Operní panorama Heleny Havlíkové (220)

Dalibor On Air a inspirace na dny příští.

Dalibor On Air
Opera ve Frankfurtu nad Mohanem má od 24. února 2019 na repertoáru novou inscenaci Dalibora Bedřicha Smetany v hudebním nastudování Stefana Soltesze, v režii Florentine Klepper na scéně Borise Kudličky – v hlavní roli s Alešem Brisceinem. Zpívalo se německy v překladu Kurta Homolky (s titulky v němčině a angličtině).

Dalibor je součástí ambiciózního dramaturgického plánu sezóny 2018/2019 s jedenácti (!) operními premiérami v divadle, které získalo loni už po páté cenu divadlo roku, jak ji už pětadvacet let vyhlašuje časopis Opernwelt a rozhoduje o ní padesátka kritiků. Frankfurtskou operu už jedenáctou sezónu vede generální hudební ředitel, dirigent a hornista Sebastian Weigle.

Frankfurtská opera má – z pohledu diváka – skvělý domicil společně s činohrou v komplexu Städtische Bühnen Frankfurt / Městská divadla Frankfurt z počátku 60. let (hlediště operního divadla má kapacitu 1.369 míst). Tato rozlehlá prosklená budova nahradila po letech provizorií na konci druhé světové války vybombardované původní honosné operní divadlo otevřené v roce 1881. To dnes pod názvem Alte Oper / Stará opera po rekonstrukci slouží Frankfurtu se 750 tisíci obyvatel jako prostor pro koncerty a kongresy (velký sál má kapacitu 2.500 míst, Mozartův sál cca 700 míst).

Na rozdíl od Smetanovy Prodané nevěsty, která v Německu „zdomácněla“, Dalibor je zde ozvláštněním repertoáru (jakkoli ho spíše shodou náhod hrála nedávno od října 2018 do února 2019 také opera v bavorském Augsburgu). Ostatně i u nás se v posledních desetiletích objevuje jen sporadicky (2009 Ostrava, 2008 Olomouc, 2006 Plzeň a Opava, 2004 Liberec, 2002 Budějovice a 2001 pražské Národní divadlo).

Zatímco u světového repertoáru si už zvykáme na režijní inovace, česká klasika to má na našich operních jevištích těžké. Tím spíše u oper zasazených do konkrétních historických souvislostí s desetiletími zakódovanou idealizací obrazu českých dějin do obrozenských pověstí. V případě Dalibora jde o postavu středověkého lapky a násilníka, vladyky Dalibora z Kozojed popraveného v roce 1498 za panování krále Vladislava Jagellonského precedenčním soudním verdiktem na výstrahu při postihu selských vzpour, nakolik je možné z pramenů tuto postavu vůbec rekonstruovat. Libreto Josefa Wenziga v duchu české politiky 60. let 19. století posouvá postavu tohoto šlechtice k neochvějnému odvážnému rekovi hodnému obdivu coby šlechetnému zastánci utiskovaných, který bojuje za spravedlivou odplatu a ideály i proti králi a jeho moci. V souladu s obrozeneckým chápáním významu hudby akcentoval Wenzig postavu hudebníka Zdeňka, Daliborova přítele, jehož smrt chce Dalibor pomstít.

Dle partitury se děj opery odehrává na konci 15. století v Praze – na královském hradě včetně věže Daliborky a v jeho podhradí. Dalibor, ušlechtilý, ale zarputilý rytíř je odsouzený k doživotí za to, že vzal spravedlnost do svých rukou a vraždu svého přítele Zdeňka pomstil usmrcením jeho vraha. Při soudu se ale hájí tak působivě, že se do něj jeho původní žalobkyně Milada, sestra zabitého, zamiluje tak hluboce, že se Dalibora rozhodne v převleku za chlapce osvobodit. Plán se však nezdaří a milenci umírají.

Dalibor rozhodně není snadná opera. Její uvádění je vlastně od počátku přijímáno rozporuplně a nad dílem se strhla lítá bitva o podobu české opery.  Třebaže se premiéra symbolicky konala 16. května 1868 v Novoměstském divadle u příležitosti velké celonárodní slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, Smetana byl zaskočen vlažným až negativním přijetím a těžce nesl výčitky wagneriánství a údajného poněmčování české hudby. Dalibora pro další uvedení na počátku 70. let přepracoval, zejména změnil závěr 3. dějství, na jehož konci se původně Dalibor vůbec neobjevil, v druhé verzi padne v boji s nepřátelským Budivojovým vojskem, radostně vstříc smrti za Zdeňkem a Miladou. V inscenační historii Dalibora se pak objevovaly pokusy s ukončením opery Daliborovou sebevraždou nebo po zpěvu nad Miladinou mrtvolou.

Novodobé snahy o prolomení tradičních inscenačních postupů Dalibora jsou u nás vnímány podezřívavě, ne-li nevraživě – vzpomeňme na Formanův pokus v Národním divadle, který ztroskotal ještě dříve, než začal, Pitínského inscenaci tamtéž (2001) provázenou bučením, ale i červeno-černo-bílou stylizaci Karly Štaubertové v Plzni (2006), nebo na moderní přebásnění libreta Pavlem Drábkem, uvedené v olomouckém nastudování (2008). Inscenace v režii Ilji Racka ve chvíli eskalace konfliktů při změně ve vedení ostravské opery zůstala u tradičního přístupu jakési kašírované rytírny.

Ve frankfurtské inscenaci německá režisérka Florentine Klepper, která se uplatňuje především na německých scénách a z českého repertoáru inscenovala také například Juliettu Bohuslava Martinů nebo Janáčkovu Káťu Kabanovou, pro svou koncepci přenesla středověký děj do současnosti. Řadu témat opery notně přeformátovala. Místo akcentu na statečný boj proti útisku, na přátelství a obětavou lásku se soustředila na zmanipulovanost soudních procesů, radikalizaci davu k terorismu – to vše v dnešním matoucím světě „fake news“, sociálních sítí, vlivu masmédií a televizních „reality show“, kdy se virtuální „hra“ tak snadno zvrtne ve skutečnou realitu.

Na scéně renomovaného slovenského scénografa Borise Kudličky se soud s Daliborem odehrává v televizním studiu, kde najaté „publikum“ s anonymními tvářemi přihlíží procesu ze dvou stupňovitých tribunek a reaguje podle pokynů režiséra – o trestu pro Dalibora má rozhodnout hlasováním (palec nahoru, palec dolů). Proces je vysílán „on air“, jak ohlašuje rozsvícený červený neon nad studiem.

Vladislav Jagellonský (v opeře český král) je ve frankfurtské inscenaci naondulovaný hezounek, populistický politik a bavič v jednom, kterého zajímá hlavně to, aby ve stříbřitém elegantním obleku a kolobotách vypadal efektně před kamerami. Jako důkaz pro Miladino svědectví nechá z jejího mobilu přenášet na projekční stěnu video, které natočila oné noci, kdy měl Dalibor přepadnout vilu, kde žila s bratrem, takže vidíme jejího bratra v kaluži krve na schodech domu (dle textu libreta vojska bouřila v podhradí v lese), zatímco na druhou projekční stěnu jsou přenášené záběry, jak chodbami vedou do studia nasupeného zarputilého Dalibora. Z Daliborova mobilu pak nechá Vladislav promítat jen část. V té vidíme Dalibora, jak spěchá po ulici, až zastaví u dveří domu, ve kterých mu jakýsi muž předá krabici. Když ji Dalibor otevře, je v ní uťatá zkrvavená hlava (v libretu Dalibor líčí, jak Zdeňkovu hlavu krutí nepřátelé nabodli na kůl). Dalibor je pak policejními experty vyslýchán na detektoru lži a na hlavě má helmu, z níž vedou dráty od elektrod.

Režisérka si nenechala ujít homosexuální motiv, v řadě inscenací aplikovaný na Dalibora a Zdeňka. Zde je ale za homosexuála žalářník Beneš coby hlídač v kontrolním velíně. Za velkým řídícím pultem obklopený obrazovkami monitorujícími dění z různých míst objektu, se ukájí nad záběry na Dalibora a evidentně ho eroticky zaujme i za chlapce přestrojená Milada – v neforemném kabátě a v martenskách, které jí pro tento účel půjčila Jitka a vybavila ji i zaměstnaneckou vstupní kartičkou. Milada nejdřív odvede jeho pozornost hamburgery a pizzami a nakonec praští po hlavě tak silně, že se hromotluk Beneš sklátí na zem (takže nemůže zpívat duet, ve kterém instruuje Miladu, jak si má počínat, pročež je tento výstup ve frankfurtské inscenaci vyškrtnutý).  Milada může odpojit kamery a rozdychtěně spěchat za Daliborem.

Protestující dav a jeho motivy, které u Smetany směřují jasně k osvobození Dalibora, však režisérka spíš rozmělnila: Projekce záběrů ze skutečné současné demonstrace s německými nápisy se během orchestrálního úvodu prolnou sborem, při kterém dav drží transparenty bez textu. Demonstranti se však postupně nechají uplatit lidmi ve žlutých bundách s nápisem „Security“, takže odbojná rocková punkerka Jitka zůstane sama a svůj apel za osvobození Dalibora zdůrazní alespoň tím, že si podobně jako aktivistky na podporu Pussy Riot rozepne horní část šatů a odhalí na těle nápis „Free Dalibor“.

Z demonstrantů, kterým sekuriťáci nasadí průhledné masky, takže smažou identitu jednotlivců, se pak stane zmanipulované bezejmenné stádo – reaguje v televizním studiu podle pokynů asistentů odsuzujícím bučením, nadšením, souhlasnými i zápornými gesty. A v rámci TV-tribunálu se objeví sčítací zařízení s ikonou palce dolů v červeném poli a palce nahoru v zeleném poli a s hashtagy pro hlasování ze sociálních sítí. Zůstává znepokojivě nejasné, jestli šlo o zmanipulovaný proces ve stylu těch z padesátých let, nebo hru na proces jako „reality show“, ovšem se zcela faktickými důsledky.

A následuje další proměna davu, když na železnou stěnu studia demonstranti v kuklách nasprejují nápis „Fuck the Systém“ a rozvinou transparent  „Wir sind 99%“ (Je nás 99 %), motto hnutí Occupy-Wall-Street, protestující proti společenské a ekonomické nerovnosti. Začne to vřít nejen mezi policisty a demonstranty, ale i mezi aktivisty, protože se v něm nejspíš střetli anarchisté různých názorových proudů.

Sekuriťáci, hlídající budovu studia, mají žluté bundy a je obtížné se vyhnout (patrně nezamýšlené) asociaci s pařížskými demonstracemi, když bez zábran uškrtí roztřeseného Beneše, protože coby pracovník velína selhal.

Příslovečné housle v inscenaci nejsou – nahrazují je sluchátka, do kterých si Dalibor pouští Zdeňkovu hru na housle, a která mu pak Milada propašuje do prostoru nasvíceného prudkými světly reflektorů a snímaném desítkou kamer. Není tu ani žádný pilník na přeřezání mříží, ale balíček svázaných patron dynamitu, které v batohu přinesla Daliborovi Milada a prchající Dalibor je strčí pod tribunu pro diváky. Ani nepraskne struna, kvůli které nemohl dát Dalibor znamení čekajícím pod věží, ale prostorem otřese výbuch (celá scéna, ve které Budivoj stihne přijít za Daliborem do vězení a ohlašuje mu rozsudek okamžité smrti, je škrtnutá). V rychlém sledu spěje inscenace ke konci: když dav před železnou stěnou studia uslyší umíráček a pohřební zpěvy, železnými pajsry se vláme dovnitř, ale couvá před ohni a výbuchy, které rozmetaly celý prostor. Jedině Milada vběhne dovnitř, vzápětí se vypotácí smrtelně zraněná výbuchem „svého“ dynamitu a zemře – tradičně – v Daliborově náručí. Během posledních několik málo minut hudby se intrikán Budivoj s kordonem policejních těžkooděnců pokusí o převrat, nechá zatknout Jitku i Vítka, kterého před objektivy kamer nutí, aby dorazil umírajícího Vladislava a mohl ho tak obvinit z politické vraždy. Budivoj se už už vidí pánem situace. Jenže i na těžkooděnce, kteří míří na Daliborovu hlavu ze všech stran pistolemi, zřejmě nakonec zapůsobí Daliborovo charisma, rozestoupí se a zkrvavený Dalibor neskoná s posledními slovy o shledání s mrtvou Miladou a Zdeňkem na rtech, jak zní text závěru druhé verze Dalibora, ale odkráčí, v německém překladu vstříc „svobodě v nové zemi“.

Ocenění zaslouží výrazově bohaté hudební nastudování zkušeného Stefana Soltesze, které mělo dramatické napětí a tah. Vyzvednout je ovšem třeba především skvělý výkon Aleše Brisceina, který už řadu let patří především v janáčkovských rolích k vyhledávaným interpretům renomovaných operních scén. Ve frankfurtské inscenaci s pevnou pěveckou tenorovou jistotou dodal Daliborovi to potřebné charisma nebojácné zmužilosti, divokou vzpurnost i citovou vroucnost, ať už k příteli Zdeňkovi nebo ve velkém horoucím milostném duetu Miladě. Tu zpívala ve svém frankfurtském debutu polská sopranistka Izabela Matuła. Nemá sice wagnerovský objem mladodramatického sopránu, jak ho známe z interpretace Milady Marií Podvalovou, Ludmilou Dvořákovou nebo Evou Urbanovou, ale dokázala hospodařit s omezenější škálou dynamiky i barvy tak, že vystihla Miladu jako ukřivděnou žalobkyni, která však podlehne charismatu vraha svého bratra a s horlivou odvahou začne bojovat za záchranu Dalibora.

Vladislava, oproti našim zvyklostem dosti mladého, vytvořil ve Frankfurtu zavedený kanadský basbarytonista Gordon Bintner jako ješitného frajírka, politika a baviče v jednom, který si ale na „tiskovce“ po samolibé propagaci svých politických cílů uvědomí, že se mu situace začíná vymykat, a zalekne se, když má vyhlásit rozsudek smrti.  Pro žalářníka Beneše, zde hromotluckého, ale svým selháním vystresovaného dozorce velína, měl dostatečné hloubky další ve Frankfurtu řadou rolí vytížený Thomas Faulkner. Typově – pěvecky svým subretním sopránem i herecky – se na roli Jitky hodila sopranistka Angela Vallone, stejně jako Theo Lebow do role Vítka. Barytonista Simon Bailey musel zvládnout roli Budivoje coby režiséra přenosu, který usměrňuje aktéry a peskuje maskérku, aby televizní záznam dopadl co nejlépe. Ale jak se ukáže, sám je úplatný a má také politické ambice. Celkově to bylo vyrovnané obsazení, které ukázalo kvality a všestrannost sólistického ansámblu frankfurtské opery – i sboru.

Frankfurtské publikum bylo spokojeno. Ti, kteří by „nevytrénovaní“ současnou německou inscenační praxí očekávali ve Frankfurtu od Dalibora romantizující příběh v kulisách středověku o hrdém rytíři, budou pravděpodobně zaskočeni, zklamáni, ba rozhořčeni, pohoršeni, znechuceni, to podle svého naturelu a míry temperamentu.

Frankfurtský pokus hledat za zidealizovaným romantickým obrazem středověkého lapky témata korespondující s dneškem však přes nelogičnosti (které však v mnohém „milosrdně“ překlenul německý překlad) naznačil i díky do detailu vypracovanému konceptu možnosti pro nové výkladové vrstvy této Smetanovy opery.

Hodnocení autorky 85 %

Bedřich Smetana: Dalibor
Německý překlad Kurt Honolka. Hudební nastudování Stefan Soltesz, režie Florentine Klepper, scéna Boris Kudlička, kostýmy Adriane Westerbarkey, video Anna Henckel-Donnersmarck, Kai Ehlers, světla Jan Hartmann, sbormistr Tilman Michael, dramaturgie  Norbert Abels.
Osoby a obsazení: Dalibor Aleš Briscein, Milada Izabela Matuła, Vladislav Gordon Bintner, Budivoj Simon Bailey, Beneš Thomas Faulkner, Vítek Theo Lebow, Jitka Angela Vallone, kameramani Lena Reidt, Max Wacha.
Sbor Opery Frankfurt, Frankfurtský operní a muzejní orchestr. Premiéra 24. února 2019, recenzováno představení 22. března 2019.

 

Inspirace na dny příští

Domenico Cimarosa: Il matrimonio segreto (Tajné manželství)
Dirigent Damiano Binetti, režie Kateřina Reichová, scénografie Tereza Jančová.

Osoby a obsazení: Geronimo (bas buffo) – Martin Kurek / Pavel Slivka, Elisetta (soprán) – Mariana Ambrožová, abs. výkon / Jana Dvořáková, abs. výkon / Barbora Ďubeková, abs. výkon, Carolina (soprán – Aneta Podracká Bendová, abs. výkon /             Linda Kunclová, abs. výkon, Fidalma (mezzosoprán) – Alžběta Symerská / Eli Our, abs. výkon, Hrabě Robinson (bas) – Robin Červinek, abs. výkon / Hang Bai / Vladimír Jindra, Paolino (tenor) – Tadeáš Janošek / Ondřej Líňa, abs. výkon. Účinkují studenti a absolventi JAMU.

Komorní opera Hudební fakulty JAMU. Divadlo na Orlí, Brno. Premiéry 24. a 26. března 2019, reprízy 27., 28., 29. a 30. března 2019 19:00 h.

 

José Cura ve svých životních rolích
Program: Giuseppe Verdi – Otello, Ruggiero Leoncavallo – Komedianti, Camille Saint-Säens – Samson a Dalila, Benjamin Britten – Peter Grimes.

Dirigent Jacques Lacombe, José Cura tenor, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Jakub Zicha, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.

Smetanova síň 26. a 28. března 2019 19:30 h.

 

Bryan Hymel & Irini Kyriakidou: Hodina zpěvu
Veřejná mistrovská lekce zpěvu pro vybrané mladé pěvce.

Novoměstská radnice, Praha 28. března 2019 17:00 h.

 

Richard Wagner: Valkýra
Dirigent Philippe Jordan, režie Robert Lepage, scéna Carl Fillion, kostýmy François St-Aubin, světelný design Etienne Boucher.

Osoby a obsazení: Brünnhilda – Christine Goerke, Sieglinda – Eva-Maria Westbroek,  Siegmund – Stuart Skelton, Fricka – Jamie Barton,  Wotan – Greer Grimsley, Hunding – Günther Groissböck ad.

Přímý přenos z Metropolitní opery do 25 kin v ČR 30. března 2019 v 16:45 h.

 

Giacomo Puccini: Děvče ze západu
Hudební nastudování James Gaffigan, režie Andreas Dresen, scéna Mathias Fischer-Dieskau, kostýmy Sabine Greunig, světa Michael Bauer, sbormistr Stellario Fagone, dramaturgie Rainer Karlitschek a Lukas Leipfinger.

Osoby a obsazení: Minnie – Anja Kampe, Dick – Brandon Jovanovich, Jack – John Lundgren, Nick – Kevin Conners, Ashby – Bálint Szabó ad.

Přímý přenos z Bavorské státní opery 30. března 2019 v 19:00 h.