Operní panorama Heleny Havlíkové (205)

Týden od 16. do 22. února 2015
* Festival Opera 2015:
– Utopená Ponava
– Alice in Prague
– Festivalová bilance
* Může osmnáctiletou Traviatu v Národním divadle resuscitovat Šaturová?
* Inspirace na dny příští
***

Festival Opera 2015 

Utopená Ponava
Brněnské alternativní uskupení nezávislých profesionálních hudebníků a zpěváků Ensemble Opera Diversa na sebe upoutalo pozornost „kratochvilnými“ (mini)operami svých kmenových tvůrců – skladatele Ondřeje Kyase a libretisty a uměleckého vedoucího souboru Pavla Drábka. Patří mezi ně například cyklus Labských horrorroperr (mimo jiných Mluvící dobytek s vtipným kresleným filmem), veselý Pickelhering 1607 jako parodie na barokní divadlo, nebo dokonce „multimediální“ záměrně postmoderně eklektický Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, během jehož uvedení je uvařen a publiku rozdán chutný pokrm operní i zeleninovo-dýňový. Soubor uvedl také opery Miloše Štědroně (Palackého truchlivý konec), Lukáše Sommera na text Václava Havla (Ela, Hela a stop) nebo nápaditou janáčkovskou blamáž týmu Ivo Medek – Alois Piňos a Miloš Štědroň Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán. V pražském Divadle Komedie se v rámci Festivalu Opera 2015 uskutečnilo představení jejich nejnovější inscenace Ponava (Zmizelé řeky), která měla premiéru 5. února 2015 v brněnské Redutě.Autoři Pavel Drábek (libreto) a Ondřej Kyas (hudba) a se tentokrát podle svých slov „pokusili být vážnější“ a v brněnském podzemí, kterým protéká potok Ponávka, hledali „zamlčovanou minulost“. Jejich operně-speleologické bádání v podzemí –paměti města ale tentokrát bohužel zůstalo jen u jakéhosi vznešeného hlásání pravd. Do své opery „napěchovali“ i téma holocaustu nebo poválečného odsunu německého obyvatelstva i rok 1989. Příliš veliké sousto na osmdesát minut jednoho večera. Kyasovo hudební pojetí tentokrát bylo inspirováno snad hledačstvím Bohuslava Martinů, ale jeho kvalit nedosáhlo.

Scéně Sylvy Markové dominovaly spletence hliníkového flexibilního potrubí a průhledným igelitem obalený obří kvádr napouštěný kouřem prosvíceným různými barvami protisvětla. V tomto prostoru šířili divákům své názory mírně potrhlý, ale i ustrašený Blázen Davida Vonšíka, rezolutní a panovačný Král/Pluto Aleše Janiga a především Lucie Kašpárková jako nezdolná Ponava, která se odmítá podvolit vládci podsvětí a chce rozkrýt tajené hrůzy, křivdy, zlo, které tento vládce ukrývá v hlubinách. Nad údělem Ponavy přemítají tři řeky s výrazným zapojením pohybových akcí Jany Vondrů, Veroniky Pacíkové a Pavly Radostové. Všichni profesně obstáli – ale těžko uvěřit, že tito mladí lidé skutečně uvěřili papírem šustícím větám, které zpívali a recitovali.

Komorní orchestr řídila spolehlivě Gabriela Tardonová. Tato šikovná dirigentka, která svou mimořádnou zběhlost v soudobé opeře osvědčila na festivalu už v opeře Anrewa Yin Svobody s názvem Martin Středa, znovu potvrdila suverenitu, s jakou dokáže partiturám včetně neobvyklé instrumentace (zde flétna, trojice saxofonů, violoncello, tamtam a klavír), nepravidelné rytmické pulzace a melodiím úzce svázaným s textem dát řád.

Škoda – pokus o diverzní vpád do hájemství opery tentokrát ztroskotal na příliš velkých ambicích autorů. Při velkém respektu i obdivu k „umanutosti“ souboru Opera Diversa, který tvůrčím a nezaměnitelným způsobem čeří operní vody a zdravě provokuje, zůstala Ponava utopená v záměrech svých tvůrců, jejichž poselství nacházelo pochopení a porozumění u posluchačů obtížně.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Alice in Prague
Brněnské Národní divadlo vybralo pro festival opět komorní titul – Alice in bed skladatelského týmu Markéty Dvořákové a Ivo Medka, která měla premiéru v brněnské Redutě v květnu loňského roku (podrobné hodnocení zde). Ze současného repertoáru této naší druhé největší scény to byla nejlepší prakticky realizovatelná volba: loňské nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka a hlavně scénografii Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové by bylo obtížně přenositelné z jeviště Janáčkovy opery na menší ve Státní opeře, což by byl asi i případ starší inscenace Turandot (2011).

Třebaže se Divadlo Hybernia velikostí jeviště, hlediště i celkovým dojmem výrazně odlišuje od komorního prostoru zrekonstruované brněnské Reduty, vyzněla Alice in bed do značné míry plastičtěji než v Brně. A to nejen primárně zvukově, ale do jisté míry i vizuálně díky tomu, že orchestr, neotřele instrumentovaný pro flétnu, violoncello, akordeon, trombón, kytaru, klavír, preparovaný klavír a čtveřici hráčů na mnohočetné sestavy bicích nástrojů od standardního bubnu, xylofonu, činelů a podobně, po pískací hračky, počítačovou klávesnici, kastroly, byl vyzdvižen těsně pod úroveň jeviště, takže jeho zvuk, jakkoli amplifikovaný stejně jako hlasy sólistů s mikroporty, byl plnější a šlo si užívat pohledu zejména na to, jak se brilantně činila především ona čtveřice hráčů na bicí. Výkony všech sólistů – Terezy Merklové Kyzlinkové, Gabriely Vermelho, Hany Škarkové, Jana Mikuška, Marka Olbrzymka a Davida Nikla získaly od premiéry na jistotě, ze které ovšem o to více trčela zbytečnost a stylová nepatřičnost mimické role Králíčka v podání Otakara Blahy.I při pražském provedení se potvrdily přednosti této komorní opery – tvůrci se v ní nesnažili „zhudebňovat činohru“, ale respektovali princip operního žánru. Epizody o designérce počítačových her, ve které se sváří touha po komerčním úspěchu a touha po svobodné fantazii, vytvářejí prostor pro emoce trojrole Alice, jejichž vyjádření je právě tím nejvlastnějším hájemstvím hudby.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Festivalová bilance
Bylo až neuvěřitelné, že v době, kdy napříč Českem kosila lidi chřipková epidemie, pro nemoc odpadlo jediné představení z osmnácti – Smetanova Hubička v nastudování Výzkumného centra hudebního / operního divadla VCHOD. A nemoci se zjevně vyhnuly i festivalovému publiku – na většině představení bylo plno a diváci oceňovali umělce nadšeným potleskem i anketními lístky. Divácká cena Libuška zamíří do Opavy díky zdejší inscenaci Její pastorkyně.Už podvanácté se v Praze, především na jevištích budov Národního divadla, představilo všech deset našich stálých operních souborů i tři alternativní uskupení, aby provedly inscenaci podle vlastního výběru – a možností. Letos poprvé program obohatila i divadla slovenská. Toto bienále tak nabídlo nejrozsáhlejší program ve své historii.

I dramaturgie byla pestřejší, výlučnější a zajímavější, než bývalo zvykem. Dozvuky Roku české hudby se projevily natolik, že dokonce dvě třetiny programu tvořily opery českých nebo na teritoriu označovaném jako české, moravské nebo slezské žijících tvůrců. A nejen to, zastoupeny byly soudobé novinky i skladatelé a opery, na které se v posledních letech, ba desetiletích pod tlakem návštěvnické jistoty v podobě osvědčených operních „hitů“ zapomínalo –Fibichův Pád Arkuna pražského Národního divadla, Voják a tanečnice Bohuslava Martinů v provedení plzeňské opery nebo Janáčkovy Výlety páně Broučkovy v ostravském provedení. Ukazuje se, že neprávem. Právě o takto znovuobjevované opery byl na festivalu vlastně větší divácký zájem než o Pucciniho Toscu, která se ústeckému souboru nepovedla, nebo Mascagniho Sedláka kavalíra, který v budějovickém podání strádal hudebně i inscenačně.

Stanovit pořadí není snadné. Z festivalových představení oceňuji nejvýše tři, při kterých se podařilo propojit do uceleného hudebně-divadelního tvaru nápaditou dramaturgii, hudební nastudování v synergii s inscenačním řešením a výkony sólistů, případně i sboru. Toho dosáhla liberecká opera inscenací Evy Josefa Bohuslava Foerstera jako emocionálně vzepjatého pozdně romantického tragického příběhu venkovské švadleny mezi dvěma muži. Hlavní zásluhu na takovém výsledku mají dirigent Martin Doubravský, režisérka Linda Keprtová, sbor a z typově přesně obsazených sólistů, kteří propojovali pěvecké i herecké propracování role, především Lívia Obručník Vénosová, Svatopluk Sem, Josef Moravec, ale i Jitka Zerhauová.

Za mimořádný počin je třeba označit také českou scénickou premiéru opery Viktora Ullmanna Pád Antikrista s trýznivým hledáním východisek v boji se zlem na principech antroposofického učení. Olomouckému nastudování dominovalo hudební nastudování Miloslava Oswalda a výkony Václava Málka jako tyranského sebestředného Regenta, Milana Vlčka v roli Umělce, který jediný se dokáže despotovi vzepřít, a tajuplného Starce v podání Jiřího Přibyla.

A jako třetí byla po všech těch režijních experimentech s Jenůfou včetně Petera Konwitschného, i současné módě Mackerrasovy edice Jenůfy, opavská inscenace Její pastorkyně úlevným potvrzením, jak působivé je nastudování, které v režii Jany Pletichové Andělové respektovalo realitu moravské vesnice, vypracování charakterů postav a jejich vztahů. V hudebním přístupu Petra Šumníka ukázalo oprávněnost a smysl takzvané Kovařovicovy verze. A Katarína Jorda Kramolišová obdivuhodně dozrála do svébytného pojetí Kostelničky bez vnějškového patosu jako ženské, které se přes všechnu snahu život vymyká z rukou.

Jaksi „mimo soutěž“ stojí za doplnění výše uvedené top-trojice ještě báječné obohacení festivalu, byť v doprovodném programu, laskavou operní mafiánskou parodií Il Congelatore amatérského souboru Ad hoc.Potvrzuje se, že rozhodně neplatí jednoduchá „matematická“ úměra: čím větší soubor a vyšší finanční dotace, tím lepší inscenace. Dávnou pravdu, že peníze jsou potřebné, ale tím klíčovým hnacím motorem umělecké úrovně jsou osobnosti, motivace a konkurence, potvrdilo hned zahajovací představení festivalu. Patřilo Státní opeře, po ministerské „anexi“ součásti konglomerátu Národního divadla, ve které Mefistofeles Arriga Boita zůstal jen globalizovaným nahromaděním různých inscenačních postupů bez znepokojivých mefistofelských otázek. Ani sólové výkony vysloveně neoslnily, a tak to byla především kolektivní tělesa, někdejšími ministerskými „znalci“ dávaná na odpis, která po sezonách nuceného útlumu nyní excelovala. Sbor vedený Martinem Buchtou byl skutečně protagonistou provedení a také orchestr dostál nárokům mezinárodně renomovaného dirigenta Marca Guidariniho v kontrastech Boitovy barvitě instrumentované partitury, která prověřila i sólové kvality jednotlivých hráčů. Ani další festivalové představení Národního divadla v bezprostřední konkurenci ostatních nevyznělo jednoznačně přesvědčivě. Třebaže byla volba Pádu Arkuna Zdeňka Fibicha ze současné produkce Národního divadla z poslední doby dozajista tou nejlepší, pochybnosti vyvolávalo, zda vedení opery nemělo pečlivěji volit sestavu sólistů. Dobrou zprávou ale je, že i repríza si nadále v hudebním nastudování Johna Fioreho udržela v této rozsáhlé wagnerovské opeře tah, napětí, soustředění a kontrasty i řád režie Jiřího Heřmana.

Vedle pražského operního „Goliáše“ to byli ti nejmenší oblastní „Davidové“, jejichž inscenace patřily k vrcholům festivalu. Nebyla to ta největší, nejbohatší operní divadla, ale vlastně ta nejmenší, která zápasí s nejnižšími dotacemi – i to je důležitý vzkaz letošního dvanáctého ročníku vůči zřizovatelům.
***

Může osmnáctiletou Traviatu v Národním divadle resuscitovat Šaturová?
Hlavním důvodem návštěvy 143. představení Verdiho Traviaty v Národním divadle bylo obsazení Simony Houdy Šaturové do titulní role. Tato sopranistka dokázala předvést, proč je žádána zahraničními operními scénami nejen jako Violetta, ale i jako Gilda či představitelka mozartovských rolí a proč spolupracuje s takovými režijními osobnostmi, jako je Robert Carsen. Doménou Šaturové jsou vedle koloratur legátových frází jemná a přitom znělá pianissima, díky kterým dostávají její tragické postavy mimořádnou intenzitu výrazu a napětí a dojemnost. Nakolik se držela dirigentem daného hudebního pojetí a režijní koncepce a nakolik vnesla do postavy nemocné kurtizány své pojetí role, prohloubené zejména spoluprací s režisérkou Andreou Breth v bruselského La Monnaie, ví hlavně sama Šaturová. Z pohledu diváka se především pěvecké propracování role zřetelně vymykalo ostatním.To vše vlastně navzdory těžkopádné necitlivé hře orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka a vyprázdněné inscenaci Jany Kališové z roku 1998, která už nemá v repertoáru naší první scény dávno co pohledávat (a najednou není na závadu jedna z nejzásadnějších výtek tehdejšího ministra kultury Jiřího Bessera, že je třeba odstranit duplicity titulů, protože jiná inscenace Traviaty se hraje ve Státní opeře).

Už před osmnácti lety patřila Traviata v režii Jany Kališové ke konvenčním inscenacím. Karnevalový rej, který doléhá ve třetím dějství k umírající Violettě, rozšířila na celý příběh. Violettino intimní štěstí lásky i trýzeň ponížení a nemoci naservírovala v jakési aréně pestrobarevnému davu zvědavců, ctihodných drben, vznešených čumilů a snobských pokrytců, ale i nahotinek, kteří ve Violettiných představách dostávají podobu výhružné smrti. Tento princip „společenského zrcadla“ však brzy působil mechanicky a nevystačil na celou inscenaci, která se jinak omezila na základní logiku rozmisťování postav.

Je užitečné sledovat, jak se daří inscenacím, zařazeným před lety na repertoár Opery Národního divadla s perspektivou, že se udrží několik let. Hudební nastudování bylo dílem dirigenta Bohumila Kulínského, který tehdy byl šéfdirigentem orchestru Národního divadla. Na dirigentském postu se však od té doby vystřídala celá řada dirigentů: Oliver Dohnányi, Jan Chalupecký, Peter Feranec, Aleksandar Marković, Jiří Štrunc, Bohumil Kulínský, Jan Chalupecký, Petr Šumník, František Preisler ml., Jaroslav Kyzlink, Ondrej Lenárd. Sólisté původního obsazení z roku 1998 se proměňovali podobně jako dirigenti:

Violetta Valéry – Eva Dřízgová, Zdena Kloubová, Natalia Melnik, Adriana Kohútková, Simona Procházková, Iveta Matyášová, Jarmila Mrkusová, Yvetta Tannenbergerová, Maria Haan, Marina Vyskvorkina, Marie Fajtová, Olesya Golovneva

Alfréd Germont – Aleš Briscein, Tomáš Černý, Miroslav Dvorský, Jan Ježek, Valentin Prolat, Nikolaj Višnjakov, Adam Zdunikowski, Štefan Margita, Jozef Kundlák, Luciano Mastro, Tomáš Juhás, Pavel Černoch

George Germont – Pavel Červinka, Roman Janál, Ivan Kusnjer, Jacek Strauch, Jakub Kettner

Při takové rotaci sotva může zůstat z nastudování víc než zaběhané klišé, jakkoli prozářené výkonem Šaturové. Divadlo bylo ovšem zaplněné do posledního místa. To by však naší první scéně s ambiciózním vedením stačit nemělo.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Inspirace pro dny příští
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 40 g moll KV 550, Velká mše c moll KV 427. Kateřina Kněžíková (soprán), Sophie Harmsen (alt), Václav Čížek (tenor), Tomáš Král (bas). Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. V rámci cyklu Collegium 1704 v Rudolfinu, úterý 24. února 2015 v 19.30 hod.

Sergej Sergejevič Prokofjev: Ohnivý anděl. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger, projekce Zuzana Walterová. Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra 26. února 2015 v 18.30 hod.

Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent Petr Šumník, režie Jana Pletichová Andělová. Slezské divadlo Opava, neděle 1. března 2015 v 19.00 hod.
***

Festival Opera 2015

Ondřej Kyas:
Ponava (Zmizelé řeky)
Libreto: Pavel Drábek
Režie: Tomáš Studený
Hudební nastudování: Monika Šujanová, Ondřej Kyas
Dirigentka: Gabriela Tardonová
Scénografie: Sylva Marková
Výroba scény: Radek Zajdák
Kostýmy: Miroslava Matulová
Komorní orchestr Ensemble Opera Diversa
Světová premiéra 2. prosince 2013 Divadelní sál – Reduta Brno
(psáno z reprízy 20. února 2015 Divadlo komedie Praha) 

Ponava – Lucie Kašpárková
Řeky – JanaVondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová
Blázen – David Vonšík
Král/Pluto – Aleš Janiga

www.operadiversa.cz
***

Ivo Medek, Markéta Dvořáková:
Alice in bed
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc a Miroslav Sabo
Videoprojekce: Lukáš Medek
Stanislav Slavíček (klavír), Jan Dobiáš (preparovaný klavír), Lucie Vítková (akordeon), Martin Kostaš (kytara), Štěpán Filípek (violoncello), Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková (flétna), Šimon Pavlík (trombon), Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík a Tomáš Kovanda (bicí)
Premiéra 7. května 2014 Divadlo Reduta Brno
(psáno z reprízy 21. 2. 2015 Divadlo Hybernia Praha)

Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková
Alice 2 – Gabriela Vermelho
Soprán – Hana Škarková
Kontratenor – Jan Mikušek
Tenor – Marek Olbrzymek
Bas – David Nykl
Králíček – Otakar Blaha

www.ndbrno.cz
www.festival-opera.cz
***

Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jana Kališová
Scéna: Miloň Kališ
Kostýmy: Jan Růžička
Sbormistr: Pavel Vaněk
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla
Premiéra 21. února 1998 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 19. 2. 2015 Národní divadlo Praha)

Violetta Valéry – Simona Houda-Šaturová
Alfredo Germont – Aleš Briscein
Giorgio Germont – Ivan Kusnjer
Flora Bervoix – Jitka Svobodová
Gastone – Václav Lemberk
Baron Douphol – Aleš Hendrych
Markýt d’Oubigny – Ivo Hrachovec
Doktor Grenville – Oleg Korotkov
Anina – Yvona Škvárová
Giuseppe – Roman Janoušek
Sluha u Flory – Pavel Novák

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto David Konečný, ČT24, archiv, Kočovné divadlo Ad Hoc – Jan Duchek, ND Praha