloupla“ přesvědčivě. Také festivalové obsazení titulní role mexickým tenoristou Jorgem Garzou (který už v Ostravě exceloval v hlavní roli Stravinského Života prostopášníka) s obdivuhodnou češtinou dodalo nastudování větší spád a poodhalilo nové horizonty této inscenace.
Zatímco se při premiéře dostával v režii tandemu SKUTR do rozporu shovívavý pohled na „dobráka“ Broučka optikou pivního půllitru, kterého ovšem Janáček koncipoval jako odpudivého přízemního neotesaného ješitu, festivalová konstelace pootevřela výklad spíše laskavé legrace z Janáčka. „Antihrdina“, domácí pan Brouček, poté, co bohatě popije v hostinci na Vikárce, prožije dva bláznivé sny – jeden na Měsíci, kde je konfrontován s uměleckými a intelektuálními elitami své doby (a dá před blábolivými idejemi přednost uzenkám) – a druhý, ve kterém se dostane do patnáctého století mezi bojovně odhodlané husity. Pokud Janáček zamýšlel vyřídit si takto, zejména v části na Měsíci, účty s některými tehdejšími umělci i kritiky, je dnes obtížné rozpoznat, vůči komu svou satiru směřoval. Především díky skvělému výkonu tenoristy Jorge Garzy začalo dávat smysl, proč inscenátoři ze zavrhovaného maloměšťáka pana Broučka učinili hrdinu, sice nepříliš slavného, ale přece jen zřetelného, který si získal přes své „zbabělé“ chování (a možná právě pro ně) sympatie publika. Jeho pragmatismus v konfrontaci se snobskými měsíčními intelektuály a husitskými ideology revoluce jednoznačně vítězil.
I když se pro tenor Francouze Jérôma Billyho zdála být trojrole Mazala, Blankytného a Petříka příliš dramatická a hlavně se snažil přičinlivě plnit hudební a režijní požadavky, Jana Sibera v rozsáhlé trojroli Málinky, měsíční Etherey a husitské Kunky stejně jako Martin Šrejma, František Zahradníček, Aleš Jenis, Václav Morys i Alexandr Beň své role v hostinci u Würfla, na Měsíci i v husitské Praze rozehráli se zjevnou chutí.
Hodnocení autorky: 90 %
***
Inspirace pro dny příští
Festival Opera 2015:
– Giacomo Puccini: Tosca – Severočeské divadlo Ústí nad Labem – dirigent Miloš Formáček, režie Tomáš Pilař – pátek 6. února 2015 v 19 hodin, Stavovské divadlo
– Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky) – Ensemble Opera Diversa Brno – dirigent Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený – sobota 7. února 2015 v 19 hodin, Divadlo Komedie
– Josef Bohuslav Foerster: Eva – Divadlo F. X. Šaldy Liberec – dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová – neděle 8. února 2015 v 19 hodin, Národní divadlo
– Giacomo Puccini: Bohéma – Slovenské národní divadlo Bratislava – dirigent Friedrich Haider, režie Peter Konwitschny – pondělí 9. února 2015 v 19 hodin, Státní opera
Festival Opera 2015
Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Onegin
Hudební nastudování a dirigent: Igor Bulla
Režie: Anna Osipenko
Scéna a kostýmy: Sergej Novikov
Choreografie: Michail Čajkasov
Asistent dirigenta a sbormistr: Ján Procházka
Orchestr, sbor a balet Štátnej opery
Koncertní mistr: Michal Hudák
Premiéra 15. března 2013 Štátna opera Banská Bystrica
(psáno z reprízy 26. 1. 2015 Národní divadlo Praha)
Tatjana – Patrícia Macák Solotruková
Oľga – Elena Shatokhina
Onegin – Šimon Svitok
Lenskij – Michal Hýrošš
Gremin –Ivan Zvarík
Larina – Oľga Hromadová
Filipjevna – Jitka Sapara-Fischerová
Triquet – Martin Gyimesi
Zareckij – Igor Lacko
Rotnyj – Karol Kurtulík
Mario De Rose:
Et nunc et semper
(Nyní a navždy)
Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Miloslav Veselý
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Tomáš Kypta
Projekce: Jan Erhart
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Attila Egerházi
Dramaturgie: František Řihout
Orchestr opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Sbor opery Jihočeského divadla
Premiéra 7. prosince 2013 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno z reprízy 27. 1. 2015 Národní divadlo Praha)
Et nunc et semper
WeiLong Tao (tenor)
Alexandr Beň (baryton)
Maria Bisso (soprán)
Cavalleria rusticana
Santuzza – Šárka Hrbáčková
Lola – Miroslava Veselá
Turiddu – Lázaro Calderón
Alfio – Alexandr Beň
Mamma Lucia – Dagmar Volfová
Zdeněk Fibich:
Pád Arkuna
Hudební nastudování a dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Český národní sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 9. října 2014 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 28. 1. 2015)
Helga – Dana Burešová
Dargun – Ondrej Mráz
Absalon – Martin Bárta
Margit – Alžběta Poláčková
Radana – Szilvia Rálik
Jaroměr – Martin Šrejma
Rutan – Valentin Prolat
Gunar – Jevhen Šokalo
Dolen – František Zahradníček
Bohuslav Martinů:
Voják a tanečnice
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Ivana Miklošková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 29. 1. 2015 Národní divadlo Praha)
Šimon – Pavel Horáček
Paní Malina – Jana Foff Tetourová
Kalidorus – Tomáš Kořínek
Pseudolus – Jiří Brückler
Bambula – Pavel Klečka
Fenicie – Radka Sehnoutková
Aloisie – Michaela Kapustová
Harpax – Jan Ondráček
Kuchař, Měsíc – Jan Adamec
Domovnice – Iveta Koppová Žižlavská
Socha – Michael Kubečka
Černoška – Dasha
Cato, Plautus – Vladimír Müller
Moliére, Kritik – Jaroslav Someš
Režisér – Antonín Kaška
Nápověda – Jakub Hliněnský
Lucerny – Jaromír Bína, Martin Švimberský, Martin Borovský, Josef Jordán, Václav Soubusta, Miroslav Bartoš
Aedilové – David Cody, Miroslav Bartoš, Plamen Prokopiev, Roman Dušek
Francis Poulenc:
Dialogy karmelitek
(Dialogues des carmélites)
Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Linda Keprtová
Kostýmy: Danica Hanáková
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Dramaturg: Linda Keprtová
Premiéra 22. března 2013 Štátne divadlo Košice
(psáno z reprízy 28. 1. 2015 Stavovské divadlo Praha)
Marquis de la Force – Marián Lukáč
Chevalier de la Force –Zsolt Vadász
Blanche de la Force – Lucie Kašpárková
Thierry – Pavol Spišský
Madame de Croissy – Jitka Zerhauová
Sestra Konstance ze St. Dennis – Michaela Várady
Matka Maria de I’Incarnation –Lucie Hilscherová
M. Javelinot – József Havasi
Madam Lidoine – Tatiana Paľovčíková-Paládiová
Sestra Matilda – Lenka Čermáková
Matka Jeane – Michela Bregantin
Kaplan – Anton Baculík
První komisař – Titusz Tóbisz
Druhý komisař – Marek Gurbaľ
Žalářník – Marek Gurbaľ
Důstojník – Štefan Hundža
Ženský hlas v zákulisí – Barbara Išky
www.sdke.sk
***
Leoš Janáček:
Výlety páně Broučkovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 16. října 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 1. 2. 2015 Národní divadlo Praha)
Matěj Brouček – alt. Jorge Garza
Mazal / Blankytný / Petřík – Jérôme Billy
Sakristán u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu – František Zahradníček
Málinka / Etherea / Kunka – Jana Sibera
Würfl / Čaroskvoucí / Konšel – Alexandr Beň
Číšníček / Zázračné dítě / Žák – Martina Šnytová
Hospodyně pana Broučka / Kedruta – Yvona Škvárová
Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník – Martin Šrejma
Básník / Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý – Aleš Jenis
Malíř / Hlas profesorův / Duhoslav / Vojta od Pávů – Josef Moravec
I. Táborita – Michal Onufer
II. Táborita – Petr Němec
Svatopluk Čech – Ivan Kusnjer
Pegas / Přízrak – Jindřich Panský
www.ndm.cz
www.festival-opera.cz
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu základní rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto archiv, Michal Siroň, Hana Smejkalová, Pavel Křivánek, Joseph Marčinský, Daniel Jäger
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
