Operní panorama Heleny Havlíkové (224)

Operní Tramvestie nabrala zpoždění aneb Protivná revizorka na lince 11. - Inspirace na dny příští.

Pražské Národní divadlo uvedlo 17. dubna 2019 na Nové scéně premiéru video-opery Tramvestie Petra Wajsara na libreto Pavla Novotného podle jeho stejnojmenné básnické sbírky. V hudebním nastudování Richarda Heina s hráči Orchestru Státní opery je autorem režie, scény, videa i světelného designu Marek Bureš, Wajsarův spolupracovník na jiných audiovizuálních projektech. Kvartet vokálních hlasů tvořili Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička a Jiří Sulženko.

Operní Tramvestie nabrala zpoždění aneb Protivná revizorka na lince 11

Protože základem inspirace pro operu Tramvestie je jízda tramvají č. 11 z Liberce do Jablonce nad Nisou, sluší se, abych recenzi tentokrát uvedla tím, že coby Liberečačka mám tuhle trasu s otisky sudetoněmecké i socialistické minulosti, s malebnými zákoutími, lesem i vybydlenými zbořeninami, slepicemi na udusaném dvorečku, ohyzdnými teplárenskými rourami i úchvatným výhledem na Ještěd, naježděnou: v ranní špičce ve voze nacpaném k prasknutí, při netrpělivém čekání na jednokolejné trati s bočními výhybnami na vůz z protisměru nebo, což je v této souvislosti pikantnější, když jezdím do Jablonce na sobotní přenosy oper z MET a vracím se v noci – tu s povykující podnapilou skvadrou nebo jen s několika klimbajícími opozdilci.

Operní Tramvestie je sledem zvuků, hudebních i konkrétních, zpěvu, sprechgesangu i deklamace, vizuálních obrazů a útržků textů ve struktuře dvaceti částí v pořadí podle zastávek na třináctikilometrové tramvajové trati Liberec – Jablonec, vybudované v letech 1947–1955.

Autor libreta Tramvestie, Pavel Novotný, v tomto svém díle, které na sebe postupně nabalilo spoustu podob, propojil hned několik svých činností a zálib – coby Liberečák (působí na Katedře německého jazyka při Technické univerzitě) vnímá svéráznost fenoménu úzkorozchodné jednokolejné tramvajové linky mezi Libercem a Jabloncem, coby básník (je autorem sbírek Havarijní řád nebo Zevnitř) si rád pohrává se slovy, coby literární vědec se zabývá literární koláží, montáží a akustickou literaturou (vytvořil radiofonické kompozice pro Český rozhlas Vltava). Libreto pro operu Tramvestie vzniklo jako další zpracování/vytěžení nahrávek, ve kterých Novotný v průběhu deseti let (2006–2016) zachycoval od přátel a známých vyžádané popisy, postřehy a reflexe i náhodně zachycené hovory během jízdy mezi dvaceti zastávkami na trase Liberec – Vratislavice – Proseč – Jablonec. Dvacítku takto časosběrně nashromážděných záznamů coby výchozí „surovinu“ pro zachycení jízdy, okolí trati i charakterů a způsobu vyjadřování cestujících přeskupoval, rytmizoval, domýšlel do básnického cyklu. Ve spolupráci s grafikem Janem Měřičkou pak Tramvestie dostala formu textových objektů (včetně umístění textu přímo na jednom tramvajovém voze i uvnitř) a posléze ještě podobu „radiofonie“, ve které do času jízdy tramvaje Novotný sestříhal a zkoncentroval zvukovou montáž textových nahrávek i tramvajových ruchů.

Petr Wajsar je tvůrcem široce rozkročeným mezi hudbou symfonickou, divadelní, jazzovou i populární, za hudbu k filmu Ondřeje Havelky Hastrman letos získal cenu Český lev. Po objednávce Národního divadla při hledání námětu ke své první opeře ho inspirovala právě Novotného Tramvestie. Ve stylu, který vychází ze všech oblastí Wajsarovy dosavadní tvorby a jeho schopnosti zvukově vyjádřit situace, vytvořil spíše než operu koláž, pasticcio pro komorní orchestr a čtyři postavy, náhodně spolu cestující tramvají, jejichž hlasy se prolínají a přehlušují s dalšími zvuky. Skladatel popsal způsob kompozice takto: „Zvuky tramvaje jsem si v některých částech přímo stahoval, naposlouchal a pak přetranskriboval do orchestru. Texty jsem nadeklamoval do diktafonu, poté je nechal počítačem přepočítat do dvanáctitónové sestavy a následně jsem je zhudebnil, podkládal harmonií a orchestrálním doprovodem.“

Třetím tvůrcem, který se na Tramvestii coby video-opeře podílel (s – nedostiženou – inspirací v Three Tales Stevea Reicha a Beryl Krobot), je režisér Marek Bureš. Před projekční plátno přes celou plochu jeviště umístil čtyři laminátové sedačky z tramvaje typu Tatra T3, která dominovala 60. až 90. létům i na liberecko–jablonecké trati. Na nich po celou dobu „jízdy“ sedí sólisté. Za nimi je promítán film, sestavený z občas probleskující velké číslice 11, útržků písmen a textů, detailů věcí volně odvozených od některých zastávek (Textilana – navíjení špulek, Bytex – barevné skvrny koberců, Kyselka – hrdla lahví) a „periferních“ vjemů z míst ubíhajících kolem tramvaje nebo „anatomické“ detaily pohybujících se úst sólistů.

Wajsar v koncepci Tramvestie rezignoval na textová, dějová i hudební vypointování jednotlivých „zastavení“ (byla to jen náhodná časová shoda, že datum premiéry vyšlo na velikonoční Popeleční středu se symbolikou „křížové cesty“). Tramvestie je tak proudem různorodých hudebních citací popisně namontovaných k trati tramvaje (zvuk zvonu na zastávce Vratislavice – kostel, Vršovická polka Milana Chladila při projíždění /dnešní/ zastávky Za Tratí, tajemná hudba „sfér“ při projíždění lesem, barokní kostelní hudba kolem Brandlu), hudebním zprostředkováním „stavu mysli“ cestujících v útržcích hovorů nebo spíše samomluv, vět, slov, slabik. Wajsar se minimalisticky zacykluje na zvukomalebnosti slova roury, s parafrází kontrapunktických technik se vyžívá na reklamním sloganu „Textilana obléká moderního člověka!“ nebo v němčině skanduje charakteristiku vratislavické parní tkalcovny koberců „Maffersdorfer Teppichweberei, Dampfkraft, Kunstwolleproduktion “.

Ke struktuře díla a jeho nedořečenosti Wajsar v programu k inscenaci píše, že vzniklo „bez touhy hledání smyslu, ale pouze s možností přihlížení a naslouchání tomuto věčně se měnícímu shluku obrazů, vjemů a příběhů“. Není to tak docela pravda, Wajsar se nejen příběhu, ale dokonce ani wagnerovských leitmotivů tak úplně nevzdal, protože postupně z různých útržků může posluchač sestavit portréty oněch čtyř cestujících, jejichž „identity“ se v průběhu „jízdy“ začnou promíchávat, až se po průjezdu lesem vracejí ke svým původním „vlastníkům“ – neurotické paní (soprán), bezdomovkyni otřískané životem (mezzosoprán), energickému mladíkovi (tenor) a popudlivému důchodci (bas). Jenže co pro multiplikované zachycení jízdy tramvají mohlo fungovat jako básnický cyklus nebo radiofonická kompozice mechanicky strukturovaná sledem zastávek, jako základ Wajsarovy opery ztrácelo v galimatyáši stylů a zvuků švih a formu, navzdory výrazné rytmické složce.

Možná by Novotného podklady mohly být zajímavé náměty na „minutové opery“ (jako známe minutové hry ze stanice Český rozhlas Vltava) – pro tento účel by je ale bylo třeba nějak vypointovat. Rozkrývání osudů čtyř postav a opakované návraty jejich hlavních motivů na pevnější uchopení struktury díla jako opery nestačilo. Na rozdíl třeba od Wajsarovy Vápenné sinfonietty pro komorní orchestr a vápenku (sic!), která vznikla na objednávku Pražského jara a zazněla na tomto festivalu v roce 2015 v nastudování Orchestru Berg. Stručné, zvukově drsné dílo zahrnuje nejen konkrétní ohlušující hluky lomu a industriálního komplexu na výrobu vápna, ale spoluvytvářela ho i vizuální složka, která detailními záběry (režie Marek Bureš, kamera Michael Blahut) zformovala toto prostředí do poetické hudebně-filmové básně.

Podle jízdního řádu trvá jízda „jedenáctky“ z liberecké zastávky Fügnerova na konečnou v jabloneckých Tyršových sadech 27 minut. Tuto stopáž včetně časových intervalů mezi zastávkami důvtipně „dodržel“ Pavel Novotný v radiofonické verzi své sbírky. V operní podobě nabírala Wajsarova „tramvaj“ zpoždění, „jízda“ jí trvala dlouhých 75 minut.

Travestire (z latiny) znamená italsky převlékat, přestrojit (něco za něco), zamaskovat. Podle slovníků je travestie „žánr humoristické (satirické) literatury, který svým způsobem zpracování zesměšňuje vážné téma,“ nebo „posměšná satirická obměna výrazu (formy) uměleckého díla. Podává vážné nebo vznešené téma zlehčujícím až karikujícím stylem.“ Další možné významy odvozené od travestie pak obsahují psychologické a psychiatrické slovníky, ty ale ponecháme stranou. A předpokládejme, že definice pojmu opera jsou obecně známé. V souvislosti s operní verzí Tramvestie se nabízí výklad, že tento novotvar znamená jízdu tramvají, posměšně převlečenou a zamaskovanou za operu. Jenže operní verze Tramvestie je spíše jen hudební ilustrací kolážovitých „dojmů z cesty“ než svébytnou operou, která by zasvěcovala do onoho zvláštního mystéria tramvajové trati mezi Libercem a Jabloncem.

Ocenění ovšem zaslouží dirigent Richard Hein, který krkolomnou partituru a její přesnou synchronizaci s videem nastudoval s hráči Orchestru Státní opery v komorním obsazení smyčcového kvinteta, flétny, klarinetu, lesního rohu, trubky, pozounu, bicích, kytary, baskytary a kláves. Stejně tak uznání zaslouží čtyři sólisté, kteří měli odvahu se do projektu pustit. Vystresovanou „totálně vymletou, totálně rozloženou“ znavenou paní, snad sekretářku nebo učitelku v pomačkaném béžovém kostýmu, ztvárnila sopranistka Jana Horáková Levicová. Mezzosopranistka Lenka Šmídová dodala šmrnc bodré bezdomovkyni ve vytahaném svetru, která „furt začíná vod nuly“, občas dostala do držky, zná každý detail trati a ví, kde se nejlépe krade měď nebo brabčí v popelnicích. Dušan Růžička vystihl energií nabitého chlapa v montérkách, který odešel z pivovaru pracovat jako expedient do Kyselky, kde se kazila voda. A basovou roli popudlivého zatrpklého seniora, který kritizuje „šílenej bordel“, šeď betonu a kolonii chátrajících garáží, ztvárnil Jiří Sulženko. Všechny je třeba pochválit, že své obtížné party vytvořili s plným nasazením ve službě neobvyklému tvaru díla (včetně způsobu sezení tak, aby charakterizoval typ postavy).

Tramvestie je po Donu Hrabalovi Miloše Orsona Štědroně, Sternenhochovi Ivana Achera, Žádném člověku Jiřího Kadeřábka a Rudé Marii Jana Kučery dalším počinem v ambici Národního divadla prostřednictvím objednávek u autorů iniciovat vznik nových děl. První opery – a hned světové premiéry v Národním, chtělo by se uznale poklepat po rameni autorům –, to takový Janáček musel čekat 12 let, navíc v pořadí až se čtvrtou operou, než mu Kovařovic Její pastorkyni do Národního pustil. Rozvoj těchto aktivit je v gesci současného uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Petra Kofroně, který loni na Nové scéně inicioval také přehlídku současného hudebního divadla Opera Nova.

V souvislosti s Tramvestií připomeňme, že s operním inkubátorem přišli po experimentech s Operou Furore do Státní opery a Národního divadla už v letech 2001 až 2006 Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák. Výstižně ho nazvali Bušení do železné opery. Smysl tohoto projektu, kdy bylo během pěti sezon takto premiérováno osmnáct titulů, tehdy přesně vyjádřil Jiří Nekvasil: „Kromě čistě praktického významu – že se hraje před železnou oponou, by to mělo naznačovat gesto mladé generace, která buší na velká divadla a volá: Dejte nám to jeviště a my vám ukážeme!“ Právě tento mezistupeň „dobývání“ scény Národního divadla by Tramvestii prospěl.

 

Hodnocení autorky: 70 %

 

Petr Wajsar: Tramvestie
Dirigent Richard Hein, režie, scéna, světelný design a video Marek Bureš, zvukový design David Hysek, kostýmy Klára Syrůčková. Sólisté: Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička, Jiří Sulženko. Orchestr Státní opery.

Premiéra Nová scéna, středa 17. dubna 2019 20:00 h.

Inspirace na dny příští

Martinů. Monteverdi. Sibelius. Fauré.
Kateřina Kněžíková – soprán, PKF – Prague Philharmonia, umělecký vedoucí Jan Fišer. Koncert v rámci donátorské řady PKF – Lobkowicz, Lobkowiczký palác, středa 24. dubna 2019, 18:00 h.

Ermonela Jaho a Simon Keenlyside.
Na programu árie z oper Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho, Francesca Cilei, Julese Masseneta, Gustava Charpentiera, Jacquese Offenbacha, Ruggera Leoncavalla a Franze Lehára.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Lukasz Borowicz.
Smetanova síň Obecního domu středa 24. dubna 2019, 19:30 h.