Operní panorama Heleny Havlíkové (238)

Olomoucké barokní slavnosti – stále objevitelské a pestré: Rozverné rozjímání nad Míčovým sepolcrem. - Schmelzerovy oslavné holdy ve skrovném náznaku. - Zianiho směšný Jupiter a moudrý sluha. - Inspirace na dny příští.

Olomoucké barokní slavnosti – stále objevitelské a pestré
Olomoucké barokní slavnosti s rezidenčním souborem Ensemble Damian jsou už tradičně festivalem s objevitelskou dramaturgií, navíc se vztahem k českým zemím. V takové koncentraci necelého jednoho měsíce u nás nemá obdobu. Vůdčí osobností těchto záslužných počinů je Tomáš Hanzlík, který propojuje působení impresária, skladatele s vlastní tvorbou i úpravami a rekonstrukcemi partitur jiných tvůrců, dirigenta, režiséra, vokalisty, hráče na smyčcové nástroje, výtvarníka, ale i muzikologa.

Od 7. do 28. července, tedy během 22 večerů, bylo v Uměleckém centru Univerzity Palackého uvedeno celkem šest inscenací, na kterých zaznělo osm kompozic spadajících od baroka druhé poloviny 17. století po klasicismus 18. století nebo soudobých adaptací libret z tohoto období v Hanzlíkově stylu neobarokního minimalismu. Je obdivuhodné, kolik se na festivalu opět objevilo novodobých premiér. Olomoucké barokní slavnosti zahájila serenata Il tribunale di Giove Carla Ditterse z Dittersdorfu (viz Opera Plus Barokní poslanec Karl Dittersdorf zde). Na programu bylo také sepolcro Františka Adama Míči s typicky košatým názvem Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Následovaly dvě serenaty Johanna Heinricha Schmelzera Le Veglie ossequiose (Uctivé vigilie) a Die sieben Alter stimben zu samben (Sedm věků stáří pěje pospolu) a opera Pietra Andrei Zianiho L’Elice. Tuto sérii doplnila jedna novinka v typicky hanzlíkovském stylu – Piramo e Tisbe na libreto díla hraného v Olomouci v roce 1712. Festivalový program tak rozhojnil vhled do různých podob hudebního divadla, jak se v té době pěstovalo v oblasti světské (opery a holdovací serenaty) i církevní (sepolcro, oratorium provozované se scénickými prvky Božího hrobu o velikonočním Svatém týdnu).

Do festivalového programu byly zařazeny také starší Hanzlíkovy neobarokní kompozice oper, k nimž se dochovala pouze původní libreta. Operu Endymio, uváděnou na piaristickém gymnáziu v Kroměříži v roce 1727 a věnovanou olomouckému biskupovi Wolfgangu Hannibalovi ze Schrattenbachu, má Ensemble Damian na repertoáru už od roku 2001. A základem opery Lacrimae Alexandri Magni je latinský text školské hry, určený studentům řečnictví a poezie ditrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou v roce 1764. Tato Hanzlíkova opera měla premiéru ve Stavovském divadle v roce 2007 a pro Ensemble Damian pak vznikla upravená verze.

Všechny produkce se opět konaly ve dvoraně Uměleckého centra Univerzity Palackého. Tento prostor bývalého jezuitského konviktu z 16. století je pro takové inscenace ideální – nejen akusticky. Do příjemně komorního prostředí, které odlehčuje vysoký strop, se vejde replika barokního jeviště – Theatrum Schrattenbach −, kterou si Ensemble Damian nechal zbudovat podle vzoru, jak jej známe například z českokrumlovského zámeckého divadla na principu kukátkového jeviště vybaveného mechanismem pro výměny malovaných bočních kulis a zadního prospektu s typizovanými obrazy sálu, zahrady, louky, terasy, vesnice, ale i pekla. Osvětlení skýtá řadu světel z podlahy proscénia, pod kterým sedí komorní orchestr. Hlediště má kapacitu kolem 70 míst. Jen škoda, že se nedaří koordinovat představení Olomouckých barokních slavností s provozem přilehlé restaurace, takže produkce ruší nejen průhled velkými skleněnými dveřmi na bar, ale i hovory hostů.

Inscenace barokních hudebně-dramatických kompozic otevírají celou škálu interpretačních přístupů. Současná honba za historicky co nejvěrnější interpretací s použitím dobových nástrojů, laděním, pravidel pro ozdoby, frázováním apod. evokuje otázku, jak dnes inscenačně zvládnout kánony opery, ale i dalších forem hudebního divadla s jejími květnatými texty ve statických áriích zasazených do příběhů, které hýří vládci ctnostnými i tyranskými, záměnami, utajováním, zradami, intrikami a odhaleními, že vyznat se v ději s nečekanými zvraty, ale i nekonečnými pajány a dobovou symbolikou bývá pro současného diváka obtížné. A nutno si uvědomit, že barokní divadlo si potrpělo na scénické efekty, když ohromovalo diváky bitvami na jevišti, požáry, ztroskotáním lodi, přírodními katastrofami s použitím sofistikovaných jevištních mechanismů. To vše při stylizované herecké gestice.

Tomáš Hanzlík se svým Ensemble Damian dokáže oživovat partitury barokního hudebního divadla i postupy barokní scénografie, kostýmů a gestiky s „nakažlivou“ posedlostí. Ne jako suchopárnou učenost vyčtenou z dobových traktátů, ale jako připomínku tehdejších zábav, často navíc s  vtipnými paralelami k současnosti. Pravda, někdy až na hranici lascivnosti. I když se ne vždy podaří dotáhnout nastudování do detailnější vytříbenosti, zejména v porovnání s našimi dalšími soubory staré hudby s Collegiem 1704 v čele, rekonstrukce starých hudebních zápisů a jejich živé rozeznění je cennou devízou i samo o sobě.

Kromě představení bývá obohacením festivalu výstava, která doplňuje uváděné opery o výtvarné zachycení specifických divadelních aspektů dobových zábav 17. a 18. století. Po loňských dokumentech o velkolepých spektáklech na dvoře císaře Leopolda I. (vládl 1640−1705) včetně zapojení koní se speciální „baletní“ drezúrou, tentokrát série grafických listů zachytila Hořící dramata. Můžeme žasnout, jak efektní ohňostrůjná představení byla hrána a odpalována v 17. století na habsburských středoevropských dvorech.

Takto objevitelsky koncipované Olomoucké barokní slavnosti by ovšem nebyly možné bez propojení s badatelskou muzikologickou činností. Ve spolupráci s Katedrou muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého vzniká přínosná synergie, při které jsou aktuální výzkumy bezprostředně uváděny do praxe. Spolek Olomoucké barokní slavnosti je ovšem také platformou pro konference – ta letošní byla 7. června 2019 zaměřena na Karla Ditterse von Dittersdorf a šlechtickou kulturu v českých zemích 2. poloviny 18. století. Petr Koukal se pokusil na základě dochovaných pramenů rekonstruovat portrét Ditterse jako člověka, Jana Spáčilová se zaměřila na jeho vztah k Olomouci, Markéta Haničáková se věnovala recepci jeho operní tvorby v zámeckém divadle řádu německých rytířů v Bruntálu, Martin Voříšek prezentoval Dittersdorfovy skladby ve schwarzenberské hudební sbírce a Marc Niubò shrnul stav tematického katalogu, tj. jeho rozsáhlého skladatelského odkazu. Další dva příspěvky se zaměřovaly na různé osobnosti z oblasti kultury 18. století – diplomata Václava Antonína z Kounic-Rietbergu a jeho vliv na hudební život Vídně (Jana Franková) a na hudebníka Johanna Georga Orslera (Václav Kapsa). O heuristické výzvě v souvislosti s hudebními prameny na dvoře knížat Liechtensteinů na přelomu 18. a 19. století referoval Vladimír Maňas. Při těchto pátráních mnohdy s až detektivní zápletkou zůstává otevřená otázka, kolik pokladů i dobové rutiny při tehdejší migraci skladatelů, pěvců, hráčů a jejich tvorby stále ještě archivy ukrývají.

Rozverné rozjímání nad Míčovým sepolcrem
František Antonín Míča (1699−1744) je středem zájmu Ensemblu Damian opakovaně. Míčova role komorníka ve službách uměnímilovného hraběte Johanna Adama z Questenbergu na jeho panství v Jaroměřicích nad Rokytnou byla mnohostranná. Mezi jeho pracovní povinnosti patřilo nejen komponování vlastních skladeb, měl na starosti i úpravy kompozic jiných skladatelů podle jaroměřických provozovacích možností. Díla, v nichž vystupoval i jako zdatný tenorista, také coby kapelník nastudoval. A bylo na něm, aby k interpretům, mezi které se zapojovali i v hudbě vzdělaní příslušníci šlechty, sehnal další nejen z Jaroměřic a okolí, ale i z větších kulturních center.

Z bohatého repertoáru téměř dvou stovek hudebně-dramatických představení na Questenbergově zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století Tomáš Hanzlík v předchozích letech zrestauroval už tři Míčovy serenaty: Operosa terni colossi moles (Usilovná stavba tří kolosů) (2017) s holdem tří géniů, ochránců Čech, Moravy a Rakouska jako tří míst, kde hrabě vlastnil své statky. Tato serenata, zkomponována ke Questenbergovým jmeninám, se stala Hanzlíkovi východiskem pro uličnickou taškařici. S názvem Nel giorno natalizio (V den narozenin) byla v roce 1732 součástí oslav Questenbergových čtyřiapadesátin a Bellezza e Decoro (Krása a důstojnost) vznikla v roce 1729 ke jmeninám jeho první manželky hraběnky Marie Antonie z Waldburgu, Friedbergu a Scheeru. Třebaže i na tyto Míčovy serenaty Hanzlík použil osvědčenou poetiku hravé aplikace barokních principů, hlavní přínos inscenace zůstal v badatelském přínosu a uvedení kompozic zasutých v berlínském archivu (Bellezza e Decoro), resp. vídeňské Společnosti pro starou hudbu (Nel giorno natalizio).

Letos zazněla Míčova nejstarší kompozice, k níž se dochovala i hudba – jeho sepolcro Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista z roku 1727, a to v dobovém českém překladu původně německého libreta. České překlady nechával pořizovat přímo hrabě Questenberg, aby jeho poddaní v českojazyčných Jaroměřicích uváděným dílům rozuměli, tím spíš když šlo o kompozici k největšímu křesťanskému svátku Kristova ukřižování.

Míča ve svém oratoriu určeném pro Velký pátek Svatého týdne nezhudebnil pašijový příběh, ale Questenberg mu ke zhudebnění postoupil libreto s tehdy tak oblíbenými alegorickými postavami. Outrpnost, Duše a Hříšník/Adam litují svých poklesků, komentují Kristovo ukřižování a utrpení a vzdávají mu věčnou chválu za to, že je vykoupil a spasil: Duše: „Tys dal na svém hřbetě rány tlouci nemilostivé, abys zhojil ze vší strany, co bolestné bylo mně, Tys dal sobě zlořečiti, bych já požehnaný byl, budiž tobě věčná chvála, že jsi mě tak vykoupil.“ Kristus jako dobrý pastýř nabádá své ovčičky k pokání a k lásce Boží. Sepolcro vyústí do závěrečném tercetu, v němž alegorické postavy vděčně oslavují Ježíšovu milost.

Jakkoli Míča aplikoval na jaroměřické poměry postupy stylu galantního rokoka a opery seria ve zjednodušené podobě, nelze mu upřít melodickou invenci a zběhlost v kompozičních kánonech první poloviny 18. století se střídáním stručných recitativů a árií, často da capo, „vyšperkovaných“ virtuózními koloraturami. Hudba sepolcra svědčí o pěvecké zdatnosti tehdejších jaroměřických interpretů. Novodobí sólisté − mezzosopranistka Zuzana Petrasová (Outrpnost), sopranistka Zuzana Kopřivová (Duše), tenorista Vladimír Šlepec (Hříšník) i basista Michal Marhold stejně jako komorní orchestr Ensemblu Damian v komorním obsazení s dvojicí houslí, violoncellem, kontrabasem, varhanním pozitivem a theorbou ji interpretovali s hudební jistotou. Pěvci uvyklí italštině však narazili na úskalí češtiny natolik, že bez pomoci titulkovacího zařízení roztomilý naivismus textu zanikal.

Ačkoli bývala sepolcra hrána v kostelích u Božího hrobu jen v divadelním náznaku, Hanzlík i zde využil svoji repliku barokního divadla se střídáním zadního prospektu a bočních kulis s dekoracemi terasy, sálu, lesa, krajiny i pekla. Sólisté v barokních kostýmech a v křiklavém líčení provázeli nejen své árie arzenálem gest popisujících obsah textu, ale živě reagovali i na promluvy ostatních. Sepolcro tak místo rozjímání nad „hořkým umučením a umíráním pána a spasitele našeho“ dostalo až příliš uvolněně rozvernou podobu.

Z ostatních festivalových produkcí se večer s Míčovým oratoriem vymykal svou celkovou koncepcí. Pouze 50minutová délka sepolcra inspirovala Hanzlíka k zajímavě kombinovanému večeru s využitím různých žánrů a různých prostor konviktu. Než se diváci usadili k Míčově Zpívanému rozjímání v hledišti dvorany konviktu, nejprve v kapli Božího Těla zazněl v brilantním podání cembalisty Martina Smutného a komorního orchestříku svěží třívětý koncert pro cembalo G dur Josefa Antonína Štěpána (1726−1797), který potvrdil, proč tento rodák z kantorské rodiny v Kopidlně získal ve Vídni takový věhlas jako virtuos i skladatel na klávesové nástroje, že se stal dvorním učitelem klavíru dcer Marie Terezie a byl žádaný ve zdejších šlechtických i měšťanských rodinách.

Diváci pak přešli do podkroví konviktu, aby vyslechli kázání Pavla Josefa Axlara (? – 1714), jednoho z významných kněží vrcholného baroka, který působil u sv. Víta na Pražském hradě nejprve jako metropolitní kanovník, pak arcijáhen a nakonec jako kapitulní děkan. Z Axlarovy postily vydané řádem cisterciáků v roce 1720 bylo vybráno kázání na den Svatého Jána Apoštola a Evangelisty. Začalo téměř v rozverném duchu: Smrt, vybavená kosou a Láska s milostnými šípy a hořící fakulí šly spolu na vandr. Když přespávaly v hospodě, probudil je hřmot a při útěku si omylem zaměnily své zbraně. Láska popadla smrtelné šípy a kosu, zatímco Smrt šípy milostné a fakuli. Axler toto podobenství směřuje k tezi, že kdo Boha miluje, skrze tuto lásku se v Ráji nesmrtelným stane a Smrti nezakusí, neboť člověka Boha milujícího Smrt raniti nemůže, když o svou kosu přišla. A přidává dvanáctero naučení, v nichž nabádá k lásce k Bohu: „Nejní větší v Světě Lásky, jako je ta, když někdo svůj vlastní Život nešanuje, a pro svého milého Přítele na Smrt ho směle vydává, ten je milovník Boží, že mu rovného nejní, který rád a s chutí pro Boha umříti žádá.“

Hanzlíkem dobře míněný podkres tohoto půlhodinového kázání v podobě jakéhosi melodramu s dobovou hudbou vybranou tak, aby odpovídala afektům kázání, však ve výsledku nevyzněl přesvědčivě. Hudba, ač v komorním obsazení pro dvoje housle, violoncello a theorbu zamlžovala srozumitelnost textu ve staré češtině. A Vladimír Hrabal, který kázání přednášel, se nechal strhnout k příliš patetickému a jednotvárnému projevu, ve kterém se ztrácely akcenty a pointy.

I přesto můžeme jen zopakovat přání, aby Hanzlík a Ensemble Damian v oživování díla Františka Antonína Míči a specifického fenoménu hudebního života na jaroměřickém zámku za vlády Johanna Adama Quenstenberga záslužně pokračovali.

 

Hodnocení autorky recenze 70 %

 

František Antonín Míča: Zpívané rozjímání (Jaroměřice na Rokytnou 1727)
Scénické oratorium a dobové kázání v barokní češtině.
Rekonstrukce partitur, hudební nastudování, režie, scény a kostýmy: Tomáš Hanzlík.
Osoby a obsazení: Duše – Zuzana Kopřivová, Outrpnost – Zuzana Petrasová, Hříšník – Vladimír Šlepec, Kristus – Michal Marhold. Kazatel – Vladimír Hrabal. Ensemble Damian.
Olomoucké barokní slavnosti. Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 13. – 16. července.

Schmelzerovy oslavné holdy ve skrovném náznaku
Johann Heinrich Schmelzer (1620/23−1680) byl na vrcholu své kariéry jako houslový virtuos a kapelník na dvoře císaře Leopolda I. povýšený dokonce do šlechtického stavu, když zkomponoval v roce 1679 k panovníkovým narozeninám hudební hold Les Veglie ossequiose (Uctivé vigilie). Fortuně, Ctnosti, Jásotu a Radosti není den dostatečně dlouhý na oslavu narozenin takového zářícího rakouského hrdiny, jakým je císař. A tato rozveselená čtveřice o jeho vznešené slávě a důvodu k radosti přesvědčí i zpočátku nevrlé Noční mlčení.

Druhá serenata – Die sieben Alter stimbem zu samben (Sedm věků pěje pospolu) – byla určena arcivévodkyni Marii Antonii. Ačkoli tato první dcera Leopolda I. a jeho první manželky Markéty Terezy slavila v roce 1680 teprve 11. narozeniny (a nikdo nemohl tušit, že zemře v pouhých 23 letech), serenata před ni předestřela ptolemaiovské členění lidského života do sedmi etap zahrnujících dětství, mládí, dospělost, věk vážený, věk naplněný plodností, stáří a pozdní stáří. Kromě sedmi věků svou oddanost oslavenkyni vyjadřují alegorické postavy Ctnosti, Důvtipu, Rozumu, Času, Pověsti a hold vzdává Ochranné božstvo a čtveřice Juno, Diana, Pallas Athéna a Apollón, v závěrečném ansámblu pak i čtvero Múz.

Uvedení dvou Schmelzerových serenat bylo jedinou festivalovou produkcí, kterou nerežíroval Hanzlík a na které se Ensemble Damian podílel jen částečně. Všechny role v obou serenatách obsáhla pětice sólistů z americké univerzity Severního Texasu v rámci partnerství s olomouckou univerzitou Palackého. T. Hastings Reeves měl sice temný basbaryton, který uplatnil v alegorické postavě nabručeného Nočního mlčení, a mezzosopranistka Josefina Maldonado ovládala plný alt, ale party Schmelzerových serenat byly přes upřímnou snahu pro menší hlasy ostatních nad jejich síly intonačně, deklamačně i výrazově. Ani mezinárodní orchestr složený z členů českého Ensemblu Damian, polského Arte Dei Sonatori, slovenského Solamente Naturali a maďarských Sonatores Panoniae pod vedením koncertní mistryně Veroniky Manové, která také zrekonstruovala chybějící části serenaty Sedm věků, nepůsobil dostatečně sehraně.

Režie Schmelzerových serenat byla svěřena slovinskému režisérovi Roccovi. Ačkoli lze z dochovaných pramenů usuzovat, že provedení obou serenat bylo velkolepé – ať už v případě Vigilií na hladině vodního příkopu císařského zámku Laxenburg nebo v případě Sedmi věků v Praze, kam se císařský dvůr uchýlil před morem, Rocc zvolil minimalisticky oproštěnou scénu s přiznanou konstrukcí barokního jeviště, několika židlemi a jednoduchým černým oblečením (kostýmy Borjan Litovski). Sedm věků pak ilustrovali lidé od malé holčičky po starce, které sólisté přiváděli na scénu z hlediště. Třebaže může být spolupráce mezi univerzitami pro studenty velkým obohacením, vágní úroveň nastudování Schmelzerových serenat tak spíše jen naznačila potenciál, který je v těchto skladbách nesporně obsažený.

 

Hodnocení autorky recenze 50 %

 

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) a Die sieben Alter stimben zu samben (Praha 1680)
Novodobá světová premiéra dvou barokních serenat.
Hudební nastudování: Veronika Manová, režie: Rocc, kostýmy: Borjan Litovski, světla: Ondřej Zunt.
Účinkují: Bree Nichols – soprán, Megan Koch – soprán, Josefina Maldonado – mezzosoprán, Jason Nichols – tenor, T. Hastings Reevs – basbaryton.
Olomoucké barokní slavnosti. Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 17. – 20. července 2019.

Zianiho směšný Jupiter a moudrý sluha
Nejstarší z uváděných kompozic letošního ročníku Olomouckých barokních slavností byla opera italského skladatele Pietra Andrey Zianiho (1616−1684) L’Elice, premiérovaná ve Vídni v roce 1666. Libreto Domenica Federiciho je volnou adaptací mýtu o krásné Kalistó svedené Diem a proměněné v medvědici. Ziani, který působil především v Benátkách, ve Vídni a v Neapoli, ve své třicítce oper benátského stylu navazuje na pozdní opery Monteverdiho s dramaticky rozvinutými recitativy – recitar cantando s rychlým střídáním situací a s kombinací vážných mytologických námětů a komických až fraškovitých prvků.

Z dnešního pohledu je tento styl vlastně modernější, pestřejší a méně schematický než virtuózní opera seria, k níž směřoval další vývoj opery. Vládce bohů Jupiter tu je v přestrojení za dvořana směšně dychtivý milostný dobyvatel krásné nymfy Elice, zatímco životní moudra pronáší sluha Rolo. Do vztahu Jupitera a Elice, která váhá mezi dodržením slibu ctnosti Dianě a milostnou touhou ke svému ctiteli, se pletou další postavy. Každá sleduje své vlastní cíle – Elicin nepřející královský otec Likaón, žárlivá dvorní dáma Dalila, která miluje Jupitera, ale kterou pro změnu miluje dvořan Caredo. Když Dianina nymfa potrestá Elice za její prohřešek proti oddanosti ctnostné Dianě proměnou v šerednou medvědici, až přičinlivému sluhovi Rolovi se podaří přimět Jupitera, aby Elice zachránil a vyzvedl na oblohu jako souhvězdí.

Právě tato oscilace mezi tragickým a komickým, mezi vážným a veselým byla živnou půdou pro režijní styl Tomáše Hanzlíka, který s inspirací v herecké nadsázce a typech komedie dell’arte dodal inscenaci v kulisách své repliky barokního divadla odlehčený švih. Vedle Hany Holodňákové s průrazným sopránem v titulní roli, Isabelly Shaw s podmanivě hlubokým kontraaltem v rolích amanta Careda a Dianiny nymfy i tenoristy Vincence Ignáce Novotného jako šibalského sluhy Rola v inscenaci dominovala komická postava obtloustlého seladona Jupitera v obsazení kontratenoristy Martina Ptáčka. Tomáš Hanzlík také řídil od violového partu hudební provedení, jež poskytlo základní představu o operním stylu, který máme u nás bohužel příležitost slýchat jen ze zahraničních nahrávek.

Nicméně inscenace Zianiho Elice nedosáhla úrovně hudebního nastudování a vtipné režijní aktualizace, která se podařila v případě Dittersdorfovy serenaty Jupiterův tribunál jako nejzdařilejší produkce letošního ročníku Olomouckých barokních slavností.

 

Hodnocení autorky recenze 80 %

 

Pietro Andrea Ziani: L’Elice (Vídeň 1666)
Novodobá premiéra opery.
Hudební nastudování a režie: Tomáš Hanzlík.
Osoby a obsazení: Elice − Hana Holodňáková, Dalila − Helena Kalambová, Jupiter alias Almeto – Martin Ptáček, Likaón − Jiří Poláček, Rolo – Vincenc Ignác Novotný, Merkur alias Olínto – Rostislav Baláž, Caredo a Dianina nymfa – Isabella Shaw.
Olomoucké barokní slavnosti. Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 21. – 24. července 2019.

Inspirace na dny příští

Letní slavnosti staré hudby – Večer pro krále
Hudebně-taneční představení. Příběh osudové lásky na motivy francouzských barokních oper (Jean-Philippe Rameau, Jean-Marie Leclair, Michel Pignolet de Montéclair, Jean-Joseph C. de Mondonville).
Katherine Watson – soprán, Reinoud Van Mechelen – tenor, Anna Chirescu a Artur Zakirov – barokní tanec, Natalie van Parys – choreografie, umělecká vedoucí Les Cavatines, Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování: Jana Semerádová, taneční kostýmy: Alain Blanchot, světelný design: Vladimír Malý.
Dvořákova síň Rudolfina, úterý 6. srpna 2019, 19.30 hodin.

Giacomo Puccini: Turandot
Hudební nastudování: Mario De Rose, režie: Tomáš Ondřej Pilař, scéna: Jan Polívka, kostýmy: Aleš Valášek, choreografie: Sergej Škalikov, světelný design: Petr Baštýř a Jan Hořejší, dramaturg: František Řihout, sbormistr: Martin Veselý.
Osoby a obsazení: Turandot, čínská princezna – Anastasiya Roytman/Iveta Jiříková, Kalaf, neznámý princ – Paolo LardizzoneIgor Stroin, Liu, otrokyně – Ivana Rusko/Ilona Mataradze, Ping, kancléř – Jiří Brückler/Aleš Janiga, Pang, maršál – Ondřej Koplík/Ján Rusko, Pong, mistr kuchař – Peter Malý/Peter Račko, Timur, otec Kalafa, svržený tatarský chán – Martin Gurbal´/Apostol Milenkov, Mandarín – Alexandr Beň/František Brantalík, Altoum, čínský císař – Tomáš Studený, Perský princ – Jakub Jan Černý, Kat – Richard Beneš.
Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla, žáci baletní školy, Dětský pěvecký sbor Jitřenka.
Český Krumlov, Otáčivé hlediště, premiéra 2. srpna 2019, další představení do 10. srpna 2019.